Petra Pecková: Mám nejnevděčnější džob v české politice

S hejtmankou o honu na čarodějnice, feminismu a o tom, že už nikdy nebude “jen” mámou.

Středočeský kraj už podruhé vede žena. Jaroslavu Pokornou Jermanovou, která se stala symbolem krajského papalášství, vystřídala koncem loňského listopadu rázná a upovídaná blondýna. Petra Pecková, starostka malých středočeských Mnichovic, vyhrála na kandidátce STAN volby a usedla do čela největšího kraje. A od té doby se nezastavila. V závalu novinářů má pocit, že začíná být „přepeckováno“, už zjistila, že jedno vynechané slovo ve vyjádření pro média může spustit málem koaliční roztržku, do toho si uvědomuje, do jak horkého křesla usedla.

„Vlastně nevím, jestli v té pozici někdo přede mnou uspěl,“ rozjímá v narážce na své předchůdce – Jermanovou, Ratha, Bendla… „Vidíte, jak se na to díváme? Hodnotíme výsledky podle toho, koho vyšetřovala policie, koho ne. Chci dát všechnu energii do toho, aby to dopadlo dobře. A jestli to nedopadne dobře, tak mám jedinou jistotu: že to dopadne blbě.“

Středočeské hejtmance Petře Peckové je 45 let, má dvě děti a zatím spoustu elánu. Je to znát, ať začne mluvit o čemkoli. Třeba i o soukromých věcech. Takových, na které se mužů-politiků média obvykle neptají. Jak se skloubí péče o děti s exponovanou funkcí, jak děti zvládají mít doma vytíženou maminku… Jako bývalá novinářka velmi dobře chápe, že když svým někdejším kolegům nebude odpovídat, vyčmuchají si to sami a nad výsledným obrázkem nebude mít žádnou kontrolu.

Odemykáme rozhovor ze Zimního speciálu Neovlivní.cz, který jsme pořídili koncem loňského roku.

Neo: Sedíme spolu v kanceláři, kde ještě před týdnem seděla vaše předchůdkyně Jaroslava Pokorná Jermanová z ANO. Jak se tady cítíte?

Budovám, prostorům a kancelářím dává náplň to, co se tam děje. Doufám, že když se tady budou dít pozitivní věci, které budou dávat smysl, tak se tu budu cítit dobře.

Neo: Počkejte, nebyla to řečnická otázka, myslela jsem to vážně. Jaroslava Jermanová se potýkala s mnoha kauzami, musela vysvětlovat utrácení veřejných peněz, tajila smlouvy a dokumenty…

Je to tak, paní Jermanová se stala symbolem nějakého řízení, vedení nebo zneužívání té funkce v očích občanů. Jako v jiných rozhovorech i tady musím zdůraznit, že nikdy nebyla odsouzena ani stíhána, byť policie asi něco šetří. Prokazatelně byla přistižena při lži, což jí samozřejmě neudělalo dobrou službu, ale já se nechci vracet k jejímu působení v pozici hejtmanky, já chci jít dopředu.

Neo: Jste bývalá novinářka, která se roky věnovala investigativním tématům. Jaké to je, přijít do kanceláře, kde se může skrývat spousta dokumentů, po kterých investigativní novináři roky pátrali? Když si totiž představím sebe na vašem místě, tak by mi to nedalo a první, co bych dělala, by bylo otevírání šuplíků. Chtěla bych vidět třeba smlouvy na externí poradce kraje, na poradce pro oblast muzikálů a podobné kauzy, o kterých se psalo a kraj je tajil. Máte to také tak?

Nechci příliš řešit to, co bylo, protože mě to brzdí v tom, jít dopředu. Na druhou stranu jsou věci, které se vyřešit musí, protože si to zaslouží veřejnost, voliči, a protože je to tak správně. Takže některé ty kauzy asi budou prošetřeny, některé informace zveřejníme, já jsem se zatím ještě ke všemu nedostala. Třeba smlouvy s externisty, nebo odměny některých lidí jsem ještě neviděla, na to ještě bude čas.

Když jsem si sedla do této kanceláře, byli pro mě hlavní lidi. Takže jsem nejprve napsala všem zaměstnancům, pak úplně všem obcím a starostům Středočeského kraje, pak jsem kontaktovala příspěvkové organizace. Šla jsem zkrátka postupně a na smlouvy ještě nedošlo.

Vlastně teprve ve čtvrtek 19. listopadu, což je před čtyřmi dny, jsem poprvé řídila radu. Ostatně tento čtvrtek byl esencí slova poprvé. V Mnichovicích jsem neměla radu, měli jsme jen jedenáctičlenné zastupitelstvo. Tady máme jedenáctičlennou radu, kterou jsem poprvé v životě řídila, poprvé jsem řídila krizový štáb Středočeského kraje se všemi generály a plukovníky a měla jsem poprvé setkání v rámci Asociace krajů a také poprvé setkání se starosty obcí s rozšířenou působností. Byl to nabitý den.

Pak bude čas na smlouvy, ty neutečou.

Neo: Jak snášíte ten mediální a veřejný frmol, který se kolem vás rozběhl po volbách a teď v době zvolení do funkce?

Šestnáct let jsem dělala novinařinu, byla jsem zvyklá mluvit před kamerou a současně jsem velký extrovert. Ale musím říct, že přes to všechno je to tak nesmírně náročné, že obdivuji všechny, kteří jsou jinak založení, introvertní nebo nemají zkušenosti. My novináři si to neumíme představit do okamžiku, než se opravdu ocitneme na druhé straně.

Neo: A v čem ta náročnost je? Co si na tom neumím představit?

Chci všem novinářům vyjít vstříc, oni dělají pouze svoji práci. A pakliže vám dají prostor říci svůj příběh, ale vy jim ho neřeknete, tak oni si vytvoří svůj příběh. Dají si dohromady informace z veřejných zdrojů, souvislosti a třeba se i mohou mýlit, ale vy jste jim neřekla svůj příběh a nedala jste šanci pohlédnout na to vašima očima, a to je podle mě chyba. Politici by měli s novináři hovořit a neměli by se před nimi ukrývat. Novináři jen informují a k tomu potřebují informace. Takže se snažím s nimi mluvit. Ale na druhou stranu jsem jako novinářka spoustu věcí naprosto nevnímala jako důležité, bylo to pod moji rozlišovací schopnost, ale v politice je to zásadní. Jen jedna větička může vzbudit na druhé straně velké emoce a mít velké dopady.

Neo: Už se vám něco takového stalo?

No třeba teď o víkendu. Něco jsem řekla a za to jsem dodala, že to ještě musí být projednáno v rámci koalice. A ve článku vyšlo, že to bylo projednáno v rámci koalice; hned z toho byl rozruch. Je to drobný posun, kterého si nevšimne občan, ani editor, ani novinář, ale vzbudí to diskuzi. Na druhou stranu samozřejmě vím, že není nic staršího než včerejší noviny.

Neo: Takže zájem je teď zřejmě skutečně velký…

To je. Nechci novináře odmítat, ale někdy si říkám, že taky potřebuji pracovat a že je v médiích přepeckováno. Na druhou stranu to jsou ale teď především pozitivní rozhovory a zprávy, za což můžu být ráda. Určitě nastanou i horší chvilky, třeba v souvislosti s rozpočtem, kde nás čeká škrtání.

Neo: Vy jste se ale už stala terčem i nepříjemné kritiky na sociálních sítích. Hádám, že jste zažila na vlastní kůži něco, s čím nemáte zkušenost. Na sociální sítě jste dala fotku svého řidiče s knihou v ruce s tím, že řidič Milan vozí už pátého hejtmana a je skvělý, protože si u toho čte a dá se s ním pak rozebírat spousta zajímavých témat. Sklidila jste ale kritiku za to, že v ruce držel knihu od amerického konzervativce Bena Shapira, který velmi popudil řadu liberálních a proevropských uživatelů sociálních sítí. Překvapilo vás to?

Musím říct, že tohle jsem naprosto nepochopila. Chtěla jsem říct pozitivní věc, říct: „Tohle je pan Milan, je skvělý, vozil už spoustu hejtmanů, vozil Rolling Stones, a mě nesmírně potěšilo, že dobu, kdy na mě čeká, tráví mimo jiné tím, že čte.” Vzala jsem první knihu, on mi o ní vyprávěl, říkal mi, co se mu na ní líbí a co ne. A pak jsem se v reakcích na fotku dočetla, že mám vyhodit řidiče, protože čte knihu od Bena Shapira.

Celé je to o to absurdnější, že se to stalo při první cestě s ním, kdy mě vezl 17. listopadu na Národní třídu oslavit výročí sametové revoluce, oslavit svobodu, která mimo jiné zahrnuje svobodu číst si, co chci, a já do toho četla na sociálních sítích příspěvky o tom, že mám vyhodit řidiče proto, že čte nevhodnou knížku.

No to mi připadalo jak hon na čarodějnice. A taky jsem si uvědomila, že ta moje otevřenost má mít meze. Že ji mohu držet u sebe, ale musím být obezřetná u ostatních, protože jim to nemusí být příjemné. Pana řidiče jsem vystavila ohromnému tlaku, to jsem neměla. Tím víc si vážím toho, jak on to sportovně vzal. A pak mě pobavilo, když nám do kanceláře pár dní poté přišel od nakladatelství té knihy balík knih, abychom si měli co číst.

Ale vážně, pro mě to bylo neuvěřitelné. Abychom si mohli udělat názor, tak je přece správné číst knihy z různého názorového spektra, tím si názory utváříme. Přece nemůžeme cenzurovat knihy. Ale zase jsme určitě rozšířili povědomí o Benu Shapirovi. I já si tu knihu teď přečtu.

Neo: Jak moc vás zaskočilo to, že cílem kritiků sítí jste se stala vy? Nebyl to moment, kdy byste poprvé zalitovala toho, že jste se vydala do vyšší politiky a řekla jste si o hejtmanské křeslo?

Ne, vůbec. Ale řekla bych, že je to v uvozovkách nejhorší a nejnevděčnější džob v české politice, být středočeským hejtmanem. Vlastně nevím, jestli v té pozici někdo přede mnou uspěl.

Neo: Petra Bendla z ODS bychom mohli počítat v podstatě za úspěšného minimálně z pohledu toho, že post dokázal obhájit a pak postoupil do vlády. Byl sice spojený s lobbistou Ivo Rittigem, ale pokud si dobře vzpomínám, za žádné středočeské zakázky vyšetřovaný nikdy policií nebyl.

To je pravda. Ale vidíte, jak se na to díváme? Hodnotíme výsledky podle toho, koho vyšetřovala policie, koho ne. A můžeme si vlastně říct, že sedět šel ze středočeských hejtmanů jen jediný, jen David Rath. Prostě tu pozici vnímáme pejorativně.

Neo: Mimochodem, když jste přišla sem do kanceláře, kontrolovala jste si, zda tu nejsou odposlechy?

Nekontrolovala a nebudu. Ani nebudu používat rušičku v jednací místnosti. Nepotřebuji falešný pocit bezpečí. Lidé, kteří dnes používají všechna různá elektronická zařízení a komunikační služby, mohou být tak jako tak sledováni celou řadou kanálů.

Neo: Jste feministka?

Vlastně nevím. Chci rovnoprávnost mužů a žen, ale také chci, aby mi muž pomohl do kabátu, pustil mě do dveří a aby se o mě jako o ženu gentlemansky postaral. A já ho budu opečovávat. Současně ale nevidím důvod pro to, aby muži a ženy měli za stejnou práci jinou výši platu.

Neo: Máte pocit, že je složité pro ženu jít do vysoké politiky, kde vládnou spíše muži?

Já ten pocit nemám. Nikdy ve svém životě, a musím to zaťukat, jsem neměla problém se silnými muži a mám pocit, že oni neměli nikdy problém spolupracovat se mnou ve vedoucí pozici. Mě muži celý život strašně inspirují a učí.

Neo: Máte dvě děti. Nemáte strach, jak budete spolu s funkcí hejtmanky zvládat běžný chod rodiny?

Nevím, jestli moje děti měly štěstí na mámu, ale já jsem na svoje děti měla obrovské štěstí. Nejenom že je miluju, ale jsem na ně strašně hrdá. Myslím, že jsou dobře vychované, ještě nikdy mě v životě nezklamaly a nesmírně mi pomáhají. Ony byly ty, se kterými jsem řešila, jestli tuto výzvu přijmu.

Bylo to loni, zrovna jsme neměli úplně příjemné období, protože jsem se po šestnácti letech rozváděla s manželem. A byť to bylo kultivované a přátelské, tak to přesto bylo velmi těžké a bolestivé. S dětmi jsme pak v létě samy tři vyjely na loď a strávily jsme týden na kanálech v severním Holandsku. Oprášila jsem své kapitánské zkoušky, které tedy samozřejmě na kanálech nepotřebuji, ty jsou na plachetnici. Byl to skvělý čas, ohromně intimní týden, kde jsme mluvily úplně o všem, a tohle bylo velké téma. Obě mé děti mi schválily, abych do toho šla. Hodně jsme mluvily o čase, o tom, jak to bude náročné. Všechno jsme si řekly.

Mé děti jsou od narození zvyklé být součástí mého pracovního života. Už jako novinářka jsem je v kočárku vozila do střižny, brala jsem je na natáčení, kam se mnou jezdila i moje babička, a zatímco já jsem natáčela, ona jezdila s kočárem po parku a já odbíhala na kojení. Nikdy jsem nebyla na mateřské dovolené, ale měla jsem také štěstí na práci. Mohla jsem stříhat reportáže v noci, mohla jsem mít volno třeba v létě.

A když jsem byla starostkou, tak si zvykly, že jsem tak trochu všech. Ale myslím, že umím vycítit situaci, kdy musím být jen jejich.

Neo: A nikdy jste o tom nepochybovala?

Byla jedna situace, kdy dcera byla ještě malá. Na náměstí v Mnichovicích bylo představení základní školy a ona tam měla vystupovat. Říkala mi: Maminko, maminko, už půjdu na řadu. A nějaký pán na mě mluvil a pořád na mě mluvil a já se mu věnovala. A ona mu řekla: Pane, prosím, já chci, aby se maminka už dívala na mě, teď je tady za maminku. A on jí řekl: Holčičko, tvoje máma už nikdy nebude jenom za maminku. To bylo trochu drsné.

Neo: Co jste udělala?

Pánovi jsem se omluvila a šla se věnovat dceři… S mými dětmi je strašná sranda a někdy mám pocit, jako by se naše role otočily. Minulý týden jsem přišla domů asi v devět večer a bylo to: Tak mami, jaký jsi měla den? A jedla jsi něco? A pila jsi dost vody? A myla sis ruce? A já říkám: Děti, pardon, stop stop, to se mám pořád ještě ptát já. Pomáhá mi ale obrovsky celá rodina, exmanžel, maminka, tchán i tchyně, všichni.

Neo: Mimochodem, nevadí vám, že se na to ptám? Mužům-politikům totiž většinou podobné otázky nedávám.

Ano, máte pravdu, je to otázka určená ženám. A faktem je, že ať má žena jakkoliv náročnou práci, tak přijde domů a tam ji čeká druhá směna, kterou tedy já mám ráda a čistím si tím hlavu. Ale je i mnoho mužů, kteří mají na bedrech péči o děti a zvládají to skvěle.

Neo: Vás čeká poměrně ostrý start ve funkci, přišla jste do vedení kraje v momentě, kdy kvůli zásadnímu snížení daní kraj možná přijde o velmi významné množství peněz a vy musíte šetřit. Nebojíte se toho?

Mně život neustále chystá takové zvláštní překážky, takže mě vlastně ani nepřekvapuje, že do této funkce nastupuji zrovna za situace, kdy je tady covid-19 a já se s lidmi nemůžu ani pořádně potkávat. A pak se stala noc popravy veřejných rozpočtů, tedy daňové úpravy schválené v Poslanecké sněmovně. Holt jsem si řekla, že je to další výzva, se kterou se musíme poprat. Ale nebude to jednoduché, pokud to senátoři a poslanci neopraví. Drtivá většina peněz pro kraj je průtoková a my o nich nijak nerozhodujeme, takto zásadní krácení peněz by tedy zastavilo v podstatě veškeré investice kraje. Na ty máme v rozpočtu zhruba 2 miliardy korun a daňové změny nám v první verzi berou 2,1 miliardy. V podstatě tak nemáme na investice nic.

Neo: Co jste si vlastně stanovila v čele kraje jako osobní cíl?

Chci, aby kraj se svými obcemi a občany komunikoval. Chci změnit vnímání našeho kraje, ten feeling. Chci, aby lidé ten kraj začali mít rádi, aby měli radost, že žijí ve Středočeském kraji, stejně jako Liberečáci mají radost, že žijí v Libereckém kraji. Že jsou na to pyšní. A taky bych chtěla, aby zaměstnanci Středočeského kraje mohli nahlas říct, že na kraji pracují, a neměli pocit, že se za to stydí.

Neo: A to teď tak je?

Trochu jsem to tam vnímala. A přitom mnozí z nich odvádí a odváděli skvělou práci.

Neo: Vím, že je to předčasná otázka, ale zároveň brzy budou volby do sněmovny. Chcete v nich kandidovat?

Nejste první, kdo se ptá. Beru s pokorou to, co mi život přináší, ale umím říkat i ne. Umím si představit, že kandidátku podpořím, ale zřejmě ne na čelné pozici. Priorita je pro mě kraj. Do toho chci dát všechnu energii, aby to dopadlo dobře. A jestli to nedopadne dobře, tak mám jedinou jistotu – že to dopadne blbě. Jsem fatalista.

Petra Pecková (45)

* Bývalá novinářka, starostka, hejtmanka Středočeského kraje.

* Po gymnáziu absolvovala Vyšší odbornou školu publicistiky, pak přidala žurnalistiku a politologii na Masarykově univerzitě v Brně, po deseti letech ještě magisterské studium veřejné a sociální politiky na Univerzitě Karlově v Praze.

* V médiích se pohybovala od roku 1996. Začínala na Nově, kde se jako reportérka, scenáristka a režisérka podílela na pořadech jako Áčko, Víkend, Občanské judo. Později přešla na volnou nohu, pro Novu, ČT i Barrandov točila pořady jako 112 – V ohrožení života nebo Krotitelé dluhů.

* Do politiky vstoupila v roce 2010 jako neuvolněná místostarostka pro školství v Mnichovicích. Od roku 2014 je starostkou Mnichovic.

* Do krajských voleb na podzim 2020 vedla jakožto lídryně společnou kandidátku hnutí STAN, KDU-ČSL a SNK ED, která u voličů zvítězila. Pecková byla zastupitelkou zvolena jako nestraník za hnutí STAN.

* Miluje své děti a sport všeho druhu. Dřív hrála závodně basketbal. A dále: golf, běh, sjezdové lyžování, běžky, skialpy, cyklistika, lodě, cestování, koncerty a divadla.

Zdroj náhledové foto: Lenka Hatašová/z archivu Petry Peckové