Ve vězení Fidela Castra. Jan Bubeník oprášil 14 let staré vzpomínky

V politice se mihl jen krátce: v listopadu 1989 měl nálepku studentského vůdce a poté nejmladšího poslance Národního shromáždění. Už 25 let si užívá “politický důchod”, etabloval se v byznysu, věnuje se výběru manažerů pro vrcholové pozice. Jan Bubeník. Muž, který má hodně co říct.

Z vrcholné politiky se stáhl už dávno, ale dál ji pozorně sleduje – a málokdy má důvod k nadšení. Naposledy jej zklamal postoj vlády, která odmítá přijmout kvótu uprchlíků, která byla Evropskou unií alokována pro Českou republiku. Jde o 525 lidí v nouzi. “To je opravdu hloupý signál. Jen to podpoří xenofobii společnosti, která o diverzitu nestojí. Alespoň z mého pohledu je diverzita vždycky obohacující,” říká Jan Bubeník v druhé části profilového rozhovoru pro společnost DeadLineMedia, vydavatele deníku Neovlivní.cz.

Hovoří v něm nejen o situaci s běženci a Evropské unii dneška, ale také o tom, co zažil v roce 2001, kdy byl – spolu s někdejším ministrem financí Ivanem Pilipem – na Kubě uvězněn za kontakty s disidenty.

První část rozhovoru – především o tom, co se po listopadu 1989 povedlo i nepovedlo a čemu se dnes čeští byznysmeni snaží vyhnout – si můžete přečíst zde.

DLM: 525 uprchlíků, to je směšný počet. Souvisí tento odmítavý postoj s úrovní politické i společenské kultury u nás?

Naše země o svou diverzitu přišla už po 2. světové válce. Když se podíváte na Prahu, je postavena z židovského, katolického a protestantského elementu. Západní společnost obecně je postavena na anticko-řeckém, židovsko-křesťanském základě.

My jsme to tady měli rozumně namíchané a druhá světová válka nás bohužel připravila jak o židovskou, tak o německou část kotlíku, který se tady ovlivňoval. Když jste mluvil s lidmi, kteří zde v židovské komunitě vyrostli, tak i jejich předci vždy vzpomínali, že Praha měla ghetto jen jako terminus technicus, tady neexistovalo fyzické nebo pravidlové rozdělení komunity. Lidé, minimálně pražská inteligence, se scházela a opravdu se navzájem kulturně i společensky ovlivňovala. To je vždycky parádní.

Narodil jsem se v roce 68 a poprvé jsem pracoval s ruským kolegou v roce 1997. Když jsem s ním jednal, tak se mi nějakou dobu vybavoval sovětský tank. Musím přiznat, že to byl jeden z nejhloupějších, byť takových přirozených předsudků, který mi Voloďa pomohl – tím, že je to slušný, milý a chytrý kluk – sprovodit ze světa. To mě naučilo rozlišovat mezi lidmi a mezi režimem, který se lidem zaštiťuje.

Podobně tomu bylo v kubánské věznici, kde jsem spal se strašně chrápajícím iráckým plukovníkem. Najednou zjistíte, že lidi jsou úplně stejní, že mají stejné motivace, stejné strachy. Potkávat se s různorodostí pro mě bylo vždycky obohacující a silnější než pocit, že to je divné a toho se bojím.

O různých úhlech pohledu

DLM: Pomáhá to i v byznyse?

Firmy, které umějí být různorodosti otevřeny, jsou nejen finančně výkonnější a profitabilnější, zároveň se tam lidé lépe cítí. Není to korelace, ale je tam jednoznačná závislost těchto dvou veličin. U nás by velmi pomohlo, kdybychom se naučili začleňovat více chytrých a talentovaných žen do top managementu. To by byl začátek v naší homogenní společnosti.

Lidé, kteří přicházejí z různých kultur, vyrovnali se v životě s různými problémy, se na stejný problém koukají z různých úhlů a většinou přispívají k tomu, aby se problém inovativně vyřešil. Přispívají k tomu, aby firma byla zisková, aby byla úspěšná a dávala zákazníkům to, co potřebují. Myslím si, že to by měli pochopit i politici.

DLM: Jak odmítavý postoj k uprchlíkům změnit?

Téma imigrantů má spoustu technických detailů a věcí administrativního rázu, ale když to nikdo neokomentuje a zveřejní se jen plochá informace, že jsme proti přijetí lidí, kteří ve svých zemích nemohou bezpečně žít, tak je to prostě špatná zpráva. Bez ohledu na to, že ministr Milan Chovanec říkal, že ten počet je jen kapka v moři – zcela určitě máme schopnost takový počet absorbovat.

Podle mě stojí otázka úplně jinak. Demografická křivka ukazuje, že naše populace jednoznačně a rychle stárne. Proto bychom naopak měli zkusit být vůdcem v tom, jak chytře a efektivně lákat správné lidi k nám, aby chtěli v České republice žít, začlenit se do společnosti a nabídnout nám svůj talent, svoji různorodou zkušenost pro to, abychom se tady měli dobře. A proto, aby to bylo barevné a voňavé. To zatím nevidím. Přitom se už o tom mluví minimálně deset let, zkoušejí se různé zelené karty. Zatím je toho hrozně málo a je to hrozně pozdě.

DLM: Překážky pro cizince jsou u nás dlouhodobě značné. Co musí protrpět na cizinecké policii, než dostanou potřebné doklady, to nemá v Evropě obdoby.

Ale když začnete proaktivně jako první, tak si většinou můžete vybírat. Můžete si vybírat ty talentované, motivované lidi, kteří mají schopnost se velmi rychle začlenit, naučí se jazyk, budou vzbuzovat toleranci i k jiným vírám, kterých se bojíme. Když na vás ale v uvozovkách zbude jen kriminální živel, tak pochopitelně s tím budete mít problém. Ale když se tomu nevěnujete, když do toho neinvestujete minimálně politickou i intelektuální kapacitu, tak z toho vznikne jenom strach.

DLM: Německo to pochopilo, Německo vhodné lidi láká. My máme zatím jenom strach.

Zatím vidíte, že tuto otázku využívají jen lidi, kteří jsou xenofobní a pracují s primitivními signály první signální soustavy.

O odsunu a bubácích ve tmě

DLM: V blízké době nás čekají různá nepěkná výročí spojená s vyhnáním Němců. Je to temná, nevyřešená kapitola českých dějin. Václav Havel se pokusil toto téma nastolit. Od té doby se pravidelně vynořuje, naposledy ho ve velkém vytáhl během prezidentské volební kampani Miloš Zeman. Měli bychom nadále usilovat o zpracování svých dějin, nebo budeme muset počkat na novou generaci?

Václav Havel vždycky zdůrazňoval potřebu žít v pravdě. To ve mně vždycky silně rezonovalo. Bubák kouká jenom tam, kde nepadá světlo. Je to trauma generace mé babičky. Ta mi asi tři měsíce po prezidentských volbách v breku volala, že mi lhala, že s tím nemůže dál žít a přiznala se mi, že volila Miloše Zemana, protože nechtěla tu Němku na Hradě. Byl to důsledek Zemanovy kampaně, která použila primitivní apel na člověka, který zažil odsun ze Sudet. Bylo to celkem pochopitelné a ten efekt to mělo zcela určitě – alespoň v případě mé babičky.

Předcházela tomu nacistická agrese, to je zřejmé, ale neospravedlňuje to, jak jsme se chovali k lidem, kteří byli naši spoluobčané. Před excesy nelze strkat hlavu do písku – vždycky vás to kousne do zadku, jen se to stane v momentě, kdy to nečekáte, kdy to nejméně potřebujete. Je to opravdu otázka pro historiky, ale zároveň je to otázka i pro politiky, aby vydali gesta a signály, která společnost potřebuje, aby se s podobnými věcmi vyrovnala a opravdu jenom přiznala to, co se historicky stalo. Není to přiznání konkrétní viny, ale uznání, že jako společnost jsme v tu chvíli neuřídili svoje emoce a nechali jsme pár jedinců chovat se jako zvířata. Je zapotřebí si o těchto věcech nelhat a říct je tak, jak se staly a být si jich vědom.

Jak to bylo na Kubě

DLM: Zmínil jste také Kubu. Zajímalo by mne, jak jste se tam vlastně dostal a proč jste tam byl ve vězení?

Dostal jsem se tam tak, že mne Petr Kolář představil Ivanu Pilipovi, který hledal spolucestujícího do programu neziskové organizace Freedom House. To je organizace, kterou založila Eleanor Roosevelt jako dvoustranickou. To znamená, že na práci této organizace se podílí jak Demokraté, tak Republikáni. Freedom House monitoruje stav lidských práv po celém světě.

Jejich zástupci měli nápad, že by dva lidé z jedné postkomunistické země měli dělat takové bytové semináře pro disidenty na Kubě, jaké se u nás konaly u Havla, Pitharta, Vondry. Ivan mne požádal, jestli bych s ním necestoval, protože věděl, že jsem byl na podobných misích v Bulharsku, Jižní Africe, když končil apartheid, nebo v Zimbabwe. Bylo akorát deset let po revoluci a řekl jsem mu, že by mne velice zajímalo, jak vypadá skanzen komunismu na Ostrově. Tak jsme se tam vydali, dva dny jsme dělali, že jsme turisté, a potom jsme z Varadera jeli do centra Kuby, do malého města Ciego de Ávila, kde tři disidenty hlídalo velké množství tajných policistů.

Udělali jsme ale tu chybu, že jsme po návštěvě všech tří disidentů toho města zůstali v jediném hotelu. Ráno nás tam sebrali a zavřeli nás. Nejdříve to mělo humorný začátek, když ten lokální, místní vesnický policista před nás na stůl položil naše věci: tenkrát to myslím byl PalmPilot, kreditní karty od stejné banky a stejné černé brýle, a přitom nám říkal: To je standardní výbava CIA. Vypadalo to, jako když onen putimský wachmeister chytil Švejka a říkal: Švejku, umíte rusky?

V tu chvíli jsme se ještě smáli. Pak jsme se vlastním autem museli převést do města a vzadu jsme měli dva vesnické policisty. Byli jsme tři dny v emigračním vězení, pak nás převezli do vazby jejich tajné policie, kde jsme strávili další asi tři týdny. Poté přiletěl Petr Pithart, asi týden byl týrán Castrem tím, že ho nepřijal. Pak nás navštívil a říkal, že se zklamal, protože uvěřil Castrovi, že ho přijme. Cestou na letiště mu pak přehradili cestu a odvedli ho ke Castrovi, kde potom vyjednal náš návrat.

DLM: Zmínil jste onoho iráckého důstojníka, jaké další zážitky jste tam měl?

V emigrační věznici byly místnosti asi po třiceti lidech. Byli tam lidé z Afriky, z různých konfliktních oblastí, byli tam pašeráci drog, byli tam váleční běženci. Byla to zajímavá směs. Potom ve vazební věznici byl člověk, kuchař, který se popral na diskotéce a někoho zabil. Když ho pustili na vycházku, tak se snažil odpádlovat na Floridu. Tím, že ho chytili při útěku, se stal politickým vězněm. Byl tam člověk, který pracoval v cestovní kanceláři a snažil se v uvozovkách pašovat lidi ven z Kuby.

Když jsem nehodlal přiznat, co jsme tam dělali, tak mne dali do tzv. studené cely, kde byl průvan a nedali nám deku. Tam se mnou byl člověk z Peru, který jako kurýr přivezl lidem peníze od příbuzných, aby si mohli uplatit cestu ven. Nemluvím španělsky, ale potom mi tam najednou do cely dali mladého Jorgeho, který dobrou angličtinou tvrdil, že utekl do Miami, že tam pracoval jako řezník ve velkém supermarketu, že vedle toho si vydělával pasením brazilských holek lidem, co jezdili do Miami na konference. Za ty peníze si pak koupil loď, koupil dva nové Yamaha motory a jel chytat ryby na jih USA u Key West. Přitom se prý trochu se opil, sentimentálně cestou na jih nezastavil a najednou byl v Matanzas na Kubě, kde ho stopli policisté. Měl jsem pocit, že ho tam nastrčili kvůli tomu, aby si se mnou povídal. Bylo to takové déjà vu ze všech těch filmů ze socíku. Tak jsem si spíš povídal o tom, kde v Miami chodit do baru a zůstal ostražitý. Mělo to takové aspekty, ale já byl rád, že si můžu vůbec s někým povídat. Osamělost je asi váš největší nepřítel a vaše představivost opravdu pracuje pro ně, a vy vymetete takové kouty mysli, kam byste se normálně vůbec nepustil.

DLM. Asi jste nebyli na cele společně s Ivanem Pilipem?

Ne, ne. Od začátku na nás hráli takové to klasické dilema vězňů, že říkali: “Ivan nám už všechno řekl, teď čekáme jen na to, že nám to potvrdíš. Podle toho budeme na tebe hodní”.

O Rusku a ruském vlivu

DLM: Pohybujete se byznysu. Jaký má podle vás Rusko vliv na Českou republiku, ruské firmy na český byznys? Lze to nějakým způsobem odhadnout?

Nejsem Bezpečnostní informační služba a touto tématikou jsem se nikdy analyticky nezabýval. Myslím ale, že lidé stále mají v historické paměti vliv Sovětského svazu na naše teritorium. Ještě před 24 lety tady bylo nějakých 70 tisíc sovětských vojáků. Takže minimálně moje generace si to ještě velice dobře pamatuje. Podle toho, jak se Rusko chová a co dělá, se vlivu na východní blok určitě nechce vzdát, anebo se ho vzdává velice bolestně a nerado. Myslet si, že nepoužijí i byznysový a ekonomický vliv na to, aby u nás věci ovlivňovali, je velice naivní. Co se týče míry, tak nevím, čím bychom to měřili, to nejsem schopen odhadnout. Ale je jednoznačné, že, ať už skrytě nebo otevřeně, tento ekonomický vliv jako nástroj jednoznačně i směrem do politiky používají.

DLM: Jak se podle vašeho názoru bude situace na Ukrajině a v Rusku v dohledné době vyvíjet? Hrozí podle vás nějaký zásadnější konflikt?

Pokud se Západ nezorganizuje a nesjednotí, tak ta hrozba může být docela reálná. Myslím si, že lidé typu Putina rozumí jenom podobnému jednání, jaké sami používají. A tím je síla. Když ho budeme pouštět dál a budeme praktikovat appeasement, tak si jenom koledujeme o další průšvih.

DLM: Situace v Evropě není jednoduchá. Finanční stav Řecka je takový, že hrozí vyhazov této země z eurozóny. Myslíte si, že by Evropská unie mohla takový otřes ustát?

Hrozí také komplikace s odchodem Británie z Evropské unie. Politici v Evropě nebudou mít jednoduchou situaci, protože národní tlaky byly a jsou silné. Košile je vždycky bližší než kabát a ti lidé jsou voleni na národní úrovni. Sladit to nebude úplně jednoduché. Ale myslím si, že Evropská unie, přes množství svých nedokonalostí, potvrdila i spoustu svých výhod. Nějaká forma unie přežije, jestli to bude bez Řecka nebo bez Británie. Obě věci jsou možné, pravděpodobnější je odchod Řeků z eurozóny než Britů z unie, ale je ještě mnoho prostoru pro to, aby se pravidla EU stala efektivnější a jednodušší.

DLM: Je pravda, že různých regulací z Bruselu přichází mnoho a leckdy si nezasvěcený člověk říká, proč proboha vymýšlí takové nesmysly. Přemírou regulace EU poškozuje sebe sama místo aby se snažila budovat evropskou identitu.

To bude trvat ještě docela dlouho. Jednou z podmínek pro to, abychom se cítili více Evropany a neříkali zase “my” a “oni” je, že evropská byrokracie bude zřetelnější a srozumitelnější.

DLM: Měla by Česká republika stát za svým závazkem připojit se k eurozóně co nejdříve?

Když máte ekonomiku, která je otevřená, která je proexportní, jejíž HDP z 80 procent tvoří export, tak selský rozum jasně říká, že vám asi nic jiného nezbude a že to bude výhodné. Je to čistě politické rozhodnutí. Technickými parametry se pro vstup do eurozóny kvalifikujeme. Na Slovensku mám kancelář, jezdím tam často a nevšiml jsem si, že by se jim stalo něco negativního.

 

Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha