Menzelová: Povolání vdova, co vystavuje pana režiséra na piedestal, jsem odmítla

Otevřený rozhovor s producentkou Olgou Menzelovou o tom, co by se stalo, kdyby žila podle toho, jak si ostatní představují, že by bylo správné.

“Upřímně, kdybych to dělala a žila podle představ veřejnosti, tak jsem teď bezdětná vdova, která truchlí a vystavuje pana režiséra na piedestal. Nešťastná a neschopná být sama za sebe,” svěřila se Olga Menzelová v rozhovoru pro časopis Neovlivní.cz.

Úvodní scéna. Mladičká redaktorka jde za slavným oscarovým režisérem dělat rozhovor. Moc se to nepovede, takže na konci prohlásí: „Nechápu, že někdo tak protivný může dělat tak překrásné filmy.“ A pak se odvíjí příběh velké nesobecké lásky se čtyřicetiletým věkovým rozdílem, do nějž vstupují další muži. Stávají se součástí rodiny, protože s nimi přicházejí děti. Slavný režisér obklopen velkou rodinou, o které nikdy netušil, že by ji chtěl, pak umírá.

Jak to bylo ve skutečnosti, popsala producentka Olga Menzelová v obsáhlém rozhovoru, který najdete v aktuálním vydání časopisu Neovlivní.cz a ze kterého pochází následující ukázka. Časopis si můžete objednat na tomto odkaze.

Neo: Vrátím se k jedné myšlence, kterou jste prve zmínila: Že kdybyste neměli nekonvenční vztah, tak byste možná byla ta vdova, která staví Jirku na piedestal a nic jiného nedělá. Myslela jste na to, nebo uvědomovala jste si to, že to je možná váš osud, když jste spolu začínali žít?

Vůbec. Já potkala Jirku ve dvaceti a to je věk, kdy si tohle nepřipouštíte, že někdo odejde. A navíc Jirka byl tělem i duší mladý. Někdy až moc. Třeba před mým tátou, když jsme za nimi prvně jeli, utekl jako kluk, protože se ho bál – jako malej kluk. A to byl starší než můj táta.

Jasně že mi někteří kamarádi kolem říkali: „Nedělej to, je starý, brzo umře, budeš vdova.“ Ale to se vám může stát kdykoli s kýmkoli, přijde nehoda, vážná nemoc a jste vdova po mladém manželovi. Takže já nijak nepřemýšlela nad tím, že někdy něco takového přijde.

Neo: Ani ve chvíli, kdy začali odcházet muži z podobně věkově rozložených párů…? Myslím, že první takovou „národní vdovou“ se stala Vendula Pizingerová, když zemřel Karel Svoboda; to už jste pár let s Jirkou byli svoji…

Ani v tu chvíli. Takhle to propojené nemám. Spíš mi to začalo docházet ve chvíli, a mluvila jsem o tom s Martinou Formanovou, že to měla podobně, když zhruba po 75. roce začaly přicházet různé zdravotní potíže. A i tak si nepředstavujete, co bude „pak“…

Navíc Jirka o tom vůbec nechtěl mluvit. Vlastně říkal, že si nepřeje, aby se po jeho odchodu dělo cokoliv. „Nechci nic,“ říkal. „Až nebudu, tak nebudu a nechci, aby o tom někdo věděl.“ Tak to jsem si říkala, že mi dává pěkný úkol. Já se pak soustředila na to, co jsem si přála já: vyprovodit ho až do samého konce na druhý břeh, aby byl s námi doma, a ne v nemocnicích. A to se podařilo. Jen jsem si neuměla představit, jak moc těžké to bude. Ale neměnila bych. I když upřímně – ještě dnes to nemám v sobě zpracované.

Ale co bude pak, jsem vlastně moc neřešila. Nejsem totiž velký plánovač a žiju hodně daným okamžikem.

Neo: Mluvili jste vůbec o tom, jak zachovávat jeho odkaz?

Ne, vůbec. Nenáviděl téma smrti, hřbitovů, mrtvol. Jednou jsme byli na tryzně v Národním divadle a Jirka na mě kouknul a řekl: „Tohle mi nikdy nesmíš udělat!“

I to moje rozhodnutí ho uložit na Vyšehrad by asi rozporoval. Ostatně – já se ho na to ptala, protože když už byl nemocný, dostal čestné občanství Prahy a k tomu se váže hrobové místo na Vyšehradě. Tak co by tomu říkal. A on tak po mně šibalsky mrknul a řekl, že teda jo, ale jedině vedle Čapka. Čímž mi to chtěl asi trochu zatrhnout.

Ale přece jen byl trochu ješitný, takže by byl nakonec rád, že jsem to udělala. Protože tam za ním chodí lidi – vážně spousta. My, když mu jdeme dát na hrob kytičku, tak to pak chvilku šmírujeme za plotem a jsou to vážně spousty lidí a říkají: „Hele, to byl ten, co natočil…“ To by ho těšilo stoprocentně. A od toho Čapka zas tak daleko není.

Neo: Takže přece jen jste trochu tu roli vdovy zachovávající odkaz přijala. Ostatně dodnes jezdíte s výstavou Rozmarné cesty Jiřího Menzela, zvlášť letos u příležitosti jeho nedožitých 85. narozenin, založila jste fond na pomoc stárnoucím umělcům s jeho jménem…

Myslím, že je důležité jeho odkaz uchovávat, ale nestavět si na tom svou osobnost, svou existenci, jako že nic jiného není můj úkol. Lidi na jeho filmy pořád koukají, protože jsou krásné a je v nich vidět jeho nahlížení na svět, které mě naučil a pořád mě ještě učí…

Jirka měl velmi pozitivní vidění světa. Viděl v lidech to lepší – to mají mimochodem s Mirkem společné. A to dá práci se naučit, protože když člověk ve všem hledá hnidy a ve všem vidí nejdřív to blbý, tak se ten život pak hůř žije. A Jirka to přenášel do svých filmů.

Proto je pro mě důležité jeho odkaz mezi lidmi udržet. Ne z povinnosti, ale protože to v těžkých dobách může pomáhat vidět to lepší. Světlejší. Věřím, že to je jistým způsobem povzbuzující.

To byl důvod, proč tvořil. Pro lidi. Ne pro potřebu nějakého sebevyjádření. I když už potom neměl moc práce a trápilo ho to, tak nebral všecko. Já třeba přišla s nějakou látkou, sehnala jsem i peníze a říkala mu: „Jiřinko, tak to natoč, ať máš práci…“ A on mi řekl: „Kdo by na to chodil.“ Pro něj bylo nesmírně důležité, aby ty filmy měli lidi rádi, aby na ně rádi chodili.

Který z filmů Jiřího Menzela má nejraději? Jak se naučila osvobodit se od toho, co si ostatní myslí a být nezávislá? Jakým projektům se věnuje a jak žít život spokojeně, byť se nevleze do obvyklých šablon? I o tom je rozhovor ze zářijového časopisu Neovlivní.cz.