Rozhovor s paliativní lékařkou a filantropkou Katarínou Vlčkovou.
Omluvit se, poděkovat a pustit. Tři kroky, které mohou usnadnit chvíle před smrtí. „Nechci tvrdit, že to je návod. Na každého funguje něco jiného, ale tohle se mi z praxe osvědčuje nejvíc,“ říká v jímavém, ale rozhodně ne teskném rozhovoru pro časopis Neovlivní.cz paliativní lékařka a filantropka Katarína Vlčková. Popisuje v něm, jak se nám stalo, že jsme smrt a umírání trochu vytěsnili ze svých životů. A také proč není dobré před dětmi používat eufemismy jako „maminka odešla“.
S Katarínou Vlčkovou se scházíme v pátek třináctého. „Pověrčivá nejsem. Ale tento říjnový den je pro mě významný. Trochu svátek. Protože je to den hospiců a celý týden se v médiích a ve společnosti mnohem víc mluví o hospicové a paliativní péči. A kdyby to tak bylo celý rok, byla bych úplně nadšená. Teda s výjimkou toho, že bych já sama potřebovala být někde vidět – to není zrovna můj šálek kávy,“ říká primářka domácího hospice Cesta domů a spoluzakladatelka Nadace rodiny Vlčkových. Do ní s manželem Ondřejem – šéfem společnosti Gen Digital (dříve Avast) – vložili 1,5 miliardy korun s posláním rozvíjet dětskou paliativní péči. Vzniká díky tomu i centrum paliativní péče pro děti v pražské usedlosti Cibulka.
Mluvení o tom, jaký může být úplný závěr našich životů, očividně zabírá. Nahrávku rozhovoru si nechávám přepisovat kamarádkou, která se zpracováváním textů a jejich korekturami živí. „Promiň, mám s tím přepisem zpoždění. Jednak mě to dojímá a jednak jsem musela práci přerušit a poslat nějakou tu korunu nadaci,“ píše mi. Tak se nechte také dojmout… I když. Já sám jsem nikoho, kdo by přistupoval k umírání optimističtěji než Katarína Vlčková, nikdy nepotkal.
Neo: My lidé máme od nepaměti potřebu si zobrazovat smrt, nebo ji personalizovat, chcete-li. A máme celou paletu zpodobnění. Od koster v kápi přes vysušenou stařenku Valerii Kaplanovou v pohádce Honza málem králem až po přitažlivé ztvárnění Bradem Pittem v Seznamte se, Joe Black. Jaká by byla personalizace podle vás?