Nejstarší plovárna v České republice se svérázným Vlastimilem Jirsou. O životě s koupalištěm, socialistickém strachu a věčným bojem s byrokracií.
Tento způsob léta,“ děl vposled, odvraceje se od přístroje Celsiova, „zdá se mi poněkud nešťastným.“ Kdo by neznal okřídlenou větu majitele říčních lázní Antonína Důry z Rozmarného léta, jemuž vtiskl nezaměnitelnou podobu v Menzelově poetické adaptaci Rudolf Hrušínský.
To Vlastimil Jirsa, který podobné lázně provozuje už osmnáct let v jihočeské Volyni, si nad počasím zatím stýskat nemusí. Jenže v životě plovárníkově dnešních dní jsou jiné věci, které mohou život činit poněkud nešťastným. Byrokracie, úředníci, taky moc vysoká tráva. Tak se natáhněte na deku, a než si půjdete znovu zaplavat, zjistěte, jak se žije na plovárně. Je horko, všude samé špatné zprávy a my odemykáme rozhovor, který vyšel před lety v tištěném časopise Neovlivní.cz. Udělal nám tehdy radost.
Plovárna ve Volyni se pyšní přívlastkem „nejstarší v České republice“. Dřevěné převlékací kabinky, vybavení, které má svou vlastní paměť, a bazén napájený řekou Volyňkou přímo vnucují vzpomínky na román Vladislava Vančury o létu, které bylo rozmarné.
Vlastimil Jirsa se tu usadil už před více než osmnácti lety. Původně přišel jen na rok, když místní radnici vypadl nájemce a hledali, kdo by mohl koupaliště převzít, aby přežilo sezónu. „Pak jsem tu nějak zkejsnul. Bylo tu spoustu práce, protože jsme přišli nějak těsně po povodních. Pamatuju si, jak se ještě debordelizovalo bahno. No a z roku byly dva… A pak už to nějak zůstalo,“ směje se Jirsa. Jeho slovník je jadrný a my ho měnit nebudeme.