Co bude s Gazou po válce

Bývalý šéf špionáže Petr Mlejnek: Vláda Izraele je postavená před téměř neřešitelný úkol, jak zajistit bezpečnost vlastních obyvatel a zároveň proti sobě nepostavit všechny arabské státy v regionu, z nichž někteří chtějí vymazat stát Izrael z mapy světa.

V pásmu Gazy žijí více než dva miliony lidí, z nichž většina je nejen neloajální k Izraeli, ale otevřeně nepřátelská vůči němu. Poté, co Izrael zahájil svou vojenskou operaci v pásmu Gazy v reakci na krvavý vpád Hamásu ze 7. října tohoto roku, vyvstala otázka: co dělat s Gazou po skončení operace?

Američtí partneři Izraele nabídli, že pásmo Gazy dostane pod kontrolu Palestinská samospráva. To by znamenalo, rozšířit do Gazy stejné praktiky, které fungují na Západním břehu: palestinští představitelé jsou zodpovědní za kulturu, cestovní ruch, izraelští představitelé jsou zodpovědní za vše ostatní, zatímco armáda a zpravodajské služby židovského státu jsou v regionu neustále přítomny.

Ani palestinský prezident Mahmúd Abbás, který prohlásil, že nechce být loutkovým vládcem pod de facto okupační správou, ani izraelský premiér Benjamin Netanjahu, který nechce slyšet ani náznak palestinské samosprávy v Gaze, však nesouhlasili. Podle Netanjahua zůstane Izrael v Gaze “na neurčito” kvůli bezpečnosti. Z těchto dvou prohlášení, že je nemožné předat moc ani umírněným Palestincům a že jsou připraveni ponechat armádu v pásmu Gazy na dobu neurčitou můžeme usoudit, že region bude brzy čelit “třetí izraelské okupaci”, nebo jiné formě zabezpečení tohoto území, například vybudování nárazníkové zóny, tedy obvodu jednoho nebo dvou kilometrů, dobře zaminovaného, s protitankovými překážkami, který zajistí, že v kombinaci s technickými a lidskými prostředky bude velmi těžké napadnout izraelské území.

Pokud by Izraelci zvolili okupaci, tak by převzali všechny administrativní funkce a bezpečnostní síly by dostaly bezprecedentní pravomoci a ekonomika regionu by byla podřízena zájmům Izraele. Tento scénář ovšem má svá úskalí, a to hlavně z pohledu bezpečnostního a ekonomického. Izraelské síly by operovaly na nepřátelském území a tím by se vystavovaly útokům a únosům ze strany radikálních hnutí. Druhé nezanedbatelné riziko jsou vysoké ekonomické náklady na udržování poměrně velkého kontingentu v pásmu Gazy.

Pokud se podíváme do minulosti anexí po druhé světové válce tak můžeme vysledovat, že mimo Číny (obsazení Tibetu) Vietnamu (obsazení jižního Vietnamu v roce 1975) a právě Izraele, tak žádný jiný stát nebyl s anexí území úspěšný. V roce 1967 Izraelci obsadili a v roce 1980 oficiálně začlenili východní Jeruzalém, který by podle mezinárodního práva měl patřit k palestinským územím. V roce 1981 se syrské Golanské výšiny, nad nimiž Damašek ztratil kontrolu v roce 1967, formálně staly součástí Izraele.

Od konce 60. let minulého století až do současnosti pokračuje výstavba izraelských osad na palestinském území na Západním břehu Jordánu. De iure nejsou součástí Izraele, ale platí tam izraelské právo a obyvatelé těchto osad jsou střeženi izraelskou armádou, takže jediné, co chybí, je formální uznání izraelské suverenity nad nimi parlamentem před úplnou anexí. Odpovídající návrh zákona navíc už dlouho připravuje Netanjahuův tým, který tento dokument léta používá k zastrašování Palestinců a uklidňování pravicových izraelských voličů.

Jedna velmi důležitá otázka však dosud nebyla zodpovězena. Pokud Izrael bude okupovat Gazu, bude pak následovat její anexe? Rozhodne se Netanjahuova vláda formálně začlenit pásmo Gazy do Izraele? Na první pohled se zdá, že je to pro Izrael nesnesitelné břemeno. V pásmu Gazy žijí více než dva miliony lidí, z nichž většina je vůči Izraeli nejen neloajální, ale otevřeně nepřátelská. Tito lidé jsou Izraeli cizí ideologicky, nábožensky i kulturně. Většina z nich nemá vzdělání ani kvalifikaci požadovanou v dnešním ekonomickém prostředí. Je nepravděpodobné, že by se i ta nejradikálnější vláda odvážila dát těmto lidem izraelské pasy, protože by to znamenalo zdvojnásobení počtu Arabů, kteří mají izraelské občanství. To znamená, že s populací asi 10 milionů lidí v Izraeli budou nejméně 4 miliony Arabů s volebním právem, a Izrael na to ještě není morálně připraven.

Stojí za to se alespoň podívat na prohlášení, která činí izraelští politici, pokud jde o obyvatele Gazy. Společným jmenovatelem těchto prohlášení jsou výzvy k jejich vyhoštění do Egypta, navzdory neochotě Káhiry přijímat
uprchlíky, a sám Netanjahu vyzývá evropské partnery, aby vyvinuli tlak na Egypťany, aby přijali Palestince. Tato myšlenka není nová. Stejné to bylo po první arabsko – izraelské války v roce 1948, kdy Egypt okupoval Gazu, ale nedovolil, aby se obyvatelé Gazy staly občany Egypta.

Jinými slovy, aby se integrace Gazy stala pro Izrael politicky přijatelnou, bylo by nutné vyhostit Palestince, kolektivně potrestat všechny obyvatele regionu za válku rozpoutanou Hamásem a proměnit statisíce lidí v uprchlíky. Bude-li humanitární situace v regionu i nadále tak kritická jako nyní, zoufalství donutí lidi v pásmu Gazy zahájit masový exodus navzdory všem zákazům, neochotě egyptských úřadů vidět je na svém území a egyptským tankům přitaženým k hranicím. Navíc tyto tanky nikdy nebudou stačit k zastavení statisíců zoufalých lidí. Pokud nedojde k masovému exodu Palestinců, může Gaza čelit další izraelské okupaci, jejímž hlavním úkolem bude odhalit a zničit všechny hrozby pro židovský stát. Může to trvat roky a dokonce desetiletí. Dokud se příští izraelský premiér nerozhodne, že jednostranné stažení může přinést mír jak Židům, tak Palestincům.

Všechny možnosti jsou dnes otevřené a vláda Izraele je postavená před téměř neřešitelný úkol, jak zajistit bezpečnost vlastních obyvatel a zároveň proti sobě nepostavit všechny arabské státy v regionu, z nichž někteří chtějí vymazat stát Izrael z mapy světa.

Zdroj náhledové foto: Shutterstock.com