Bývalý šéf rozvědky Petr Mlejnek analyzuje, proč Rusko podporuje africké diktatury a co z toho vzejde.
Ve stínu války na Ukrajině, proběhl summit Rusko-Afrika. Cílem Afričanů bylo zachování obilné dohody. Ačkoli se ruská propaganda snaží prezentovat fórum jako úspěch, lze o tom pochybovat. Do Petrohradu přijela polovina delegací oproti poslednímu summitu v roce 2019, a to není náhoda. I ty státy, které se k Rusku chovají s porozuměním, si přesto cení svých vztahů se Západem. Stačí říci, že obchod Afriky s Ruskem je o řád nižší než obchod s Čínou, Evropskou unií nebo Spojenými státy.
Foto: Truba7113 / Shutterstock.com
Má Kreml něco společného s převraty v Mali nebo Nigeru?
Rusko se nejvíce soustředí na frankofonní oblasti Afriky. Formálně Rusko nemá nic společného se silami organizujícími převraty v Africe a zatím není důvod se domnívat, že Kreml v tom sehrál významnou roli, ale prokremelské organizace na kontinentu jsou aktivní a vždy připraveny se připojit. Příkladem může být agentura pro sledování voleb AFRIC (Asociace pro svobodný výzkum a mezinárodní spolupráci) do volebních a politických procesů v afrických zemích. AFRIC je s největší pravděpodobností spojená s Prigožinovými penězi. AFRIC byla založena v Petrohradu a jde o poněkud zvláštní alianci ruských nacionalistů jako je Konstantin Malofejev a Alexander Dugin, pravicových Evropanů (např. spojených s německou AfD) a levicových antiimperialistů jako Kemi Seba, který byl kdysi ve Francii odsouzen za antisemitismus.
Nelze pominout ani dlouhodobou přípravu báze kontaktů ruských speciálních služeb, vytvářené z afrických studentů vojenských škol v Rusku. Řada pučistů v Mali i Nigeru má právě tyto ruské školy. Rusko působí v této oblasti dlouhodobě. V Africe ruské zastupitelské úřady (tradičně složené převážně ze zástupců speciálních služeb) aktivně spolupracují s místním obyvatelstvem. Malá část ruské propagandy se děje i tak, že se ambasády rozdávají ruské vlajky a následně je dávají na sociální sítě, aby vytvářely dojem, že Afričané podporují Rusko. S největší pravděpodobností však výskyt těchto vlajek v rukou demonstrantů stále není důkazem nějaké ruské speciální operace, ale výsledkem myšlenky vytvořené mezi místním obyvatelstvem, že Rusko je přirozenou alternativou k Francii a Západu jako celku.
To neznamená, že Rusko je skutečně jedinou alternativou. Například Čína je v Africe ekonomicky mnohem vlivnější, staví železnice a silnice, sází stromy, staví nové čtvrti, zatímco Rusko dodává na kontinent hlavně zbraně. Čína se ale zároveň vyhýbá politice, nezapojuje se do „válek kultur“ a snaží se neprezentovat se jako ideologická alternativa. A co víc, ČLR nebude poskytovat vojenskou podporu té či oné politické síle, takže místní obyvatelstvo nevnímá Čínu jako alternativu k Západu. Kdekoli se Rusko v Africe projevuje, mluví o „multipolárním světě“ a o důležitosti „suverenity“, což znamená, že Západ by se neměl vměšovat do vnitřních záležitostí států, včetně případů, kdy dochází k vojenským převratům nebo kdy se desetiletí u moci stojící prezident znovu snaží prodloužit svůj mandát. Například prezidentu Touadéra ze Středoafrické republiky brzy končí své druhé funkční období a podle ústavy by již neměl dál kandidovat. To mu však nezabránilo, aby nevyhlásil referendum o jeho dalším mandátu a tím změnil Ústavu. Výsledek byl impozantní, prezident získal 95,27% podporu. Západní média nazvaly tento způsob ponechání si moci sovětským referendem.