Esej: Ze života dětského válečného uprchlíka

Když na začátku 90. let vypukl v zemích bývalé Jugoslávie válečný konflikt, poskytla Česká republika útočiště osmi a půl tisícům uprchlíků. Mnozí z nich se vrátili domů, mnozí si tu ale vybudovali nový život. Přinášíme hlas jednoho z nich – těch, kteří zůstali. Je střípkem do stále aktuální debaty, zda a komu by Češi měli či neměli nabídnout azyl.

 

První středa v měsíci

Vedran Kovačević

 

Poledne. První středa v měsíci. Pro většinu zřejmě běžný den. Jenže ona zkouška sirén, kterou většina téměř nevnímá, je pro mě něco jako otevřená zlomenina duše. Každý měsíc mi připomíná, že jsem prožil něco, co mě následně ovlivnilo na celý život. Válku v Bosně a Hercegovině.

Bylo mi tehdy šest. Z pohledu psychologů je to věk, kdy i ten malý človíček nasává informace jako houba ponořená ve vodě. Navíc je ukládá do nejniternějších vrstev paměti. Některé vzpomínky mám velmi živé, některé v mlze podobné té, která se objevuje zpravidla na začátku podzimu, kdy jsou výrazné teplotní rozdíly mezi dnem a nocí. „Mlíko“ tomu říkáme.

Jedna z těch živějších vzpomínek se váže ke dnům, kdy bylo jasné, že nic nebude tak jako dřív.

Přicupital jsem se k oknu našeho panelového domu v sedmém patře, stoupl si na židli a koukal ven. Sarajevské sídliště Alipašinovo polje vypadalo stejně jako den předtím, jen se na něm začaly objevovat autobusy a trolejbusy. Začaly se tvořit velké zátarasy. Nechyběly ani ty mohutné železné ve tvaru písmene X, které známe z archivních válečných fotografií. Netušil jsem, co se děje. Jen jsem jedním uchem vnímal úzkostlivý hovor rodičů probíhající ve vedlejší místnosti. O pár dní později začala okupace Sarajeva. Psal se rok 1992.

Ulice Sarajeva na snímku z jara 1996. Foto: Shutterstock

Právě obléhání hlavního města Bosny mám v oné mlze. Přirovnal bych tento stav ke knihovně, z níž někdo vytáhl dvě tři knihy a už je nevrátil. Místo je pokryté jen prachem.

Dnes vím, že šlo o jaro roku 1992. Jugoslávská lidová armáda, později Vojska Republiky srbské, vytvořila okolo města linii o délce 55 km, na které byla především těžká vojenská technika. Jakmile republika Bosna a Hercegovina vyhlásila nezávislost na Jugoslávii, došlo k prvním střetům a eskalaci konfliktu. Na město dopadalo denně kolem tří set granátů. Denně!

„Já tu nechci být, nechci, nechci. Zakopejte mě do země. Zakopejte mě do země!“ Jsou to má zoufalá slova, která jsem v šesti letech stále dokola křičel na chodbě našeho paneláku. Chodba dlouhá několik metrů se proměnila v provizorní bydlení, které sdílely i čtyři rodiny. Ostřelování bylo nekonečné, zvuky dopadajících granátů nesnesitelné. Dům se otřásal v základech. Zoufalost všude kolem…

Rodiče velmi rychle pochopili, že válka jen tak rychle neskončí. Otec rozhodl, že mě s maminkou a bratrem vyvede z města. Byla noc, dům jsme opouštěli zadním vchodem a do přistavěné dodávky jsme museli naskákat rychle i s pár věcmi, které jsme si s sebou zabalili. Mamince jsem usnul v náručí. Jiné tváře než matky a bratra se mi nevybavují, přitom auto bylo zcela určitě plné. Tatínek zůstal doma.

Nový den se s tím předchozím nedal srovnat. Svítalo, obloha bez mráčků. Bylo jasné, že zase vyjde slunce. Probudili jsme se na vesnici, několik set kilometrů od Sarajeva. Žili tu vzdálenější příbuzní, kteří nás přijali s otevřenou náručí. Vybavuje se mi ne příliš velký statek, po kterém pobíhala kuřata. Jako by mi je seslalo samo nebe. Snad abych přišel na myšlenky adekvátní šestiletému dítěti.

Denní světlo vnášelo naději do celé situace. Nastával jakýsi klid zbraní. V dálce sice byly slyšet zvuky střelby, ale nebyly tak nesnesitelné jako v Sarajevu.

„… rychle dovnitř! Rychle!“ volala k večeru maminka. Znovu se rozezněly sirény. Byly blízko, umocňovaly vše, co jsem do té doby zažil. Všichni jsme se schovali do bunkru, který příbuzní vybudovali ve sklepě svého domu. Byly v něm palandy i provizorní kuchyň. A opět totální beznaděj. Co se bude dít dál? KDY to skončí? KDY??? To jediné mi dodnes utkvělo v paměti. Dál nastává opět tma. I v mých vzpomínkách…

O několik týdnů později začal náš uprchlický život. Dočasný domov jsme našli v chorvatské Podgoře, která je dodnes oblíbeným turistickým místem mnoha Čechů. Na tomto místě jsme setrvali necelý rok…

Nová etapa našich životů se začala psát v srpnu 1993, kdy jsme vlakem přicestovali do České republiky. Tedy jen pár měsíců po rozdělení Československa. Dostali jsme novou šanci. Šanci na klidný život, přestože už nic nebylo jako dřív… S tatínkem jsme se znovu shledali až o rok později. Měl štěstí, že mohl uprchnout válečným tunelem, který vznikl provizorně na území sarajevské periferie.

S tatínkem jsme se poprvé od války potkali v Doksech, kde tehdy vzniklo humanitární středisko pro uprchlíky z Bosny. Štěstí, které jsme všichni prožívali, se těžko popisuje. Bez ohledu na to, že naším novým startovacím domovem byl studentský pokoj čítající čtyři postele.

Zanedlouho pominulo napětí na všech frontách. V roce 1995 byla oficiálně podepsána mírová dohoda. Válka pomalu končila. A nic nebylo jako kdysi. Změnili jsme se všichni. My, naše vnímání, pocity i budoucnost. Našli jsme nové „doma“, ale to staré ztratili navždy. Jenže jsme dostali novou šanci. Šanci ŽÍT! První středu v měsíci si to připomenu…

Autor je novinář, vede lifestylovou sekci TV Seznam a Seznam Zprávy

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít