Dalík: Nejhorší je ta absolutní ztráta osobnosti

Někdejší zákulisní hráč číslo 1 Marek Dalík strávil dva a půl roku ve vězení. Soud ho nyní pustil na podmínku. Jen pár hodin po Dalíkově propuštění se strhla v médiích a mezi politiky diskuse, kterou odstartoval text Aktuálně.cz, o jeho údajných protekčních podmínkách ve vězení. Bez toho by možná Marek Dalík, který záhy po propuštění odcestoval do zahraničí, nepromluvil.

V exkluzivním rozhovoru pro Neovlivní.cz nyní popisuje nejen okolnosti svého “fešáckého kriminálu”, ale také pobyt na cele se sedmi dalšími vězni a vrací se rovněž ke kauze obrněnců, která jej dostala za mříže.

Neo: Čekal jste po propuštění tu smršť?

Nečekal, absolutně. Myslel jsem, že když jsem trest přijal, řádně i půlku odpykal a teď jsem byl za standardních podmínek propuštěný na podmínku, budu mít pokoj. No, zřejmě ne.

Neo: Divíte se, když se objevily informace, že jste měl protekční kriminál v podobě luxusního pensionu. Jak to tedy bylo?

Luxusní pension je jako rádio Jerevan. Není luxusní a není to pension. To vidí každý, kdo se tam přijede podívat. Je to komplex několika budov, kde jsou nájemní byty, nejrůznější provozovny, dílna a nejmenší část tvoří ten pension. Stačí si tam zajít.

Neo: Co přesně jste tam dělal?

Ten objekt patří čtyřem majitelům, manželským párům. Nemá jednu majitelku, jak se taky chybně psalo. Ti majitelé nemají žádné zaměstnance, najímají různé lidi a také jim tam docházejí vězni. Jedna z těch majitelek dělá ekonomiku, faktury a její manžel to průběžně udržuje, vylepšuje a rekonstruuje. A já mu byl k ruce. Byla to každodenní práce, která začíná úklidem, přes drobné opravy, rekonstrukce toalet nebo koupelen. Dělali jsme také fasádu.

Neo: A to jste dělal vy?

Ano, dělali jsme to spolu. Oni nemají žádné zaměstnance, jsou to drobní živnostníci, vězni tam pro ně pracují přes deset let. Vždycky tam byl jeden nebo dva.

Neo: Chodily vám tam kontroly?

Těch bylo nepočítaně. Byly to přepadovky přímo v tom areálu a ne zcela standardní, co vím. A chci říct ještě jednu věc: bohužel můj obličej už je natolik známý, že kdybych tam dělal něco, co bych dělat neměl, určitě by se našel někdo, kdo by to tak nenechal. Kromě toho bych to nikdy nedělal. Třeba i proto, že bych si tím mohl ohrozit podmínečné propuštění.

Neo: Kdo rozhodl o tom, že si část trestu budete odpykávat právě tam? To bylo na vaší žádost?

Ne, já o to nežádal. To je proces, který běží mimo vězně. Když nastoupíte, nejdřív nepracujete nikde. Pak vám dovolí pracovat ve věznici a až pak můžete na takzvané volné pracoviště. Tam chodí všichni, kteří pro to splňují kritéria. U mě to navíc ještě bylo tak, že když mě tehdy na to dovolání pustili a pak jsem se tam zase vracel, musel jsem všechno absolvovat dvakrát. Dvakrát jsem měl tu lhůtu, kdy nikde nepracujete, oni na mě pohlíželi, jako bych tam byl poprvé. Takže na to volné pracoviště jsem se poprvé dostal až po šesti měsících, podruhé dokonce až po sedmi. Celkem 13 měsíců jsem byl jen ve věznici.

Neo: A jak to bylo s tou dovolenou, kterou jste měl během trestu?

Zase to je standardní věc. Když jste venku na pracovišti s volným režimem, oni si vyhodnotí, že neutečete, nebudete páchat něco, co nemáte, je dovolená formou pracovní odměny. Na tom oddělení, kde jsem byl, to bylo normální. Kdyby lidi věděli, kdo všechno se takhle dostane ven, garantuju, že by Dalíka neřešili.

Neo: Podmínky vašeho vězení opakovaně vyšetřovala vězeňská správa i generální inspekce. Žádné pochybení nenašly. Uvedly přitom, že to byly prověrky na udání. Víte, kdo to byl?

V minulosti toho bylo víc. To, co se teď objevilo v novinách, je to samé. Posílal to jeden z vězňů. Nikdy mě neviděl, neznáme se, byl o patra níž. Je to takový stálý kverulant.

Neo: Odseděl jste si dva a půl roku. Co pro vás za mřížemi bylo nejhorší? Kromě toho, jak jste teď řekl u soudu, že všechno.

Je těžké si vybrat jednu věc. Jsou to jednotlivosti. Jako třeba jedna sprcha na padesát lidí. Sedm lidí na cele, z nichž dva tak chrápou, že se prostě nevyspíte. Žádné soukromí. Ale to jsou věci, na které si zvyknete. Když tak přemýšlím, nejhorší je absolutní ztráta osobnosti a identity. Nejste to, co jste byla celý život. A jste něco, co být nechcete.

Neo: Než jste do vězení nastoupil, jako jeden z nejsilnějších pocitů jste vedle strachu zmiňoval pocit křivdy. Ten máte stále?

Pořád, ale naučil jsem se s tím žít. Zjistil jsem, že je lepší netrápit se věcmi, které nezměním. Ale tak trochu pořád doufám, že se za nějakou dobu ukáže, jak to ve skutečnosti s těmi Pandury bylo. Že někdo řekne pravdu.

Neo: Ta vaše verze tedy stále zní: žádný půlmiliardový úplatek, ale prodloužení provizní smlouvy, kterou tehdy měli lidé spojení s ČSSD, a její převedení na lidi spojené s ODS?

Ano, je to verze, na které trvám a je pravdivá. Má logiku. Žádný úplatek jsem nevzal, nikoho jsem nepodvedl.

Neo: Budete ještě něco dělat proto, abyste to dokázal? Nebo tím pobytem ve vězení pro vás příběh skončil a už se k tomu nebudete vracet?

Ne, že bych to hodil za hlavu, ale nemyslím, že bych teď měl začít obcházet ty jednotlivé aktéry, aby řekli pravdu. To jsem udělal už dřív a nepomohlo to. Třeba se to ale jednou stane, třeba to řekne někdo za zahraničí, třeba to někdo omylem objeví. Je to jen naděje, nic víc.

Neo: Co teď budete dělat?

Nejdřív se budu zotavovat, psychicky na tom nejsem úplně nejlíp. Jinak mám v Česku firmu, která se zabývá developmentem, takže ji chci rozvíjet.

Neo: Před nástupem do vězení jste také říkal, že už tu nechcete žít a odejdete do zahraničí. Platí to?

To platí. Nikdy jsem se tím netajil, mám dům ve Francii, který se teď rekonstruoval. Říkal jsem to i soudci.

Neo: Jaký byl ten bezprostřední pocit, když soud řekl, že vás pustí?

Já předně po těch zkušenostech se soudy vůbec nevěřil, že půjdu ven, že by mě pustili. Proto to bylo pro mne překvapující. Byl to pocit úlevy a taky i překvapení.