Rozhovory s mladými vědci Kateřinou Falk, Hanou Macíčkovou Cahovou, Petrem Kohoutem, Zuzanou Musilovou a Petrem Sedláčkem a analýza Michala Komárka.
Myslím, že tak neosobní, exaktní, těžko přístupné téma, jako je věda, zasluhuje osobní přístup. Zkusím. Kdysi jsem býval profesionálním teoretikem vědy. Na půdě Akademie věd. Ano, i taková profese existuje, věřte nebo nevěřte. Zároveň jsem ale vždy sympatizoval s emotivními kritiky vědy, filozofy, kteří inspirovali hippies a tvrdili, že věda deformuje náš vztah ke světu. Že z nás dělá zdánlivě racionálně uvažující, ale velmi snadno manipulovatelné bytosti. Věříme ve vědu. Sami jí nerozumíme. Věříme těm, kteří tvrdí, že jí rozumí. Jsme moderní racionální stádo.
Ilustrace vznikla pomocí nástrojů umělé inteligence. Zdroj: Shutterstock
Líbí se mi legenda o prozření geniálního matematika a později filozofa Blaise Pascala. Pascal si už jako dítě sám odvodil základy matematiky a zformuloval nějaké zákony. Také to byl později trochu floutek, normální světský chlapík. Když ale jednou za bouřky na koni přejížděl most, udeřil blesk přímo pod kopyta jeho koně. Pascal to bral jako znamení. Stal se hluboce věřícím křesťanem. A filozofem.
Podle mě poslání příběhu nespočívá v tom, že se z floutka stal věřící křesťan. Nejsem si jistý, co je lepší. Podstatné je, že začal jinak uvažovat o světě. A svém místě v něm.
Byl jedním ze zakladatelů moderní vědy. Ale pak začal říkat, že tenhle moderní svět „zní dutě“. Chybí mu cit, emoce. Věda ho vyprázdnila.