„Už nejsme špička.“ Zpověď trenéra hokejové reprezentace

Až hokejová reprezentace v únoru odcestuje do Pchjongčchangu na olympijské hry, Češi doma u televize budou mít jasno: Medaile, nebo hlava trenéra! Hokej je národním sportem, něčím, na co jsme mohli být léta hrdí. Jenže… je to už pět let, co hráči naposled přivezli z velké akce medaili. „Máme ambice, ale je to jen touha a přání. Už nejsme favorité, můžeme jen překvapit,” říká otevřeně reprezentační trenér Josef Jandač. Vidí jen jedno malé pozitivum: Co by za účast na olympiádě dali naši fotbalisté nebo basketbalisté?

Když ve Finsku potkal Josef Jandač zástupce dvou týmů NHL, čelil nečekané otázce: Kdo z českých hokejistů by mohl okamžitě naskočit do sestavy ruské sborné? Malá rada: raději se svým tipem držte nohama při zemi. Stejně jako Jandač, který v rozhovoru pro Neovlivní.cz možná až nečekaně upřímně hodnotí, kam kráčí český sport a hlavně hokej. V únoru to bude už dvacet let od památného triumfu v Naganu.

Neo: Čeští fotbalisté nepostoupili na mistrovství světa, basketbalisté neuspěli v základní skupině mistrovství Evropy a hokejová reprezentace čeká na medaili z MS už pět let. V jakém stavu je podle vás český sport na konci roku 2017? (Rozhovor vznikl pro tištěný magazín Neovlivní.cz na konci loňského roku. pozn red.)

Nemyslím si, že v zoufalém, ale určitě je na ústupu. A myslím, že to všichni vnímáme úplně stejně. Z dob minulých jsme zvyklí z těchto velkých akcí vozit medaile, dokonce téměř pravidelně. Nakoplo to celý národ, Češi byli pyšní. Byli jsme malá zemička, co porážela velmoci. V poslední době to tak není. V podstatě jediný kolektivní sport, který hraje A skupinu, už je jen lední hokej.

Neo: Proč tomu tak je?

To nevím, jen poukazuju na stav věci. Je třeba dívat se pravdě do očí. Rozhodně tady nechci opěvovat komunistický režim, ale sportu asi věnoval daleko více peněz. Společnost a celkově doba teď nahrává jiným věcem než sportu. Dříve byly děti na ulici, hrály si, lezly po stromech. Asi i tělocvik býval na lepší úrovni než dnes, když se hraje vybíjená v riflích. Děti neumí udělat kotoul, někteří ho nezvládnou ani v dospělosti. Sport dnes prostě není v Česku všechno, doba se posunula a jsou jiné priority. Peníze chybí i v jiných důležitých oblastech. Zdravotnictví, školství, kultura, armáda…

Neo: Zeptám se vás zcela upřímně: Myslíte, že je možné, aby se kolektivní týmy České republiky jednou znovu vrátily na vrchol? Myslím za současně nastavených podmínek, osmadvacet let od revoluce, kdy sport není předmětem propagandy.

Jsem spíš skeptický než optimistický. Anebo jsem realista? Nevěřím, že všechny sporty najednou začnou vzkvétat. Navíc ani peníze a podmínky by všechno nevyřešily. Česká republika je malá země, která těžko bude mít základnu jako Německo, Rusko nebo Francie. Druhá věc je kultura lidí a celé společnosti. To je hlubší problém, který stejně nevyřešíme jedním rozhovorem. Skrývá vše. Výchovu od rodičů, výchovu dětí ve školách, kde se úplně všechno mění.

Neo: Co všechno?

Že jsou děti zaměřené na mobily a počítače. To se samozřejmě netýká jen Česka. Taková je zkrátka doba. Mé dětství bylo o tom, že jsem doma praštil aktovkou a mazal ven za kamarády. Hráli jsme hokej, fotbal a tomu všemu věnovali kvanta času. To mi dnes chybí. Radost dětí, hraní si na ulici. Sám mám tři děti a vím, jaké to je. Přijdou domů a jdou se učit. A já je jako otec vyháním od učení s takovou tou populární hláškou Neuč se, život tě naučí. Říkám jim to obden a kopu je do zadku, ať jdou ven…

Neo: Nepřijde vám, že jsou dnes děti celkově mnohem více zatěžované povinnostmi a očekáváním? A to se teď nebavím jen o těch ambiciózních rodičích na stadionech.

Sám jsem z toho takový trošku rozladěný. Já samozřejmě chci, aby mé děti chodily do školy a něco se naučily. Ala hlavně chci, aby z nich byli slušní lidi a v budoucnu rozvíjeli hlavně to, co jim jde. Nepotřebuju z nich mít inženýra, doktora nebo právníka. Když na to mít nebudou, tak i řemeslo má zlaté dno. Můžou se živit pěkně, poctivě.

Když už jsme zašli k takovému tématu, tak mě teď vlastně napadlo přirovnání, že stejně jako dnes ubývá řemeslníků, ubývá i těch hokejistů. Vezměte si, že jsou desítky soukromých škol, ať už středních, nebo vysokých. A podobně to má i hokej. Já pořád doufám, že je hokej populární sport a stojí za to k němu své dítě přivést, ale jsou tady i hokejbaly, florbaly a jiné sporty, které tady dřív – stejně jako ty školy – nebyly. A to naši základnu taky zmenšuje.

Neo: Když se začneme bavit konkrétně o českém hokeji, patří pořád mezi světovou špičku?

Bavíme-li se o absolutní špičce, tak v hokejovém prostředí v ní nejsme. Pro mě je absolutní špička Kanada, Amerika, Rusko nebo Švédsko. My a Finové se řadíme až za ně a hodně se na nás dotahují Švýcaři. Další země jako Německo, Slovensko, Norsko nebo Dánsko nás na turnajích dokážou velmi potrápit.

Neo: Pokud se budeme bavit reálně s výhledem do budoucna: Rusko, Kanadu nebo USA s ohledem na jejich obrovské základny asi těžko doženeme. Být ale v hokeji jednou zase stejně dobří jako Švédsko, to pro nás musí být cílem, ne?

V budoucnu by se to dalo, ale musíme být schopni generovat a produkovat mladé nadějné kluky, kteří se v hokeji chytnou. A to hned nebude. Jinak, co se týče toho Ruska a dalších, abych to dovysvětlil: my jim jsme schopni v jednotlivém zápase konkurovat. Ale ne je porážet dlouhodobě.

Neo: Vidíte v tom všem naději, že Češi brzy přece jen z velkého turnaje medaili přivezou? Třeba i z té olympiády v Jižní Koreji, ke které teď všichni vzhlíží už jen proto, že na ní nebudou startovat hokejisté z NHL?

To si myslím, že jo. Určitě! Trénuju reprezentační tým, takže musím jet na turnaj s ambicí získat medaili. Ale ambice je nějaká touha, je to přání. Takže je třeba brát ohled taky na to, že budeme hrát proti soupeřům, kteří jsou zrovna tak hodně dobře připraveni. Už na velké turnaje nemůžeme jet jako ten favorit, co má určitě na medaili. To je možná teď velká chyba. Jsou velká očekávání, a když se to nepovede, jsou i velká zklamání. Protože jsou to ale turnaje, a ne dlouhodobé soutěže, můžeme uspět. Musí se všechno sejít dohromady: gólman předvést parádní turnaj jako Hašek v Naganu nebo Vokoun v Německu, k tomu nakopnout mužstvo kabinou, která funguje, žije a chce pro úspěch udělat maximum, a samozřejmě tomu musí pomoct i trenér. Pak šanci máme.

Ale to jsme trošku odbočili od tématu problémů českého hokeje. Já nejsem v pozici, že řeším problémy hokeje, které nastaly teď. Ty problémy jsou zasety z dob minulých. V dobách, kdy jsme sbírali medaile a byli těmi favority, co zvládli zlatý hattrick a měli generaci hráčů, která všude jezdila jen vyhrávat, se spalo. Asi si všichni mysleli, že když se vyhrává, je všechno dobré a není potřeba nic měnit. Tohle musíme dohnat a nebude to zkrátka hned. Už jen proto, že i doba nahrává tomu, že sport není prioritou jako dřív.

Neo: Vy sám jste s trenéřinou začal těsně předtím, než zlatá éra českého hokeje přišla. Jak se v průběhu těch let měnil přístup trenérů třeba k vlastnímu vzdělání?

Když jsem chodil na fakultu já, učil nás pan profesor Kostka. Kapacita, která přednášela klukům, co hokej fakt hráli. Na trenérském studiu byli kluci, kteří o to měli zájem, mělo to úplně jinou kulturu. Dneska chodím občas sám přednášet a vidím tam lidi, u kterých si říkám, že ani nevím, proč tam vůbec jsou. Jestli vůbec mají zájem v budoucnu trénovat.

Neo: Jak se na český hokej, třeba i vzhledem k výsledkům z posledních let, dívají vaši soupeři? Cítíte v zákulisí, že mají z Čechů pořád strach, respekt?

To si nemyslím, my totiž ze soupeřů taky strach nemáme. Když do zápasu půjdete se strachem, že ho prohrajete, tak je to přece úplně špatně. Spíš bych ten rozdíl vysvětlil trošku jinak a pomůžu si zase příkladem Ruska. V minulé sezoně jsme s ním uhráli jen jednu remízu, jinak prohráli všechno včetně čtvrtfinále mistrovství světa nebo i teď na Karjale. Oni už zkrátka nejsou takový soubor jako dřív, kdy to byl tým plný individualit a hvězd, který se mohl porazit jen sám. Rusové už mají trenéra, který je umí dát dohromady systémově i disciplínou. Je to dobře organizovaný tým, obrovská síla. To je ten největší rozdíl mezi Ruskem před pár lety a Ruskem teď.

Neo: A rozdíl mezi Českem, které před lety medaile vyhrávalo, a Českem teď? Klidně mě opravte, jestli se pletu; mně ale přijde, že největší rozdíl je, že chybí rozdíloví hráči, lídři. Z extraligy sice dál proudí slušný počet hokejistů do zahraničí, místo klíčových rolí tam ale často hrají spíše na pozici dříčů v méně vytížených formacích a navíc vesměs v podprůměrných klubech.

Že ti hráči odcházejí do KHL nebo jinde do Evropy, to je úplně logické. Oni si chodí vydělat peníze, mají nabídku a taky šanci, která je může zajistit do nehokejového života. Tomu se nikdo nemůže divit. A že jdou do průměrných týmů a třeba nehrají klíčové role? To asi jednoduše znamená to, že prostě nejsou tak dobří. Když se nad tím zamyslím – a teď mluvím o Evropě –, jediný hokejista, který se v poslední době udržel v elitní lajně elitního klubu a opravdu rozhodoval zápasy, je Jan Kovář v Magnitogorsku. Jiní kluci mě nenapadají. Možná Jiří Sekáč v Kazani. Ale ani on tam nehraje tu úplně TOP roli. Ostatně mám k tomu, jak se na české hráče svět dívá, i jeden trefný příklad.

Neo: Povídejte.

Teď na Karjale jsem seděl se dvěma skauty z NHL a jeden se mě ptá: „Josef, co myslíš? Kolik hráčů z tvého týmu by mohlo hrát za ruský nároďák?“ Tak jsem zkusil popřemýšlet nad některými jmény. A on mi hned říká: „Nikdo! Ani jeden Čech by si za sbornou nezahrál. Ani jeden!“ V Rusku mají takových deset hráčů, co by mohli okamžitě do NHL. Dokázali je ale udržet doma, penězi i olympiádou. Znarok (Oleg Znarok, hlavní kouč ruské reprezentace, pozn. red.) má k dispozici úplně jiný tým. Půlka sborné hraje za Petrohrad, který válcuje ligu. Druhá je v CSKA Moskva. Hokej je pro Rusko všechno, takže to má i vládní podporu a nic se tam nenechává náhodě. My teď vyjednáváme, jak nám ruské kluby uvolní hráče v reprezentační přestávce. Některé týmy, kde hrají Češi, mají v té době zápasy. Petrohrad a CSKA Moskva, kde hrají ruští reprezentanti, ne. Takhle to mají nastavené, pomáhají si. Takže mají taky úplně jiný předpoklad, že na olympiádě uhrají výsledek, než my. A tím vůbec nechci naše hráče zatracovat. Jen říkám realitu. Takové je prostě porovnání toho materiálu, to je odpověď na to, proč jsme na ústupu. Je třeba si tu pravdu přiznat. A samozřejmě nekoukat jen černě. Taky musíme začít něco dělat.

Neo: Když se ještě na chvíli vrátíme k tomu, jak se na české hokejisty dívají v zahraničí, jaká je jejich pozice v Americe?

To vím moc dobře třeba od Jirky Fischera (Jandačův ex-asistent u reprezentace, pozn. red.), který pracuje pro Detroit Red Wings. Zejména z pohledu NHL vidí do rozvoje hráčů hlouběji. Ale úplně ve zkratce je to asi takhle: Když budou mít vedle sebe stejného Švéda a stejného Čecha, vyberou si v Americe Švéda. Když budou mít stejného Fina a Čecha, vyberou si Fina. Bohužel to tak je, ta výkonnost může být téměř totožná, ale oni si je berou třeba i z pohledu lepší adaptace. Ve Švédsku kdejaké malé dítě umí anglicky, jsou vyspělejší. My jsme teď vnímáni jako ti, co jsou vždycky krok zpět.

Neo: Možná nejen hráči, ale i trenéři. Vlastně posledním českým trenérem, který působil v zahraniční soutěži, byl Miloš Říha. Ze Slovanu Bratislava byl odvolán minulý měsíc…

Jedna věc je, co se napíše v novinách, a druhá, jestli ti trenéři do zahraničí vůbec chtějí. Láďa Růžička nabídku z Ruska měl. Já třeba taky, asi čtyřikrát, a vždycky jsem to kvůli dětem a rodině odmítl. Nabídku jít trénovat ven měl třeba i Jirka Kalous, takových může být klidně víc. U dost trenérů z Česka je asi problém taky velká jazyková bariéra. Hráč jde hrát hokej, naučí se základní věci, nějaký základní slang a postupně se do toho dostane. Trenér musí umět mluvit, vysvětlovat hned. Jazyk je pro něj dost důležitá věc.

Neo: Jaromír Jágr po sezoně s největší pravděpodobností ukončí kariéru. Modla, ke které dodnes všichni fanoušci vzhlíží, brzy ledovou plochu opustí. Podaří se ve zdejším prostředí někdy vychovat někoho, kdo jej nahradí a bude lídrem reprezentace na příštích velkých turnajích?

O Jágrovi se vůbec nemá cenu bavit. On to měl v sobě, je to jeden z nejlepších hráčů všech dob. Takových kluků asi moc nebude. Já bych teď chtěl hlavně nové Dopity, Reichely a Ručinské. Mít takové kluky, jsme úplně jinde. Jenže my je teď nemáme.

Neo: Co se s tím dá dělat?

To kdybych věděl… Ten leadership nám dochází. Musí to být i v tom samotném hráči, je to o kombinaci povahy, sebevědomí a dovedností. Asi bychom na hráče měli klást mnohem větší zodpovědnost, dříve je posílat do dospělých kategorií, víc je obouchat. Taky se o to ale musí přičinit i ti chlapci samotní. V době minulé hokejisté v Česku kolikrát neměli takové podmínky jako teď, ale všichni ti kluci byli pokornější, víc trénovali. Občas mně přijde, že si nová generace neumí sáhnout úplně na dno.

Neo: Na základě čeho si to myslíte?

Mám spoustu zpětných vazeb od kluků, co taháme do nároďáku. Objevíme kluka, co má předpoklady pro mezinárodní hokej, pustíme ho do zápasu a on zjistí, že je to o level jinde. Často řeknou: „Ty vole, musím začít makat.“ Jenže se jim otevírají oči později. Ne v šestnácti, sedmnácti, osmnácti. My v podstatě vychováváme juniorské hokejisty až v dospělém věku. Proto potřebujeme mít kvalitnější soutěže v mládeži, aby mladí kluci hráli těžší zápasy. Do budoucna v nich musí přijít redukce týmů, což souvisí mimo jiné i s tím, že v těch soutěžích často držíme starší juniory, kteří už stejně nemají šanci se v dospělém hokeji prosadit. Takoví ať jdou radši makat, nebo studovat.

Průšvih je, že tohle celé je i o povaze hráčů. Kluky musíte nutit makat. Konkurence tady není dobře nastavená. Když jdou rodiče s dětma na zápasy, stojí za mantinelem. Každému radí, kecají do toho trenérovi. Když kluk nehraje, měří na stopkách, kolik dostal času někdo jiný. Ručinský dřív taky seděl, protože tam prostě byli lepší. On místo aby se sebral a šel dělat jiný sport, tak se kousl, makal a vypracoval se. Musel něco dokázat, aby se prosadil.

Neo: Když už se bavíme o konkurenci v soutěžích, co říkáte na úroveň Tipsport extraligy?

Jsem příjemně překvapený. Jako reprezentační trenér se jezdím dívat na každé kolo, sleduju i jiné ligy. Mám srovnání s ruskou, finskou, švédskou ligou. Vlastně i Liga mistrů je schopná dát zrcadlo klubové úrovni. Loni Sparta prošla v Lize mistrů až do finále, přitom v extralize nehrála prim a vypadla už ve čtvrtfinále. Letos Ligu mistrů jeden náš tým sabotoval a další tři postoupili mezi osm nejlepších, takže ta naše liga asi tak špatná nebude…

Neo: Ale?

Když to srovnám s dřívější ligou… Teď máme čtrnáct týmů, co hrají nejvyšší českou soutěž, a jsou všechny české. Dřív jsme měli dvanáct týmů, z toho mezi nimi byly tři nebo čtyři slovenské. Navíc tady hráli naši nejlepší hráči, jenže ti jsou teď v zahraničí a kvalita se rozmělnila, protože se trh otevřel a hráči jdou za lepšími podmínkami. Takže když jdu dneska jako reprezentační trenér třeba na Hradec, který je v tabulce druhý, v obraně mají jediného českého kluka. V brance jim chytá Slovák a v útoku je pro nároďák použitelný jen Petr Koukal, kterému je pětatřicet. Je to smutné, ale tak to je. Přesto si nemyslím, že je náš hokej v háji. Jen je třeba si tohle zrcadlo nastavit a vidět, že už zkrátka nejsme ta TOP země, která bude Kanadě, Americe nebo Švédsku pravidelně konkurovat.

Neo: Dělá se teď něco pro to, abychom třeba tomu Švédsku jednou zase konkurovat mohli?

Myslím, že na svazové úrovni se dělá celkem dost z toho pohledu, jak se peníze pumpují do mládeže. Všechny reprezentační výběry jezdí do Ameriky i Kanady hrát turnaje proti těm nejlepším, jsou tady další dobré projekty jako regionální trenéři, akce typu Pojď hrát hokej. To hlavní gró ale nakonec stejně je na jednotlivých klubech. A klidně i těch malých, regionálních. To jsou totiž ti, kdo vychovávají nové hokejisty, potažmo sportovce.