Přemek Forejt: Jak to bylo s McDonald’s

Rozhovor s šéfkuchařem a porotcem soutěže MasterChef o riskantních rozhodnutích, štěstí a samozřejmě vaření.

Rád se pouští do riskantních podniků. Když mu bylo jednadvacet, odjel do Anglie, odkud rozeslal životopisy do londýnských michelinských restaurací. Vyšlo to. Pak se vrátil do Česka a dostal nabídku, aby otevřel restauraci. Kývl na to. Vyhlášená olomoucká restaurace Entrée letos slaví sedmé narozeniny. Nejnovější riskantní rozhodnutí šéfkuchaře Přemka Forejta je spolupráce s fastfoodovým řetězcem.

O olomoucké restauraci Entrée už se toho napsalo hodně. Podnik v budově bývalého divadla nabízí sedmým rokem zážitkovou gastronomii – a slaví úspěchy. Dojdete sem pohodlně během pár minut z vlakového nádraží – pokud sem stejně jako autorka tohoto textu jedete z Prahy (či odjinud). Je pondělí, jedenáct dopoledne. Týmu Entrée zrovna končí porada, pomalu přicházejí první hosté na obědové menu. Víc rušno tu bude až večer – to se tu teprve začne odehrávat to pravé divadlo, ke kterému dopomáhá výhled do otevřené kuchyně a interiér ve stylu živé zahrady. Usedáme s Přemkem Forejtem ke stolu. On k čaji, já ke kávě. Zdá se, že je v jednom kole, po hodině odbíhá řešit pracovní záležitosti. Předtím ale stačíme probrat jeho cestu ke kuchařskému snu, jeho pěvecké pokusy a taky to, proč letos kývl na nabídku tříleté spolupráce s McDonald’s.

Neo: Často v rozhovorech říkáte, že jste byl hyperaktivní dítě. Jste takový doteď?

Jsem. Nevydržím v klidu, pořád potřebuju něco dělat.

Neo: Tak to je pro vás kuchyně dobré místo, ne?

To ano. Když mě něco nadchne, dokážu to hltat a soustředit se, ale jakmile mě to nebaví, radši přemýšlím o jiných věcech. Stejné to bylo, když jsem byl malý. Sezení v lavici jsem nedával, což se pak projevilo na známkách.

Neo: A rodiče vás navíc dali na hru na violoncello.

Ano, to byl paradox. Místo aby mě dali na fotbal nebo hokej, který jsem miloval. Máma mi později řekla, že si myslela, že mě hudba uklidní.

Neo: Ale hrál jste na něj dlouho. Osm let.

Spíš jsem na to z donucení vrzal.

Neo: Ani teď by vás to nebavilo?

Nedávno jsem si violoncello koupil, ale není to snadné. Na kytaru se alespoň něco dokáže člověk naučit sám, ale na violoncello už to tak snadno nejde. Prošel jsem si noty, párkrát to zkusil, ale chce to někoho, kdo vás povede.

Neo: Ve škole jste tedy nebyl, jak se říká, studijní typ. Proto jste šel na učňák?

Já měl už v první třídě na vysvědčení trojku. Z hudební výchovy! A to se s vámi pak táhne… Na druhou stranu mi ale nevadí, že jsem jen vyučený kuchař a číšník. Nikdy jsem svůj výuční list nemusel nikde ukazovat. Ale je pravda, že jsem měl štěstí na lidi, které jsem potkal.

ŘEV Z PĚTI CENTIMETRŮ

Neo: Chtěla bych s vámi probrat zlomové momenty ve vaší kariéře. Jeden z nich, předpokládám, byl, když vám kolega v Brně řekl, že byste měl vyjet ven za hranice.

Ano, to bylo zlomové. Bylo mi dvacet a pracoval jsem U Kastelána, v tehdy nejlepší brněnské restauraci (která se dostávala i do žebříčku nejlepších restaurací Grand Restaurant, pozn. red.). A tady se přesně ukazuje, že v životě hodně záleží na tom, koho potkáte. Pracoval jsem tam s šéfkuchaři, Jirkou Nedorostkem a Davidem Viktorinem. Nejdřív jsem si myslel, že jsou akorát tak arogantní. Pak jsem měl ale možnost poznat, jak přemýšlejí o vaření, jak pracují, a změnil jsem názor. Jirka Nedorostek mě hodně nakopl. Vařil v Anglii a v Japonsku a řekl mi, že jestli se chci něco naučit, musím do Anglie, kde jsou michelinské restaurace. Tady tenkrát žádná nebyla. 

Neo: Tak jste se sbalil a odjel z Brna do Londýna.

Ano. Nejdřív jsem tam pracoval v jazzovém klubu, který vlastnil Čech.

Neo: Co jste tam dělal?

Vařil, necelý rok. Jednou jsem se díval na televizi, kde vysílali britskou televizní soutěž pro amatérské kuchaře MasterChef (v české verzi dělá nyní Přemek Forejt jednoho ze tří porotců, pozn. red.). Byla to epizoda, kde dva finalisté vařili v michelinské restauraci L’Autre Pied, a já si říkal: „Páni, tam jsou tak mladí šéfkuchaři, v kuchyni samí mladí lidé… To se mi líbí, tam pošlu životopis.“ Poslal jsem ho ale i jinam – třeba do jedné z restaurací Gordona Ramsayho (známý britský šéfkuchař, který získal šestnáct michelinských hvězd, pozn. red.). Z L’Autre Pied se mi ozvali asi do týdne.

Proč kývnul na nabídku spolupráce s McDonald’s? Z čeho má největší radost? Celý rozhovor vyšel v tištěném říjnovém časopise Neovlivní.cz. Pořiďte si PŘEDPLATNÉ a už vám žádný text neuteče.

Zdroj náhledové foto: Foto: Kateřina Artner (se souhlasem)