Exšéf špionů: Konflikt v Gaze v širších souvislostech

Bývalý ředitel civilní rozvědky Petr Mlejnek zasazuje válku, kterou rozpoutali teroristé z Hamásu napadením Izraele, do kontextu celosvětové politiky.

Konflikt mezi Izraelem a Hamásem je vepsán do širšího kontextu aliancí, které se vyvinuly během války mezi Ruskem a Ukrajinou. Západní spojenci USA a Ukrajiny (stejně jako oficiální Kyjev) podporují Izrael, zatímco spojenci Ruska jako Írán a Severní Korea pomáhají Hamásu. Jinými slovy, hlavní mocnosti jsou na opačných stranách ve stále větším počtu ozbrojených konfliktů v různých regionech Země. A Spojené státy se ocitají tváří v tvář čtyřem vážným protivníkům najednou: Rusku, Íránu, Severní Koreji a Číně, což lze považovat za nejvážnější zahraničněpolitickou výzvu pro Ameriku přinejmenším od korejské války.

Válka Izraele proti Hamásu je navíc vnímána jako nový bod napětí v řadě konfliktů, kterou světu zasadila anexe Krymu v roce 2014 a totální agrese proti Ukrajině v roce 2022. Po této události následovala jednodenní válka o Náhorní Karabach. Stojí za povšimnutí, že ve všech třech případech Západ nedokázal zajistit, aby byly respektovány jeho zájmy. Z toho mnozí odborníci vyvozují, že západní svět v čele se Spojenými státy ztrácí své pozice, což znamená, že “rostoucí mocnosti” reprezentované Čínou, Íránem nebo Ruskem dostávají příležitost se mu postavit (přibližně tak je nejobecněji popsán mechanismus válek, známý jako “Thúkydidova past”).

Úspěšné udržení Asada u moci v Sýrii Ruskem, nepotrestaná absorpce Krymu a následná válka proti Ukrajině a šíření íránských myšlenek na Blízkém východě jsou považovány za články ve stejném řetězci selhání západního odstrašování. Podobně řada lokálních konfliktů ve 20. století vedla k vypuknutí první a druhé světové války, způsobené neschopností udržet rovnováhu sil v Evropě.

Nicméně podle všech analýz pravděpodobnost globálního, nikoli regionálního konfliktu zůstává poměrně nízká.

Írán zatím vysílá protichůdné signály a ohledně záměrů a plánů proíránských sil v Sýrii a Libanonu přetrvává naprostá nejistota. Stačí si vzpomenout na projev vůdce Hizballáhu Hasana Nasralláha, který nenaplnil očekávání konkrétní akce proti Izraeli. Šéf Hizballáhu ví, že by to znamenalo konec jeho organizace. V únoru navíc únik tajných dokumentů amerických zpravodajských služeb vyhodnotil nepravděpodobnost eskalace mezi Izraelem a Hizballáhem, protože obě strany kvůli řadě objektivních faktorů preferují pozici, v níž demonstrují sílu a zajišťují vzájemné odstrašení, ale nevstupují do otevřeného konfliktu. Stejná strategie bude pravděpodobně uplatňována v Íránu, protože z objektivních důvodů prostě nemá zdroje na válku s Izraelem, natož se Spojenými státy. 

---

Časopis Neovlivní.cz: Čtyři mrtví z Dozimetru, vládní kiksy v boji za ceny energií, TOP 10 vlivu v Brně

---

Spojenci Hamásu

Ačkoliv je Hamás hnutím sunnitských muslimů, jeho hlavním sponzorem a vojensko-technickým partnerem je šíitský Írán. Celkem na Blízkém východě Írán udržuje různě hluboké vazby s nejméně patnácti velkými ozbrojenými skupinami (někdy se jim říká “šíitská internacionála”, což ve skutečnosti není tak úplně pravda, protože mezi nimi jsou sunnité). Největší z nich jsou následující.

• Libanon – Hizballáh (arabsky: Hizballáh) Strana boží vznikla v 80. letech jako skupina zastupující zájmy šíitské menšiny, ale postupně se s podporou Íránu vyvinula v nejmocnější politickou a vojenskou sílu v Libanonu. Podle odborných odhadů je vojensky nejmocnějším nestátním aktérem na světě. Hizballáh má asi 100 000 bojovníků a asi 150 000 raket, včetně raket dlouhého doletu.
• Sýrie: Po vypuknutí občanské války se jednotky Hizballáhu přidaly na stranu prezidenta Bašára Asada, který zastupuje alavitskou náboženskou komunitu (s řadou významných výhrad jsou považováni za šíity). Později se k nim připojily “expediční” šíitské milice, zformované s podporou Íránu z obyvatel Afghánistánu (Liwa Fatemiyoun), Pákistánu (Liwa Zainabiyoun) a vlastní Sýrie (Liwa al-Baqir).
• Po svržení režimu Saddáma Husajna v roce 2003 poskytl Irák významnou vojensko-technickou podporu protiamerickým silám odporu. V roce 2014 byly vytvořeny Lidové mobilizační síly pro boj proti ISIS, které zahrnovaly proíránské skupiny jako Kataib Hizballáh a Asaib Ahl al-Haq. Zatímco Írán pomáhá milicím proti ISIS, nadále zvyšuje svůj vliv v zemi. Právě v Iráku v roce 2020 Američané zlikvidovali generála Kásima Sulejmáního, který byl považován za koordinátora zahraničních operací íránských Islámských revolučních gard.
• Jemenské hnutí Ansar Alláh, lépe známé jako Hútíové, ovládá západ a sever země, včetně hlavního města Saná, a má až 100 000 bojovníků. Oficiální motto Hútíů vyčerpávajícím způsobem popisuje jejich systém víry: “Alláh je velký, smrt Americe, smrt Izraeli, prokletí Židům, vítězství islámu.” Hlavním protivníkem Hútíů přitom dosud nebyl Izrael, ale Saúdská Arábie, která od roku 2014 vede mezinárodní koalici za obnovení moci mezinárodně uznávané vlády Jemenu. Americké námořnictvo pravidelně zachycuje dodávky íránských zbraní Hútíům, z nichž některé byly nedávno odeslány na Ukrajinu.

Společně jsou tyto různorodé skupiny pod záštitou Íránu běžně označovány jako “Osa odporu”.

Vedle Izraele jsou zde již dva de facto zhroucené státy, Libanon i Sýrie jsou jen částečně kontrolovány centrálními vládami. V jižním Libanonu, jak již bylo zmíněno výše, nehrají klíčovou roli oficiální orgány, ale Hizballáh. V Sýrii jsou kromě proíránských sil také americké, turecké a ruské armády, stejně jako milice kurdské autonomie a četné místní ozbrojené skupiny. Válka v pásmu Gazy a nová eskalace palestinsko-izraelského konfliktu obecně hrozí narušením vnitřní stability v Jordánsku a Egyptě, kde neexistují žádné vlivné proíránské skupiny. Jordánsko je domovem více než 2 milionů palestinských uprchlíků a egyptský Sinajský poloostrov je domovem mnoha islamistických skupin, včetně místní odnože ISIS.

Írán vřele vítá teroristický útok Hamásu, i když popírá, že by se na něm přímo podílel. Zdroje deníku The Wall Street Journal sdělily, že to byli velitelé Islámských revolučních gard, kteří pomohli Hamásu vypracovat plán útoku a dali útoku konečnou zelenou. Podle americké zpravodajské komunity však Írán plně nekontroluje zástupné síly, zejména Hizballáh.

Spojenci Izraele

Jediným oficiálním spojencem Izraele v regionu jsou Spojené státy. Američané mají na Blízkém východě více než 45 000 vojáků a síť vojenských základen. V Sýrii, Iráku a Jordánsku jsou výcviková a logistická střediska, která slouží malým kontingentům pro boj s teroristy. Katar a Bahrajn jsou domovem velitelství amerického Centrálního velitelství a americké 5. flotily, Kuvajt a Spojené arabské emiráty mají hlavní letecké základny a Saúdská Arábie a Omán mají vojenské poradce a techniky. A konečně, Turecko má 20-30 amerických taktických jaderných municí, bomb B61, uložených na letecké základně Incirlik.

Teoreticky by se nejbližší spojenci Spojených států: Francie, Velká Británie a další země NATO mohli postavit na stranu Izraele. Ačkoliv Saúdská Arábie zmrazila proces normalizace vztahů s Izraelem a veřejně podporuje Palestince, Saúdové jsou zapojeni do zachycování raket odpalovaných Hútíů a je pravděpodobné, že s nimi nakonec budou muset obnovit nepřátelství v Jemenu.

Ukrajinské zájmy

Administrativa prezidenta Bidena se snaží konsolidovat vojenskou pomoc Ukrajině, Izraeli a Tchaj-wanu do jednoho balíčku ve výši více než 100 miliard dolarů. V ruském prostředí se otevřeně radují, že zdroje, které jsou nyní určeny pro Ukrajinu, půjdou do Izraele, ale ve skutečnosti se kategorie zbraní a munice určené pro ně (a pro Tchaj-wan) překrývají jen málo.

Například nyní mluvíme o převodu vysoce přesných bomb rodiny Spice ve výši 320 milionů dolarů, na které Ukrajina prostě nemá nosiče. Spojené státy také vracejí Izraeli dříve zakoupené baterie Iron Dome: komplexy nejsou pro Ukrajinu vhodné, protože pokrývají relativně malé území a jsou určeny k boji s méně technologicky vyspělými raketami, než jaké má Rusko.

Konflikt na Blízkém východě výrazně zkomplikoval proces urovnání, protože arabské státy a státy rozvojového světa se postavily na stranu Palestinců, zatímco Ukrajina a její západní spojenci se postavili na stranu Izraele. Podle Financial Times se na pozadí bombardování a obrovského počtu civilních obětí v pásmu Gazy jeví pověst Ruska jako porušovatele mezinárodního práva a trestuhodného agresora přinejmenším pochybně.

Ruské zájmy

Vladimir Putin obviňuje Spojené státy ze zhoršování palestinsko-izraelského konfliktu:

Putin doporučil poslancům a senátorům, aby ze všeho obvinili Američany, a generální prokuratura odmítla uznat Hamás jako teroristickou organizaci.

Moskva především očekává, že válka mezi Hamásem a Izraelem odvede pozornost Spojených států a dalších západních zemí od války na Ukrajině a také omezí výši vojenské pomoci Kyjevu. Prezident Vladimir Putin řekl, že bez podpory Západu by Ukrajina vydržela jen týden. Nomenklatura vojenského vybavení a munice vyžadované ozbrojenými silami Ukrajiny a IDF v konfliktech, do kterých jsou (zatím) zapojeny, se však jen málo překrývá (viz výše).

Rusko se v posledním desetiletí stalo důležitým hráčem na Blízkém východě. V roce 2015 Putin zasáhl do syrské občanské války a od té doby jsou tam rozmístěny ruské jednotky. Nyní je to námořní základna v Libyji, kde Kreml podporuje vládu polního maršála Chalífy Haftara v Benghází. Moskva již dříve dosáhla dohody o zřízení základny v Rudém moři v Súdánu.

Od ruské intervence v Sýrii a zahájení války proti Ukrajině si Moskva vytvořila úzké vztahy s Íránem, zejména v oblasti dodávek zbraní. Kromě samotného Íránu a proíránských formací v Sýrii se ruské zbraně dostávají i do Gazy – během současné eskalace stejně jako dříve používají ozbrojenci Hamásu ruské protitankové systémy Kornet. Podle nepotvrzených zpráv byly dodány ruské protilodní střely P-800 Oniks Hizballáhu přes Sýrii.

Zároveň se paradoxně posílily vztahy s Izraelem. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu během volební kampaně v roce 2019 zdůraznil své osobní přátelství s Putinem, pravděpodobně ve snaze přilákat rusky mluvící voliče. Praktická spolupráce během syrské války spočívala v tom, že ruská letadla bombardující jižní Sýrii se mohla nerušeně rozmístit nad Izraelem kontrolovanými Golanskými výšinami a ruská protivzdušná obrana v Sýrii zase nijak nezasahovala do izraelských náletů na cíle proíránských sil. Svého času se ruská vojenská policie dokonce snažila omezit přítomnost proíránských formací na demarkační linii s Izraelem. Ani takové epizody, jako bylo sestřelení ruského průzkumného letounu Il-20 syrskými systémy protivzdušné obrany během odražení dalšího izraelského náletu, spolupráci nenarušily.

Po vypuknutí totální rusko-ukrajinské války Izrael neposkytl Kyjevu vojenskou pomoc.

V poslední době se však zdá, že porozumění Izraele s Kremlem bylo otřeseno, zejména po návštěvě oficiální delegace Hamásu v Rusku. Kromě ostrých prohlášení představitele vládnoucí strany Likud Amira Veitmana adresovaných Rusku ve vysílání RT Izrael v praxi přestal Rusko informovat o náletech na území Sýrie.

Zcela nečekaně se vyostření palestinsko-izraelského konfliktu stalo faktorem v domácí politice, přinejmenším na Severním Kavkaze, kde došlo k několika protiizraelským akcím a málem došlo k prvnímu pogromu proti Židům po mnoha desetiletích.

Dalším, ne nejviditelnějším aspektem, je dopad velké války na energetické trhy. Zejména Izrael z bezpečnostních důvodů zastavil těžbu plynu na největším poli ve Středozemním moři. Spolu se zprávou o poškození plynovodu mezi Finskem a Estonskem to okamžitě způsobilo nárůst hodnoty futures na plyn o 30 %. Pokud eskalace vyústí ve válku s Íránem, ceny energií určitě přejdou do dlouhodobého cenového růstu, což naplní ruský rozpočet dodatečnými příjmy. Dynamika cen ropy však zatím těmto prognózám neodpovídá.

Zdroj náhledové foto: Shutterstock.com