Andy Fehu: Kino už není všechno

„Televize? Pro mě spíš velký monitor,“ směje se během rozhovoru režisér, o kterém se píše jako o jednom z nejzajímavějších tvůrců současnosti.

Můžeme ho vnímat jako vlajkonoše současných třicátníků, kteří ještě vědí, co to byly videokazety, a na filmové premiéry chodili do kina. Anebo jako režiséra nastupující generace, který dobře ví, že musí umět oslovit publikum i na jiných platformách, než je „obyčejné“ filmové plátno. Štěstí Andy Fehu má. Jeho druhý celovečerní počin o youtuberech Shoky & Morthy: Poslední velká akce sice nejprve sbíral diváky tradiční cestou, ale v prosinci ho čeká exkluzivní premiéra na Netflixu. Končí staré dobré časy v kinech?

Filmařskou branží začal Andy Fehu proplouvat nadějně. Kritiky mu jdou na ruku. A on jde zase na ruku době, v níž žije, a celkem obratně se jí přizpůsobuje. Sám sleduje filmy zásadně na digitálních platformách, klasickou televizní nabídku prakticky nezná. „Televize? Pro mě spíš velký monitor,“ směje se během rozhovoru režisér, o kterém se píše jako o jednom z nejzajímavějších tvůrců současnosti. Však počkejte, hned se k tomu dostaneme.

Neo: Je vám 35 let. Už pociťujete, že by vám mladší generace unikala tím, jak žije a čím se baví? 

Moc nad tím nepřemýšlím, dokud nemám důvod. Ale určitě se před, řekněme, patnácti lety žilo jinými tématy a věcmi. Někdy mě napadne, jestli bych si sám se sebou pokecal, jestli bych byl pro sebe zajímavej, jestli bych byl sám pro sebe vzorem, kdybych si proti tomu řekl, že jsem něco dokázal… Ale myslím si, že to nebude tak hrozný. Když vidím svoje starší počiny, vidím, že mě má profese někam posunula, byť jsou chvíle, kdy si pomyslím: „Ty jo, tys byl odvážnej!“ Zkrátka mě to něčím překvapí. 

Neo: Ptal jsem se na to i proto, že všichni vidíme, jak klasická distribuce filmu, jak jsme ji po desetiletí znali, přestává být tou cestou, jak nejlépe dostat film k divákovi. Stále víc se prosazují digitální platformy. Vnímáte to stejně? 

Kino určitě bývalo dřív to hlavní, každý chtěl mít film v kině. Možná že kino už dnes není ten hlavní středobod, na který filmaři míří, ale pořád míří na to, aby jejich práci vidělo co nejvíc diváků. Dřív chtěli, aby na to lidi přišli do kina, dnes jsou rádi, když si film pustí doma. Vnímám to také tak, že lidi dřív nebyli zvyklí tolik koukat na filmy. Dnes vidí i několik filmů za týden, někdy i za den, a je jasné, že všechno nemůžou vidět na plátně. Kino určitě nezanikne, spíš zůstane zážitkem, jak to ostatně bylo vždycky. Nevidím v tom problém. Důležité je ale říct, že se změnilo financování. V minulosti šly do kina nejdražší filmy, ale dnes jsou rozpočty víceméně vyrovnané s televizí a VOD (video on demand, tedy video na vyžádání ze streamovacích platforem, pozn. red.). Kvalita je srovnatelná a řemeslo se tím nedegraduje, což je pro mě důležité. 

Neo: Jaké cesty si vybraly vaše filmy? 

V kinech jsem měl zatím dva filmy. Třeba debut Nenasytná Tiffany, v němž hrál Leoš Noha a který vstoupil do povědomí i díky karlovarskému festivalu, paradoxně tolik diváků do kin nepřitáhl. Kdežto Shoky & Morthy měli v kinech daleko větší úspěch. Ale pak jsem Tiffany dal zdarma na internet a v dobré kvalitě a nakonec ji vidělo lidí dost. U Shokyho si to vyzkoušíme na Netflixu, bude tam k mání od 5. prosince, kde si začne razit svou digitální cestu. Sám jsem zvědavý, jak si povede.

Neo: Jste pyšný, že budete na Netflixu?

Určitě, dělá mi to velkou radost. Českých filmů se tam dostává víc, ale i tak je to pro mě úspěch a doufám a těším se na to, že Shokyho uvidí další noví diváci. To číslo bude mít stejnou váhu jako čísla z kin. A hlavně je to taková nová premiéra filmu, snímek znovu ožije. 

Neo: Na jakých platformách sledujete filmy vy sám? 

Když jsem byl malej, tak jsem chodil do kina furt. Samozřejmě podle možností. Přeci jen jsem z malého města a tam zase tak často nehráli. Teď jdu do kina párkrát do roka, není tolik času, jsem asi trošku barbar, dá se to dohánět i jinde, ale skutečně není tolik volna. Doma si pouštím Netflix, HBO a podobně. Určitě si tam pustím víc filmů než v kině, ale ani tak to není žádný velký zázrak.

Neo: Máte doma televizi? 

Televizi doma máme, ale nepoužíváme ji moc často. Pro nás je televize spíš velký monitor; většinou ji propojíme s nějakým počítačem a pak na ní ty filmy sledujeme. Takže televizi jako přístroj máme, ale nemáme žádnou anténu nebo jinou službu, kde by byly kanály.

Neo: Nemíváte ale pocit, že jste o něco ochuzen? Já si třeba musím pustit zprávy v reálném čase, zpětně by pro mě neměly smysl… 

To ne, stejně bych u té televize neseděl, byla by to pro mě překážka, vezmu-li v úvahu, že na mě už tak zprávy útočí ze všech stran. Takže mít televizi, bylo by to ještě horší. Stačí jít na mail a už dostanete na talíř informace, které vás často odtrhnou od jiných myšlenek. 

Neo: Když už sledujete filmy čili práci kolegů, dokážou vás strhnout natolik, že začnete niterně přemýšlet o tom, jestli jste si ve své práci vybral dobrou cestu a styl, nebo vás něco takového nemůže v žádném případě ovlivnit? 

Inspiruji se pořád, děje se to stále a vadí mi, že se na film nedokážu koukat jako divák. Pořád to samozřejmě srovnávám se svou prací, předpovídám, jaký to bude mít děj a kde skončí, nebo jaké to je. Taky srovnávám předchozí práci daného režiséra. Mnohokrát se mi stane, že si řeknu: „To je dobrý, to dobře funguje!“ Jenže tohle všechno mě ve finále odvádí od prožitku toho snímku. Určitě ale nejsem typ, který by vytáhl blok a vše si zapisoval. Spíš se to pak samo vynoří až v okamžiku, kdy tvořím. Když už se inspiruji, tak volně a snažím se to udělat po svém.

Neo: Televizní profíci říkají, že vše už bylo vymyšleno, tudíž není od věci čerpat inspiraci jinde. Platí tahle věta i pro film?

Vymyšleno všechno možná bylo, ale vždycky je tam prostor, aby se daná věc posunula. Kopie nikdy nebude přesnou kopií, pokaždé se tam vloudí něco, co je jiné, nové. Vezměte si třeba divadlo. Je běžné, že mají v repertoáru jednu hru, kterou postupem času zrežíruje třeba deset režisérů. A pokaždé je to jiná hra, jiný kontext, vyznění. Pokaždé v tom vylezou jiné postavy, situace, ale pokaždé to bude ten samý Shakespeare. A tak to vnímám i u filmu.

Neo: Vyrazil vám v poslední době nějaký film dech? 

Upřímně si nevybavuji. Marně přemítám, co jsem naposledy viděl. Ale stejně mám v poslední době chuť si pouštět staré a ověřené filmy. Myslím si totiž, že na filmy se dá dívat znova a znova. Za pár let spoustu věcí v ději zapomeneme a pak si je oživíme, čímž danou látku opět prožijeme. Zrovna jsem četl Formanův životopis, tak jsem se díval na Amadea, ale jen proto, abych se ujistil, že je to opravdu super film. Obecně ale mívám strach, že si film pustím a nebude mě bavit, takže raději sáhnu po klasice nebo po snímcích, které si pamatuji a vím, že mě bavily.

Jo, a teď se mi vybavilo, že jsem viděl film, ke kterému jsem měl všechny možné averze, co jsem mohl mít, a je to film Tenet od Christophera Nolana. Já jeho poslední filmy rád nemám a u Tenetu jsem si říkal, že to bude hrozná blbost a že se mi to nebude líbit, a musím říct, že jsem u toho filmu dvakrát usnul, ale když jsem přestal vnímat děj, tak mě to začalo bavit, a nakonec jsem ho dokoukal a zapůsobil na mě. 

Neo: Tenet je akční thriller. Který žánr je ten váš? Který byste si teď chtěl takříkajíc osahat? 

Chtěl bych si zkusit nějaký čistší žánr. Doteď jsem si spíš dělal srandu, teď bych to chtěl zkusit na vážno. Láká mě akční drama, ale co bych si jednou chtěl opravdu zkusit, je nějaký historický film, ze středověku. Ale na to je čas. Musím si ještě vybudovat jméno, aby se producenti nebáli mi svěřit desítky nebo stovky milionů. Každopádně syrový historický film, plný soubojů a mečů, to mě hodně láká.

Neo: Když jste nakousl důvěru, a tak trochu vztahy v branži, je tohle odvětví dravé? 

Myslím si, že ano, ale čím jsem starší, tím tu dravost vnímám méně. Paradoxně jsem nejvíc dravosti vnímal někdy na střední a potom na vysoké. Přišlo mi, že člověk musí bojovat o to, aby se někam posunul a něco získal. Intenzivně jsem to vnímal na festivalech autorských filmů. Na druhou stranu člověk dravý být musí, aby svůj projekt dokázal dotáhnout. Ale že bych vnímal nějaké soupeření, tak to úplně ne. 

Neo: V posledním počinu Shoky & Morthy představujete youtubery, pro mnohé odlišnou generaci mladých. Jak ji vnímáte vy sám? 

Je zajímavé, že se youtuberem můžete stát teď hned. V jedné minutě založíte účet a už jedete. Obdivuju, že i oni si museli projít vývojem, neboť je také všechno jen na nich. Sami si natáčí, stříhají, hrají. Vše musí vymyslet! Být dobrý youtuber je podle mě hodně náročné. Spousta youtuberů na sebe upozorní, když udělá nějaký průser, skandál, nebo jsou naopak trapní. Na chvíli jsou hvězdy, a pak se na ně rychle zapomene. Ale takové ty stálice, které jsou tu roky, tak u těch je to vydřená profesionální práce, ke které ve svém vývoji dospěly. Být youtuber znamená vytvářet obsah, a to neustále. Mladí konzumují obsah pořád, pořád chodí na YouTube a jsou zvyklí, že je jim ten youtuber k dispozici neustále. Kdyby tomu tak nebylo, tak jednoduše jdou k jinému. Ta kontinuita, v té kvalitě a záplavě obsahu, je opravdu mazec. 

Neo: A je konzumace YouTube obsahu srovnatelná s něčím, co pro nás představovalo sledování seriálu v televizi? 

Spíš je to televize jako taková. Ale tady nehraje roli kvalita ani délka, nemusí ani jít o drahá videa. Jen je člověk vystaven velkému množství nabídky, ve které se musí zorientovat a najít si interaktivní přístup k médiu. Interaktivita je i v tom, že youtuber často reaguje na svoje diváky. Ti si s ním mohou psát, může jim práci komentovat. Když se naopak sejde velké množství negativních ohlasů, můžete youtubera donutit, aby skončil. Anebo některého naopak podpořit a dodat mu odvahu. Je to úplně něco jiného než klasická televize. 

Neo: Hraje roli i věk, nebo to už u youtuberů neplatí? 

Myslím, že to už neplatí. Možná si někdo pamatuje malého youtubera Míšu, který zpíval písničky o Minecraftu a bylo mu pět. Velkou hvězdu z něj tehdy udělal jeho brácha. Pak jsou tu youtubeři, kteří začínali v patnácti a dnes je jim třicet i víc. Jejich diváci rostou s nimi. Pak youtuber může být i padesátiletý, šedesátiletý. Stejně tam jde o obsah a o to, nějak zaujmout.

Neo: Sledujete nějaké youtubery i teď? 

Jo, sleduju třeba jednoho kamaráda Mad Bbq, který vaří. To mě teď baví. 

Neo: Má obsah youtuberů i nějaký morální podtext, nebo se tato složka úplně vytratila? 

Morální složka tam určitě je. Profi youtubeři si moc dobře uvědomují, jaké diváky mají a pro jakou věkovou kategorii tvoří, a proto tomu uzpůsobují i obsah a poslání. Pak jsou tu ti druzí. Příklad typicky špatného youtubera, který je pro mě amorální, je člověk, který si říkal MikeJePan. Pro mě je to doslova idiot. Byl si moc dobře vědom, že se na něj dívají děcka, a často je nabádal k tomu, aby porušovala věci a dělala přestupky. Děsně mě rozčilovala jeho sebestřednost, kdy mu bylo úplně jedno, jaké dopady má jeho chování. Šlo mu o peníze, ostatní šlo stranou. 

Neo: V kolika letech jste svou kariéru startoval vy? 

Startoval jsem ji dost postupně. Tím, že jsem z Poličky, tedy z malého města, chvíli trvalo, než jsem se dostal do Prahy a nějak se k tomu nachomýtl. Nevím, co se do toho počítá, jestli třeba i svatby a podobné věci, ale už jako kluk jsem si dal cíl, že každý rok natočím aspoň jeden film, což se mi dařilo od nějakých šestnácti let. Nějaké kratší filmy byly i dřív, ale až od střední jsem nad nimi začal víc přemýšlet. Stanovili jsme si tehdy s kamarády i jednotlivé profese jako kameraman nebo producent a nějak jsme to zkoušeli posouvat. Prací režiséra a střihače jsem se začal živit někdy před třicítkou. Byl to postupný vývoj. 

Neo: To vypadá, že jste o své profesi měl jasno velmi brzy. Jaký byl ten hlavní moment, který vás začal formovat? 

Začaly mě formovat videokazety a videopůjčovny. Najednou jsem začal víc vnímat film jako film. Předtím pro mě kinematografie byla jen něco, co běželo v televizi. Taky mě to asi bavilo, ale do té doby si nepamatuji, že bych nějaký film vnímal samostatně. Až když jsme měli doma video a rodiče přinesli první kazety typu Rambo, Terminátor a podobně, tak jsem tomu najednou propadl a hned jsem začal přemýšlet, co mám dělat, jak se ta profese jmenuje, abych ji mohl dělat. Začal jsem hned zkoušet psát nějaké scénáře a povídky, a až v deváté třídě se mi podařilo se spolužáky natočit první amatérský film. Tehdy to ještě bylo hodně náročné. Kameru jsme si museli půjčovat přes známého, stříhali na dvou videích, ale už to byl nějaký začátek, kdy jsem se učil věci skládat za sebe a zjišťovat, jak fungují. A to už jsem věděl, že chci být filmař. Nepřemýšlel jsem už nad ničím jiným. 

Neo: O čem byl ten váš první film? 

O drogách a o lásce. Jmenoval se Motýla nechytíš, promítali jsme jej i ve škole a později to použili i jinde v rámci hodin prevence. Učitelé nám fandili a pomáhali. 

Neo: Kdy se o vaši práci začala zajímat širší veřejnost? 

To nastalo po filmu Nenasytná Tiffany, což byl můj celovečerní debut. Tím se splnilo to, co jsme od filmu očekávali, v co jsme doufali. Cítil jsem, že krátké a studentské filmy už nemají tolik smysl a že je třeba se posunout, tak jsme se rozhodli udělat celovečerák, který vznikal na koleni, byť jsme zpětně dostali i nějaký příspěvek z fondu. Klíčové ale bylo, že snímek putoval do distribuce a Karlových Varů. Všechny nás posunul, hodně lidí v něm debutovalo, takže posloužil jako odrazový můstek. Kolegové mi pak vyprávěli, jak jim to pomohlo v další práci, mně samozřejmě taky. Na základě toho totiž přišla nabídka ze Streamu udělat seriál Pěstírna.

Neo: Hrají i u filmařiny nějakou roli náhody? Nebo možná náhodný kalkul? 

Náhoda určitě hraje roli i u filmařiny; řekl bych, že je tam přítomna od začátku do konce. Vlastně každý film, který vznikne, je do jisté míry věcí náhody, ať je vykalkulovaný, nebo ne. Je hodně filmů, které nevznikly, jen se o nich nemluví. Všichni filmaři mají v šuplíku nerealizované projekty, a čím déle jsem v branži, tím víc vidím, jaký zázrak je, že se některé věci podaří dotáhnout do konce. A náhoda je už jen to, že člověka napadne nějaký námět, který ho chytne.

Na začátku je to vždycky nejtěžší. Musíte si vybrat z nějakých námětů a nápadů, protože tím pak trávíte dost času a nechcete setrvávat u něčeho, čemu tolik nevěříte. Pak hraje roli náhoda i v ostatních složkách. Jak se třeba podaří poskládat štáb, v době covidu je náhoda i to, že třeba někdo neonemocní, že se podaří sehnat peníze, že se vše stihne natočit.

I úspěch filmu je věc náhody. Známe mnoho případů, kdy se do něčeho vložilo hodně úsilí a prostředků a pak to jen vyšumí. Já rád pracuji s náhodou i během natáčení, dávám prostor hercům, aby se úplně nešněrovali, aby měli prostor pro improvizaci, a tam tu náhodu mám rád, protože často přináší nečekané věci.

Neo: Taky máte v šuplíku věc, o níž jste měl pocit, že by měla vyniknout a nevynikla?

Na tohle je asi v mém případě ještě čas. Nezřídka se samozřejmě stane, že nějakou věc vytáhnu, pak ji tam vrátím a až později se k ní znovu vrátím. Třeba můj poslední film Shoky & Morthy je příklad snímku, který vznikal spoustu let a častokrát v tom šuplíku skončil, a pak v rámci hledání nějakého námětu jsem ho znovu vytáhl, třeba po roce si to znovu přečetl a najednou mě zase začal bavit. Tam jsem třeba vnímal, že by film vzniknout měl. Věřím, že se podobně vytáhnou i jiné náměty. Všechny se je snažím zapisovat, protože nikdy nevíte, kdy se budou hodit. Nejhorší je, když máte prostředky, ale nemáte námět.

Neo: Kartami nakonec můžou zamíchat i recenze. Jak je vnímáte? 

Myslím si, že recenze k řemeslu patří. Jsou důležité jak pro autory, tak pro diváky. Pokud se bavíme o kritice věcné, oprávněné, ne o té zlé, tak určitě může pomoct, může taky počin zazdít, a je to nějaký risk. Když čtu některé kritiky dnešní doby, mám pocit, že jsou zbytečně přísné, až drsné, vytahují v nich převážně negativní věci, a to jsou chvíle, kdy si říkám, jestli je to zapotřebí. Za sebe musím říct, že mám štěstí na kritiky, jsou vesměs pozitivní a většinou v tom, že najdou, co najít měly. Ale zase musím říct, že nějaká zpětná vazba a reflexe je důležitá, nejen u kritiků, ale i u diváků. A než film jde do kin, autor se třepe na to, co kritika řekne, zajímá ho, co si o tom někdo myslí, proto to většinou dělá. 

Neo: Když se tedy podívám přímo na vaše kritiky, v jedné stojí: „Přestože natočil svůj celovečerní hraný debut Nenasytná Tiffany až v roce 2015, předcházely mu dlouhé roky tvůrčí práce na krátkých filmech, během nichž postupně vycizeloval svůj nezaměnitelný autorský styl.“ Co je tím nezaměnitelným stylem, který vás definuje? 

No, to já sám pořádně nevím.

Vnímám to tak, že autor se nejvíc učí na tom, když tvoří, když dělá. Je spousta autorů, tvůrců, režisérů, kteří jdou ze školy a rovnou skočí do praxe, aniž by předtím natočili těch filmů tolik, a tím pádem neměli možnost si ty věci vyzkoušet. Ale zase – i tohle je formuje a přináší nějakou zkušenost. U mě to bylo tak, že jsem si s filmy hrál, zkoušel si žánry, hrál si s napětím a diváky. Lidé mi třeba říkají, že herectví v mých filmech působí autenticky, přirozeně. Ale jiným to tak vůbec nepřijde. Jako amatér jsem musel být samostatná jednotka, takže jsem si jednu dobu sám točil, stříhal, psal scénáře, sháněl si na to prostředky. Zkrátka jsem si osahal celý proces.

---

Andy Fehu (35)

• Pochází z Poličky, kde se narodil jako Ondřej Pavliš.

• Pseudonym Andy Fehu si zvolil už na základní škole. Vnímá jej jako filmovou značku, která je podpisem pod jeho režisérskými počiny. V případě, že v titulku uvidíte jeho občanské jméno, pak bude většinou spojeno se střihem, kterému se věnuje i nadále. 

• Vystudoval filmovou a divadelní vědu na Univerzitě Palackého v Olomouci, poté šel na FAMU, kde se učil střihu. Školu nedokončil a šel rovnou do praxe.

• Debutoval s filmem Nenasytná Tiffany s Leošem Nohou v hlavní roli. Nyní se těší na druhou premiéru snímku Shoky & Morthy: Poslední velká akce, která proběhne na Netflixu.

• Vedle krátkých filmů a celovečerních počinů režíroval pro internetovou televizi Stream, která stojí i za Pěstírnou, seriál Autobazar Monte Karlo (2016).

Zdroj náhledové foto: A-Company CZ (se souhlasem)