(Ne)známí čeští mecenáši: Dalibor Dědek

Náš titulek není zcela přesný. Tváře mnohých z těch, kteří dnes patří mezi největší české filantropy, nejsou neznámé, občas prokmitnou zpravodajstvím. Většinou však kvůli úspěšnému byznysu, který dělají. Nedosahují na peníze, jimiž disponují lidé jako Petr Kellner, Andrej Babiš, Zdeněk Bakala či bývalý mocný šéf ČEZu Martin Roman  – i ti část svého jmění posílají na bohulibé účely. Lidé, o kterých je řeč, však z částek, které dokázali vydělat vlastními nápady a pílí, posílají nezanedbatelnou část do projektů, které považují za důležité. A osobně se v nich angažují.

Dalibor Dědek

Narozen v červnu 1957, vystudoval ČVUT, obor mikroelektronika.

Je spolumajitel společnosti Jablotron, kterou v roce 1990 založil a postupně z ní vybudoval významného dodavatele zabezpečovací techniky a služeb se statisíci zákazníky po celém světě.

Byznys, který dnes Dědek dělá, se tedy už  odehrává víc v zahraničí než v Česku. Osmdesát procent všeho, co holding vyrobí, prodává do světa. Ale peníze, které firma generuje, “utrácí” doma. Putují na nejrůznější projekty, které mají život v Česku – jednoduše řečeno -udělat lepším.

Jen namátkou: V budově zkrachovalé Bižuterie nechal vybudovat domov pro seniory. Finančně Jablotron podporuje jabloneckou nemocnici. “Máme to následovně seřazené: zdravotnictví, školství, věda, podporování bohulibých věcí v regionu. To je systém, který jsme si nalinkovali,” vysvětluje Dědek.

Pokud jde o bohulibé věci v regionu – v Jizerských horách skoupil zhruba šedesát hektarů luk mezi Hraběticemi a Královkou s úmyslem, aby zůstaly loukami a nevyrostlo na nich golfové hřiště či terén pro čtyřkolky. Nechá je ladem, jako místo procházek a v zimě ráj pro lyžaře.

Na Frýdlantsku zrekonstruoval kostel v Hejnicích. “Všichni chodíme na běžky a z vyhlídek koukáme na Frýdlantsko. Ohromně mě zarážel kontrast, že naše civilizace létá mimo sluneční soustavu, ale není schopna opravit kostel v Hejnicích. Ačkoliv já mám k církvi hodně daleko, tak jsme nechali ten kostel opravit. A dnes mi dělá radost, když vylezu na Krásnou Máří, rozhlédnu se a vidím, jak tam svítí průčelí toho chrámu. To je nádherné. A lidi z toho mají radost,” svěřil se před časem v rozhovoru pro Neovlivní.cz.

Přispívá na chod řady kulturních institucí, je například donátorem Památníku Sklářství v Kristiánově. Pomohl s rekonstrukcí základní školy v Křešicích, kterou zle poničily záplavy, přispěl na rekonstrukci Prezidentské chaty v Jizerských horách. Dlouhodobě financuje zimní ubytování pro bezdomovce v Praze.

Rozhovor s Daliborem Dědkem

1. díl: “Žádný spasitel nepřijde, musíme se postarat sami” »

2. díl: “200, 300 tisíc uprchlíků by s Českem nijak nezamávalo” »

Aktivitní je v nadačním fondu Neuron na podporu vědy, konkrétně Dědek dává peníze fyzikům. “Věřím, že by se peníze měly použít především k tomu, abychom se jako společnost povznesli. Jestliže chceme žít v lepším světě, nečekejme, že ho vybuduje někdo za nás. Důležité je ukazovat cestu.”

Angažuje se rovněž v protikorupčním fondu Karla Janečka.

Dalibor Dědek je ženatý, má dvě děti, mezi jeho záliby patří jízda na vysokém jízdním kole, které už ale vyměnil za koloběžku. A jak je patrné z řádků výše, rád běžkuje a chodí po horách.

Takto Dalibor Dědek odpověděl na dvě anketní otázky Neovlivní.cz:

Neo: Podle čeho se rozhodujete, jaké projekty podpoříte?

Když jsem se stal v roce 1994 podnikatelem roku, tak jediným jasně měřitelným efektem bylo několik set žádostí o finanční podporu všeho možného a nemožného. To nás ve firmě přivedlo k tomu, že jsme si definovali základní principy a oblasti naší podpory. Stručně řečeno preferujeme společensky užitečné záměry, odmítáme individuální mise, ale též vrcholové sportovce. Mezi naše preference patří zdravotnictví, školství, věda, kultura a pomoc potřebným.

No ale musím přiznat, že leckdy se necháváme inspirovat okamžitým prožitkem nebo situací. Tak například, když jsem z kanceláře na vlastní oči viděl, jak porazilo auto tatínka s kočárkem, nechali jsme v Jablonci nasvítit přechody pro chodce.

Neo: Kdybyste mohl v Česku změnit jednu věc – v podstatě lusknutím prstů – která by to byla?

Aby si každý obyvatel naší země uvědomil, v jak krásném a bezpečném koutě země žijeme, jak velkou šanci na spokojený život máme. A že to, zda ji využijeme, záleží v prvé řadě jen na nás samotných. Stručně řečeno – přestat remcat a udělat sami něco pro lepší svět kolem nás. Čekat, že to nás udělají politici nebo nějaký spasitel, je hovadina.