Smrt není selhání. Jen jsme na to zapomněli

Rozhovor s paliativní lékařkou a filantropkou Katarínou Vlčkovou.

Omluvit se, poděkovat a pustit. Tři kroky, které mohou usnadnit chvíle před smrtí. „Nechci tvrdit, že to je návod. Na každého funguje něco jiného, ale tohle se mi z praxe osvědčuje nejvíc,“ říká v jímavém, ale rozhodně ne teskném rozhovoru pro časopis Neovlivní.cz paliativní lékařka a filantropka Katarína Vlčková. Popisuje v něm, jak se nám stalo, že jsme smrt a umírání trochu vytěsnili ze svých životů. A také proč není dobré před dětmi používat eufemismy jako „maminka odešla“.

S Katarínou Vlčkovou se scházíme v pátek třináctého. „Pověrčivá nejsem. Ale tento říjnový den je pro mě významný. Trochu svátek. Protože je to den hospiců a celý týden se v médiích a ve společnosti mnohem víc mluví o hospicové a paliativní péči. A kdyby to tak bylo celý rok, byla bych úplně nadšená. Teda s výjimkou toho, že bych já sama potřebovala být někde vidět – to není zrovna můj šálek kávy,“ říká primářka domácího hospice Cesta domů a spoluzakladatelka Nadace rodiny Vlčkových. Do ní s manželem Ondřejem – šéfem společnosti Gen Digital (dříve Avast) – vložili 1,5 miliardy korun s posláním rozvíjet dětskou paliativní péči. Vzniká díky tomu i centrum paliativní péče pro děti v pražské usedlosti Cibulka.

Mluvení o tom, jaký může být úplný závěr našich životů, očividně zabírá. Nahrávku rozhovoru si nechávám přepisovat kamarádkou, která se zpracováváním textů a jejich korekturami živí. „Promiň, mám s tím přepisem zpoždění. Jednak mě to dojímá a jednak jsem musela práci přerušit a poslat nějakou tu korunu nadaci,“ píše mi. Tak se nechte také dojmout… I když. Já sám jsem nikoho, kdo by přistupoval k umírání optimističtěji než Katarína Vlčková, nikdy nepotkal.

Neo: My lidé máme od nepaměti potřebu si zobrazovat smrt, nebo ji personalizovat, chcete-li. A máme celou paletu zpodobnění. Od koster v kápi přes vysušenou stařenku Valerii Kaplanovou v pohádce Honza málem králem až po přitažlivé ztvárnění Bradem Pittem v Seznamte se, Joe Black. Jaká by byla personalizace podle vás?

Je vlastně zvláštní, že já o smrti vůbec nepřemýšlím jako o něčem, co by mohlo být jakoukoliv bytostí, a přitom je to skutečně něco, co nás tak často obklopuje. Pro mě to není osoba, pro mě je to děj, událost, nebo možná dělítko. Asi nejlépe bych to popsala jako bránu. Protože ten moment, kdy někdo vydechne naposledy, nemám spojený s představou, že si pro něj někdo přijde, ale že někam projde. Protože já věřím, že nás něco dál čeká, byť absolutně netuším co. Ale to mi nevadí, nejsem typ člověka, který potřebuje všemu rozumět. Je to zkrátka velké tajemství za branou a někdo si to může chtít představovat, vymýšlet, co tam bude. Já tu potřebu nemám.

Neo: Necháte se překvapit…

Ano, ale naprosto se nebojím, protože jsem přesvědčená, že to bude něco dobrého. Věřím, že překvapená budu mile.

Neo: Když přece jen zůstanu u zosobnění smrti. Proč myslíte, že to děláme? Pomáhá nám to v něčem?

Myslím, že ano. Pro někoho to totiž může být cesta, jak si pomoci od nejistoty, když si smrt nějak představí. To, co nám totiž nedělá dobře, je právě nejistota. S tím se potkáváme každý den. A hodně to řešíme i s rodinami. Jestli je lepší vědět a mít nějakou představu, nebo raději nevědět. Hodně nad tím přemýšlím, když přijde rodina nemocného a říká například: „Hlavně to neříkejte tatínkovi, že má ukončenou léčbu, on by ztratil naději a přestal se snažit tu být s námi.“

Z mého pohledu, protože si vážně nechci osobovat právo do toho mluvit někomu jinému, je to nepochopitelné. Myslím, že je lepší vědět, co nás čeká, aspoň v nějakých obrysech, než se utápět v nejistotě. Protože jinak nás to v podvědomí trápí, že se nemůžeme připravit.

Takový zjednodušující příklad. Ptala jsem se svých dětí, jestli kdyby po nich v naprosté tmě lezl pavouk, by chtěly vědět, že to je pavouk, nebo raději ne. A řekly mi, že by to vědět chtěly, že pavouk sice není nic moc, ale aspoň by věděly, co to je, a nemusely si představovat, jak je to velké, chlupaté, zubaté… cokoliv.

Tím se dostávám zpět k tomu, že si představujeme smrt jako člověka nebo bytost. Možná je to pro někoho tato forma jistoty. Představovat si, že přijde bytost v kápi s kosou, je jakási lepší jistota než něco úplně nehmotného…

Neo: Anebo ten Brad Pitt…

No tak to už je úplná výhra, že jo. Takže byť já sama to nemám spojené s představou osoby, tak tomu plně rozumím. Naopak někdy nerozumím té ochraně nemocných před informacemi. I když je to vždy vedené dobrými úmysly. Neříkat jim to, co se jich bytostně týká – že stav je skutečně závažný a že přichází konec –, není podle mě nejlepší cesta.

Neo: Není to ochrana i těch blízkých samých? Že nemusejí o smrti mluvit nahlas?

Je to možné. Jak říkám, nepotřebuji rozumět úplně všemu, takže po motivech většinou nepátrám. Jen mi přijde paradoxní jedna věc. Naše zdravotnictví dřív informuje blízké než samotného pacienta. A ti lidé jsou ve výsledku rádi, berou si třeba potom dovolené, plánují poslední chvíle a říkají, že je to skvělé, že se mohou připravit, že nepřijdou o mnoho chvil, o které by přišli, kdyby to nevěděli. A nenahlédnou, že totéž by ocenil ten umírající.

Neo: Navíc ten nemocný to přece vnitřně ví…

Přesně tak. Někdy o tom nepotřebuje mluvit, ale někomu se uleví, když se to vysloví. A víte, my o tom hodně mluvíme s dalšími lékaři, že v tom „zamlčování“ asi hraje roli ještě jedna věc. Je velmi těžké říkat tu špatnou zprávu, i my doktoři s tím máme problém. Nechcete se cítit jako příčina té události. Samozřejmě že nejste příčinou, ale cítíte se tak, tak to nechcete říkat.

Neo: Tím se naposled vrátím k smrti jako bytosti. Pomáhá nám ta představa v tom, že se máte na koho zlobit?

To si myslím, že ano. Důležitou součástí vyrovnávání se se smrtí je kromě smutku a truchlení vztek. Pro umírajícího, ale i pro jeho blízké. A vztek se mnohem lépe ventiluje, když máte někoho konkrétního, na koho se zlobíte.

My tomu říkáme „zlobí se na nemoc“. Ale ta je příliš nehmotná, že? Takže se pak zlobí třeba na doktora, který tu zprávu přinesl. A my to musíme unést, protože víme, že se zlobí na situaci, a ne na člověka.

Přitom je důležité vztek ventilovat, pokud se dostaví. Vypustit, nedusit ho v sobě. A můžete nadávat zubaté, anebo, což myslím, že je běžnější, někomu, koho máte po ruce.

Jak se vyrovnat se ztrátou dítěte? V čem tkví krása pomoci umírajícím? A proč si nakonec svou cestu musí každý najít sám? Rozhovor s Katarínou Vlčkovou vyšel v listopadovém čísle časopisu Neovlivní.cz, ještě tento víkend můžete objednávat v sekci PŘEDPLATNÉ.

zdroj nahledové foto: Jan Šilar