Marksová: Lidi z byznysu jsou někde zalezlí a mlčí, vidět je jen Babiš

Je ministryní práce a sociálních věcí, místopředsedkyní ČSSD, v nejvyšších patrech státní správy se pohybuje už jedenáct let. Věří, že vláda, ve které sedí, je stabilní. A taková, která společnost nerozděluje. Michaela Marksová-Tominová.

Když během rozhovoru zabrousíme k tomu, jak se dneska v Česku žije, několikrát použije obrat “doufám, že nejsem naivní”. Myslí si, že po turbulencích kolem pádu Petra Nečase a jeho vlády jsou teď Češi s politiky mnohem spokojenější a i na stát nadávají méně.

“Co bych ale vážně uvítala – kdyby lidé, kteří mají vliv, začali říkat nahlas silné názory. To mi tady opravdu chybí. Nemluvím teď o politicích, ti jsou slyšet dost, ale třeba o osobnostech ze světa byznysu. Kromě Andreje Babiše jsou všichni zalezlí, mlčí. Přivítala bych debatu, co chceme od země, ve které žijeme, jakou ji chceme v budoucnu,” řekla Marksová během profilového rozhovoru, který poskytla společnosti DeadLineMedia, vydavateli deníku Neovlivní.cz.

V první části interview, (naleznete ji zde), hovořila o politice, jak ji naštvali lidovci, i o tom, jak (ne)vyhrála souboj o peníze s ministrem financí Babišem.

V druhé části, kterou vám nyní předkládáme, mluví zejména o hodnotách a vlivu.

DLM: Co si představujete pod slovem vliv?

Stav, kdy jste v pozici, že můžete svými myšlenkami ovlivňovat veřejné mínění. Že jste někdo, koho si společnost váží, a když něco řeknete, tak si to lidé chtějí přečíst a třeba nad tím i přemýšlejí.

Pro mě osobně, jako ministryni, to znamená, že mohu věci postrkovat směrem, kterým potřebuji. Samozřejmě to má své limity, nežijeme v diktatuře. Ale i tak může člověk hodně věcí ovlivnit. Abych to vysvětlila: dlouho jsem na ministerstvu pracovala v nižších patrech. A leckdy jsem byla zdeptaná, že jsme s týmem třeba něco připravili, měli nějaký nápad, jenže nad námi byl náměstek, nad náměstkem ministr, a toho třeba zrovna naše téma vůbec nezajímalo. Nebyl ochoten se za ně bít. Teď je pro mě ministerská funkce užitečná v tom, že některé věci můžu přímo ovlivnit. Jsem v pozici, že když o něčem mluvím, tak to alespoň někdo otiskne.

Můžu třeba mluvit o veřejném sektoru – jak moc je důležitý. Vezměte si, co dvě předchozí vlády na toto téma vypouštěly. Že je to celé k ničemu. Že sociální pracovníci nejsou potřeba. Rovnost žen a mužů, to bylo úplně sprosté slovo, zakázaná agenda. A já teď mám šanci říkat, že potřebujeme silný veřejný sektor. Můžu říkat, že sociální pracovníci, kteří se starají o lidi, jsou strašně důležití a přitom mají málo peněz. Pojďme se bavit o otcích na rodičovské, na otcovské, protože je to hrozně důležité pro děti a pro rodiny. Můžu nastolovat agendu. Čili to považuji za vliv.

DLM: Koho byste v Česku označila za člověka, který má vliv a používá ho pro “dobro společnosti”, zkrátka posouvá společnost někam kupředu?

Napadá mě Jiřina Šiklová. Táňa Fischerová, ale ta se teď bohužel kamsi vytratila. Tereza Maxová. Její nadace dělá strašně moc užitečných věcí kolem dětí z dětských domovů, to jsou smysluplné programy, které má.

Musím ovšem říct, že mi tady chybí jedna věc. Hodně sleduji zahraniční servery a moc se mi líbí, jak třeba v USA čas od času vystoupí nějaká hollywoodská hvězda s opravdu silným poselstvím. Nedávno to byla Sandra Bullock, začala se angažovat proti sexismu v časopisech a v hollywoodské filmové produkci. Není to populární věc, ale zvedla ji a hodně se teď o tom mluví.

Může to znít legračně, ale lidé slyší na herce. Vždyť Martina Stropnického si tady vykroužkovali do sněmovny. Jenže v Česku nějakou hereckou osobnost, která by politicky promluvila k závažnému tématu, postrádám. Ještě se tak nechají přemluvit do nějaké kampaně pro charitu. Nafotí se nazí s opuštěnými miminky ve prospěch nějakého kojeneckého ústavu, to je príma. Ale když si představím člověka, který by řekl politický názor, který zarezonuje, to tady ani nikdo nezkouší.

Doufám, že nikomu nekřivdím.

DLM: Co pro vás znamená společensky odpovědný životní styl? Změnila jste svůj život s ohledem na ekologii, charitu nebo udržitelný rozvoj?

Už z dob komunismu mám ze své rodiny zafixované některé věci typu “zhasínej”, “neplýtvej vodou”. My jsme se za komunismu pohybovali v takových poloalterntivních kruzích, tehdy byla ekologie v podstatě disidentské téma, a naši se snažili žít šetrně, byť se samozřejmě netřídil odpad, nebylo kam. To ve mně zůstalo. Plus teď se snažím ten odpad třídit. I když musím přiznat, že tohleto zhasínání a neplýtvání vodou se v rodině dost často nesetkává s úplným pochopením.

Na druhou stranu bych asi nešla nikdy tak daleko, abych kupovala jen výrobky nějaké bio kategorie. Já jsem upřímně ráda, když se vůbec dostanu do nějakého obchodu a stihnu nakoupit. Ani se nevyhýbám nadnárodním fast food řetězcům.

DLM: Kterou firmu, výrobek, značku, věc považujete za symbol úspěchu a proč?

Na první dobrou mě napadají globální hráči typu Apple nebo Amazon. Kdybych šla domů, tak třeba Preciosa. Moje děti tam teď byly na exkurzi a pak mi vyprávěly, jak někde v Amazonii žije indiánský kmen, který od dob Náprstka odebírá drobné korálky z Preciosy a jiné nechce. To mi přijde strašně silné.

Když jsme u sklárny, moc se mi líbil příběh ze Srní, kde si zaměstnanci sami koupili sklárnu a snažili se jí udržet, když to majitel chtěl zavřít.

Obecně mě vždycky dojmou malé úspěšné firmy, které si to vybudovaly od píky a mají úspěch. Lidi, kteří začínali úplně odspoda a vypracovali se. Třeba Ryor a paní Štěpánková.

DLM: Je nějaká věc, bez které by vás nebavil den, která by vám chyběla?

Den volný, nebo pracovní? Ve všední den si udělám radost, když si stihnu koupit kafe ve Starbucks. Vážně, dát si tohle kafe, to je takové malé potěšení. Víkend má u mě úplně jinou dynamiku, tam bych jmenovala dlouhý spánek. Když se nevyspím, tak to nebyl víkend. O víkendu jsem taky vysloveně samotářská. Já mám ráda lidi, hodně lidí. Ke všednímu dni patří, že komunikuji se spoustou lidí, denně přijdu do styku s desítkami kolegů – i kdyby to byl jen pozdrav a pár vět. Mám to ráda. Ale o víkendu chci maximální klid.

DLM: Je něco, co vám v této zemi dělá radost?

Cítím optimisticky – a doufám, že ne naivně -, že se snad daří změna atmosféry směrem ke státu. Stát je sice pořád předmětem nějaké kritiky, ale občané přesto vyjadřují jakousi víru v to, že jsme jako vláda stabilní. Samozřejmě nám pomáhá, že se zrovna neodehrává hospodářská krize. Vidím, že úřady začínají nějak fungovat, že lidi jsou optimističtější. To mi dělá radost. Zároveň to beru jako odpovědnost.

Osobně si myslím, že tahle vláda – samozřejmě, jsme všichni jenom lidi – funguje. Připadá mi, že všichni ve vládě jsou plus minus normální. Jistě, Andrej Babiš je svérázný. Ale i tak nevidím v kabinetu žádnou osobu, která by byla tak strašně arogantní, jak to bylo dříve. V předchozích vláda to byla přehlídka arogance. V některých oblastech nekonali nic, a ještě se u toho chovali arogantně. Vezměte si, kolik věcí tady bylo prohlasovaných o jeden jediný hlas. Církevní restituce, druhý pilíř… Oni se prostě s opozicí nemazali a hlasovali, byť na to téměř neměli sílu. Tak se to nemá dělat, to společnost rozděluje. Věřím, že se to teď neděje a to mi dělá radost. Snad to nějakou dobu vydrží.