Boj o Afriku ve stínu Putinovy války na Ukrajině

Bývalý šéf rozvědky Petr Mlejnek analyzuje, proč Rusko podporuje africké diktatury a co z toho vzejde.

Ve stínu války na Ukrajině, proběhl summit Rusko-Afrika. Cílem Afričanů bylo zachování obilné dohody. Ačkoli se ruská propaganda snaží prezentovat fórum jako úspěch, lze o tom pochybovat. Do Petrohradu přijela polovina delegací oproti poslednímu summitu v roce 2019, a to není náhoda. I ty státy, které se k Rusku chovají s porozuměním, si přesto cení svých vztahů se Západem. Stačí říci, že obchod Afriky s Ruskem je o řád nižší než obchod s Čínou, Evropskou unií nebo Spojenými státy. 

Má Kreml něco společného s převraty v Mali nebo Nigeru?
Rusko se nejvíce soustředí na frankofonní oblasti Afriky. Formálně Rusko nemá nic společného se silami organizujícími převraty v Africe a zatím není důvod se domnívat, že Kreml v tom sehrál významnou roli, ale prokremelské organizace na kontinentu jsou aktivní a vždy připraveny se připojit. Příkladem může být  agentura pro sledování voleb AFRIC (Asociace pro svobodný výzkum a mezinárodní spolupráci) do volebních a politických procesů v afrických zemích. AFRIC je s největší pravděpodobností spojená s Prigožinovými  penězi. AFRIC byla založena v Petrohradu a jde o poněkud zvláštní alianci ruských nacionalistů jako je Konstantin Malofejev a Alexander Dugin, pravicových Evropanů (např. spojených s německou AfD) a levicových antiimperialistů jako Kemi Seba, který byl kdysi ve Francii odsouzen za antisemitismus.

Nelze pominout ani dlouhodobou přípravu báze kontaktů ruských speciálních služeb, vytvářené z afrických studentů vojenských škol v Rusku. Řada pučistů v Mali i Nigeru má právě tyto ruské školy. Rusko působí v této oblasti dlouhodobě. V Africe ruské zastupitelské úřady (tradičně složené převážně ze zástupců speciálních služeb) aktivně spolupracují s místním obyvatelstvem. Malá část ruské propagandy se děje i tak, že se ambasády rozdávají ruské vlajky a následně je dávají na sociální sítě, aby vytvářely dojem, že Afričané podporují Rusko. S největší pravděpodobností však výskyt těchto vlajek v rukou demonstrantů stále není důkazem nějaké ruské speciální operace, ale výsledkem myšlenky vytvořené mezi místním obyvatelstvem, že Rusko je přirozenou alternativou k Francii a Západu jako celku.

To neznamená, že Rusko je skutečně jedinou alternativou. Například Čína je v Africe ekonomicky mnohem vlivnější, staví železnice a silnice, sází stromy, staví nové čtvrti, zatímco Rusko dodává na kontinent hlavně zbraně. Čína se ale zároveň vyhýbá politice, nezapojuje se do „válek kultur“ a snaží se neprezentovat se jako ideologická alternativa. A co víc, ČLR nebude poskytovat vojenskou podporu té či oné politické síle, takže místní obyvatelstvo nevnímá Čínu jako alternativu k Západu. Kdekoli se Rusko v Africe projevuje, mluví o „multipolárním světě“ a o důležitosti „suverenity“, což znamená, že Západ by se neměl vměšovat do vnitřních záležitostí států, včetně případů, kdy dochází k vojenským převratům nebo kdy se desetiletí u moci stojící prezident znovu snaží prodloužit svůj mandát. Například prezidentu Touadéra ze Středoafrické republiky brzy končí své druhé funkční období a podle ústavy by již neměl dál kandidovat. To mu však nezabránilo, aby nevyhlásil referendum o jeho dalším mandátu a tím změnil Ústavu. Výsledek byl impozantní, prezident získal  95,27% podporu. Západní média nazvaly tento způsob ponechání si moci sovětským referendem.

Toto se bohužel často v Africe odehrává. Ruská federace s pomocí PMC Wagnera chrání Touadéru (díky které je tento režim udržován) a tím vysílá signál: „Změňte ústavu, zůstaňte ve funkci na další na období a nic se nestane“. Některým africkým elitám u moci se to samozřejmě velmi líbí. Proto není divu, že Wagnerovci  jsou pod záminkou boje proti islamistům zváni do zemí jako Středoafrická republika, Mali a nyní zřejmě do Burkiny Faso a možná i Nigeru. Vliv Ruska je přitom hybridní: na jedné straně Wagner PMC, na druhé „měkká síla“ a koncese na těžbu nerostných surovin.

Rusko těží – uran a hlasy v OSN
Rusko podporuje africké diktatury, samozřejmě ne zadarmo.
Za prvé, uprostřed izolace kvůli válce na Ukrajině potřebuje Rusko diplomatickou podporu. V OSN asi polovina afrických států odmítá hlasovat pro rezoluce odsuzující Rusko. Za druhé, Kreml se také snaží získat komerční výhody. Takže například Rusko, stejně jako Niger, patří mezi deset největších vývozců uranu na světě, a pokud přestanete dodávat uran z Nigeru do Evropy, pak se Francouzi pokusí neuvalit na Rusko sankce kvůli jeho nedostatku. Další strategickým projektem je boj o plánovaný plynovod z Nigérie do Evropy, který chce financovat Gazprom tak Evropa.

Uprchlíci jsou ruskou zbraní
V průběhu konfrontace se Západem v Africe má Rusko další trumf a ten je spojen s proudem uprchlíků do západních zemí. V posledních letech jsme opakovaně pozorovali, jak politická nestabilita v turbulentních oblastech světa způsobuje odliv uprchlíků, někdy nabývajících katastrofálních rozměrů. Ti, kteří v posledním desetiletí prchali před konflikty v Sýrii nebo Afghánistánu, se snažili dostat na Západ, kde příchod tisíců nových imigrantů často způsobuje hluboké politické rozdělení společnosti a podněcuje vzestup krajně pravicových stran. Rusko je s tím samozřejmě velmi spokojeno, protože Kreml má zájem na destabilizaci Evropy.

Posílení krajní pravice navíc hraje do karet i Kremlu, protože pravicové strany jako AfD v Německu nebo Rassemblement National Marine Le Penové ve Francii spíše sympatizují s Ruskem. I během bombových útoků v Sýrii Rusko vypracovalo strategii k vytvoření uprchlických proudů, které Kreml efektivně využil k vydírání Evropské unie a Turecka. Existují všechny důvody domnívat se, že stejnou politiku destabilizace lze uplatnit v turbulentním Sahelu. Evropské země se velmi bojí dalšího exodu uprchlíků, kteří samozřejmě budou usilovat o Evropu, a ne o Rusko. Destabilizací situace v Sahelu Rusko nic neriskuje a politické dividendy z takové destabilizace jsou pro Kreml zcela zřejmé. Je třeba připomenout, že Niger je jedním z center amerického boje proti terorismu v Africe a leží na migrační trase do Evropy.

V rámci dohody s Evropskou unií se Niger výměnou za finanční pomoc zavázal zasáhnout proti pašeráckému byznysu na severovýchodě země, což je mezi místními obyvateli nepopulární, protože jde o jeden z mála dobrých způsobů obživy.Příliš mnoho možností, jak by Evropa mohla situaci v zemi ovlivnit, ovšem nevidím. Evropská unie právě  v Nigeru financuje tranzitní uprchlické centrum, ktere řeší uprchlíky, kteří do něj jsou převezení z Libye. Po puči v Nigeru Holanďané minuly týden oznámili, že  pozastavují aktivity v Eucap Niger – což byla spousta peněz právě na boj s pašeráky.
Zastavili i rozvojovou pomoc. Niger byl bohužel druhá země, ve které EU financovala uprchlické centrum, podobné je ve Rwandě. Cílem EU je řešit migraci v Africe způsobem, tak jak NATO řešilo boj s terorismem, tedy eliminací hrozby v místě, kde vzniká.

Boj o Afriku nekončí a bude pokračovat. Afrika je pro Evropu důležitá a není ji možné nechat ve sféře vlivu autoritářských režimů.

Zdroj náhledové foto: Truba7113 / Shutterstock.com