Umění přepsat pravidla. Není čas podívat se i na sport?

Jaký smysl má vrcholový sport pro naše děti? A má se ve fotbale hlavičkovat?

Přepisování pravidel. Trochu se to podobá dnes tolik diskutovanému „přepisování dějin“. Rozzlobení lidé hanobí pomníky, strhávají je a hlavně chtějí, abychom viděli dějiny i jejich očima, i z jejich úhlu pohledu. Abychom si připustili, že prostě neexistuje jenom jedna jediná oficiální verze historie. U pravidel je to v něčem samozřejmě jiné. Ta mohou být pro jednu hru jenom jedna, nebo spíš: Nesmějí se během hry měnit. Ale dál už je to podobné. Jsou ta pravidla, na která jsme po desetiletí zvyklí, svatá a neměnná? A není čas podívat se nově třeba i na sport? Jaký smysl má vrcholový sport pro naše děti? A má se ve fotbale hlavičkovat?

Pro rodiče, jejichž děti hrají fotbal, je to pravděpodobně naléhavější a diskutovanější problém než strhávání pomníků rasistů a šovinistů. Už řadu let upozorňují neurologové na rizika spojená s hlavičkováním ve fotbale. Vzniklo mnoho odborných studií, které – zjednodušeně a stručně řečeno – varují, že hlavičkování může vést k rozvoji onemocnění mozku a následně až k demenci.

„Nechat dítěti padat opakovaně míč na hlavu je hloupost. S každou ranou mohou vznikat nevratná poškození tkání,“ řekl už před pěti lety Hospodářským novinám neurochirurg Vladimír Beneš z Ústřední vojenské nemocnice.

V některých zemích fotbalové asociace přikročily ke změnám. Hlavičkování je zakázané během tréninků pro děti ve Spojených státech, ve Skotsku nebo v Anglii. Tyto země připravují omezení i pro dospělé fotbalisty.

V Česku se zatím fotbalistům zřejmě zdá, že jim demence nehrozí. „To, že u nás ještě dnes děti mladší 12 let můžou hlavičkovat, je opravdu velmi špatné. V řadě zemí světa se ten problém řeší a je opravdu na čase se o tom začít zcela vážně bavit,“ popsal vloni pro Seznam Zprávy Evžen Růžička, přednosta Neurologické kliniky 1. lékařské fakulty a Všeobecné fakultní nemocnice.

Ano, to je ten problém s „přepisováním pravidel“, se schopností připustit si, že něco se významně změnilo, nebo že máme víc informací. Bojovníkem proti zákazu hlavičkování je například i bývalý vynikající brankář Petr Čech. „Hru hlavou nemůžeme vymýtit, pak už by to nebyl fotbal,“ citovala Čecha britská média před třemi roky.

Petr Čech je nesporně výrazná osobnost, která si zaslouží respekt. Nicméně s tvrzením „pak už by to nebyl fotbal“ lze polemizovat poměrně snadno. Byl by to fotbal.

Jen bez hlavičkování.

Jde to přepsat?

Copak je tak těžké si to představit? Nové pravidlo zakazuje ve fotbale hru hlavou. Rukou se hrát nesmí a fotbal to je. Jistě, hra by se trochu změnila. Ubylo by zoufalých nákopů do „vápna“, když už se krátí čas. Hráči by museli víc hrát po zemi, víc kombinovat. Ostatně takový styl proslavil v posledních desetiletích ty nejlepší týmy – španělskou reprezentaci nebo FC Barcelonu.

Samozřejmě by tu muselo být nějaké přechodné období, protože hráči, kteří jsou zvyklí celý profesionální život hlavičkovat, jen tak nepřestanou. Jejich cestu k demenci předznamenala už minulá pravidla. Ale děti, které s fotbalem začínají, mohou hru hlavou vnímat úplně stejně jako hru rukou – do fotbalu nepatří.

Přepsat ta pravidla ale není jednoduché. A nejde jenom o zvyk na určitý styl hry. Jde o rodiče.

Představte si, že dítě má bolesti hlavy. A není úplně jasné, co je příčinou. Rodiče jdou s děckem na vyšetření za neurologem a ten jim řekne, že by se dítě rozhodně mělo vyvarovat úrazů hlavy, že musejí být opatrní. Každý normální rodič to akceptuje. A ti helikoptéroví nasadí děcku na hlavu helmu a pro jistotu ještě několik sad chráničů.

A ti fotbaloví? Těm neurolog řekne, že prudce letící míč, který jejich dítě opakovaně při tréninku nebo zápase zastaví hlavou, může postupně způsobit nevratné poškození mozku. Láry fáry! Odevždy se hlavičkovalo. A hlavičkovat se bude všude. Jak by asi z našeho synka bez hlavičkování vyrostl nový Honza Koller?!

Samozřejmě – zobecnění by bylo urážlivé, ne všichni „fotbaloví rodiče“ jsou takoví. Nicméně „přepisování pravidel“ jde ztuha. Kvůli lpění na tradici, zvyku a orientaci na výkon. Je to taková složitá a nebezpečná symbióza: Orientace na výkon zvyklosti bourá, chce nové věci, výkony, které tu ještě nebyly. A lpění na tradici svět s tímhle obrazoborectvím smiřuje – tyhle nové výboje se odehrávají ve starém dobrém známém světě.

Zjednodušeně a obrazně: Můžeme se obklopovat zatraceně výkonnými a inteligentními androidy. Ale nezapomeneme kvůli tomu přece hlavičkovat!

Mělo by se to přepsat?

Stále víc rodičů, lékařů a vědců se snaží sportovní pravidla „přepisovat“. Nová zjištění jsou totiž šokující.

To, co si skeptický laik mohl myslet bez důkazů, věda potvrzuje. Vrcholový sport je nejenom líhní talentů a šampionů, ale také anorexie, frustrací, depresí, demence. Z jednoduchého důvodu: Jednání vrcholového sportovce je podřízeno výkonu. Výkon je modla, cíl, smysl. Cena?

Není tu prostor pro detailní rozbor jednotlivých vědeckých studií. Takže rychlé zobecnění. Poruchou příjmu potravy často trpí krasobruslařky a krasobruslaři, skokanky a skokani na lyžích, běžkyně a běžci na lyžích, atletky a atleti. O žokejích ani nemluvě. Úrazy hlavy, které vedou k neurodegenerativním chorobám, k demenci a sebevraždám, trpí častěji než zbytek populace boxeři, hráči amerického fotbalu, bobisté, skeletonisté, fotbalisté, hokejisté…

Konkrétní příklad: Když skokan na lyžích zhubne jeden kilogram, může v závislosti na typu můstku skočit až o čtyři metry dál.

Studie prokázala, že na olympiádě v Salt Lake City v roce 2002 mělo 22 % skokanů na lyžích nižší index tělesné hmotnosti (BMI), než jaký Světová zdravotnická organizace považuje za ještě zdravý. Jinými slovy řečeno: Pětina vrcholových skokanů byla podvyživená.

Bývalý skokan, olympijský medailista Andreas Goldberger to vysvětluje: „Je to problém mysli. Skončíte třeba pátí, nebo třetí. A někdo vám řekne: ‚Když shodíš dvě kila, můžeš vyhrát.‘ Začnete ztrácet smysl pro to, co je důležité.“

A deprese, pokusy o sebevraždu, frustrace?

Dokument televize HBO The Weight of Gold (Tíha zlata) z roku 2020 na příbězích špičkových sportovců ukazuje, jak vážnými psychickými problémy olympionici procházejí. A nakolik jsou psychické poruchy mezi sportovci běžné.

Plavec Michael Phelps, který získal nejvíc olympijských medailí, v dokumentu říká, že s myšlenkami na sebevraždu bojoval i v době svých největších úspěchů. Krasobruslařka Gracie Goldová přiznává: „Být olympionikem je před vámi jako tak úžasná věc, že vše kolem jde stranou. Včetně deprese, úzkosti, poruchy příjmu potravy, myšlenek na sebevraždu… A pak, až se všechny ty vedlejší efekty projeví, už vám nic nepomůže.“

Ze sportu si nemusíte odnést zrovna opakovaná poranění mozku. Přesto neustálé soustředění na výkon a výsledek, tlak okolí, konkurenční prostředí, to vše spojené s fyzickým vyčerpáním mohou vést k vážným, těžko napravitelným psychickým problémům.

„Jsme prostě produkty,“ říká Michael Phelps. „Je to děsivé, je to smutné, láme mi to srdce. Je tu všude kolem nás tolik lidí, kteří se starají o naši fyzickou kondici. Ale nikdy jsem neviděl někoho, kdo by se staral o naši psychiku.“

Phelps nemá tak úplně pravdu. Kolem špičkových olympioniků se točí i spousta psychologů. Dnes jsou běžně i součástí tréninkových týmů.

V tom podstatném ale Phelps pravdu má: I tihle psychologové jsou součástí té mašinérie zaměřené na výkon. Snaží se sportovci pomoct v tom, jak zvládnout tlak, aby ze sebe vydal maximum. Ne, nejsou tu od toho, aby mu radili, jak být sám sebou. Jak být šťastný. Jak se svobodně rozhodovat.

Mělo by se to přepsat?

Meritokracie

Meritokracie je kapitalistická varianta komunismu. Komunistická ideologie hlásala „každému podle jeho potřeb“. Utopie nespravedlivé rovnosti. Kapitalistická ideologie předkládá „každému podle jeho zásluh, podle výkonu“. Ideologie spravedlivé nerovnosti.

Meritokracie se tváří jako společnost, která překonala tradiční historické nespravedlnosti. Nezáleží na původu, na urozenosti, na barvě pleti, na zděděném majetku. Záleží pouze na osobnosti. Na inteligenci, píli, dovednostech. Každý se může dostat až na samotný vrchol. Americký sen. V dějinách sociologie a filozofie zobrazený v mnoha variantách. Od Platóna po Maxe Webera.

Meritokracie je společnost, v níž ti schopní, inteligentní a pilní vládnou těm líným, neschopným a hloupým. A nesouvisí to s geny ani rodinným majetkem, je to jen na každém jednotlivci. Každý to má ve svých rukou.

Je zjevné, že je to ideologie podobně lživá jako ta komunistická. Její základní předpoklad, že totiž všichni mají stejnou výchozí pozici, neplatí. Vyspělé západní společnosti dnes drolí absurdní míra nerovnosti. A ta je mimo jiné právě důsledkem meritokratické ideologie: Bohatí a úspěšní svým dětem mohou zaplatit kvalitní školy, aby jim nastartovali kariéru bohatých a úspěšných. Ti chudí, jakkoli třeba schopní, mnohdy zůstanou na okraji.

Začarovaný kruh. Meritokratická tautologie.

Ale zpět k tématu. Nechceme tady suplovat (byť důležitý a zajímavý) kurz sociologie, politologie a filozofie. Oč tedy jde? Že vrcholový sport je krystalickým výrazem meritokracie – ten nejlepší zvítězí, záleží na schopnostech, píli, sebeobětování.

A na startu mají přece všichni stejnou výchozí pozici.

Od „tenisových rodičů“ ke Kamevédě

70. a 80. léta, meritokracie v rámci té druhé, komunistické ideologie. A její legendární ztvárnění: „tenisoví rodiče“. Mnohdy snobští, nesnášenliví, nesnesitelní. Objížděli se svými dětmi žákovské turnaje a před očima měli Martinu Navrátilovou a Ivana Lendla.

Neměli to lehké. Sehnat kvalitní oblečení, rakety a trenéry nebylo snadné. Protloukat se po regionech a snášet nenávistné pohledy konkurentů a přízemnost rozhodčích bylo leckdy na hraně snesitelnosti. Ale cíl byl jasný: Dítě se stane wimbledonským vítězem, emigruje a vezme si rodiče k sobě na Západ. Alespoň tam ještě byly nějaké rodinné vazby. Komu že se to povedlo? Navrátilové a Lendlovi?

Dnes je to vědečtější a otevřené. Cíle není třeba zastírat. Komunismus už meritokracii nekonkuruje. A tak vznikla Kamevéda. Pan Pavel Zacha se rozhodl, že ze svého syna vychová šampiona. Přistoupil k tomu velmi odpovědně, studoval odbornou literaturu, a nakonec dokonce vytvořil vlastní výchovnou filozofii Kamevédu.

Nevěděl, v čem má být jeho syn vynikající, ale muselo to být něco, co by se ekonomicky vyplatilo – fotbal, hokej, tenis. Určitě ne florbal, například. Trénink probíhá od narození. Je to trénink všestrannosti, aby děcko obstálo v meritokratické společnosti a ve vybrané disciplíně. Základ je v tom, že musí být lepší než ostatní – dřív opětuje tlak ruky, dřív bouchá do hraček na hrazdičce, dřív chodí, dřív běhá, dřív miluje hokej…

Rodiče se děcku zcela obětují. Tráví s ním celý den. Nasazují rozmanité tréninkové jednotky na rozvíjení psychiky i fyzické kondice a obratnosti. Den je rozplánován po minutách. Do veřejné školy dítě nechodí, na to není čas.

Pavel Zacha správně říká, že každý rodič má nějakou svoji „filozofii“ výchovy. Jen často neuvědomělou. A tak promarní léta, kdy je třeba rozvíjet talent potomka. Nejdůležitější je věk do tří let, a pak ještě do šesti.

Pavel Zacha propojuje Kamevédu s meritokracií. Soudí, že je to ten nejlepší společenský systém, ve kterém se mohou prosadit schopní a talentovaní. Absolventi Kamevédy. Mnozí ambiciózní rodiče si myslí, že pro jejich děti je nejlepší cestou k úspěchu v rámci meritokracie přijetí na osmileté gymnázium. A ejhle! Z pohledu pana Zachy jsou pozadu o cca 10 let.

Panu Zachovi se to povedlo. Vychoval šampiona. Jeho syn Pavel hraje od 19 let nejlepší hokejovou ligu na světě, NHL. A letos už patřil k oporám týmu Boston Bruins. Kamevéda má svůj web a svoje knihy. I nástupce.

„Země, ve kterých meritokratické principy prostupují do všech pater a struktur společnosti, mohou být doslova rajskou oázou pro rodiče a děti Kamevédy. Žádné jiné uspořádání, kterým lidstvo během své pohnuté historie v minulosti prošlo, nebylo k rozvoji a uplatnění lidského talentu a potenciálu doposud tak přívětivé,“ píše Pavel Zacha.

A pokračuje: „My, zastánci Kamevédy, tuto soutěž vřele vítáme. Je jedním z důvodů, proč podstupujeme to obrovské úsilí, začínáme už po narození a zabýváme se rozvojem, výchovou a zdravím dítěte do hloubky. Právě tato reálná a vskutku ideální možnost vytvořit dítěti mnohem lepší podmínky pro život v prostředí, které je řízeno lidmi s talentem a schopnostmi, dává smysl naší práci a je vlastně tou nejlepší obhajobou filozofie i metodiky Kamevédy.“

Zní to hezky, „my, zastánci Kamevédy“. A má to výsledky. Ale co děti?

Andre Agassi: Tenis jsem nenáviděl

„Hrál jsem fotbal třikrát týdně, miloval jsem to hřiště, cítil jsem vítr ve svých vlasech, hlásil jsem se o míč a věděl jsem, že svět se nezhroutí, když nedám gól,“ píše jeden z nejúspěšnějších tenistů historie Andre Agassi ve své autobiografii.

A shrnuje: „Osud mého otce, mé rodiny, planety Země neležel na mých bedrech.“

Agassi dokázal mistrovsky vystihnout rozdíl mezi tím, když si děti hrají a když jsou úspěšnými vrcholovými sportovci. V tom druhém případě totiž už mohou mít pocit, že na jejich bedrech toho leží víc, než mohou unést. A především to už vůbec nemusí být to, co chtějí. A už to ani nemusí souviset se sportem, který dělají.

Agassiho otec se rozhodl, že z Andreho bude tenisový šampion. Dokázali to. Agassi měl úspěch, vydělal miliony dolarů, získal obdiv… A ve své knize píše: „Tenis jsem nenáviděl. Nenáviděl jsem ho se skrytou temnou vášní. Nenáviděl jsem ho po celou dobu.“

Jinou krutě realistickou formulaci pocitů vrcholového sportovce přinesla olympijská vítězka v cyklistice Victoria Pendleton. „Před olympiádou jsem byla úplná troska. Bála jsem se, že právě já to týmu pokazím,“ říká cyklistka v rozhovoru pro deník Guardian. „Takže vítězství přineslo velkou úlevu. Ale na pódiu to bylo úplně surreálné. A jakmile jsem z něj sestoupila, říkala jsem si, ‚co proboha budu teď dělat?‘ Měla jsem pocit, že už nemám žádný cíl.“

Ale odpověď našla: „Jediná věc, kterou mohu dělat, je získat další zlatou medaili. Potřebuju ji.“

Žádná radost. Závislost. Povinnost.

Na možné příčiny psychických problémů Agassiho, Pendletonové a desítek dalších sportovců ukazuje nedávná studie psychologa Matta Hoffmanna z kalifornské univerzity. Hoffmann ze svého rozsáhlého výzkumu nedělá žádné zobecňující soudy, jen konstatuje.

Psycholog srovnával psychické problémy dětí ve věku 9–13 let, které se věnují individuálnímu sportu, týmovému sportu, a těch, které nedělají žádný sport. Děti hrající týmové sporty na tom byly s psychickým zdravím nejlépe. Výskyt úzkostí a deprese byl u nich zhruba o 10 % nižší než u dětí, které se sportu nevěnují.

U individuálních sportů se ale skóre otočilo. Sportovci měli o 16 % častější úzkosti a deprese než děti, které sport nedělají.

Asi nejvíce odbornou veřejnost překvapilo zjištění, že nedělat žádný sport může být zdravější než sportovat.

Paradox meritokracie. A jde to tedy přepsat?

Kritici meritokracie hovoří o jejím paradoxu. Špičkoví manažeři jsou často necitliví k menšinám. K ženám, černochům, Hispáncům… Jak je to možné, když základním předpokladem meritokracie jsou stejné podmínky na startu, „rovné hřiště“?

Ke slovu se opět hlásí meritokratická tautologie. Když je někdo úspěšný a dostal se na vrchol, pak to znamená, že si to zasloužil a že jeho názory mají váhu. Je suverén. Jeho pohled na svět se prosadil. Má pravdu. Takový člověk snadno ztratí citlivost pro problémy, které se netýkají „silných“. Takový člověk prosazuje sobě podobné a rovné podmínky na startu se ztrácejí v nedohlednu.

Paradox meritokracie: Úspěch vede ke ztrátě empatie. Každý to může dokázat. Podívejte se na mě! Takže, kdo to nedokázal, může si za to sám…

V Norsku experimentují s novým pojetím sportovní soutěživosti mezi dětmi. Na soutěžích dětí do 13 let se nezaznamenávají výsledky, časy, výkony. Jde o to, aby se děti pohybovaly a bylo jim spolu dobře. Někdo je v dané disciplíně lepší, někdo horší. Ale o čem to vypovídá?

Ano, právě o tom, že někdo je v dané disciplíně lepší a někdo horší. Nic víc. O žádné lidské kvalitě. Nebo o smyslu života.

Ale umíme to přepsat?

Zdroj náhledové foto: Shutterstock.com