Olga Menzelová v otevřeném rozhovoru: Jsem podle vás kráva? OK. Ale šťastná

Producentka Olga Menzelová mimo jiné o tom, co by se stalo, kdyby žila podle toho, jak si ostatní představují, že by bylo správné.

Některé rozhovory trochu kloužou po povrchu. A je jedno, kolik prostoru zpovídané osobnosti dáte. Jiné se otevřou a jsou ochotny jít až na dřeň. K velmi otevřené zpovědi svolila producentka Olga Menzelová. V zářijovém vydání tištěného časopisu Neovlivní.cz se držela toho, co je pro ni typické: Na své odpovědi nedávala mašličky, aby byly líbivější. Přesně v duchu jedné z odpovědí: “Já v zásadě nelituju věcí, které se staly, protože jsem ráda, že si svým životem jdu tak, jak chci já. A moc se nenechám ovlivňovat tím, co si kdo myslí o tom, jak bych měla žít.”

Vystudovala novinařinu, pak produkci na DAMU, má za sebou řadu úspěšných projektů, sama založila společnost Medialogue, která organizuje převážně výstavy ve veřejném prostoru, a to jak v České republice, tak v zahraničí. Ale při pohledu do českého tisku to působí, jako by nebylo víc než její privátní život. Olga Menzelová se v roce 2005 vdala po pětileté známosti za o 40 let staršího oscarového režiséra Jiřího Menzela. Na svět přivedla tři děti, které má se třemi partnery – kameramanem Jaroslavem Brabcem, Jiřím Menzelem a egyptologem Miroslavem Bártou. A to bylo pro bulvár tučné sousto.

Jak se s tím dá popasovat a nezbláznit se? I o tom je obsáhlý rozhovor, který najdete v aktuálním vydání časopisu Neovlivní.cz. Časopis si můžete objednat na tomto odkaze.

Neo: Když jsme si domlouvali rozhovor, tak jste se smála, že jsme si vás vybrali i proto, že nejste taková kráva, jak vypadáte. Vy si myslíte, že vás lidé vnímají jako krávu?

To tedy začínáme skvěle. Víte, je to tak, že bohužel hodně lidí dá na mediální obraz, na to, co si někde přečtou. A leckdy je velmi těžké se z toho vymanit, nebo se nějakým způsobem bránit. A hlavně to stojí spoustu zbytečné energie.

Když jsme s Jirkou spolu začali být, tak pro mnohé to byl jednoduchý příběh. Mladá krásná holka se chytila o 40 let staršího, slavného, a tím pádem nepochybně bohatého chlapa. My v Česku totiž slávu často spojujeme s bohatstvím, i když to fakt není pravidlo. A tohle jsem mohla číst skoro v každém obličeji při prvním seznámení. Přišel slavný pan režisér, vedle dvacetiletá štíhlá blondýna a on ji představí jako přítelkyni. Ti lidé si okamžitě začali „něco myslet“, protože málokdo nemá v sobě zakořeněné předsudky vůči tak viditelnému věkovému rozdílu.

A já brala trochu jako sport, že měním jejich náhled. Jirka mi k tomu říkal, že je skvělé, že mi stačí chvilka a oni vidí, že nejsem zlatokopka, ale že je se mnou sranda a jsem i chytrá.

Trochu se to zlepšilo po tom, co jsme se vzali. Přece jen manželka má jiný status než přítelkyně, kterou taky mohl potkat chvilku předtím někde za rohem na ulici. Ale stejně tam ten předsudek zůstával.

K tomu jsme přidali ty známé vztahové veletoče a škatulka byla na světě. A já měla dlouho potřebu to vysvětlovat, uvádět na pravou míru, snažit se dokázat, že to je jinak. A pak zjistíte, že to je marné a stojí vás to zbytečnou energii, kterou můžete věnovat smysluplnějším věcem.

Za léta pochopíte, že není nutné nic vysvětlovat, protože stejně si každý bude myslet, co bude chtít. A je to vlastně jedno. Jenže k tomu dojdete až s věkem, to nevíte hned od začátku. Takže vysvětlujete, vysvětlujete, přidáte ty osobní veletoče, bulvár se napase a vysvětlování ničemu nepomůže. Svůj život prostě nemáte vysvětlovat, ale máte ho žít.

Neo: Než jste dospěla k tomuhle „vykašlat se na to, co si lidé myslí“, užírala jste se tím?

No tak zase nejsem úplně cynik. Teď už je mi to do velké míry jedno, ale to mi je 45 let. Ale to víte, že mě to zasahovalo. Když o vás bulvár píše hnusné věci, tak vám to nemůže být úplně jedno. Navíc nejste samostatný ostrov. Máte třeba rodinu. A když je váš obličej u každé pumpy, na každém stánku, tak tomu nemůžete uniknout. Třeba moje babička, která za pár dní oslaví devadesátiny, si pak z toho udělala skoro sport. Chodila nakupovat někam do supermarketu a tam byly ty hnusné titulky. A když tam viděla pakl těch Rytmů života nebo čeho, tak ho vzala a hodila třeba pod brambory. Což dělala pravidelně. Myslím, že se tam ochranka musela docela bavit.

Tohle je dojemně úsměvné, ale jistěže jsem si to pouštěla k tělu. Navíc Jirka s bulvárem, než jsme se dali dohromady, moc zkušeností neměl, takže mi taky nemohl poradit. Ale jak říkám, dospěla jsem k tomu, že mi je to skoro fuk, jen se snažím chránit děti.

V zásadě nelituju věcí, které se staly, protože jsem ráda, že si svým životem jdu tak, jak chci já. A moc se nenechám ovlivňovat tím, co si kdo myslí o tom, jak bych měla žít. Upřímně, kdybych to dělala a žila podle představ veřejnosti, tak jsem teď bezdětná vdova, která truchlí a vystavuje pana režiséra na piedestal. Nešťastná a neschopná být sama za sebe. To lidé chtějí. Nechtějí vidět ženskou, které se daří, má tři děti s třemi různými muži, kteří spolu navíc skvěle vycházejí, nebo vycházeli v případě Jirky. Kteří se i starají o děti těch druhých chlapů, jako by byly jejich vlastní. Ale zcela chápu, že to je nekonvenční nastavení, které bulvár dobře prodá, protože zabývání se cizími životy nás odpoutává od naší vlastní reality.

Jak se člověk osvobodí od toho, aby se trápil nebo příliš zabýval tím, co si o něm myslí ostatní? Co Olga Menzelová radí ženám, které jsou nešťastné? A proč odmítla být “jenom vdovou”? I o tom je rozhovor ze zářijového magazínu Neovlivní.cz, k mání v sekci PŘEDPLATNÉ.

Zdroj náhledové foto: Linda Orlik /
Archiv Olgy Menzelové (se souhlasem