Skutečný důvod, proč nemáme stavební zákon

Bývalý státní úředník Ondřej Votruba popisuje zákulisí průtahů právní normy, kvůli nimž mladé rodiny nedosáhnou na hypotéky a důchodcům rostou nájmy.

Tristní stav výstavby dálnic a otevírání nových úseků v zemi i po více než sedmi letech, kdy ovládá ministerstvo dopravy hnutí ANO, politici Babišovy strany často omlouvají tím, že za to nemohou, protože zrychlení výstavby dálnic je běh na velmi dlouhou trať a ani dvě volební období na něj nestačí. A světe div se: mají víceméně pravdu. Než se totiž dopracujeme k otevření nového úseku dálnice, je potřeba udělat tolik věcí, které souvisí s tolika složitými zákony, jenž je potřeba vhodně modifikovat, že to je v součtu otázka minimálně celého desetiletí.

Jak je to ovšem se stavebním zákonem, jehož úděl je podobný: i Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR) už více než sedm let ovládá hnutí ANO, stále ještě není schválen a jak napsaly HN, Senát jej téměř jistě vrátí zpět do Sněmovny? Může se zde ANO také vymlouvat jako u těch dálnic?

Kvalitní nový stavební zákon je potřeba jako sůl. Zákon č.183/2006 hrubě neodpovídá současné době a zdaleka zde nejde jen o pokrok společnosti v oblasti digitalizace, který je za těch 15 let zásadní. ČR je podle hodnocení Světové banky z roku 2019 až na 156. místě na světě z hlediska délky stavebních procedur. Jsou před námi i země jako Nigérie a Panama. Nebo spíš bylo. Kdyby se dělal podobný průzkum i letos, je tam slušný potenciál spadnout ještě o pár příček níže. Libérie a Rovníková Guinea nám už šlapou na paty. Za celých devět let mé práce v agentuře CzechInvest byl při lákání investorů do ČR tento problém na pranýři a patřil vždy k trojici těch největších. Ani nechci odhadovat o kolik investorů jsme kvůli němu přišli. A nejde zdaleka jenom o ně. Jde tu hlavně o stavby bytů a domů (i proto tak strmě rostou ceny nemovitostí a zcela se vzdálily možnostem mladé generace), o výše zmiňované dálnice a strašně moc jiných věcí.

Ministryně Dostálová, jejíž hlavní pracovní náplní je úřednická podpora dvěma nejmenovaným svěřeneckým fondům, aby mohly co nejdéle dostávat dotace z EU a obhajoba premiéra, kterému oba fondy samozřejmě „nepatří“, už pak nemá čas na to, aby se věnovala právě stavebnímu zákonu. Ten byl tak zcela bezprecedentně napsán soukromými subjekty (Havel a Partners přes Hospodářskou komoru – HKČR). Ono to má i své výhody – napsání samotné bylo asi rychlejší, možná tam bude i míň chyb – ale jinak je to přece principiálně špatně. To říkám i přesto, že si nelze nevážit práce šéfa týmu Františka Korbela, který je jako právník naprosto precizní a stavebním právem se dlouhodobě zabývá.

Že jsou však na tuto práci principiálně určena ministerstva (od toho tam mají desítky úředníků – každé z nich) je přece nabíledni a směřuje k tomu i údajné trestní oznámení, které bylo nedávno dle serveru Náš region podáno na autory zákona kvůli střetu zájmů. Střet zájmů tam z definice být může, ale to opravdu není problém pana Korbela. Ten jen v dobré víře udělal svou práci, na kterou si jeho tým najala HKČR. Toto je problém samotného vedení MMR, které upřednostnilo obhajobu soukromého zájmu premiéra Babiše nad prací, která mu gesčně přísluší.

Klára Dostálová říká, že stavební zákon je největším legislativním počinem během tohoto volebního období. Tak zrovna v tomhle nekecá. Na přelomu let 2014/2015 jsem na zákonu sice pracoval jen necelé čtyři měsíce, ale stačilo to k tomu, abych pochopil, že tato norma je tak komplexní, tak důležitá, tak složitá a tak protkaná mnohými zájmy, že předložit zcela nový zákon, to je opravdu zásadní počin.

Když teď tedy pominu to, že zákon vůbec nenapsalo samo ministerstvo, a vrátím se k tomu, proč byl předložen až těsně před koncem mandátu této vlády, což je prostě strašně pozdě a vytváří to zbytečný tlak na obě komory Parlamentu ČR si vybrat mezi špatnou normou nebo žádnou. Bylo to opravdu nutné?

Nebylo!

Narozdíl od výše zmíněné výstavby dálnic, tady se ANO nemůže na nic vymlouvat, protože se zde dopustilo dalšího z mnoha trestuhodných činů během více než sedmi let ve vládních křeslech. Důvody, proč to tak dlouho trvalo, jsou v zásadě tři.

První spočívá v kritickém pochybení ministryně Šlechtové na konci roku 2014. Její předchůdkyně Věra Jourová totiž v prvním roce minulého volebního období odvedla v této záležitosti skvělou práci a se svým týmem předjednala v rámci tzv. Kolegia ministryně ke stavebnímu zákonu se všemi ostatními ministerstvy a dalšími partnery křehký ale efektivní kompromis, který spočíval v tom, že všichni odsouhlasí tzv. jednotné razítko povolující stavbu (to je přesně to, co je potřeba, aby se proces neprodlužoval mnoha razítky a mnoha odvoláními) za podmínky, že speciální stavby budou takto schvalovány spciálními stavebními úřady (např. vodní stavby vodoprávními úřady, stavby ve vojenských újezdech Ministerstvem obrany apod.) a všechny ostatní stavby obecnými stavebními úřady (spadajícími víceméně pod MMR). Největší kompetenční oříšek by tak byl vyřešen. Kdyby do toho ovšem Šlechtová přesně 19.12.2014 nehodila vidle s tím, že nechce, aby MMR zbytečně přicházelo o kompetence a zcela neotočila.

Nezabránila tomu ani jedna z našich mnoha hádek. Tento kovaný resortismus opustila až v březnu 2015 na schůzce s premiérem Sobotkou (předtím ji totiž strašlivě seřval Babiš), nicméně během těch tří měsíců padla šance na to, že bude schválen zákon ještě ve stejném volebním období, protože kompromis byl předtím prostě křehký a slonice Karla v porcelánu tak způsobila, že partneři už napříště byli méně vstřícný a kompromis se pak nedařilo nalézt roky. Největším „zářezem“ (bohužel ne s pozitivním znaménkem) ve stavebním právu tak pro Šlechtovou zůstává to, že společně se svou souputnicí v ANO primátorkou Krnáčovou dosáhly v lednu 2015 zrušení pražských stavebních předpisů, což udělaly na Babišovu objednávku (ten to zase dělal pro svého obchodního partnera, díky němuž vyhrál v roce 2014 komunální volby v Praze, pana Fuxu z firmy BigBoard, jehož business – velké billboardy – tehdejší předpisy omezily).

Druhým důvodem jsou výše zmíněné jiné preference ministryně Dostálové, pro kterou práce na novém stavebním zákoně představovala něco poněkud méněcenného oproti atraktivnímu vluzování se do přízně oligarchy tím, že bude jako lvice bojovat za práva nejmenovaného koncernu, jehož první písmeno je úplně na začátku abecedy.

Třetím důvodem je pak poslední dobou často zmiňovaný vznik Nejvyššího stavebního úřadu. Takový nápad měla právě už i Šlechtová a Dostálová ho pak převzala se vším všudy. Tento koncept má samozřejmě i své výhody, ale nevýhod je o mnoho víc: od zbytečné centralizace, kdy budou o stavbách rozhodovat úředníci, kteří neznají tak dobře místní podmínky po odpor k tomuto řešení u příliš velkého počtu relevantních institucí a organizací. Hlavně proto nemá zákon podporu opozice a hlavně o tomto se strašně dlouho diskutovalo, zatímco čas běžel až příliš rychle.

Nabízí se otázka, proč ANO na Nejvyšší stavební úřad tak tlačí, když ho skoro nikdo jiný nechce? Odpověď neznám, resp. nemůžu si jí být jistý. Ovšem tak, jak jsem se mohl až příliš z blízka seznámit s hnutím ANO, nedaří se mi vyhnat z hlavy myšlenku, že důvodem centralizace všech agend na jediný státní úřad by mohlo být i to, jak jednoduché by potom bylo „řídit jako firmu“ všechny stavby v zemi: stačilo by dosadit do čela nového úřadu dostatečně loajální osobu a ta už by se postarala o to, aby byli odejiti ti podřízení, kteří by neplnili „firemní“ zadání.

Shrnuto a podtrženo, skutečným důvodem toho, proč ještě neplatí nový kvalitní stavební zákon, a proč tedy kvůli nedostatku na nabídkové straně nových bytů mladé rodiny s dětmi nedosáhnou na hypotéky a důchodcům rostou nájmy, je to, že je u vládního kormidla hnutí ANO.

Ondřej Votruba pracoval na vedoucích pozicích ve státní správě, jeden čas řídil CzechInvest, byl náměstkem několika ministerstev. Přípravu nového stavebního zákona měl krátce ve své gesci, když pracoval jako náměstek ministryně pro místní rozvoj.

Zdroj náhledové foto: Klára Dostálová