Rozhovor o tom, jak by se dala umělá inteligence využít během covidu, o nadvládě robotů a o tom, jak moc je nebezpečné, když nás chce AI potěšit.
Vystudovala archeologii a antropologii na Oxfordu. Místo bádání v muzeích a u vykopávek však Sara Polak začala pracovat v zahraničních hi-tech firmách. Právě tady se dostala k umělé inteligenci. Když se před čtyřmi lety vrátila zpátky do Česka, stala se jednou z nejznámějších popularizátorek AI. Dneska ji můžete často slyšet, jak vyvrací mýty a katastrofické scénáře o blížící se nadvládě robotů.
Velký zájem nedávno vzbudili takzvaní chatboti, kteří umí generovat text a z jejichž odpovědí máte pocit, že s vámi mluví člověk. Následně se začalo horečnatě diskutovat o tom, co všechno umělá inteligence neboli AI (z anglického artificial intelligence) ještě dokáže a zda to nakonec nebude spíš na škodu. Či dokonce zda to celé nemůže dospět do podoby světa, v němž nám AI bude vládnout. Sara Polak obavy mírní. „Stále je to v principu jen velmi chytrá statistika,“ konstatuje žena, která v umělé inteligenci vidí velký potenciál: lze ji efektivně využívat v prediktivním lékařství, školství či státní správě. Proto se snaží přibližovat umělou inteligenci veřejnosti, zbavovat lidi obav a otevírat jim cestu k inovacím. Po setkání s ní si pak stylově nechám náš rozhovor pomocí umělé inteligence přepsat – což ale neznamená, že nad ním pak další hodiny nesedím, aby měl následující podobu.
Neo: Jak se stane, že se někdo, kdo vystuduje archeologii a antropologii, rozhodne hned po studiích pro kariéru v technologických firmách a start-upech?
Z čirého zoufalství. Během studií jsem jedno léto dělala stážistku v Britském muzeu v Londýně, nadchlo mě to a chtěla jsem tam po škole začít pracovat. Jenže jsem se dozvěděla, že abyste se tam dostali, musíte mít buď dobré kontakty, anebo vystudovat speciální muzejní obor. Takže nebyla moc šance se tam prodrat. Začala jsem pak chodit na různé pohovory a nakonec narazila na technologickou firmu, která mě vzala.