Zdravotnictví na křižovatce. S ministrem, který nezná směr

Zdravotnictví stojí nad propastí a postupně ztrácí rovnováhu. Situace je o to vážnější, že stabilitu ohrožují partyzánské aktivity ministra Vlastimila Válka (TOP 09).

Máme nedostatek lékařů? Prodloužíme jim přesčasy! Nemá stát dost peněz na investice? Dáme nemocnicím možnost, aby se samy zadlužily! Způsobily výpadky léků paniku mezi pacienty? Udržíme ve funkci odpovědného úředníka! Výčet konfliktů, které vyvolal ministr zdravotnictví Vlastimil Válek, připomíná, jak křehký je tuzemský zdravotnický systém.

Nejde o to, že snad vinou špatného ohodnocení ubývá lékařů, sester a dalšího personálu. Jen za posledních deset let přibylo příslušníků lékařského stavu o pětinu, tedy o sedm tisíc. Přesto jich není dost na místech, kde by je pacient potřeboval. Svědčí o tom data ukazující, že stále víc pacientů využívá v případě potřeby místo poslední záchrany, tedy pohotovost v nemocnicích s nonstop provozem. Minulý ministr Adam Vojtěch (ANO) na to reagoval podle pravidla „vytlouct klín klínem“ a financoval v nemocnicích takzvaná urgentní centra, která by příliv pacientů zvládla. Tím vzrostly nároky především na mladší lékaře ze špitálů, kteří mívají na pohotovosti službu. Vojtěchův nástupce Válek hasil požár stejnou metodou, když přes poslance Víta Kaňkovského (KDU-ČSL) prosadil přílepek k novele zákoníku práce, podle kterého mohou lékaři sloužit dvakrát víc přesčasů než dosud, tedy 832 hodin za rok. Po schválení novely se ovšem zalekl protestů a slíbil nový zákon, který navýšení přesčasů zruší.

Výdaje na české zdravotnictví rostou největším tempem v historii, jak dokládají údaje OECD, podle kterých se za posledních pět let zvýšily ze sedmi na devět procent hrubého domácího produktu (HDP). Přesto peníze nestačí na obnovu nemocnic a nákup nových technologií. Ministr hledá řešení v dluzích. Ke konsolidačnímu balíčku ministra Zbyňka Stanjury (ODS) připsal několik paragrafů, které umožňují státním nemocnicím půjčovat si na investice a fakticky dávají ministrovi právo ty méně potřebné nebo nejvíc zadlužené rušit. Tím umožňuje vstup soukromého kapitálu do nejdůležitějšího pilíře zdravotnického systému včetně privatizace elitních nemocnic. Bez veřejné debaty se pouští na dobrodružnou cestu, na kterou se neodvážila žádná evropská země.

Za léky utratily pojišťovny i sami pacienti v roce 2021 částku 112 miliard, o třetinu víc než v roce 2017. Důvodem není pouze zavádění nových medikamentů, protože ve stejném období, tedy po roce 2017, zdražily v Česku o čtvrtinu běžné léky. Podle Eurostatu se tomu vyrovnaly jen Bulharsko, Rumunsko, Litva a Rakousko. Přesto patří Česko zároveň k zemím, kde obvyklé výpadky dodávek léků přerostly v paniku, že některé preparáty, ať bez předpisu, nebo na předpis, nebudou k dostání. Nepomohlo ani to, že vedení ministerstva má blízko k asociacím výrobců; například prvním náměstkem se loni stal Jakub Dvořáček, který předtím deset let řídil Asociaci inovativního farmaceutického průmyslu sdružující největší dovozce. K panice mohlo přispět, že odpovědná instituce, tedy Státní úřad pro kontrolu léčiv (SÚKL), hledala půl roku svého šéfa. Výběrové řízení bylo v březnu zorganizováno tak špatně, že se muselo opakovat, a teprve v září byla dosavadní ředitelka Irena Storová nahrazena uznávanou farmaceutkou Kateřinou Podrazilovou.    

Fiaskem skončilo výběrové řízení na ředitele kliniky IKEM v Praze-Krči. Ministerská výběrová komise dala v květnu přednost ekonomovi Michalu Stiborkovi, kterého ovšem ve špitále odmítala většina přednostů. Souboj o vedení ústavu IKEM prozatím skončil tím, že se nový šéf nedokázal ubránit nařčení z lichvy a odstoupil. Ministrovi nezbylo než pověřit řízením kliniky jednu ze svých náměstkyň, tedy fakticky vyhlásit nucenou správu.

Osm let před výbuchem

Období Vlastimila Válka na ministerstvu zdravotnictví ukazuje, že systém má sice víc peněz, než bylo dříve zvykem, přesto jednotlivé složky selhávají a přestávají fungovat.

Z pohledu expertů přitom bude hůř. „Máme před sebou ještě osm let v zásadě normálního stavu, kdy je možné napravit největší chyby, nebo dokonce změnit systém. Pak přijde náraz,“ popisuje aktuální situaci ve zdravotnictví Pavel Vepřek, který spolupracuje s iniciativou Zdravotnictví 2030+. Pod vedením ředitele Kanceláře zdravotního pojištění Ladislava Švece se s kolegy snaží navrhnout řešení pro období, kdy Česko zestárne.

Už dnes utratí pojišťovny za léčení klientů ve věku přes 65 let celkem 42 procent svých příjmů, i když senioři tvoří pouze pětinu populace. Ve třicátých letech ovšem dosáhnou penzijního věku početné ročníky narozené po roce 1970. Zároveň z aktivního života odejde silná generace lékařů, která nastoupila do služby v osmdesátých a devadesátých letech minulého století.

„Politická podpora se blíží nule,“ hodnotí vyhlídky pro reformu Pavel Vepřek. Bez politického rozhodnutí přitom není jasné, jakým směrem se mají reformátoři pustit.

Dánsko, nebo Rakousko

Nejčastěji citovaným vzorem pro reformu se v posledních letech stalo Dánsko. Jako ilustrace dánského modelu se používá šest zbrusu nových nemocnic postavených v jednotlivých regionech. Každá z nich má přes tisíc lůžek v jednolůžkových pokojích, kde s pacientem mohou přespávat i návštěvy. Vláda země, která má polovinu obyvatel Česka, na jejich stavbu vyčlenila částku v přepočtu 130 miliard korun. Regionální vlády však měly na investici nárok pouze v tom případě, že zároveň zrušily nemocnice s odpovídajícím počtem lůžek. „Je lepší mít jednu supernemocnici než pět případů pro rekonstrukci,“ vysvětlil německému deníku FAZ ředitel nemocnice v Henningu Poul Michaelsen, proč na návrh kodaňské vlády přistoupil jeden z pěti regionů jménem Midtjylland.

Díky investiční ofenzivě poklesl počet dánských nemocnic ze čtyřiceti na jednadvacet, přitom každá slouží pro zhruba 300 tisíc obyvatel. Tento postup by nebyl možný, kdyby Dánové zároveň neposílili pozici praktických lékařů. Země na severu Evropy jich má v přepočtu na obyvatele stejně jako Česko, bez jejich doporučení se však pacient do nemocnice nedostane, a proto pro akutní případy stačí v celém Dánsku jednadvacet pohotovostí. Vyplatilo se i pravidlo, podle kterého může pacient využít služby ambulantních specialistů bez doplatku jen se souhlasem praktika.  

Dánsko slouží tradičně jako vzor díky tomu, že dokáže nakupovat léky za nejnižší cenu v Evropě.

„Pro všechny lékárny i distributory je zaručuje státní lékový úřad ve veřejných soutěžích, které probíhají každých čtrnáct dnů,“ chválí severský příklad bývalý ředitel českého SÚKL Martin Beneš. Připomíná, že v tuzemsku se prakticky žádnou soutěž o cenu léků dosud nepodařilo uskutečnit. O cenách obvykle smlouvají lékárny a distributoři s výrobci, stát se spokojil se stanovením maximálních cen.

Na první pohled je dánský model pro Čechy ideálním receptem. Také zdejší zdravotnictví sází na velké nemocnice, k dispozici je dokonce devět fakultních nemocnic. Tuzemských praktiků je jako v Dánsku málo, proto mohou sehrát důležitou, nejvýš však doplňkovou roli.

Argumentem proti severskému modelu je fakt, že v Dánsku financuje zdravotnictví stát, v Česku usiluje o přízeň pacientů sedm zdravotních pojišťoven.

K úspěšným pojišťovacím systémům patří sousední Rakousko, které je opakem Dánska zvláště v tom ohledu, že má k dispozici vzhledem k počtu obyvatel dvojnásobek praktických lékařů. Na rozdíl od dánských „fabrik“ se proto daří udržet bezprostřední kontakt pacienta s lékařem. Rakušané nesází na velké špitály a vystačí se třemi fakultními nemocnicemi. Proti tomu se snaží udržet malé regionální nemocnice, které opět mají „blízko k lidem“. Konkrétně pro region Waldviertel na české hranici se sto tisíci obyvateli jsou k dispozici tři nemocnice ve městech velikosti Šluknova nebo Pohořelic.

Široká nabídka ovšem posiluje poptávku. Proto stojí Rakušany zdravotní služby 12 procent HDP, zatímco Dánové dokážou výdaje udržet na devíti procentech. To je stejný podíl na ekonomickém výkonu jako Češi, kterým dosud výdaje sráží mladší populace. 

Připravit rozklížené zdravotnictví Česka na budoucnost se zdejší vláda ani nechystá. Za plán pro systémovou změnu je možné označit jedinou větu z vládního programu: „Zavedeme možnost dobrovolného doplňkového připojištění,“ stojí v dokumentu a ministr Válek slíbil, že letos předloží odpovídající plán.

Ve vyspělých zemích jde vždy pouze o vedlejší motiv. S pomocí připojištění lze zpravidla zaplatit výkony zubařů a fyzioterapeutů, které nebývají plně hrazeny. V Dánsku přispívají různé typy pojištění k regulaci služeb. Dražší model pojištění například umožňuje navštívit specialistu bez doporučení praktika i bez doplatku. Využívají ho ovšem pouze dvě procenta tamních občanů.

Zdroj náhledové foto: TOP 09