Esej Libora Winklera: Fajt versus politici zachraňující pracující lid před řáděním elit

Je všeobecně známo, že kultura v naší zemi se netěší přílišnému zájmu politiků, kteří by se snažili zajistit pro ni dostatek peněz. Kulturní instituce vedou neustálý boj o peníze, finančních podporovatelů ze strany privátních osob je málo, a tak je většina z nich naprosto závislá na státních zdrojích.

Ilustrace: Shutterstock

Sám se svou manželkou podporuji spoustu různých kulturních aktivit – hlavně v oblasti divadla a hudby. Podporujeme hlavně menší organizace, protože ty mají mnohem menší šanci získat peníze než ty velké. Z tohoto důvodu jsem nikdy neposkytoval finanční dary velkým kulturním institucím a už vůbec ne těm „národním”.

Výjimku jsem udělal až v letošním roce, kdy jsem se rozhodl poskytnout dar Národní galerii.

Významným impulzem pro tento krok byla osoba jejího generálního ředitele Jiřího Fajta a to, jak se mu dařilo pomalu posouvat Národní galerii tam, kam by měla patřit. Tedy mezi v zahraničí respektované kulturní instituce. Využíval při své práci své odborné znalosti, mezinárodní kontakty a často velice osobní vztahy s významnými umělci. Byl to pro mě člověk, pro něhož slovo „národní” neznamená malý a zatuchlý, ale významný.

Takže když mne Jiří Fajt požádal o finanční podporu připravované velké výstavy mého oblíbeného umělce Alberta Giacomettiho, udělal jsem onu výjimku a dar jsem poskytl.

Nikdy jsem si nedělal iluze o nezávislosti kulturních institucí, právě díky jejich závislosti na státních penězích. Tyto peníze sice tvoříme skoro všichni, ale rozděluje je malá hrstka lidí, jejichž motivace jsou často velice podivné.

Jako spoluvlastník galerie DOX mám s přístupem některých státních činovníků k umění dost vlastních zkušeností, a tak jsem si myslel, že už mě nemůže nic překvapit.

Vždy se však jednalo především o různé hrátky při poskytování finančních grantů, ale to, co se odehrálo den před Velikonocemi, mne zaskočilo a ohromilo.

Celkem pravidelně se účastním akcí, které pořádá mecenášský klub Národní galerie, a tyto akce se často konaly za účasti premiéra Andreje Babiše či ministra kultury Antonína Staňka. Vyhřívali se na vernisážích úspěšných a často výjimečných výstav na výsluní zájmu veřejnosti a nikde ani známka toho, že by byli s prací generálního ředitele nějak nespokojeni.

A najednou museli řešit situaci ze dne na den bez jakéhokoliv připraveného alternativního plánu. Ukázalo se tedy, že kulturní instituce nejsou závislé pouze na míře přísunu státních peněz, ale také se mohou lehce stát hříčkou v rukou politiků a jejich různých vzájemných kšeftů. Také mohou velice dobře posloužit těm politikům, kteří žijí a prosperují pouze z toho, že rozdělují společnost. Ti nic pozitivního vytvořit nedokážou, tak alespoň zachraňují pracující lid před řáděním elit.

Takže poskytl jsem dar, abych dopomohl k tomu, aby se v Praze konala významná výstava. Aby i Praha měla jako Vídeň svou Albertinu. A zatím to vypadá tak, že umění a Alberto Giacometti se ocitli někde na vedlejší koleji a já čelím spoustě novinářských dotazů, které nemají s uměním nic společného.

Smlouva Jiřího Fajta pro mě není téma. Dobře znám, kolik stojí manažeři, a to, že není instituce schopna zaplatit schopného člověka, neřeším.

Spousta lidí očekává, že skutečně schopní jedinci budou dělat v podstatě zadarmo. Pro mě je ale zkrátka důležitější, jak se galerie pod jeho vedením vyvíjela, kam se posouvala. A to v mých očích převáží kritiku, která se na Fajta soustředila.

 

Autor je odborníkem na kapitálové trhy ve společnosti RSJ, patří mezi přední české mecenáše. Podporuje vědu, nezávislá média i umění. Je spolumajitelem uměleckého centra DOX.

 

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít