Jan Hrušínský: Únor bílý pole sílí

Únorové vzestupy a pády

Říká se, že únor je nejsmutnější měsíc v roce. Proto je asi tak krátký, abychom se s ním dlouho netrápili. Po sněhu ani památka a pole zesláblá invazí řepky nesílí. Už staří Římané věděli, že únor nestojí za nic, tak mu prý Caesar vzal jeden den a přidal ho jako třicátý první k srpnu, aby bylo léto delší. Ovšem odpůrci sluníčka ho hned potom v Senátu ubodali připravenými dýkami. Člověk by myslel, že v tak krátkém měsíci se nemůže nic špatného stát. A vidíte, únor! Třeba ten vítězný. Ten nás trápí dodnes. Pokusím se stručně:

Začalo to v únoru 1929, kdy na V. sjezdu KSČ stranu ovládl Klement Gottwald. Ten, co se jezdil do Moskvy učit, jak lidem zakroutit krkem. Jezdil se tam tak dlouho učit, jak stabilizovat společnost, až 13. února 1948 v souladu s čistkami na ministerstvech byli odvoláni poslední slušní velitelé Sboru národní bezpečnosti, na jejichž místa byli dosazeni komunisté. Policie v Praze byla od té chvíle výhradně ovládána bolševiky.


15. února 1948 přiletěla z Moskvy do Prahy skupina poradců – agentů NKVD (jejich potomci jsou možná na ruské ambasádě dodnes). Byli systematicky rozmístěni na všechna oblastní velitelství Státní bezpečnosti.
O dva dny později prosadil ministr spravedlnosti Prokop Drtina jednání vlády o zneužívání Bezpečnosti komunisty. KSČ vyhlásila pohotovost u StB a u pohraničních vojenských pluků, které ovládali komunisté, a začala vyzbrojovat tzv. Lidové milice.

19. února se nekomunistické vládní strany nešťastně rozhodly podat demisi svých ministrů. Gottwald na Hradě poprvé vyhrožoval Benešovi sovětskou vojenskou intervencí. Prezident se musel cítit stejně hrozně jako v době mnichovské krize v roce 1938.

20. února ministři tří demokratických stran neuváženě podali demisi. Nic nepředjednali a spoléhali na podporu sociální demokracie i Jana Masaryka. Předpokládali, že prezident demisi nepřijme nebo podle ústavy vyhlásí předčasné volby, anebo jmenuje svoji úřednickou vládu.

21. února Gottwald vystupňoval tlak na Beneše a znovu mu hrozil sovětskou intervencí, pokud demisi nepřijme a nejmenuje nové, komunisty vybrané ministry. Zatajil ale prezidentovi, že Stalin mezitím Gottwaldovu žádost o vojenskou intervenci zamítl.

Další únorový den jednali komunisté se sociálními demokraty o vytvoření společné vlády.

23. února začala Státní bezpečnost zatýkat příslušníky demokratických stran, jejichž ministři podali demisi. ÚV KSČ rozhodl o použití ozbrojených Lidových milicí. Na Hrad se vydalo na deset tisíc vysokoškoláků a demokratů, aby podpořili Beneše. Mnozí byli později z vysokých škol vyloučeni a perzekuováni.

24. února obsadili milicionáři sekretariát sociální demokracie v Lidovém domě, kde byla dojednána koaliční vláda KSČ a soc. dem.

25. února 1948 prezident Beneš vylhané hrozbě okupace podlehl a demisi ministrů přijal. Souhlasil se všemi Gottwaldovými podmínkami rekonstrukce vlády. Porušil tím ústavu, podle které měl v takové situaci vyhlásit předčasné volby. Ve stejné chvíli Státní bezpečnost mlátila a zatýkala vysokoškoláky, učitele a novináře, kteří protestovali proti likvidaci demokracie. Přes odpor StB a Lidových milicí se jim podařilo projít Nerudovou ulicí až na Hrad, kde je zlomený prezident nepřijal. KSČ se pučem zmocnila demokratického Československa a na 40 let v něm nastolila komunistický totalitní režim.

Zdroj: The March of Time / Neo

Dál už to známe. Smrt Jana Masaryka, zatýkání a popravy, ostnaté dráty, socialismus a lži, srpnová okupace, která nakonec stejně přišla, bída, svrab a normalizace.

23. února 1991 se rozpadlo Havlem založené Občanské fórum, do jehož čela se 13. října 1990 dostal Václav Klaus. Ten oznámil vznik ODS a Československo začal vzdalovat ideálům listopadu 1989.

Jíme párky z řepky, kuře z Vodňan, argentinské hovězí z Polska, každý rok nám přibude několik milimetrů dálnic, za drahá data si můžeme sami, za drahou korunu taky. Nesnášíme lidi jiné víry, barvy a rasy, nesnášíme Evropskou unii, nesnášíme Západ. Máme už po krk toho, aby nás před Rusy chránilo NATO, volíme Zemana, líbí se nám čínské investice do Jaroslava Tvrdíka a Jaromíra Soukupa, milujeme mladšího Klause, Falmery a Bureše, udávání a lži.

Ale naděje tu je. Každý únor jednou skončí a přijde jaro.

Pro Neovlivní.cz Jan Hrušínský, 25. 2. 2019

Autor je principálem Divadla Na Jezerce

Jan Hrušínský má svůj pravidelný sloupek v tištěném magazínu Neovlivní.cz.
Pokud předplatné magazínu nemáte, cesta k němu vede tudy:

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít