Radost každý den. Na jahodové farmě

Bez jediné dotace vybudovala rodina Hančových ve Vraňanech nedaleko Prahy farmu specializovanou na prodej jahod.

Jejich ovoce je vyhlášené, farma se neustále rozrůstá. Je to ale něco za něco. Nikdy nebyli na dovolené. Válčí s úřady a občas i se sousedy. A do jahodové války zapojili i kriminálku.

Se začátkem května je to každý rok stejné. Na vraňanské farmě se telefon netrhne: Už dozrály? Dlouhé fronty aut směřujících na samosběr, či přímo do prodejny jsou pak znamením, že sezóna vyhlášených jahod právě začala.

Na rodinné farmě Hančových ale sezóna netrvá jen obvyklých dvacet dní, co se jahody sklízejí na poli. Díky pěstování červených plodů unikátní technologií ve fóliovnících si zákazníci jezdí pro jahody do Vraňan až do října. Kromě toho tu nakoupí potraviny i vlastní sezónní čerstvou zeleninu a ovoce, na podzim jablka, hrušky, dýně. Na jaře zase sazenice jahod, zeleniny i muškátů a dalších květin.

A letos zjara nakoupí v nově postavené obří prodejně s restaurací, kde Hančovi chystají menu z místních surovin. Kromě toho jsou Hančovi největším tuzemským producentem sazenic.

„Upřímně – kdybychom neinvestovali do rozvoje a zůstali na dvorku u babičky, kde jsme kdysi začínali, už bychom nepřežili,“ říká Dagmar Hančová. „Není to o megalomanství, ale o tom, co zákazník požaduje, co mu dokážeme zprostředkovat za zážitek spojený s nákupem ovoce. A také o tom, že když máte zaměstnance, musíte je zaplatit celých dvanáct měsíců, nejen v jahodové sezóně.“

Odemykáme rozhovor s Dagmar a Milanem Hančovými z říjnového časopisu Neovlivní.cz.

Farmu založili bratři Milan a Radek Hančovi v roce 1998. A začínali s prodejem jahod právě na vraňanském dvorku své babičky. Dnes hospodaří na 300 hektarech, z toho jahody se pěstují na čtyřiceti hektarech a zelenina na dalších třiceti. Na chodu farmy se podílejí i ženy obou bratrů, snaží se pomalu zapojovat i děti.

„Nepotřebuju mít auto za miliony, důležitý je pro mě spokojený zákazník. Baví mě posouvat společnost, aby v nás pořád nezůstával ten zakořeněný komunismus. Našim předkům to tady celé vzali, všechno zničili. A všichni se taky divili, když jsme tu začínali, co tu vlastně chceme dělat,“ vzpomíná Milan Hanč na chvíle, kdy to celé začalo.

Jak manželé přiznávají, nikdy není všechno jenom růžové. Jejich hnacím motorem je ale pocit štěstí, který jim jejich práce přináší.

Neo: Vždycky jste chtěli mít takovouhle farmu?

Milan Hanč: Já už se zahradníkem asi narodil. Jako dítě jsem miloval ovoce a zeleninu a koketoval s tím, že bych byl kuchařem. Nakonec jsem šel na mělnickou zahradnickou školu a od té doby si plním sny.

Dagmar Hančová: Vždycky přijde a řekne, co bude nového. My chvíli lomíme rukama, co to zase je, a pak na tom začneme pracovat. Dřív jsem se věnovala logistice a to, co dělám dnes, je tomu vlastně hodně podobné.

Neo: Oba jste k zastižení na farmě každý den. Kam jezdíte na dovolenou?

D: Od té doby, co jsem si ho vzala, jsme neměli žádnou dovolenou. Jak říkám: dovolená je pro nás každý den…

M: Tak to je, takhle tady žijeme.

Neo: Kromě farmaření se teď chystáte otevřít bistro v nově postavené prodejně. Co vás k tomu v téhle nejisté době vedlo?

D: Chceme nabídnout zákazníkovi kvalitní potraviny a ukázat mu, že co se na farmě vypěstuje, se dá lehce, a ne úplně draze doma zpracovat. Při našich tematických akcích, jako je bramborování nebo dýňování, jsme zjistili, že někteří naši zákazníci neumí využít některé komodity, které pěstujeme. Upekli jsme třeba plech brambor ve slupce a oni byli strašně překvapení, jak je to dobré. A že k tomu nemusíte mít horu majonézy. Nebo pečená dýně je úžasná pochoutka. Máte to za chviličku hotové a téměř nic vás to nestojí.

Neo: Takže v restauraci hodláte vařit jen ze svých produktů?

M: Ano, hlavně z našich.

Neo: Každý, kdo má hospodu, mluví o tom, že největší problém jsou zaměstnanci. Už víte, kde je vezmete?

D: To je ten největší oříšek. Kvalitních lidí je velmi málo, ale věříme, že se nám to povede. Nechceme to pronajímat, protože to není úplně to pravé, co bychom chtěli, jak víme od našich kolegů.

Neo: Když už jsme u personálu, jste závislí na sezónních pracovnících. Jak jste to řešili během covidu, kdy se vám sem ze dne na den zahraniční pracovníci nedostali?

M: Měli jsme s tím velké starosti. Máme zhruba dvacet stálých zaměstnanců plus agenturní pracovníky, s nimiž se celou dobu tak nějak pereme. Přitom na nich dost záleží, aby byli zákazníci spokojení s kvalitou našich produktů. Já nepotřebuju mít auto za miliony, ale důležitý pro mě je spokojený zákazník. Důležité je pro mě někam posunout ten obor, ukázat, jak je to třeba v Holandsku nebo Německu, kde je zahradník či farmář mezi nejvyššími příčkami ve společnosti, protože přece umí vypěstovat kvalitní jídlo. Je tam proto, že vytváří nějaké trvalé hodnoty. Ale v České republice to zatím takhle nefunguje. Tady má nejvyšší postavení politik, který jenom umí dobře mluvit, ale mnohdy za ním nic nezůstává.

Neo: Ale to jsou dvě odlišné disciplíny: průzkumy popularity povolání a skutečná měřítka. Pro vás je tím měřítkem přece každý květen, když vidíte frontu na vaše jahody.

M: To máte pravdu, ale to je až ty poslední roky. Doteď jsou ale největší fronty na jahody v tržnicích, kde mnohdy prodávají polské jahody a vydávají je za české. To je u nás věčný boj. Proto tu pěstitelé vždycky budou skomírat a budou na ocase společnosti. Český zákazník si většinově pořád raději koupí jablka a brambory, které jsou levné; co na tom, že jsou ve skutečnosti z Polska. A my se s tím neumíme poprat. Svazy na to nestačí, politici za námi nestojí, všichni jsou slepí a hluší. My jsme si vybrali cestu, že s tím budeme bojovat, i když nás to stojí nervy, zdraví. Ale vidíme posun k lepšímu.

Neo: Bojovat intenzivně znamená přesně co? Vy přece můžete „jen“ nabídnout kvalitní zboží a pro spoustu lidí je rozhodující cena, bez ohledu na kvalitu. Jak tohle zlomit?

M: Kvalita je nejvyšší devíza.

D: A my ty lidi musíme dostat sem, aby ochutnali.

M: Máme spoty, marketing, který neustále vymýšlím, osobně s lidmi na prodejně komunikujeme, pořádáme tematické dny. A lidí sem jezdí stále víc a víc. Nejlepší reklama pro nás je, když si koupí někde u stánku v Praze jahody, které jsou označené jako vraňanské. A pak se diví, že tady chutnají mnohem lépe. No, protože tamto nebyly jahody z Vraňan, jen je takhle někdo označil, ale s vysokou pravděpodobností byly z Polska.

Neo: Jak proti tomu můžete bojovat, že vám někdo ukradne vaši značku?

D: To je v téhle zemi velmi složité. Když dáme podnět ve smyslu, že jsou tu falešní prodejci vraňanských jahod, tak kontroly inspekce nejdřív přijedou k nám. Protože vás najdou na tom místě kdykoli, je to pro ně jednodušší než honit nějaké stánkaře, kteří mění stanoviště.

M: Bohužel nám nepomáhají ani státní úředníci, ani politici, kolik už jsme jich oslovili a nikam to nevedlo.

Neo: Ale bývalý ministr zemědělství Marian Jurečka vám přece veřejně pomáhal.

M: Ano, to je pravda… Ten v tomhle směru jako jediný vyslal kontroly. No a když dorazily k nám, odebraly vzorek a zjistily, že tu máme nedovolenou látku v jahodách. (smích)

Neo: To bylo v roce 2017, inspekce konstatovala ve vzorku jahod stopové množství pesticidů. Jak se tam dostaly?

M: Tehdy to bohužel byla naše chyba. Na jednom z polí jsme testovali nové jahody, a když inspekce přijela, řekl jsem jí, ať jdou kontrolovat, kam chtějí. Oni šli právě sem a našli stopové procento množství pesticidů. Ani tehdy ty jahody nebyly „jedovaté“. Našlo se tam jedno reziduum sice nepovolené látky, která by v jahodách být neměla, ale je povolená v rajčatech, bramborách a v této zelenině je dovolena tisíckrát vyšší norma. Ze začátku jsme si mysleli, že se to tam dostalo se sazenicemi. Pak se ukázalo, že byl špatně vypláchnutý postřikovač, který jsme předtím používali právě na zeleninu. Navíc, když se tam něco najde, vždy to jde na hodnotu kojenecká výživa, tedy ta nejpřísnější norma. A my jsme porušili tu kojeneckou, nemohlo se nikomu nic stát, ale pro reputaci to je problém.

Neo: Zvlášť když si zakládáte na tom, že máte kvalitnější zboží než v supermarketu. Poškodil vás tenhle příběh? Ubylo vám zákazníků?

D: Ne. Vůbec. Nic.

M: Ale bylo to pro nás ponaučení. Uvědomili jsme si, že když chceme něco dokázat, někam to posunout, musíme být mnohem důslednější a na sebe mnohem přísnější. Že nesmíme zavdat sebemenší příčinu. Tohle samozřejmě bylo sousto pro obchodní řetězce, které to s nadšením zveřejňovaly.

D: Investovali jsme potom například do certifikace GLOBAL G.A.P., která kontroluje celý proces pěstování. Výrobky s tímto certifikátem mají být mimo jiné zárukou nejvyšší jakosti a zárukou, že pocházejí z farmy, která dává přednost biologické ochraně. Tato kauza nás hodně posunula kupředu v kvalitě systému.

Neo: Co vám problesklo hlavou, když vám tehdy přišly výsledky?

D: Že to není možné.

M: Když nám to inspekce zavolala, říkám: To je blbost. To byl obrovský šok, kdy jsem tomu nemohl uvěřit, nevěděli jsme tehdy ani to, jak se bránit. A pak přišly zprávy na sociálních sítích, že chceme lidi zabít, že prodáváme jedovaté jahody. Sousedi psali, že jsme je chtěli otrávit.

Neo: Když zmiňujete sousedy: Vy jste se tu narodil, teď tu podnikáte, platíte v obci daně. Jaké máte vztahy?

M: Velmi dobré (ironicky)… Všichni se na vás smějí, ale když dojde na lámání chleba, je to jiné. Stane se třeba v obci nehoda, můžou za to jahodáři. Kolem obce se válí odpadky, můžou za to jahodáři. Koupíte si pozemek nebo statek a hned se ozve: zakažte to, nesmí tam chovat dobytek. Ať tam nepěstují zase jahody.

D: Máme výhodu v tom, že ti bezprostřední sousedi s námi vycházejí skvěle. Tam není jediná komplikace. Čím jsou ti lidé od nás dál, tím větší jsou problémy. Vadí jim i ty fóliáky, ve kterých pěstujeme jahody. Že jsou ošklivé a ničí průhledy v krásných polích.

Neo: Tady je třeba pro neznalé říct, že fóliovníky stojí na kraji vesnice, která má do obrazu výstavní obce hodně daleko.

M: Lidem vadí i ta nová budova, že se sem do vesnice nehodí. Ale já jsem dítě Štěstěny, na co sáhnu, to se daří, tak snad i tohle vydrží. My jsme slušní, snažíme se se všemi vycházet, s nikým nebojujeme.

Udavačům už se smějeme, jsme na to připraveni

Neo: Mrzí vás reakce sousedů?

D: … já nevím, asi ani ne.

M: Mrzí nás to třeba od některých, když nás udávají a neřeknou nám to do očí. Jsou to přitom takové hlouposti. Kdyby ten soused přišel a řekl, co tady děláte, co tady bude, všechno mu ukážeme a vysvětlíme. Ale nepřijde nikdo, jen udávají o sto šest. My s tím pak máme spoustu komplikací, vysvětlování, na konci se sice nic špatného neprokáže, ale soused je spokojený.

Neo: Chodíte do místní hospody?

M: Už ne. Sedíte tam s lidmi, kteří vám něco vykládají, ale nemyslí to upřímně.

Neo: Farma je na samotném okraji obce, většina návštěvníků ani nemusí projíždět vesnicí, protože sem míří z přivaděče k dálnici. Ale objektivně je fakt, že v sezóně je to pro místní nekomfortní, počet aut a pohyb lidí jsou tu enormní. Přemýšleli jste o nějakém odškodnění pro místní?

M: Od začátku jsem tu měl projekty, které mohla obec využít, ale nikdy se to nestalo. My se snažíme spolupracovat, ale nemá to žádný vývoj. Dali jsme třeba do školky zdarma potraviny, ale obec se o tom nakonec ani nezmínila ve zpravodaji. Teď plánujeme dvacetiprocentní slevu pro místní v nové prodejně. Uvidíme, snad se to tím ještě nezhorší.

Neo: Zaměstnáváte někoho z obce?

D: Už ne, všichni, co pro nás dělali, skončili. Začali končit ve chvíli, kdy jsme postavili první hektar fóliáků.

M: Když zkrátka začalo být vidět, že se nám daří. Rodinu jsem tehdy upozornil na to, že jakmile začneme na polích stavět, nebudou nás mít místní rádi. To bychom museli být velký gigant, který všechny převálcuje, pak se vás začnou bát.

Neo: Jak moc těžké je přesvědčit lidi, aby si připlatili za požitek z jídla? Jak byste k vám na farmu nalákali průměrného obyvatele nedalekého Mělníka, který je zvyklý naplnit si koš v Kauflandu levnými potravinami?

M: Je to samozřejmě hrozně těžké. Neustále opakujeme, že lidé musí o jídle přemýšlet. Že konzumací potravin přímo z farmy nebo čerstvého jídla do sebe dostávají mnohem více výživových látek a nepotřebují toho zkonzumovat tolik. Ale primárně tohle nemáme dělat my, nás ti lidé tolik neposlouchají a nejsme tolik slyšet. To mají dělat politici, má na to existovat státní projekt. Mají se do toho zapojovat média, jako se to děje ve světě. Když je v Anglii sezóna jahod, všichni jedou jahody: Jezděte, trhejte, jezte. U nás je to těch posledních pár let, co jsme se spojili s Jurečkou, ale pořád je to málo.

Neo: Ale většina lidí zkrátka potřebu jíst zdravě nemá.

D: Nemá. Jsou ochotni dát spoustu peněz do potravinových doplňků a vitamínů v lékárně, místo aby si koupili ovoce. Zatím jim to nedochází.

M: Přetrvávají tu prostě špatné návyky. Nikdo lidem pořádně neukázal, že se dá jíst jinak. Mladí lidé už to mají trochu jinak, jsou svobodnější. Vidí, co se jí po světě, a hledají možnosti.

Neo: Obchodní partnery máte z Holandska, proč právě tam?

D: Spolupracujeme s jedním z tamních největších pěstitelů sazenic. Dodává nám jahodníkovou sadbu pro nás na výsadbu, a protože děláme i velkoobchod sazenic, dodáváme do 450 zahradnických center, nakupujeme v Holandsku i sadbu. Naše dovolená je třídenní cesta do Holandska, tam se učíme, vzděláváme. Než jsme se pustili do té technologie pěstování ve fóliovnících, jezdili jsme se pět let vzdělávat do Holandska. Pěstitelé jsou tam otevření, neměli problém nám ukázat své technologie, dát nám postupy, jak pěstovat, poradili. Jen jsme si to museli přizpůsobit klimatickým podmínkám.

Neo: To je asi trochu jiný přístup než tady, že?

D: Úplně ve všem. Když potřebujeme udělat nějaké rozbory, analýzy, řešíme to v Holandsku, ne v Česku. Protože Holanďanovi pošlu vzorky k rozboru a máme to, dá se říct, druhý den. Teď tu byl náš kolega z Holandska v pondělí na návštěvě, odebral vzorky listů z rostlin a v pátek už jsme měli v mailu výsledky analýzy. A přidal ještě doporučení, co s tím. Ten servis je úplně jiný.

Neo: Vy říkáte, pane Hanči, že jste dítě Štěstěny a všechno se vám daří. Nikdy za ty roky nepřišel pád?

M: Všechno se nám dařilo, protože jsem se pro to narodil… (smích). Teď vážně, nechci se bavit o penězích, ale všechno je tak strašně drahé, že si nemůžeme dovolit omyl.

Neo: To musíte mít strašně těžké spaní…

D: Já tedy ano.

M: Já ne. Vždyť přece víme, co ta rostlina potřebuje, a to je krásné.

Neo: Ale jsou věci, které nemůžete ovlivnit. A může se vám stát, že to bude spálená investice.

M: A to se taky stává. Úplně běžně. Proto nás nikdy nezaskočila žádná krize. Když přišla tehdy před jedenácti lety, my jsme na to říkali: ale my žijeme v krizi každý týden, každý měsíc, každý rok. Jen si vezměte, že když jahody na poli na jaře kvetou, přijde třeba jedna noc minus 2 a je všechno zničené.

D: A vy musíte reagovat rychle.

Neo: A co uděláte?

D: Je noční pohotovost a všichni, kdo můžou, jdou natahovat a přikrývat. Ano, nejezdíme na dovolené, ale nepotkávají nás žádné takovéhle průšvihy zničené úrody.

M: Jsme na to připravení. Žijeme v tom, že zítra může přijít nějaký problém a ten musíme řešit. Jsme neustále v takové krizové pohotovosti. Prostě tady takhle žijeme.

Neo: Není to trochu permanentní nápor na nervy?

D: Někdy je to trochu psycho. Ale nestěžujeme si. Problém je, že se nemůžete spolehnout na lidi, kteří pro vás pracují. Tím, že to jsou sezónní pracovníci, brigádníci, kteří sem přijedou na pár měsíců, jde jim jen o vydělání peněz. Nemají k tomu žádný vztah, cit, a ani to po nich nemůžeme chtít. Ale oni jsou schopni vám nadělat škodu, když se mezi nimi nebudete denně pohybovat. Máme vyzkoušeno, že bez osobní kontroly to prostě nejde.

Neo: Vy, pane Hanči, jste si to asi nikdy neřekl, ale vy, paní Hančová, řekla jste si někdy: Mám já to zapotřebí?

D: Jo, ale pak jsem si odpověděla docela rychle, že to mám zapotřebí. Někdy je to hodně těžké, ale na druhou stranu ty roky, co tu žiju, byly obrovská škola života a naučila jsem se dívat na svět úplně jinýma očima. Začala jsem brát hodnoty jinak. Samozřejmě si uvědomujeme, že vytváříme nějaké dluhy vůči našim dětem, ale máme štěstí, že děti s tou naší firmou žijí tak nějak v souladu. Dokonce se začínají i zapojovat. Jistěže vidí, že rodina zaměstnanců žije jinak než rodina podnikatelů. Tak jim vysvětlujeme, že náš život není špatný, máme nějakou svobodu. A zaměstnanec má své problémy. Zkrátka všude je něco a nikde to není úplně růžové.

M: Já jsem za to, co dělám, strašně šťastný. Mám z toho radost, přenáším to i na Dášu a myslím, že už to celé pochopila. Když jsem ji před těmi dvaceti lety poznal, byla jako většinová populace. Zaměstnanec, chtěla krásné auto, dům, chtěla pěknou kuchyň, ložnici.

Prostě nás to baví

Neo: No, a má krásnou farmu…

D: Ano. (smích)

M: A dneska říká, že už nic nechce.

D: Já už dneska nemám na okně doma ty muškáty. Mám je tady, protože tady jsem celý den. Ale tenkrát jsem říkala, že potřebuju zahrádku, kam můžu jít. A Milan mi na to odpověděl: tady máš několik hektarů, tak můžeš vyrazit. A je to fakt.

M: Já jsem založený tak, že potřebuju cítit, že naši zákazníci jsou tady šťastní, spokojení. Jejich radost je moje radost. Spousta našich známých nám teď říkala, proč jste stavěli tu novou prodejnu. K čemu na vesnici? Spousta lidí z těch agentur, co s námi spolupracují, říkala: vy jste blázni, tohle je podnikatelsky mrtvé. Ale já si to nemyslím.

D: Za poslední léta přibývají i školy a školky, které mají zájem o exkurze. Máme radost z toho, že zastaví autobus, vyskočí děti a vy je provedete, řeknete jim, jak to funguje, a máte radost, že vaše práce má smysl. Vidíte spokojené zákazníky, se kterými si můžete popovídat, a žene vás to všechno dál.

M: Chceme zkrátka dělat osvětu ve společnosti. Jak to děláme mezi profesionálními pěstiteli, tak to chceme dělat i se zákazníky, kteří u nás kupují sazenice a ovoce, zeleninu. Baví mě posouvat společnost, aby v nás pořád nezůstával ten zakořeněný komunismus. Našim předkům to tady celé vzali, všechno zničili. A všichni se taky divili, když jsme tu začínali, co tu vlastně chceme dělat.

D: Myslím, že by se měl podporovat i vztah malých dětí k takovéhle práci. Kdo bude za 20 let pracovat v tomhle oboru? Proto se snažíme to dětem ukazovat. Před osmi lety jsme nabídli místní školce, ať se přijdou podívat, jak se sbírají jahody, vyfotili jsme je a dali to na Facebook, jak si vraňanská školka přišla nasbírat jahody, a objevily se tam reakce, že jsme otrokáři a chceme po dětech, aby pracovaly.

Neo: Mrzí vás to?

Oba najednou: Ne.

M: Vy se na to ptáte už podruhé, ale vážně ne. Stejně tak jsem se nikdy nesetkal se strachem do něčeho jít. Je to totiž naivita, jsem zjistil. Jdu do všeho naplno a neuvědomuju si všechna rizika. Dáša mě naštěstí hodně drží.

A tak na ně zaklekli

Neo: Ptám se na to proto, že i když je člověk hodně silný a zocelený, stejně se ho některé věci dotýkají. Jestli vám to někdy nepřijde líto.

M: Asi jsme si na to už zvykli.

D: Mě už to taky nemrzí. Když chodí třeba ty kontroly a já jim říkám, proč nejdete zkontrolovat ty stánky, proč jste pořád jenom u nás. Oni řeknou: nás je málo, my to nestíháme. A když přijde podnět, my na něj musíme reagovat. Takže se bavíme, oni slíbí, že určitě na stánky půjdou. Najednou se inspektorka podívá do počítače a řekne: tak nepůjdeme, protože tu mám další podnět k českému pěstiteli na pole. Ty chodí zpravidla od zákazníků.

M: V roce 2021 to ale vygradovalo tak, že jsem se rozhodl, že do toho půjdu naplno. Zveřejníme lidi, kteří vydávají polské jahody za české a vraňanské. Je to neúnosné. Poprvé se v tom roce 2021 objevil fenomén, že se začaly rozvážet jahody s názvem vraňanské po republice, doprava zdarma. Samozřejmě že z Vraňan vůbec nejsou.

D: Nechali jsme si udělat rozbor těch jahod, třináct reziduí, z toho tři nepovolené. Deklarované byly jako vraňanské, což ve skutečnosti nebyly. Ale vy pak musíte vynakládat hodně času a energie na to, abyste to uvedli na pravou míru.

M: Zapojili jsme do toho už i kriminálku. Třeba tady ve Vraňanech vznikl sklad, kde se překládaly polské jahody. Věděla o tom celá obec, a provalilo se to tak, že si někdo na nás stěžoval, že jsme zaplnili odpadové kontejnery plastovými obaly od jahod. Ale my to nebyli, my máme vlastní odpadové hospodářství, své kontejnery, všechno je evidované a nic nedáváme do obecních kontejnerů už z principu. A starosta po tom šel sám a zjistil, že několik obyvatel Vraňan třídí v jedné ubytovně polské jahody. Tak jsme zavolali inspekci, policii, ta řekla, že do skladu bezprostředně hned nemůže, tak jsme si ty lidi nafotili sami, odsledovali jejich auta. Ale nikdo s tím nechtěl nic mít, takže čekáme, co vyřeší kriminálka. A takhle to tady funguje. Překládají polské jahody v nepovolených skladech a o pár metrů dál nám tady měří teplotu a ochutnávají jahody, jestli nejsou moc kyselé, hořké.

D: Dokonce se na trhu objevily i naše zfalšované faktury. Potravinářské inspekci ta firma, co prodávala údajné vraňanské jahody, vystavila fakturu s naším IČ, DIČ, hlavičkou, všechno okopírovali a dali si tam svoje razítko, ale nebylo to naše.

M: A všichni vám na to řeknou: ale takových firem je. S tím se nedá nic dělat. Ale já věřím, že dá. Jen si to všechno musíte nastudovat, zjišťovat. Je to klamání spotřebitele.

Neo: To se asi už bez právníků neobejdete?

D: Bohužel, před třemi lety jsme je už museli zapojit, sami ani s pomocí kamarádů jsme to nezvládali.

M: Už toho začalo být hodně. Navíc na nás nastoupil finanční úřad, že jsme součástí karuselového podvodu, a to už přestala být legrace. Šlo o to, že jedna z agentur, která nám dodávala pracovníky, neodvedla DPH, nám vytáhl finanční úřad přijatou fakturu za cca 400 tisíc a začali tvrdit, že jsme uplatnili DPH neoprávněně, protože jsme tady žádné pracovníky ve skutečnosti neměli. Takže jsme museli dokládat, jak to bylo ve skutečnosti, že tu samozřejmě pracovali, ale dlouho to bylo marné.

D: Ti pracovníci finančního úřadu nám mezi čtyřma očima přiznali, že vědí, že jsme nic neudělali, ale že s tím nic nezmůžou. Že to je karuselový podvod a máme smůlu. Museli jsme těch 70 tisíc zaplatit, pak ještě nějakou pokutu a teprve teď po letech v červnu finanční úřad uznal, že jsme nic neudělali, a budou nám to vracet.

M: Ale tohle bylo poprvé, kdy jsem si říkal, že to je vážné. Víte totiž, že jste nic neudělal, že je právo na vaší straně, že platíte všechny daně poctivě, ale je vám to k ničemu, protože vám to nikdo nevěří.

Neo: Zakládáte si na tom, že jste nikdy nečerpali dotace, zvládli jste to celou dobu bez úvěru?

D: První úvěr jsme si vzali až teď na nové prostory. Jednou jsme měli ještě na pozemky. Všechno, co stavíme a co máme jako investiční majetek, je bez dotací, jde to a jsme úplně svobodní a šťastní. Máme dotace na plochu zemědělské půdy, ale ty jsou ve specializované výrobě ovoce a zeleniny minoritní a stejně se jen převedou formou pachtu na účty vlastníků půdy, takže nezůstanou u nás a ani na pachtovné nestačí.

Neo: Vy říkáte, že nepochybujete. Ale kdyby ten koncept restaurace nefungoval, bude pro vás ten úvěr představovat velký problém?

M: Jak odpovíme?

D: Já myslím, že to pro nás nebude problém. To je můj názor.

M: Vůbec mě to netrápí. Je mi to úplně jedno. Jsem šťastný, že jsme dokázali tuhle stavbu postavit, že jsme všem zaplatili, nikomu kromě banky nedlužíme, a těším se, až tu budou zákazníci. Není to samozřejmě s tím úvěrem úplně jednoduché, ale kdyby nám teď banka řekla, zaplaťte všechno, zaplatíme to. Naše podnikání je hodně drahé, spousta lidí by si řekla, že to je nesmysl. Stavba té budovy byl ranec, ale když si spočítáte, kolik musíme investovat jen do toho, abychom něco sklidili! Jen do těch fóliovníků je to šest milionů, jen na to, aby mohla začít sezóna na třech hektarech a něco jsme vypěstovali. Substrát, sazenice. K tomu připočíst ještě pracovní sílu, aby to někdo zasadil, ošetřoval a sklidil. Lidé si myslí, že to je jednoduché, a diví se, proč chcete 150 korun za kilo jahod, ale tak to je. Máme štěstí, že jsme blízko Prahy a že se za poslední dva roky zvedla cena jahod, tak je návratnost lepší. Před pěti lety, když jsme šli do fóliáků, se cena pohybovala 80 korun za kilo. Ale celý ten náš koncept nám umožňuje mít jahody po celé léto, dobré, klasické a ještě k tomu pocit, že děláme něco výjimečného.

Neo: Co si nejvíc ze všeho přejete?

Oba: Zdraví…

Oba: … a aby v tom pokračovaly naše děti.

M: Pro nás vždycky bylo na prvním místě, abychom byli zdraví a aby se nám dařilo. To souvisí s tím, abychom pracovali, nic nepodceňovali a neudělali žádnou chybu. Když v tom fóliáku uděláte chybu a špatně namícháte výživu, tak je to, jako když ty miliony spálíte v kamnech. Nesmí vám tam stoupnout příliš teplota, jinak se připravíte o dvacet procent úrody. V lepším případě. Nesmí se tam vyskytnout žádná houba, škůdce, musíte mít biologickou ochranu. Prostě tu chybu nesmíte udělat. Je to radost.

Neo: Bavíte se doma někdy o něčem jiném než o farmě?

Oba smích: No, tak hodně, o všem…

M: Už jsme tím postižení, ale já byl vždycky. Už od školy. Ale zajímáme se o jakákoli témata, která nás můžou obohatit. Nebaví mě sedět v hospodě.

D: … a poslouchat lidi, kteří si tam jdou sednout ve dvě hodiny a naříkají, že nic nemají, že jsou chudáci. Ale nedělají nic pro to, aby se měli lépe.

Rozhovor s Dagmar a Milanem Hančovými vyšel v říjnovém časopise Neovlivní.cz.

Zdroj náhledové foto: Farma Vraňany