Národní investiční plán 2.0

Vláda Andreje Babiše dle slov premiéra několik měsíců pracovala na Národním investičním plánu České republiky do roku 2050. Zveřejnila jej těsně před Vánoci, takže úsilí vlády tak trochu zapadlo. Nechali jsme si odstup a nyní přinášíme zatím nejucelenější rozbor toho, co kabinet vytvořil. Analýza Radovana Vávry.

Na sklonku minulého roku představila Vláda dokument s názvem Národní investiční plán České republiky do roku 2050 který byl podroben rychlé kritice a po té po zásluze zapomenut. To samo o sobě naznačuje, jak „vážně“ jej odborná veřejnost, občané a politická konkurence vzaly. Vznikl totiž tak, že pan premiér se o něm kdesi kdysi zmínil a obratem na něj zapomněl, jenže všeteční Piráti se po něm ptali tak dlouho, že panu premiérovi nezbylo nic jiného, než zaúkolovat vládní kolegy a „něco“ národu předložit. Celé to připomínalo šaškování vojáků v kasárnách před příjezdem inspekce. Tráva na zeleno, vlajky na stožáry, košile do komínků – dokonalá Potěmkinova vesnice. Je jedno, co to je, hlavně aby to bylo.

V tomto pan premiér nijak nevybočuje z našeho běžného politického rámce. I po třiceti letech si pořád pamatuji, jak tehdejší premiér Václav Klaus jednal s politickými partnery o aktuální politické situaci a na 18:00 byli objednaní novináři. Čas plynul a kolem osmé hodiny už tiskové naléhalo, že „musíme jít ven a něco jim říct“.

Další texty Radovana Vávry:

» Čekání na vrchního

» Čižinského cyklopruhy, airbnb a promarněné šance Prahy

» Průvodce příštího důchodce po vlastním osudu

Pan premiér Klaus vstal od stolu a vydal se ke dveřím, za kterými čekali dychtiví hlídací psi demokracie. Když ke dveřím došel, otočil se a k účastníkům jednání pronesl zhruba toto: „Hmmm… No, tak já jim třeba řeknu, že zavedeme vícestupňový registr cenných papírů“ a zmizel za dveřmi.

Suverénně pak předstoupil před novináře v sousední místnosti, kterým pak detailně a uvěřitelně oznamoval, že pro podporu kapitálového trhu zavedeme onen registr. Bystrý čtenář asi tuší, že za zavřenými dveřmi se o ničem takovém nejednalo a onen registr Václav Klaus nikdy zavést nechtěl.

Panu premiérovi současnému do hlavy nevidím. Chtěl bych ale věřit, že ani on si nemyslí, že jeho vláda ve skutečnosti předložila Národní investiční plán České republiky do roku 2050. Chtěl bych doufat, že velmi dobře ví, že ten nesourodý materiál, který po jednotlivých rezortech popisuje nahodilé jevy, ke kterým sice skutečně může v budoucnu dojít, ale nikam nás neposouvají a nic pro nás neřeší, je nám úplně k ničemu. Chci věřit, že jenom vypustil další obláček politické mlhy a že to zkrátka nemůže myslet vážně. Tato moje víra, že se jedná pouze o další „čaulidi“ je však trochu nahlodána výsledky jeho vládnutí, které za posledních šest let bohužel každodenně zažíváme.

Jeho styl „Putin z Průhonic“ se vyznačuje úplně stejnými nedostatky, jako jeho velký ruský vzor. Tam, kam dokáže osobně, mobilem či esemeskou dosáhnout, jsou jeho akce vidět. Zde je potřeba říct, že někde i nesmírně pozitivně. Jeho přičiněním skutečně došlo u centrálně zadávaných dopravních staveb k drastickému poklesu systemické korupce. Dodavatelé si pochvalují, že nemusejí odvádět žádné desátky a to je nesporně dobře.

Zároveň ale vidíme, kde už tento styl vládnutí nestačí. Nestačí tam, kde by pan premiér musel delegovat. Kde by musel někomu věřit. Kde by musel budovat funkční systém, který by pracoval nezávisle na něm a ne jako jeho sekretariát. Proto nestavíme silnice ani dálnice, protože nefunguje systém. Ne proto, že by ho pan premiér rozbil, ale proto, že on není tou osobností, která by dokázala dát věci do pořádku. Měli jsme ty nejlepší úmysly, ale dopadlo to jako vždy.

Čekání na vizi

Levicové vlády, které u nás už šest let vládnou, mají plánování ve svém ideologickém instrumentáriu hluboko zakořeněné. Nebylo by tudíž divné, kdyby se skutečným, dlouhodobým plánem, nebo vizí přišly. Bylo by to od privatizace poprvé. Celých dlouhých třicet let „jede“ náš stát jako učebnicový případ kapitalizmu bez přívlastků, kdy naprosto dominantní ekonomickou silou je svobodné podnikání. Výsledek je jaký je, mohlo být hůř ale mohlo být i výrazně lépe. Člověka trochu mrazí v zádech, když si uvědomí, že naše prosperita a stabilita je prostě výsledkem toho, že kapitalismus volné soutěže pro nás funguje a že politikové se o něj, minimálně v tomto století, nijak nezasloužili. Logicky si tak musíme položit otázku, jestli je to správná cesta i na dalších třicet let. A tady bych s panem premiérem souhlasil. Naše země potřebuje strategii. Naše země potřebuje centrálně vytyčený a obecně přijímaný společný program. Bohužel, Národní investiční plán České republiky do roku 2050 tento cíl naprosto míjí.

Jednotlivci, rodiny, firmy, národy jsou jako zvířata v divoké přírodě. Jejich jediným cílem je přežití a reprodukce. Každá entita si k dosažení tohoto cíle volí jinou metodu, každý organizmus má jinou strategii. Ta je do značné míry dána objektivními podmínkami.

O putinovském Rusku se – správně – říká, že je to po zuby ozbrojená benzinová pumpa. Ekonomicky je jeho světový rozměr zanedbatelný a je v absolutním vyjádření srovnatelný třeba s Texasem. Je totálně závislé na obchodu se surovinami, nicméně posledních dvacet let znovu dobře chápe, že to samo o sobě nestačí a že bez vojenské síly by bylo bezvýznamnou zemičkou na konci surovinového řetězce.

Velká Británie od konce druhé světové války svoji pozici hledá. Zatím ne zcela úspěšně a Brexit je toho smutným příkladem. Ne proto, že sám o sobě je pro Brity „dobře nebo špatně“, ale proto, že neřeší podstatu problému, kterou je postupně ztracená národní strategie. Jediné, o co se tak mohou do budoucna opřít je unikátní systém finančních služeb a uvidíme, jestli to bude stačit (nebude IMHO). Nemá cenu zde vyjmenovávat další strategie dalších zemí, čtenář jistě chápe, co mám na mysli. Dovolil bych si zde pouze upozornit na pár zjevných, obecně významných faktorů.

Čtyři body

1. Faktor času. Strategie přežití se musí v čase přizpůsobovat. Pokud bychom tenhle článek četli před sto lety, těžko bychom mohli Britské Impérium považovat za slabého hráče.

2. Síla je slabost a slabost je síla. Často vidíme, že silná stránka, nebo výhoda, je do značné míry i potenciálním rizikem. Neznám mnoho zemí, které by příroda obdařila větším množstvím krás, než je Chorvatsko. Jenže jako tenista, který se nenaučí backhand, protože má výjimečný forehand, a raději to obíhá, i tahle skvělá země se posledních dvacet pět let plácá na místě, neschopná svůj potenciál plně vytěžit.

3. Chudoba cti netratí. Dobrým příkladem je Irsko. Země, kam dnes paradoxně míří statisíce mladých Chorvatů za lepší životní perspektivou, byla ještě v sedmdesátých letech minulého století, v rámci západní Evropy, zaostalou zemí, kde žena, která pracovala ve veřejném sektoru nebo v bance, musela po vstupu do manželství dát výpověď. HDP na hlavu byl v roce 1970, v současných cenách, pouhých 13 tisíc USD. Dnes je to téměř 80 tisíc. Tedy vstupní podmínky neznamenají, že země je k prosperitě, nebo strádání, předem odsouzena.

4. Strategická pyramida. Prosperita jedince, natožpak prosperita země, není triviální problém. Již samotná definice strategie není snadná, ale její faktická implementace je na hraně našich možností. Nejsme sice svázání ideologickými dogmaty, jako byla vláda jedné strany. Máme sice nesrovnatelně vyšší technologické možnosti a řádově vyšší ekonomické zdroje. Ale pořád se jedná o úkol, svojí komplexností srovnatelný s cestou na Mars. K jeho zvládnutí potřebujeme odpovědné vizionáře a odvážné stratégy a ne čaulidi. Potřebujeme skutečně přistoupit k naší zemi tak „aby se za nás nemusely děti stydět“. Musíme dokázat, že skutečně „jsme šikovný národ“ a musíme se už fakt pokusit „hlavně neblábolit“.

Začít musíme pochopitelně u sebe. U toho, co skutečně jsme. A také vyškrtnout předem všechno, co nejsme. Co tedy jsme? I dítě školou povinné ví, že jsme od dob Rakouska Uherska průmyslovou velmocí. Tato orientace přežila rozpad monarchie i první republiky a v podstatě trvá dodnes. Co to znamená? Znamená to, že na našem území více než 200 let žijí lidé, kteří mají pracovní návyky, znalosti a dovednosti, nutné pro uplatnění ve světě průmyslu. Na to navazuje systém vzdělání a dalších podpůrných oblastí, které tuto průmyslovou orientaci naší země dále podporují. To, že jsme se o tuto schopnost zatím nepřipravili není výsledkem vědomého strategického procesu z dílen politických stran, ale čistě výsledkem kombinace iniciativy našich lidí a struktury přímých zahraničních investic.

Dalším faktorem, který pomohl udržet tuto naši národní kompetenci byl fakt, že náš průmysl neprovázela taková cykličnost, která poznamenala naše stavebnictví, respektive že tato cykličnost byla vždy doplňována a vyvažována právě zahraničními investicemi. Co mám na mysli? Každá krize ve stavebnictví znamenala nevratný odliv kvalifikované pracovní síly. Stavař prostě zjistil, že když jeho firma skončila, nechal se zaměstnat za podobný plat jako řidič, nebo jiná dělnická profese, ale po oživení ve stavebnictví se do relativně nepohodlné stavební výroby nevrátil.

To se o našem průmyslu naštěstí nedá říci. Obrovské strukturální změny z počátku devadesátých let pomohl řešit příliv nových průmyslových firem, nově vznikající sektor služeb, ale především, ochota společnosti k utahování opasků. Někdy máme tendenci dnešní důchodce trivializovat na partu lovců slev z Kauflandu, ale bez ochoty jejich generace, přizpůsobit se měnícím se podmínkám, bychom žádný kapitalismus ani prosperitu neměli. Pokud by generace dnešních sedmdesátníků přistoupila k ekonomické transformaci stylem dnešních dvacetiletých, žádný ekonomický zázrak by se nekonal. To není jenom upřímné poděkování generaci, která strávila většinu života v řízkovém socialismu. To je hlavně upozornění na to, že takový přístup od generace nastupující naprosto nemůžeme očekávat a naši Národní Strategii Rozvoje tomu musíme ušít na míru.

Vzdělání, vzdělání, vzdělání

Asi i laik tuší, že významnou součástí naší Národní Strategie Rozvoje musí být vzdělání. Pokud se podíváme na měřitelné výsledky našeho stávajícího systému, přesně odpovídají stavu naší ekonomiky a společnosti. Není to úplný průšvih a není to žádná super sláva. Pro dnešní ekonomiku to není zásadní problém. Většina „myšlení a rozhodování“ ekonomických subjektů, které něco u nás vyrábějí, se odehrává mimo území našeho státu. Občas se nějakému mimořádnému zaměstnanci podaří do těchto struktur, mimo naše území, proniknout, ale pak se buď musí smířit s kariérním poklesem, chce li se vrátit, nebo zůstává doživotním expatem, z čehož ovšem my, jako společnost, nemáme valný prospěch. Tohle je oblast kde, až na pár čestných výjimek, naši manažeři prohráli souboj s více agilními kolegy v regionu a ekonomickými trendy.

V úplných začátcích novodobého kapitalismu ve východní Evropě měla každá zahraniční firma národní vedení umístěné v cílové zemi investice. V Česku seděl ředitel pro Česko, v Polsku pro Polsko atd. To vytvářelo v těchto zemích velkou poptávku po manažerech a dalších podpůrných profesích. To znamenalo vysoký růst platů a vysokou míru kompatibilizace našeho prostředí s prostředním západních korporací. Tento trend devadesátých let minulého století se bohužel v tomto století obrátil. Způsobily to dva vlivy.

Prvním byl vstup zemí regionu do EU. Najednou jsme nebyli tou podivnou zemí za oponou, kde jsou sice krásné holky a nekonečné večírky, ale nemají tam můj oblíbený šampon a toaletní papír. To, že jsme se stali součástí Evropy znamenalo, že jsme se všestranně přiblížili tomu, jak fungují centrály světových společností a najednou bylo těžké vysvětlit, proč máme mít Českou centrálu v Praze, když světovou máme v Mnichově a obrat české pobočky se rovná našim tržbám ve Stuttgartu. Navíc, neměli jsme jenom Českou ale také Slovenskou, Polskou a Maďarskou. Bylo pouze logické, že tato národní velitelství se spojila. Někdy do Prahy, ale častěji mimo ni.

Druhým vlivem a významným akcelerátorem tohoto pohybu byla krize roku 2008, kdy řezání nákladů dostalo další impulz. Výrobu omezit nemůžeme, tak řízneme marketing, HR a manažerské režie. V této situaci nevadilo, že jak počet vysokoškolsky vzdělaných pracujících, tak kvalita jejich vzdělání nebyly na úplně světové úrovni. Plamenomet této ekonomické změny by je sežehl tak jako tak. Příští dekády ale budou jiné. Kapitalismus je v naší zemi v dobrém slova smyslu usazený a zahnízděný. V tomto ohledu začíná další kolo boxerského turnaje národů. Kolik vítězství a šrámů jsme nasbírali v kolech minulých je teď úplně jedno. Teď jde o to jak společně zvítězit v kolech dalších.

Přirovnání se sportem je úplně na místě. Jsme jako sportovec, který ví, že ho čekají těžké zápasy. Že má na světě celkem cca 200 soupeřů, z nichž řekněme 50 jsou relevantní. Co mu táhne hlavou? V čem jsem už dnes dobrý. V čem jsem dokonce jedinečný. Jaké změny pravidel se chystají a jak ovlivní moji kompetitivní pozici. Jaké mám potenciální spojence a jaké hlavní vyzyvatele. Kde bych se chtěl umístit a co jsem ochotný pro to udělat. A hlavně, jak to celé zaplatím. Tato myšlenková konstrukce, celkem každému pochopitelná a srozumitelná, je hlavním rozdílem mezi naší Národní Strategií Rozvoje a vládním Národním investičním plánem České republiky do roku 2050.

Národní Strategie Rozvoje musí začít tím, že si vytyčíme cíl, kterého chceme jako země dosáhnout. Popíšeme cesty, které k tomuto cíli vedou. K těmto cestám vytvoříme zdroje a pak to celé sečteme a zjistíme, kolik nás ta sranda bude stát. Tak se chová odpovědný hospodář i gramotný člověk.

Šidítko Vlády Markeťáků

Na rozdíl od tohoto selského přístupu Národní investiční plán České republiky do roku 2050 prostě říká, co je možné v jednotlivých rezortech utratit a to naprosto bez ohledu na to, k čemu takový výdaj slouží.

Zde je potřeba vysvětlit jeden zdánlivě sémantický rozdíl. Začněme napřed definicí toho, co vlastně investice je. Jedna z možných definic zní, že investice je jakákoliv činnost, při které obětujete přesně stanovené množství peněz dnes za očekávaný ale nejistý tok peněžních prostředků v budoucnosti. Národní Strategie Rozvoje musí přesně takhle fungovat. Musíme vědět čeho chceme dosáhnout, jak se tento cíl finančně projeví v životech lidí této země a jak to celé profinancujeme. Národní investiční plán České republiky do roku 2050 nejen, že tyto odpovědi nepřináší, ale on si tuto ambici ani neklade. Je to jenom souhrn rezortních možností utrácení peněz, které nemáme, je to jenom další intelektuální šidítko Vlády Markeťáků.

Proč ale máme takové, tentokráte vážně míněné, cvičení vůbec postoupit? Prostě proto, že si během příštích třiceti let musíme pořídit výkonnější ekonomiku. A proč si ji musíme pořídit? Protože pouhými demografickými změnami dojde do roku 2050 k tomu, že pro prosté udržení dnešní kvality života starobních důchodců a stávající dostupnosti lékařské péče musí pracující část národa do obou těchto systémů, tedy zdravotního a důchodového, doručit, v dnešních cenách, o třetinu větší objem peněz.

Ekonomicky to znamená, že se za tu dobu musíme dostat někam na úroveň Kanady nebo Finska, ale každopádně nad průměr jak zemí OECD tak zemí EU. Fiskálně to ve skutečnosti bude ještě výrazně horší, protože v tu dobu definitivně nebudeme čistými příjemci peněz z EU. To je prostá trojčlenka a můžeme si za to sami, protože se málo rozmnožujeme, což je možná dobré téma pro aktuální dlouhé zimní večery. Tady si dovolím opět drobný návrat k tématu národních strategií přežití. Principiálním odmítáním migrace si tady zaděláváme, vedle demografického, také na strukturální problém, protože v naší malé ekonomice budou některé profese zcela mizet. Už dnes „dovážíme“ špičkové svářeče z Filipín a v tom se do budoucna těžko něco změní.

Jakou zemi tedy musíme do roku 2050 vytvořit? Co je naším strategickým cílem? Kupodivu to není konec montoven. Pokud bychom u nás skutečně konec montoven prosadili, může poslední zhasnout a celý národ poklidně opustit tuto malebnou zemi. Zemí montoven naopak musíme zůstat, ale zemí vysoce sofistikovaných montoven, která nad rámec montování dokáže také realizovat všechno to, co montování předchází, tedy projekci, vývoj, vědu, výzkum a management toho všeho. Zároveň se musíme zaměřit na takové obory, kde existuje hluboká vertikála od vzdělání až po vlastní výrobní realizaci.

Takovým oborem jsou například jaderné technologie. Naším cílem by mělo být stát se jadernou montovnou. Máme pro to nejlepší předpoklady a stejně nás pohyb po této ose nemine. V našem energetickém mixu je jádro nenahraditelné. Tedy pokud chceme fungovat v rámci bez uhlíkové Evropy. Obnovitelné zdroje jsou skvělé, ale mají inherentní problém, který spočívá v časovém nesouladu mezi výrobou a spotřebou takto vyrobené elektrické energie. Akumulace elektrické energie je jistě možná, ale její cena, nutnost používat suroviny „komplikovaného“ původu a životnost těchto úložišť celou věc dále prodražují. Pokud chceme odejít od uhlí a být karbonově neutrální, musíme dále dramaticky rozvíjet jádro. Já navíc říkám, ne kvůli výrobě elektrické energie, ale hlavně jako naše nosné národní ekonomické téma. Ne, nemyslím si, že máme být schopni dodávat sobě a ostatním zemím jaderné bloky na klíč. To není z objektivních důvodů možné.

Říkám, že se máme významně zapojit do výzkumu a ekonomického využití jaderných technologií. Nemá cenu tady vypočítávat všechny komerční aplikace jaderných technologií. Každý ví, že se používají v mnoha oblastech medicíny, zemědělství, potravinářství, při řešení ekologických problémů a pochopitelně v energetice. Zaměření na jaderné technologie je navíc plně v souladu s bojem s klimatickou změnou. Ať už k ní vlivem člověka dochází, nebo ne, neuděláme chybu, když v budování nové ekonomiky Česka budeme tento faktor respektovat, protože karbonová bilance projektů bude během pár let významným faktorem jejich financovatelnosti. Na špinavé technologie už nikdo nikomu nepůjčí.

Pohled do veřejné peněženky

Jak se k tomuto cíli dopracovat? Pochopitelně penězi. Je to přece investice. Kolik má být naším společným ziskem víme. Říkali jsme, že musíme mít ekonomiku, která ve stálých cenách produkuje o třetinu více než dnes, tedy musíme vytvořit nějakých 1,6 bilionu korun v dnešních cenách navíc. To je pro představu jeden státní rozpočet. Řekněme si to ještě jednou. Pro udržení stávající životní úrovně v roce 2050, musíme mít ekonomiku, která v dnešních cenách, vytvoří jeden dnešní státní rozpočet navíc. No, voliči SPD to stejně asi nepoberou, ale omezením imigrace jsme si fakt připravili hodně strmý kopec ke šplhání. Ta obří čísla asi nikomu nic moc neřeknou ale já to do toho Excelu naťukal a vychází to takhle:

Pro vyplácení trvalé renty 1,6 bilionu po uplynutí období třiceti let při sazbě 5% p.a. se má ekonomický smysl vzdát každý rok částky téměř 500 miliard. Pro srovnání, účet za bankovní kapitalismus byl v cenách devadesátých let právě nějakých 500 miliard, což je v dnešních penězích cca jednou tolik. Teoretický účet za novou ekonomiku těch nejlepších montoven, kde bude radost pracovat, by tedy byl nějakých 500 miliard ročně. Z erárního by to byla řekněme polovina, protože tu druhou bez problémů a velmi ochotně zainvestuje soukromý sektor. Jak profinancovat dodatečných 250 miliard ročně? Musí se na to složit celá společnost.

Řádově 100 miliard ročně je v Dani z příjmů právnických osob. Její sazba je u nás nominálně nízká a už nestimuluje další zahraniční investory ke vstupu na náš trh, ani nepomáhá k reinvesticím zde dosažených zisků, protože už nemáme žádnou volnou pracovní sílu. Je tedy na místě zahájit proces „vzlínání sazby“ tak, abychom pomalu vytlačovali z ekonomiky subjekty s minimálními maržemi. Další rezervy jsou ve zdanění příjmů vysoko příjmových zaměstnanců a zejména ve zdanění OSVČ, které je u nás nepochopitelně nízké a nemá v EU adekvátního srovnání. Zbytek můžeme klidně financovat i deficitem, protože v našich veřejných financích naštěstí na nějakých 60 miliard ročně do roku 2050 pořád místo je. Těžko říci, po kolik období budeme ještě příjemci peněz z Bruselu, ale toto je přesně ten účel, na který bychom je měli využít.

Kam ty peníze budeme investovat? Kupodivu nejvíce do vzdělání. Američané mají na všechno rádi zkratky a jednu si můžeme vypůjčit. Potřebujeme investovat do výuky tzv. STEM oborů, kterými jsou science, technology, engineering and mathematics a to už od základních škol až po školy vysoké. Politická reprezentace musí jasně říci, že v těchto oborech leží naše národní budoucnost. Že to je naše skutečná strategická priorita a tak se musí i prakticky chovat. Začněme od špičky ledovce, kterou jsou naše technické vysoké školy. Jejich vedoucí akademičtí pracovníci pobírají platy v řádu sto tisíc korun měsíčně. To je zhruba polovina platů jejich kolegů na univerzitách v západní Evropě. To musíme u STEM oborů srovnat. Způsobí to dvě věci. Jednak přitáhneme ke studiu těchto oborů další chytré lidi, ale zejména dostaneme naše technické vysoké školy na úroveň, kde se stanou atraktivními i pro kvalitní zahraniční vyučující, což bude dále zvyšovat kvalitu výuky. Pochopitelně tato platová revoluce musí zasáhnout všechny stupně akademické vertikály až po úroveň doktorandů.

To stejné platí o školách středních a základních. Jímá mne čistá hrůza z toho, že při debatách o platech učitelů obě strany řeší průměrný plat. To je přece naprostý nesmysl. Učitel tělocviku a hudební výchovy přece nemůže mít stejný plat, jako kolega, který vyučuje matematiku a fyziku. Zase musíme do této oblasti nasypat peníze, ale především dramaticky, klidně o padesát a více procent platově zvýhodňovat učitele STEM oborů.

Feministky se sice naštvou, protože v mnoha zemích mají ve STEM oborech lepší výsledky studentky než studenti, ale myslím si, že vedle prioritizace těchto oborů toto opatření povede k žádoucí genderové změně v poměru zájemců o pedagogické studium, protože z takového platu pan středoškolský profesor už rodinu uživí. Nebo snad někomu připadá normální, aby profesor matematiky na gymnáziu bral méně, než zaměstnanec v Mladoboleslavské Škodovce nebo ČEZu? Mně tedy ne.

Teď máme šanci to změnit nejen z ekonomicky racionálních důvodů, ale i z důvodů etických a morálních. Kromě nukleární montovny si totiž za peníze do STEM vzdělání koupíme ještě jednu věc, kterou je spokojená, soudržná společnost. Na to my ekonomové sice neumíme přilepit cenovku, ale žít v takové zemi bychom chtěli také.