Podnikají na vodě: Pro ten pocit hrábnout si pádlem do vody

O boky lodě šplouchají vlnky, zarostlé břehy z obou stran dávají pocit, že civilizace se vším svým shonem, mobily a rychlými auty je někde strašně, strašně daleko a život může být tak jednoduchý, jako je snadné zavolat „ahój“ na naprosté cizince, kteří vás míjejí, i když doma sotva znáte jménem sousedy z vlastního vchodu. Prostému kouzlu sjíždění řek propadli Češi už dávno; v posledních letech jde o masovou zálibu. Zálibu, která Annu a Honzu Holubovy už nějaký pátek živí: začínali s několika starými kánoemi, dnes jsou jejich půjčovny lodí na pěti řekách v Čechách i na Moravě. Starají se v nich o to, abyste své vlastní starosti na vodě omezili tak maximálně na to, kudy nejlépe sjet blížící se šlajsnu.

V podstatě není nic snazšího. Zadáte do vyhledávače „půjčovna lodí“, vyberete si z palety poskytovatelů, u koho si loď, pádla, vesty, barely a další nezbytnosti vyzvednete, pak už stačí jen dojet do loděnice, smluvit si, v kolik a kde loď vrátíte – a můžete na vodu.

Jan Holub. Foto: Archiv A+J Holubových

Jak ale tenhle byznys vypadá z druhé strany? Jací jsou Češi vodáci? A jak se to stalo, že se na jezech stojí v létě fronty? Najít odpovědi na tyhle otázky bylo v plné vodácké sezóně složitější, než by se zdálo. Anna a Honza Holubovi z Půjčovny lodí Samba, jejichž oranžové kánoe brázdí Sázavu, Otavu, Lužnici, Ohři a Moravu, jsou takříkajíc pod jednou pěnou. Lodě půjčují devět let, ještě o dva roky déle provozují vodáckou cestovku Povoda. Dávno zapomněli, jak vypadá volný prázdninový víkend, protože to mají práce úplně nejvíc. S dvěma malými dětmi a týmem lidí, kteří se starají o flotilu více než osmi stovek Samb a zhruba dvou stovek raftů, prostě není mnoho času na to, si sednout a klábosit.

Anna Holubová s Toníkem. Foto: Archiv A+J Holubových

„Ne každý si uvědomí, že za půjčováním lodí – aby byly ve správný čas na správném místě – je spousta práce i logistiky. Takže my jsme si sice udělali z práce koníčka, ale teď už máme po koníčkovi, máme hlavně práci,“ říká Anna Holubová. Zatímco mluví, utírá Honza rok a půl staré dceři ulepené prstíky, zapatlala se od zmrzliny. O dva roky starší syn zatím dost nebojácně vykračuje k vltavskému břehu, tady roste další vodák. „Já jsem u nás ten organizátor, starám se o maily, web, reklamu. Honza má na starosti techniku, opravy, zázemí. Jsme dobrej tým, i když já teď kvůli dětem dělám opravdu jen to nejnutnější. Trošku marketingu, trošku účetnictví, ale řízení firmy jako takové, na to moc času není. Asi jsme se přiblížili k ideálu svobodných firem, kdy se naši lidi řídí sami. Vědí, co mají dělat. A možná to dělají i líp, než kdybychom jim do toho pořád kecali,“ směje se.

Neo: Pojďme úplně na začátek: Jak se člověk dostane k tomu, že se rozhodne podnikat na vodě?

Anna: První roky byly hodně divoký. Měli jsme nápad, ale neměli jsme v podstatě žádný kapitál, takže všechno byla trochu improvizace. Koupilo se staré auto, staré lodě a jelo se na první zájezdy.

Neo: Mám si to představit tak, že jste prostě byli někde na vodě, líbilo se vám to, tak jste se do toho pustili?

Anna: U mě to bylo z lásky. Zamilovala jsem se do Honzy, který na vodu jezdil. A jednou prostě řekl, že by se mu líbilo mít vodáckou cestovku. Promysleli jsme to, udělali webové stránky a začalo se to rozjíždět. Docela rychle jsme zjistili, že hlad po takových službách tu je.

Tehdy jsem byla ještě na vejšce, studovala jsem matfyz. Dostala jsem nabídku práce v Německu, takže po dokončení školy jsem odešla do Německa do velkého korporátu. Byla to celkem zajímavá práce, jenže… jakmile má člověk něco vlastního, už nedokáže dát firmě, která není jeho vlastní, to správný nasazení. Takže po roce jsem dala výpověď a od té doby pracujeme s Honzou společně.

Neo: Honzo, vy jste z vodácké rodiny, nebo kde se to u vás vzalo?

Honza: Na vodu jsme jezdili úplně od malička. Naši chodili rádi po horách a pádlovat začali vlastně kvůli tomu, že jsem byl moc malej, abych s nimi mohl na túry. Tak mě vzali na vodu a další rok znova a znova. Každý rok. Pak jsem začal dělat vodáckého instruktora. No a pak mě přestalo bavit pracovat pro někoho, chtěl jsem dělat pro sebe. Takže jsme založili malou vodáckou cestovku. To byl rok 2006. Měli jsme peníze akorát tak na nákup několika starých lodí, postavili jsme první vlek, koupili první dodávku. Další rok už jsme měli dvě sady lodí a jely se dvě akce souběžně.

V začátcích. Foto: Archiv A+J Holubových

A třetí sezónu jsme otevírali půjčovnu. Zjistili jsme totiž, že cestovka nás nikdy nemůže uživit, že to na sebe nikdy nevydělá. Že je to spíše zábava. Každý týden na vodě, každý týden jiný lidi – to je sice super, fajn dovča, ale do budoucna to na živobytí nestačilo.

Anna: V době, kdy jsme otevírali první půjčovnu, jsme taky potkali Tondu Železného. Vyrábí Samby, tehdy je zrovna rozjížděl a potřeboval je dostat do půjčoven. Takže jsme se domluvili na spolupráci.

Ten první rok – to jsme třeba nakládali lodě do čtyř do rána. Spalo se tam, kde se lodě skladovaly. Ve skladu byla i kancelář. Prostě všechno v jednom. Postupně jsme se učili, jak to dělat líp. Přibývali lidi. Pořád jsme jeli v šíleném tempu. Já jsem polevila, až když jsem čekala Tondu. Občas si říkám, že to, co teď u nás ve firmě dělají čtyři lidi, jsem kdysi zvládala já sama. Samozřejmě, od té doby jsme vyrostli.

Díky dětem jsem se naučila si čas lépe rozdělit. Říct si, že v práci jsem od tehdy do tehdy, zbytek času trávím s dětmi. Už to nejde, být u toho od šesti od rána do půlnoci. Honzu, myslím, dohání šílená únava až teď. Taky pomalu zjišťuje, že nemůže být v práci nonstop (směje se). Nasazení, které jsme měli na začátku, bychom teď už asi nedali.

Honza: Protože tehdy jsme v práci přímo bydleli. Vlastně jsme z práce neodcházeli.

Neo: Předpokládám, že v Německu jste měla slušný plat, stabilní pracovní dobu, samé jistoty. Vážně jste odešla do nejistého podniku – jen tak?

Anna: Výhoda byla v tom, že jsme začali podnikat na vysoké. Ostatně, myslím si, že v dnešní době může člověk začít podnikat jenom na vejšce. Anebo na mateřské. Protože v každý jiný okamžik mu stát hází klacky pod nohy. Třeba si tady budete chtít otevřít kiosek (mává rukou směrem k louce u Vltavy, kde jsme se potkali, pozn. red.) a od prvního dne platíte čtyři tisíce měsíčně na odvody. Já chápu, že to je pojištění – sociální, zdravotní. Ale pro začínajícího podnikatele jsou čtyři tisíce strašný peníze, které první dva tři měsíce nebo třeba i půlrok nevydělá. My jsme určitě během prvních let nevydělali tolik peněz, abychom měli každý měsíc čtyři tisíce navíc, které bychom měli někam poslat.

Anna se do podnikání na vodě pustila z lásky, Honza z přesvědčení, že to je pro ně to pravé. Foto: Archiv A+J Holubových

No a když jsme dostudovali a pustili se do toho naplno, byla už firma tak rozjetá, že měla každoročně stabilní tržby. Takže když jsem odcházela z Německa, věděla jsem, že se uživím, i když s nějakou mírou nejistoty.

Honza: Víceméně to, že Anička nastoupila v Německu do práce a vydělávala na české poměry hodně peněz, nám v rozjezdu hrozně pomohlo. Tehdy nám poslala do firmy několik set tisíc, za které jsme pořídili první dobrý auto. Nakoplo nás to. Najednou jsme nemuseli furt jenom někde něco opravovat. Měli jsme pět let staré auto, které mohlo jezdit od sedmi ráno do dvou v noci, pořád. Díky tomu jsme se mohli rozrůst. Pořídit si víc lodí, stíhali jsme toho víc. Kdyby tenkrát Anička do práce nenastoupila a tuhle injekci jsme neměli, tak lehce by to nešlo.

Anna: Vidíš, to mě ani nenapadlo.

Honza: Ale je to tak. My jsme si totiž nikdy peníze na podnikání nepůjčovali. Říkali jsme si, že pokud si budem půjčovat, tak na bydlení. Na hypotéku. Ale na podnikání, který není jistý, jsme si půjčovat nechtěli.

Neo: Celkem chápu, že v sezóně, když je krásně, může být půjčovna lodí dobrý byznys. Ale jak to funguje od října do dubna?

Honza: Dřív jsme to dělali tak, že jsme přes léto měli vodáckou cestovku a půjčovnu lodí a přes zimu jsme ve Špindlu učili lyžování. Tím jsme tu zimu nějak přežili. Po večerech jsme pracovali na webu, zlepšovali jsme stránky, objednávkový formulář, rezervační systém… To bylo v době, kdy jsme byli ještě malí, kdy si to na sebe nevydělalo a nebyla přes zimu práce na firmě. Teď už přes zimu práce na firmě je, už nás to uživí celoročně.

Neo: Co si mám představit pod „zimní prací“ na firmě?

Anna: Cyklus je v podstatě nastavený tak, že nám sezóna začíná prvními rezervacemi. Začínají chodit v lednu. To už musíme mít vymyšlené ceny, všechno se musí napočítat do Vánoc. První vrchol, pokud jde o rezervace, je do konce března. To se hlásí ti, kdo plánují dopředu. Ty máme nejradši, pomáhají nám naplánovat sezónu, odhadnout, jaký bude zájem. Od dubna se rozjíždějí malé akce, jednou někam vezeme padesát lodí, jindy sto. A od května už každý víkend půjčujeme. V červnu – to už je mazec. A dávno musíme být připravení. Všechna auta musí fungovat, všichni lidi musí být zaškolení.

Hlavní sezóna trvá tři měsíce a je to největší stres. I když – pro Honzu ne, on pracuje nejvíc na přípravách. Aby auta jezdila, vleky fungovaly. Pro něj, když to v červnu vypukne, je to moment „uf, tak jsem to stihl“. Přes léto půjčujeme lodě, jezdíme zájezdy. V září většinou jezdíme na dovolenou, když to vyjde. A pak to všechno uklidit, zaskladnit, účetnictví taky zabere čas. To máme říjen, půlka listopadu. A už chystáme webovky na novou sezónu.

Foto: Archiv A+J Holubových

Honza: A vymýšlíme nové zájezdy. Děláme každý rok minimálně jeden nový vodácký zájezd.

Anna: Fakt je, že v zimě pracujeme míň. Tuhle jsem to počítala, je to třeba třicet hodin týdně. Ale v létě šedesát, sedmdesát. A protože v létě jedeme taky všechny víkendy, naděláme si padesát pracovních dnů, což jsou vlastně dva měsíce. Takže – pak si to vybíráme v zimě. Ale musíme akceptovat to, že přijdeme o volno v nejkrásnějším období roku, byť jsme u řeky a v přírodě.

Neo: Máte 11 let zkušeností. Nejímá vás zpětně hrůza, co se všechno mohlo v začátcích stát? Byli jste třeba pojištění?

Anna: Tehdy ještě nebylo povinné pojištění cestovních kanceláří proti úpadku. Úplně první akce, co jsme jeli, byl školní kurz. A hned nás chytly povodně na Berounce. Takže děti byly v kempu na takovém malém kopečku, který byl jediný nad vodou, všude kolem voda, do toho jedno dítě dostalo astmatický záchvat, tak jsme ho vezli do nemocnice… Začali jsme opravdu úspěšně (směje se).

Neo: Že vás to neodradilo.

Anna: Měli jsme nasmlouvané celé léto a nějak … ne. Já jsem si teda dlouho myslela, že to bude něco pro Honzu. Bude mít to svoje. A já po škole normálně nastoupím do práce. Ale právě v tom roce, co jsem nastoupila, se to začalo lámat. Uvědomili jsme si, že je to větší než koníček pro jednoho. Tehdy taky běžel v televizi seriál „Proč bychom se netopili“, ten nám hodně pomohl.

Neo: Jak to myslíte?

Anna: Nevím, jestli si to pamatuje, ale bylo to o partě, co jede na vodu a co na ní všechno zažívá. Nato se vzedmula velká vlna zájmu. Češi si řekli: „Tyjo, vždyť už jsme nebyli kolik let na vodě, pojedem.“ Podobně zafungoval nedávno film Špunti na vodě. Přišel do kin, všude reklama; má to obrovský efekt. Najednou chtěli všichni vzít děti na vodu. Nám normálně došlo dětské vybavení. Došly nám dětské vesty, dětská pádla.

Neo: Když se ohlédnete zpátky, je tam nějaký moment, o kterém víte, že to byla chyba? Že kdybyste se mu vyhnuli, usnadnili byste si život?

Anna: Nestalo se nic tak velkého, co by nás vyloženě zbrzdilo. Občas nějaký průšvih, to jo. Naštěstí přicházely problémy vždycky jen tak velké, abychom je ještě zvládli. Typově – kleklo nám auto. Ale stalo se to v první sezóně, kdy jsme už měli auto záložní. O rok dřív jsme ho neměli, takže bychom nebyli schopni splnit závazky, postarat se o naše lidi, dopravit jim lodě.

Honza: Nejtěžší je asi výběr lidí. Občas jsme se úplně netrefili.

Anna: Někdo třeba udělal nějaký větší průšvih, který nás stál hodně peněz.

Neo: Typově?

Anna: Z těch kurióznějších třeba – kluci si nepřivázali lodě, které vezli ze Šternberku do Týnce. Cestou čtyři ztratili. Ono se to nezdá, ale lodě jsou dost drahý, čtyři lodě představují třeba sto tisíc korun. Nemluvě o tom, co všechno se mohlo stát: mohlo to spadnout na nějaké auto, někomu to ublížit, mohl z toho být šílený průšvih.

Neo: Povězte: jsou už dneska Češi dobří vodáci? Nebo je pořád hodně těch, co to pojímají jako jednu velkou pařbu?

Anna: Ono – co je to dobrý vodák, že jo. Jedna věc je být zručný, trénovaný, jezdit trochu divočejší vodu, zajíždět do vracáku… A takových je asi pořád stejně. Přibývá rekreačních vodáků. Ale to se mi naopak strašně líbí. Že rodiče vezmou děti na vodu, než aby je vzali do supermarketu nebo něco takového. A i když to třeba neumí, tak se to časem naučí. Ti obtížnější klienti, takové ty vysloveně chlastací party, těch je do pěti, deseti procent.

Neo: Laicky vypozorováno: vyhýbat se skupinám na raftech, na těch se dá převážet půl výčepu.

Anna: Jezdí hodně na raftech (směje se). Ale i na kánoích. Vždycky se smějem, že si ty lodě přijdou půjčit v podstatě slušní lidi, a vracejí nám je trosky.

Honza: Ještě k tomu, jestli jsou Češi dobří vodáci: Hodně děláme akce pro školy. Přijede k nám celá třída – střední škola, základka, jak kdy – a děcka nic neumí. My je tu první den učíme, jak zastavit, zatočit, sjíždíme s nimi jezy. Když mají chuť, učíme je třeba i pokročilejší vodáckou techniku. A takhle si vychováváme u nás v republice slušný vodáky.

Pak k nám na druhou stranu přijde rodina, která v životě na vodě nebyla, a samozřejmě – chlapi jsou ješitní, ti si nenechaj poradit, jedou třeba jenom z Kácova do Šternberka, nebo ze Šternberka do Ledečka, což je velmi jednoduchej úsek, cestou se několikrát cvaknou a víceméně nám tu loď vrací se slovy, že už nikdy nepojedou.

Přijde mi to škoda. Máme vodáckou školu, nabízíme několik termínů, vyjde to levnějc než půjčení samotné lodi. Klienti dostanou instruktora, který jim řekne o nebezpečí na vodě, o jezech, co mají dělat, aby se neutopili, učíme je lepší vodáckou techniku, aby neuměli jenom jet po hladký vodě…  Ale i když tomu děláme celkem slušnou reklamu, tak je hrozně malá účast.

Neo: Čím si to vysvětlujete?

Honza: Asi českou náturou. Že se nechcem učit. Že jsme dobrý, že to zvládnem sami.

Foto: Archiv A+J Holubových

Anna: Je to vidět i na těch horách. Češi – ne že by byli špatní, ale je prostě nenapadne najmout si horského vůdce.

Neo: Není to i trochu o spořivosti? Ve smyslu: co bych za to platil, když si to můžu vyšpekulovat sám?

Anna: Mně to přijde jako odpor k tomu, nechat se někým řídit. A abych byla upřímná, já to mám podobně. My sice máme vodáckou cestovku, ale když jedeme na dovolenou, vyrazíme na vlastní pěst. Sedneme do auta a jedeme poznávat nějakou zemi. A samozřejmě neznáme ta správná místa. Cestovka ví, kam lidi vzít, kde zaparkovat, co je kde zajímavého, čemu se vyhnout, během deseti dnů vám ukáže dvojnásobek toho, co my uvidíme za měsíc. Ale stejně vyrazíme sami a sami si hledáme svou cestu. Asi proto, že nechceme, aby nás někdo organizoval, aby nám radil. A tohle platí i o chození po horách a vodáctví.

Neo: Co je na vodě nejlepší? Máte to ještě upřímně rádi, nebo už je to víc práce?

Honza: Já jsem byl třeba včera s dětma na vodě. Jel jsem jako instruktor úsek Kácov–Šternberk. Nemusel jsem. Ale chtěl jsem. Protože to mám rád.

Anna: Bydlíme u řeky, takže já si občas naložím děti do lodě a jedu se jen tak projet. Líbí se mi ten jiný pohled, který z řeky máte. Často to bývá zarostlý terén, dostanete se skoro do divočiny. Do větší divočiny, než kam se dostanete pěšky nebo autem.

Honza: Po Evropě jsou místa, kam se jinak než na lodi nedostanete. A je jich docela dost.

Neo: Jakou řeku považujete za nejkrásnější?

Honza: To je těžký říct. Člověk přijde na novou řeku a zdá se mu nejkrásnější (směje se). Jezdíme hodně po Albánii, máme sježděnou celou bývalou Jugošku, teď jsme strávili měsíc na řekách v severní Itálii… Neumím říct, co je top.

Anna: Včera jsem vzpomínala, jak jsme poprvé přijeli na Cetinu do Chorvatska. Úplně průzračná voda a samé stupně. Menší, větší, vodopády, prostě nádhera. Ne jako tady, kdy máte většinou volej, jez, volej, jez. Na Cetině to byla průzračná voda, ve které byly vidět ryby a želvy, pak stupeň, voda tryská, malý vodopádek, byla jsem úplně unešená. Když tam pak jezdíte každé léto, už vám to tak nepřijde.

Neo: Když chystáte v cestovce novou řeku, dáte si poradit, jak ji sjíždět?

Honza: Většinou jezdíme takový vody, který nejsou moc ošoupaný, nejsou známý. Vezmeme partu, vyrazíme, užijeme si to skoro jako dovču a osobně to vychytáme. Protože z internetu si třeba načtete, že je to klidná řeka, turistika, maximálně WWI (stupeň obtížnosti, který říká, že jde o lehký tok s občasnými peřejemi, pozn. red.), a najednou je tam čtyřkový, tedy hodně těžký úsek.

Anna: Nebo naopak přehrada.

Honza: Jo, to se nám stalo. Na Googlu nebyly aktualizovaný fotky a oni tam stihli postavit přehradu. Tohle vám nikdo moc neporadí, ono taky není od koho si nechat poradit.

Anna: Třeba na Balkáně to byly české cestovky, co tam začaly rozvíjet vodáctví. My jsme relativně mladí, začínali jsme v době, kdy jiní vozili turisty na vodu už deset let. A od nich to místní odkoukali. Dneska mají tam, kam se nikdy nejezdilo – nebo rozhodně ne komerčně –, svoje vlastní raftové půjčovny. Což je vlastně dobrá stránka té naší nátury: Někam přijedeme a vykoumáme, jak to tam jde jezdit.

Neo: Vodáky si každý představuje jako velké pohodáře. Je v téhle branži řevnivost?

Honza: Jak které firmy. Jsou takové, které jsou úplně v pohodě. A pak jsou takové, co hází ostatním klacky pod nohy. Nás to štve, ale co se s tím dá dělat, že jo. Usmívají se na nás a za zády nám dělají zle.

Neo: Jak zle?

Anna: Třeba komplikují přístup k řece, ke kempu. Ale ono se to zlepšilo. Když jsme začínali a půjčovna vlastně rychle, během pár let, vyrostla, byla patrná jistá naštvanost. Že to je jejich píseček, na který jsme si přišli hrát. Ale postupně se to urovnalo. I díky tomu, že Češi jsou nadšení vodáci, takže práce je dost pro všechny.

Honza: Takhle: Všechny firmy, které jsou dobré, mají práce dost. A když je půjčovna špatná nebo cestovka špatná, tak si to lidi řeknou a nejdou k nim. Pak práci nemají. Ale kvůli tomu nemají co být naštvaní a dělat ostatním zle, můžou si za to sami.

Neo: Vy jste dnes už na pěti řekách. Všechno to řídíte z ústředí ve Šternberku?

Anna: To ne, některé řeky máme jako franšízu.

Honza: Sázava a Otava jsou naše, ostatní řeky patří kamarádům, kteří s námi třeba pracovali, učili se to u nás, dobře je známe, takže jsme se nebáli jim značku svěřit.

Anna: Přičemž to celé vypadá trochu jinak, než jak jsou lidi v byznysu zvyklí. Nemáme klasické smlouvy, které by jasně diktovaly, co se musí dodržovat a tak. Spíš se to děje ve stylu: Hele, tady bychom chtěli otevřít půjčovnu, nechtěl bys to dělat? Bylo by to jako už tvoje. „Tak jo.“ A my: „Asi bychom si řekli o nějakou provizi. Ale to se domluvíme na podzim.“

Honza: Protože na podzim vidíme, jak to šlapalo. A domluvíme se tak, aby byly obě strany spokojený.

Neo: Tak to máte štěstí, že vás ještě někdo nevypekl.

Honza: Protože to děláme s kamarádama.

Anna: Tak můžou být i špatní kamarádi. Ale naštěstí se nám to nestalo. Nám v začátcích hodně pomohl Tonda Železný – a vlastně taky na dobrý slovo. To, že mu dneska platíme pravidelně za lodě v podstatě milionové částky, nemohl vědět.

Po čase jsme si opatřili právníky, a když jsem jim říkala, že tenhle byznys je postavený na tom, jak se domluvíme, bez papírových objednávek a tak dále, chytali se za hlavu. Říkala jsem: Ale my se s ním takhle domluvili a slíbili jsme, že zaplatíme.

Honza: Ve vodáckém byznyse to takhle hodně funguje. I když třeba nakupujeme rafty, lodě, vybavení, jedná se o veliký částky, tak vyloženě žádný smlouvy nepíšem. Přijdou rafty, pak faktura, zaplatím ji a je to.

Neo: EET na vás.

Anna: Provozujeme jeden kemp a tam s EET začínáme. Příští rok nás to čeká v půjčovně. A rovnou říkám, že to bude těžký. Jsme sice jen nějakých čtyřicet kilometrů od Prahy, ale tady v Posázaví, podél řeky, není na mnoha místech signál. Vždycky si dělám legraci, že Český Šternberk je taková Albánie v Česku. Protože tam není ani bankomat a nejbližší supermarket je dvacet kilometrů. A taky nám dost často nejde proud.

Honza: A hospoda je otevřená jenom v létě.

Anna: Takže když se vymýšlí takové věci, jako byla sKarta (průkaz pro osoby na soc. dávkách, pozn. red.), tak jsem si říkala, co tady ti naši důchodci? Oni pojedou autobusem, na který ovšem nebudou mít hotovost, do nejbližšího města dvacet kilometrů, aby si tam vybrali peníze, protože tady prostě s nějakou sKartou nezaplatí nic. Naštěstí to rychle zrušili. Občas by se ovšem lidi z Prahy měli vypravit podívat se na venkov.

Foto: Archiv A+J Holubových

Neo: Co vám teď nejvíc komplikuje podnikání?

Honza: Teď třeba nedostatek dobrejch lidí. Jak je nízká nezaměstnanost, tak je velká nabídka brigád i volných míst a špatně se hledají kvalitní lidi. My máme tu výhodu, že máme super partu, což se rozkřikne, ale bývalo to lepší.

Anna: Mě trápí jiná věc. Kvůli dětem teď pracuju na půl úvazku. A čas, který jsem v práci, je pro mě vlastně vzácný. Jenže z toho času dobrou čtvrtinu, možná i víc, strávím plněním povinností pro stát. Což vůbec není produktivní. Mohla bych pracovat na jiných věcech: Zlepšovat podmínky pro klienty, pro naše lidi, cokoli. Nezlepšuju nic, jen se zaobírám tím, abych vyplnila všechny papíry správně. A ještě jsem si vědoma toho, že to nemusí být tak správně, jak by to mělo být. Protože není v silách malého podnikatele zorientovat se ve všech oborech, ve všech povinnostech pro všechny úřady.

Honza: Ani naše účetní, která je profesionálka, kolikrát vlastně neví, co se po ní chce. Největší sranda je, když přijde něco nového. Holky účetní si navzájem volají a týdny to řeší, než vymyslí, jak se to má správně dělat. Opravdu zbytečný trápení lidí.

Neo: Proč jste si k tomu všemu ještě přibrali kemp?

Anna: Ne že bychom tak úplně chtěli. Spíš proto, že kempy v Česku bohužel nemají úroveň, kterou by měly mít. Aby tam byly alespoň opravený sociálky, protože vodák víc nepotřebuje. On chce mít v kempu hospůdku a hezkej záchod, to stačí. A já se bojím toho, že si vodáci řeknou, že v takhle hnusném prostředí nocovat nebudou, a kvůli tomu přestanou jezdit na vodu. Proto jsme se do toho pustili – jeden kemp ve špatném stavu jsme si vyhlídli a zrenovovali alespoň ty sociálky.

Podívejte se na Vltavu. Tam je suverénně nejvíc vodáků. A možná tam jezdí i proto, že sice je na řece hodně lidí, ale kempy vypadají opravdu dobře. Kempaři do toho zainvestovali, vaří tam jídla, mají tam ohromný sociálky s dostatečnou kapacitou, profesionálně se o to starají. Což na jiných řekách chybí.

Ono aby taky ne. Když účtujete padesát, šedesát korun na osobu za noc, tak za to se kemp rakouského standardu nevybuduje. Takže všude jsou ty sociálky, co se stavěly v 80. letech nebo ještě dřív v rámci akce Z a podobně. Furt ty samé oprýskané kachličky. A nikdo na to nesáhne.

Neo: Takže jste se do toho pustili sami.

Anna: Nejdřív jsme měli jeden kemp, který jsme opravili a pak jsme o něj přišli. Skončil nám nájem. Druhý kemp jsme dali do kupy a provozujeme ho, ale chtělo by to celého člověka, aby se o to staral. A na to nemáme kapacitu.

Honza: Kemp je sezónní, tříměsíční záležitost a je velký problém udržet ho, aby nějak fungoval. Nám kemp zaplatí loděnice – máme v něm výdejnu lodí. Díky tomu, že nám jezdí vodáci, tak z toho můžeme financovat údržbu kempu a investice do něj.

Tady v Praze to bude jiný, tady lidi kempují, protože třeba nechtějí bydlet v hotelu. Ale představa, že bych si třeba na Lužnici otevřel nový kemp a čekal na vodáky s otevřenou náručí, to by byla návratnost hrozně dlouhá.

Anna: Hlavně je to začarovaný kruh. Kempař si na rekonstrukci prostě nevydělá. Nemůže zdražit, dokud kemp nevypadá líp. Ale nemůže vypadat líp, protože nemá z čeho renovovat, když nezdraží. Takže se nikdy nepohne. My jsme investici zaplatili z lodí a teď se nám to postupně vrací.

Neo: Pak už leda vsadit na retro a dávat k lepšímu, že máte na záchodě mýdlo v síťce…

Anna: Jenže ono to retro lidi tak úplně netěší. Zkracují dobu, kterou tráví na vodě. Sledujeme si průměrnou dobu výpůjčky; teď nám klesla pod jeden a půl dne. Většina lidí jede na jeden den, mají to jako jednodenní aktivitu – stejně jako vyrazí na kola, vyjedou na vodu. Nechtějí prostě kempovat ve stanu. A třeba i z toho důvodu, že kempy jsou ošklivé.

Neo: Co ještě jste přes vodu zjistili o Češích?

Honza: Že se zlepšuje ten strašlivej alkoholismus. Dřív mi přišlo, že lidi hodně chlastali, pil se tvrdej alkohol, což je na vodě nebezpečný. Není to tak dávno, asi tři roky zpátky, co se nám na jarní akci přitopila holka, která byla hodně opilá.

Anna: Ona se nepřitopila, ale prochladla. Seděla ve vodě a nevšimla si, že jí je zima.

Honza: Dnes nám už vodáci lodě vracejí v normálním stavu. Můžou chodit, což je fajn (směje se). Dřív nám přijeli třeba v deset večer, vypadli z lodi, byli na nás sprostí, házeli po nás pádlama, bylo to kolikrát nepříjemný. To je dnes mnohem lepší.

Neo: To mi ten romantický obrázek o vaší práci pěkně rozbíjíte. Teď jsem si uvědomila, že k tomu všemu jste ještě vzpěrači, plastové lodě jsou mnohem těžší než laminátky.

Honza: Samby nejsou tak těžké, jsou lehčí než většina plastových kánoí. Dvoumístná Samba má 35 kilo. Což třeba konkurence, která používá francouzské lodě, má těžší, ty mají kolem padesáti kil. A trojky, to už je úplně vzpěračství.

Neo: Vaše Samby mi připadají skoro nepotopitelné, jak jsou stabilní. Chtějí zkušenější vodáci vratší laminátky? Vlastně – máte je, klasické laminátové kánoe?

Anna: Nemáme. Ty už nemá asi žádná půjčovna, nebo… možná jedna na Lužnici. Ony jsou hodně náchylné na zničení, nemají odolnost, musíte to furt spravovat. A je to málo odolné i pro přepravu, nemůžete je snadno nacpat na auto.

Co jsme tak vypozorovali: I lidi, co mají doma svoji loď, tu svoji laminátku, nakonec přijdou k nám do půjčovny pro Sambu. Protože je to pohodlné. K půjčovně dojedou vlakem, vezmou si loď, řeknou si, kam chtějí dojet. My máme po řece další loděnice, tam je nechají ležet a jsou bez starosti. Odjedou si zase vlakem, nemají žádný problém s převážením auta, aby loď naložili. Říkají nám: Já mám sice loď, ale proč bych to dělal, když tady máte tyhle služby za pár korun. Asi si ty laminátky nechávají někam na rybník. Nebo prostě z nostalgie.

Neo: Mluvili jste o přetlaku lidí na Vltavě. Taky se vám to stalo – že jste museli stát frontu na jez?

Honza: My se tomu vyhýbáme. Navíc na řekách, kde půjčujeme lodě, se to moc neděje, je to fakt problém Vltavy. Když vezmu, jaká je kapacita míst v lodích – nafukovacích i pevných – u nás na Sázavě, tak na Vltavě je tak čtyřnásobná. Na Sázavě měří celoročně splavitelný úsek z kempu Stvořidla do Týnce něco přes 100 kilometrů. A Vltava z Vyššího Brodu do Boršova má nějakých 60, 70 kilometrů. To je hrozný nepoměr. A díky tomu jsou na Vltavě fronty na jezech.

Neo: Jednu dobu se řešilo, že se omezí počty vodáků, které na Vltavu pustí. Že pádly ničí vodní flóru a tak. Pomohlo to?

Honza: Šlo o Teplou Vltavu od Soumarského mostu do Lipna, na Pěknou. Tam to úřady hodně zkrouhly. Ale tam masoví turisti nejezdili – moc to tam neteče, řeka hodně meandruje a plujete uprostřed divočiny bez kiosků. Masovost je problém od Vyššího Brodu na Zlatou Korunu, tam je to opravdu strašný. Tam v podstatě na řece plavou kiosky… Jinak Vltava je samozřejmě krásná. Ale v září, když tam nejezdí opilci. Nebo když prší.

Neo: Když mluvíte o těch kioscích: My jsme tuhle řešili, jak jsme zpanštěli. Že bychom si radši než buřta dali normální jídlo. Ale normální jídlo u řeky neseženete. Proč vlastně?

Anna: To bohužel není dané poptávkou, není to tak, že by člověk na řece chtěl jíst jenom smažený sýr a buřty. Jenže v kioscích je vlastně zakázáno vařit cokoli jiného.

Honza: Známe hodně kioskářů podél řek. A každý vám řekne totéž: já bych rád vařil lidem guláš. Jenomže ho musím po třech hodinách vyhodit, zlikvidovat.

Neo: Počkejte, to byl ale nějaký chybný výklad evropské směrnice, ne? Vznikla tehdy panika, že z hospod zmizí svíčková, protože správná svíčková se jí až druhý den, když je dobře uleželá, ale pak se ukázalo, že to tak není.

Honza: No je a není. Musíte si koupit speciální nádobí, které to udrží v nějaké teplotě, a celkově si říkáte o malér. Takže ono se to nařízení obchází, Češi si vždycky nějak poradí. Ale poradí si jenom ti, co se nebojí. Ti, co se bojí, mají smažák a hranolky a klobásu.

Foto: Archiv A+J Holubových

Neo: Dívala jsem se, jak vás hodnotí lidi na internetu, a v podstatě vždycky máte skoro plný počet hvězdiček. Víte, kde ztrácíte body?

Anna: Když musí lidi čekat na loď. Snažíme se toho vyvarovat, ale když přijede vlakem třeba sto lidí naráz, nemůžeme je naráz obsloužit. Nemůžeme tam mít dvacet brigádníků, kteří všechny za dvacet minut obslouží a zbytek dne tam nebudou mít co dělat.

A druhý problém nastává, když doplují a cestou třeba ztratí nějaké vybavení. My to po nich chceme zaplatit. Přijde mi to fér – přeci když si něco půjčíte, tak to musíte vrátit. A pokud ne, tak to zaplatíte. Lidi si neuvědomují, že vybavení, co jim půjčujeme, je celkem dost drahý. To jsou desítky tisíc. Jenom vesta stojí šest set, osm set korun, v obchodě tisíc. A když ji nechají v tábořišti, nebo v hospodě, tak prostě za to zaplatí. Tam vznikají konflikty.

Neo: Teď mě tak napadá: Když se vrací loď, nikdo ji nekontroluje, jestli není škráblá, že ne?

Anna: To ne. Abychom se vyhnuli sporům, máme v ceně pojištění proti poškození, lidé v půjčovném platí mírnou spoluúčast. Je tam proto, aby byli vodáci motivovaní se k vybavení slušně chovat. Aby se nám nestávalo, že si v lodi naštípou dříví. No fakt: Normálně přijela loď se záseky od sekery.

Neo: Dobré je, že plastové lodě jsou celkem nerozbitné. Vlastně – dá se Samba rozbít?

Dá se zlomit na jezu. Když zůstanete viset. Ale častější je, že se ošoupou. Není třeba tolik vody, lidi dojedou k jezu, ten je suchej, no tak se těma pádlama odbidlujou a časem se ta vrstva plastu ošoupe. Ale vydrží hodně.

Neo: Co plánujete dál?

Honza: Nechceme zvětšovat firmu, co se týče objemu, ale chceme dál zkvalitňovat služby. Snažíme se, aby všechno hladce fungovalo, aby to kolem řeky lépe vypadalo, abychom byli dochvilnější, než jsme…

Anna: A hezčí loděnice. Lidi očekávají, když si přijdou půjčit loď, že na loděnici bude toaleta.

Honza: A převlíkárna.

Anna: Převlíkárnou nás překvapili. Lidi na vodě se vždycky nestyděli, šup donaha, do plavek a jedu. Teď už je to jiný, chtějí šatny.

Jinak já bych chtěla firmu lépe zkonsolidovat, co se týče týmu a organizace práce. Spousta věcí je ještě pořád postavená na tom, že je každý nadšenec a sám si vymyslí, co má dělat. Ale s nedostatkem lidí souvisí i to, že budeme muset mít pevnější manuály, jak se co dělá a kdo má co na starosti.

 

Sdílet článekShare on FacebookTweet about this on TwitterEmail this to someone


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít