Přijímačky na střední školy: Řízené týrání dětí

Letos měli studenti možnost alespoň online přihlášek, na téměř sadistickém přístupu státu během přijímacího řízení to ale nic nezměnilo.

Ten výrok bývalého ministra školství Vladimíra Balaše stojí za to připomenout. Aspiruje na to, aby se stal legendárním. Ministr komentoval loni v létě obavu z nedostatku míst na středních školách takto: „Trochu mě překvapuje, že při tom, jak se vyvíjela demografická vlna v posledních osmi letech, tak nikoho nenapadlo zajistit dostatečné kapacity. Nejde jenom o prostory, ale také učitele. Nemůžeme si dovolit ten luxus nechat projít jednu generaci určitě nadějných uchazečů o studium na střední škole a nedat jim možnost, aby mohli studovat.“

Právě nyní, v březnu a v dubnu, se ta „demografická vlna“ začíná přelévat na střední školy. Jenže nemá podobu tsunami, která školy převálcuje. Naopak, odrazí se od jejich zdí a zdecimuje žáky, kteří se chtějí dostat dovnitř. Nebo spíš – chtěli se dostat dovnitř.

Mnozí nemají šanci projít na vybranou školu. Je jich moc. A jak konstatoval Vladimír Balaš, nikoho z politiků nenapadlo, že když se rodí víc dětí, bude třeba také víc míst ve školkách a ve školách.

Tento text vyšel loni v dubnu v časopise Neovlivní.cz. Za rok se nezměnilo prakticky nic, ačkoli politici pravidelně mluví o reformě systému přijímaček. Doteď ho neudělali. Odemykáme text, který se snažil najít odpověď na otázku, proč to dětem děláme.

V roce 2000 se v Česku narodilo 91 tisíc dětí. V roce 2008 119 tisíc dětí.

A mnoho dětí narozených v roce 2008 – jsou jich tisíce – nemá šanci dostat se především na gymnázia. Nikoli proto, že by neměly pro to studium předpoklady, že by měly horší výsledky než děti z předchozí generace, že by byly línější, nebo snad „hloupější“.

Prostě jich je moc. A politici si toho nevšimli. To vypadá na jasné zanedbání péče. Na týrání. Na porušování práv dítěte.

To jim jen tak projde? To jim promineme? Aha, je tu problém – my jsme si je zvolili…

Jak se to mohlo stát

Důvodů, proč vlastní děti týráme a ponižujeme nepovedeným systémem přijímacích zkoušek a pak je stejně nenecháme studovat, je mnoho.

Podrobně je tady probrat nemůžeme. Tak stručně.

Za minulého režimu jsme byli průmyslový stát podřízený především potřebám Sovětského svazu. Byli jsme satelit, který dělal maximum možného – zbrojní průmysl, těžba, hutě… Potřeba byly především dělnické profese. Intelektuálové byli navíc podezřelí. Základem společnosti byla přece dělnická třída.

Krátce: Gymnázia byla přísně výběrovými školami, stejně jako školy vysoké. Dominovaly učňovské školy a průmyslovky.

To je dědictví minulosti, které se projevuje dodnes. Na střední školy máme složitý systém přijímaček, kterým děti terorizujeme už od jejich jedenácti let. A o jehož smyslu se odborníci, praktici a politici už mnoho let přou. V řadě evropských zemí na střední školu žádné přijímačky nejsou.

V 90. letech minulého století přišel hektický obrat – vlna „obchodních akademií“. Náhle žádní soudní rodiče nechtěli posílat děti na učňák a jejich přání vycházely vstříc nové veřejné i soukromé školy. Velmi nekoncepčně se rodila a prosazovala představa, že střední školství potřebuje zásadní reformu.

A pak už jsme vlastně „doma“, neboli u diskusí, které trvají dodnes. Osmiletá gymnázia? Pro koho? Původně byla zamýšlena pro 5 % nejnadanějších. Dnes do nich v některých krajích chodí i více než 20 % dětí z ročníku.

Učňáky? Musíme se vrátit k řemeslům a přivést děti ke skutečné práci? Řemeslníci chybí. Tak, co s tím?

Nebo je to tak, že do budoucna má smysl hlavně všeobecné vzdělání, protože věci se tak rychle mění, že nemá smysl se učit konkrétní řemeslo? Za pár let ho může vykonávat robot… Takže kudy? Jak tu reformu středního vzdělávání nasměrovat?

Nepovedlo se to. Ve hře zůstalo příliš mnoho nesoudných a nesourodých aktérů.

Ministerstvo školství za celou dobu nevymyslelo dobrou koncepci a vizi vzdělávání pro budoucnost. Natož aby ji prosadilo. To, že se za tu dobu vystřídalo 20 ministrů školství, nepomohlo. Politici a úředníci se hádali o podobu maturit a přijímacích zkoušek. A nevšimli si, že přibývá dětí a nepřibývá škol.

Kraje, které jsou zřizovateli středních škol, mnohdy podléhají lobby místních podniků a chtějí udržovat školy, které připravují zaměstnance pro továrny. Jejich vize je velkolepá: Za čtyři roky možná ten obor už ani nebude existovat. Ale to je také délka volebního období.

Aktivní ambiciózní rodiče tlačí na vznik dalších osmiletých gymnázií. A to je další oblíbený evergreen – pře o to, zda mají smysl, nebo by se spíše měla zrušit. A mnoho jiných rodičů, trochu lhostejnějších, nad kvalitou školy mávne rukou s tím, že oni to přece také přežili, tak co. Děti to alespoň zocelí.

Co s tím? Nic, pokud se politici neodváží postavit přání svých voličů. A mocných lobbistů. A nepřekročí vlastní tradiční konzervativní omezenost a slabý rozhled.

Takže? Když tohle všechno sečtete, dojdete k současné krizi: Stovky a spíš tisíce dětí se nemohou dostat na vybranou školu. Je jich prostě moc.

Jak jsme to mohli dopustit?

Exkurz: Cibulka

Je to jedinečná kombinace „divočiny“ a venkova nedaleko pražského centra. Košířský kopec Na Cibulce. Tramvají to je na rušnou křižovatku Anděl necelých deset minut. Ale když stoupáte nahoru, mění se postupně zástavba starších činžovních domů v ulice zaplněné řadovkami a vilkami ze 30. let minulého století. Hluk městské dopravy umlká.

Směřujete k lesu, ve kterém je proslulá novoromantická usedlost Cibulka. A nedaleko od ní se tyčí jeden z nejvyšších pražských vrcholů – stolová hora Vidoule. Z ní už je na dohled Prokopské údolí. Můžete zažít pocit izolace od toho, co se děje na úpatí kopce. Potkávat místní „vesničany“ s jejich psy, slušně je pozdravit, jak se na venkově sluší, a cestou domů obdivovat dýně, saláty a rajčata v jejich zahrádkách. Půda je tu dobrá. Hospodáři také.

Staromilec a trochu fundamentalista by řekl, že by bylo dobré tu atmosféru a ten klid zachovat. Ale je to krásné místo. Je tu i velkolepý výhled na panorama Prahy. Lidé nechtějí stále žít v řadovkách ze 30. let minulého století. A děti, které tu před 50 lety sáňkovaly a lyžovaly na louce, při troše štěstí dnes svoje děti a vnoučata vozí do Krkonoš a do Alp. Takže, proč tu nestavět nové domy a byty?

Aktivisté z neziskovky Spolek Cibulka spočítali, že tu od roku 2000 vyrostlo přes 1100 nových bytů. Průměrná obsazenost bytu je v Česku lehce nad 2,5 osoby. Neboli: Na Cibulce vyrostlo v posledních dvaceti letech nové město. Má přibližně 2500 obyvatel.

Zpátky k tématu: Kolik myslíte, že tu za tu dobu vyrostlo nových škol a školek? Ano, správně – ani jedna.

Ostatně neobjevil se tu ani jediný nový obchod a všechna auta z kopce stále sjíždějí jednou ulicí, takže ráno se na křižovatce s Plzeňskou ulicí směřující do centra tvoří dlouhá zácpa. Ale to je na jinou diskusi.

Ani jedna školka. Ani jedna škola.

A tak tu dnes můžete potkávat nejenom spokojené venkovany, kteří venčí svoje jezevčíky a křížence. Ale také k smrti unavené rodiče, kteří musí kombinovat hlídání malých dětí, odvoz větších dětí, práci a třeba ještě snahu vypěstovat rajče.

Školka není, a když nejsou peníze na chůvu, tak je problém. Do školy se jezdí přes půl Prahy. Ráno přitom řidiče čeká pravidelný boj se sebeovládáním při dvacetiminutové zácpě na úpatí venkovského kopce.

A takových míst je spousta. Znáte to.

To není všechno

Tak dobrá, možná není třeba si sypat popel na hlavu. Copak jsou někde školy ideální? Ano, bylo by namístě přiznat, že ohledně reformy školství se nám to moc nepovedlo. Ale máte to jako ve škole, jako u zkoušky – každý má slabé, ale i silné stránky.

Nepřeháníme to s hledáním těch slabých? Netýráme spíš sebe než naše děti? Pojďme se na to podívat. Máme totiž i některé evropské primáty. Nebo alespoň umístění na předních příčkách.

Děti v exekuci

Tady asi konkurenci nemáme. V Česku je 15 700 dětských exekucí. Nejvíc exekucí přitom vyráběl stát, respektive jeho příspěvkové organizace – fakultní nemocnice nebo dopravní podniky. Když vám bylo deset let, jeli jste načerno a v osmnácti jste zjistili, že máte dluh 100 tisíc, protože si na vás ještě váš táta zřídil účet na mobil a neplatil ho.

A životní cesta je předurčená: „Dětem a mladým dospělým exekuce výrazně omezily životní šance. Nezřídka je zatížení dluhy hned po vstupu do dospělosti dovedlo k práci načerno, čerpání sociálních dávek a k životu na ubytovnách či u obchodníků s chudobou, neboť na standardní bydlení nedosáhnou.“

Nedostatek dětských psychologů a psychiatrů

Naplno se to projevilo v rámci covidové pandemie. Děti byly izolované, některé vystavené špatné atmosféře v rodině, nebo dokonce domácímu násilí. Lockdowny snad pomohly zpomalit epidemii, ale měly tvrdé následky na psychiku nejenom dětí.

A řešení? Široko daleko žádné. Dětských psychiatrů je málo, dítě čeká na vyšetření třeba i půl roku. V nejhorším možném scénáři v té době spáchá sebevraždu. Reforma psychiatrické péče probíhá přibližně stejně dlouho a se stejnými výsledky jako reforma školství.

„Není nadnesené říci, že dětská psychiatrie je v krizi. Neúnosně dlouhé čekací doby na první vyšetření, přetížení ambulancí, příliš velké prodlevy mezi kontrolami, nemožnost vidět akutního pacienta několikrát týdně, problémy s hospitalizací… To je opravdu obraz krize. Covid ji naplno demaskoval a prohloubil,“ řekl nedávno pro Neovlivní.cz psychiatr Michal Goetz.

A mluvčí dětské psychiatrické léčebny v Opařanech Jana Sosna Voňavková shrnula: „Žádné řešení pro dětskou psychiatrii na obzoru není. Je to absolutní krize. Je to jednoduché: Nejsou lékaři, není budoucnost.“

Nedostatek pediatrů

Podobná skepse mezi odborníky panuje, pokud jde o dětské lékaře obecně. „Žádné pozitivní a efektivní kroky se pro nápravu situace zatím neudělaly. Jsem z toho stále více ustaraná,“ uvedla předsedkyně Odborné společnosti dětských praktických lékařů Alena Šebková.

A fakta jsou opravdu hrozivá: Každoročně dochází k zavírání dětských oddělení v nemocnicích kvůli nedostatku lékařů, průměrný věk dětského praktického lékaře je kolem 60 let, v nejvytíženějších regionech dojíždějí rodiče s dětmi k lékaři až 50 kilometrů.

A podobně jako u reformy školství nebo psychiatrie, není problém ani zdaleka nový. Před deseti lety například primář pediatrického oddělení Fakultní nemocnice Bulovka Ivan Peychl psal, že Česku hrozí akutní nedostatek pediatrů. A popisoval i důvody, o kterých se diskutuje dodnes: Je zmatený systém atestací praktických dětských lékařů. Vytvořili jsme unikátní obor ambulantní pediatrie, který specializaci štěpí na nemocniční a praktické lékaře a který nikde jinde v Evropě neexistuje. Pak jsme obě specializace zase sloučili a zmatek navyšovali tím, že není jasné, kdo atestaci financuje.

Výsledek se dostavil: Mladým lékařům se v oboru dětské pediatrie do ordinací příliš nechce. A jejich starší kolegyně a kolegové postupně odcházejí do důchodu. Za posledních pět let ubylo přes sto úvazků praktických dětských lékařů.

Ostatně komentář Ivana Peychla měl titulek „Během deseti let bude v Česku málo dětských lékařů“.

Kojenecké ústavy

„Česká republika je mimořádně konzervativní na změny, které se týkají ústavní péče o ohrožené děti. My jsme snad už poslední země Evropy, která v podstatě systém nezměnila. Je to vlastně starý sovětský systém, který u nás stále funguje,“ řekla před šesti lety tehdejší ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová. 

Podobně před dvěma lety charakterizovala ústavní péči o děti poslankyně Olga Richterová. Přirovnala ji ke kolektivizaci.

Česko je jednou z posledních zemí v Evropě, kde se do ústavů odkládají i děti do věku 3 let. Podle nového zákona měla tahle praxe do konce roku 2024 skončit. Ale asi neskončí. Je to pár dní, co ministerstvo práce rozhodlo, že „systém“ není na zavírání kojeneckých ústavů připravený. A navrhlo, ať si malé děti bez rodičů poleží v ústavech o dva roky déle.

Je to záhada

Taková spokojená, klidná, bohatá země. A týráme svoje děti. Nebude to genetická danost. Nebude to ani geograficky podmíněný pud k sadismu. To jsou prostě hodně nepravděpodobné hypotézy.

Ale děláme to. Systematicky. A dlouhodobě.

Autor tohoto textu nepochybuje o tom, že většina Čechů svoje děti miluje. Tak jako většina „normálních“ lidí kdekoli jinde na světě.

Je to záhada.

Tento text vyšel loni v dubnu v časopise Neovlivní.cz. Za rok se nezměnilo prakticky nic, ačkoli politici pravidelně mluví o reformě systému přijímaček. Doteď ho neudělali.

Zdroj náhledové foto: Shutterstock.com