Radovan Vávra: Čekání na vrchního

Končí jeden z nejdelších mejdanů naší novodobé historie. Člověk nemusí být ekonom, aby vnímal, že máme za sebou dlouholeté období ekonomického blahobytu, a aby v něm hlodala otázka, kdo ten mejdan zaplatil, nebo zaplatí. Jako u všech mejdanů, většina má dojem, že platila moc a bavila se málo, že vedle u stolu byl větší smích a že můj osobní účet měl podezřele hodně položek. Jak je to ale doopravdy? Kdo to celé platí?

Vezměme to po pořádku.

První skupinou, která má pocit, že ekonomická prosperita jde na její vrub, jsou starobní důchodci. Tisíckrát jsem slyšel větu „celý život jsem si platil, takže teď mám nárok“. To je ekonomický omyl. Socialistický ekonomický systém byl z podstaty průběžný a Státní banka československá „schodek ani přebytek“ nepřipouštěla. Pokud bychom to vzali čistě účetně, schodek rozpočtu k datu rozdělení Československa činil za českou část 164 miliardy, což bylo 17 % HDP. Dnešní důchodci si tedy naspořili každý minus 70 tisíc korun.

Ilustrace: Shutterstock

Je to samozřejmě mimořádně nepřesné číslo, protože neobsahuje vnitřní dluh socialistického Česka, který můžeme pouze odhadovat, ale bude se pohybovat v tisících miliard. Pro srovnání si řekněme, že bankovní socialismus nás stál 500 miliard. To jsou tak obrovská čísla, že přepočítávat je „na hlavu“, nebo dokonce „na hlavu důchodce“, nemá žádný smysl. Hrubým odhadem se dá říci, že majetek v osobním držení dnešních důchodců vlastně není jejich a že se jim na něj složili všichni ti, kteří za posledních třicet let něco ekonomicky vytvořili, což ovšem samozřejmě ony důchodce také zahrnuje. Nicméně je zřejmé, že saldo přírůstku bohatství je za skupinu důchodců negativní a že oni účet za mejdan nenesou. Pokud se podíváme na strukturu veřejných financí z pohledu „věkových skupin“, je jasné, že čím starší skupina, tím hlouběji čistě veřejné finance čerpá. To souvisí nejen s naším průběžným systémem penzí, ale v tomto kontextu také s naším průběžným, státem garantovaným systémem zdravotnické péče. Nemá smysl řešit, jestli je to takhle dobře, nebo špatně. Jsme k pokračování v tomto systému ekonomicky odsouzeni a nemusí to být nutně špatně. Akorát by teda bylo fajn, kdyby už konečně dorazili ti „odborníci“, kteří bez ideologických brýlí ten systém ekonomicky zracionální a zefektivní. Klidně ať všechny takto uvolněné peníze v tom systému zůstanou, ale zbavme se těch nejkřiklavějších ekonomických nesmyslů, jako je nemožnost připlácet za nadstandardy a nemedicínské služby.

Morální a finanční facky

Další skupinou, která se ráda srovnává se zahraničím, která má značnou argumentační sílu a která velmi efektivně brání své území, jsou korporace. Tam ale obrázek není zdaleka tak černobílý jako v případě důchodců. Principiálním rozdílem je konkurenční prostředí. Zatímco důchodce z Prahy se může pouze omezeně rozhodnout, že se přesune do vesničky v Rakousku, nadnárodní firma je daleko flexibilnější.

Výše daní je samozřejmě významným faktorem na šachovnici globálního byznysu a rovnou si řekněme, že její sazba je u nás nízká. V rámci podobných ekonomik najdeme různé úrovně, takže nejde říci, jaká úroveň je „správná“, ale každopádně naše nominální sazba patří k nízkým. To bohužel nejde říci o dodatečném zatížení, které se váže k výplatě mzdy. Odvody, které vyplácení mzdy doprovázejí, a je celkem jedno, zda je fakticky odvádí zaměstnavatel, nebo zaměstnanec, jsou u nás naopak mimořádně vysoké. Zdanění práce je tak jednou z hlavních cest, kterou náš stát financuje své výdaje. K tomu ale později.

Zůstaňme ještě u korporací. Pokud připustíme, že výše sazby daně z příjmů korporací je významná položka, zároveň tím říkáme, že rozhodně není jediná. Jaké jsou tedy ty další?

Velmi důležitá je kvalita právního prostředí a systému fungování státu. To se zdá být win win situace, protože to snad chceme všichni. Jako se nikdo nechce rozvádět čtyři roky, ani korporace nechtějí své obchodní války vést v prostředí nejistých zákonů a nepředvídatelných soudních rozhodnutí. Jenže jak je to u nás? Není normální ten stát, který naláká investory na garantovanou cenu elektrické energie vyrobené ve fotovoltaických elektrárnách, aby jim ji vzápětí dodanil s „vysvětlením“, že by moc vydělali. Není normální ten stát, který uzavře písemné smlouvy s církvemi, aby je vzápětí sám vypověděl.

Ilustrace: Shutterstock

Tohle nás všechny stojí víc, než jsme si ochotni připustit. Nejenom v morální rovině, ale i v té finanční.

Další podstatnou okolností, kterou firmy zvažují, je stav fyzické infrastruktury. Telko, dálnice, železnice. Tohle je strašný dluh posledních desetiletí. Není vůbec nijak vysvětlitelné, proč naše země nemá po třiceti letech „řízkového kapitalismu“ vybudovanou síť železnic a dálnic. Ostře to kontrastuje se stavem telekomunikací, které soukromý sektor udržuje na standardní evropské úrovni. Pak nám ovšem nezbývá než se podbízet daňovými sazbami.

Kdo říká euru ne a proč?

Dalším faktorem, který průmysl zajímá, je měna. I tady je obrázek dvoudimenzionální. Česká koruna je relikt. Ekonomicky svoji roli měla, ale dávno ji ztratila. Ztratila ji tehdy, když ČNB rozpoutala intervence proti ní. Z měny se stala čistým politikem, ale v rukách nikým nevolených a nikým nekontrolovaných lidí.

Co se tedy stalo? Umělým oslabením koruny došlo k tomu, že se u nás udržely výroby, které vytvářejí pouze minimální marže. To pochopitelně mnoha majitelům těchto firem vyhovovalo a vyhovuje. Takže jsme i nadále rájem skladníků všeho druhu. Valí se přes nás nekončící kolony kamionů. Ano, pár lidí to zaměstná, ale v těch nejnuznějších podmínkách a bez jakékoliv přidané hodnoty pro společnost.

Průměrná mzda řidiče kamionu ve vnitrostátní dopravě se pohybuje mezi 25–30 tisíci korun. U šoférů mezistátní přepravy jsou mzdy zhruba o pět tisíc nižší, protože tito řidiči dostávají ještě diety. Vedle toho mzda řidiče autobusu, který jezdí pro FlixBus, je průměrně 50 tisíc a špičkoví řidiči tam mají plat 70 tisíc. Je tedy evidentní, že celá česká kamionová doprava stojí a padá s mimořádně nízkými mzdami, které navíc ve vyjádření v eurech vypadají úplně směšně. K čemu nám to je? Proč jako společnost tohle „podnikání“ potřebujeme? A čím je to umožněno? Mimo jiné uměle podhodnocenou českou korunou. Je jasné, že se tato část korporací, která žije pouze díky slabé koruně, bude přijetí eura vytrvale bránit. Že to dělají politikové, jejichž voliči díky slabé koruně trpí, je mimo moje chápání.

Pak je tady ale další, svým významem větší, a hlavně perspektivnější část v Česku působících korporací, které po zavedení eura volají. Jejich podnikání je v plně evropské režii a na rozhodnutí podnikat v Česku se podílely jiné faktory než přímé investiční pobídky nebo měnový dumping. Je potěšitelné vidět, že jejich snaha se koordinuje a formalizuje.

Bude to dlouhá cesta, protože „vládu odborníků“ skutečné problémy země naprosto nezajímají, nicméně přijetí eura bude jedním z témat příštích parlamentních voleb.

Tyto firmy jsou beze sporu jedním z ekonomických tahounů naší ekonomiky a tím i našich veřejných financí. Tím, že mají řadu jiných výhod, například globální přístup k financování, je jejich podnikání stále vysoce rentabilní.

Dobrým příkladem takového sektoru je celý sektor domácích finančních služeb. Funguje dokonale, plní své role v ekonomice a je strašná škoda, že je tak snadným cílem pro politiky, jejichž heslem je „zdanit vše úspěšné“.

Každodenní nakládačka

O bankách se někdy říká, podle mého názoru právem, že jejich kapitál odchází domů v pět večer. Míní se tím, že zaměstnanci bank jsou tím nejcennějším, co daná finanční instituce má. Zároveň jsou tím nejcennějším, co mají veřejné finance, speciálně pokud jsou bezdětní a svobodní. Už jsem psal o tom, že „zdanění“ práce je u nás mimořádně vysoké. Navíc je progresivní, byť to levice popírá.

Ilustrace: Shutterstock

Nejhůře zasaženou skupinou jsou mladí profesionálové, kteří nemají děti, jsou na pozicích středního managementu a žijí v nájmu. To platí o všech profesích, kterým se v odborné terminologii říká „professionals“. Míníme tím zaměstnance konzultačních firem, advokátních kanceláří, finančních institucí, ICT firem… prostě mladé lidi s potenciálem. Takový člověk má sice nominálně vysoký příjem, ale nemá od státu jedinou daňovou výhodu, celý jeho spotřební koš je zatížen vysokou sazbou DPH a všemi spotřebními daněmi a zároveň nemá naakumulovaný žádný majetek. Reálně ho tak čeká výzva zabezpečit bydlení, což mu bude trvat do jeho padesáti let. A pak se zabezpečit na důchod, což mu zabere zbytek života. To, že část těchto lidí to zvládá, žádným způsobem neospravedlňuje jejich mimořádnou společenskou zátěž a osobně bych řekl, že tento systém narazil na svůj strop. Vidím v těchto profesích více a více lidí, kteří dobrovolně rezignují na tuto kariérní cestu, protože viděli příliš mnoho kolegů buď předčasně vyhořet, nebo bohužel fyzicky shořet. Ale nemusí u nás být člověk nutně Yuppie, aby na něm stál náš systém veřejných financí. Každý zaměstnanec ve standardním pracovním poměru krmí naše veřejné rozpočty.

Dluhy na peřince

Pak je tady ale ještě jedna skupina našich spoluobčanů, která z mejdanu nemá nic, ale přesto jim účet přistane na stole, pardon, na peřince. Ano, právě narozené děti budou mít tu smůlu, že v době jejich dospělosti se naše veřejné finance tímto tempem dostanou do nebezpečného teritoria.

Nejde o to, že by náš veřejný dluh musely skokově uhradit, i když i to se může stát. K velkému společenskému problému úplně postačí, když zadlužení, které se stále zvyšuje, prostě už navýšit nepůjde. Stroj postavený na principu prožírání budoucnosti a kolektivní nezodpovědnosti se pak zastaví. A najednou na něco opravdu fyzicky nebude. Už nám nikdo nepůjčí. Bohužel pro ty nejmenší – je to ještě daleko a my, jako společnost, jsme přijali doktrínu, že „to někdo vyřeší“ a že nás to zajímat nemusí. Je to strašně smutné a hloupé zároveň, ale demokracie na tuto situaci žádný recept nenabízí.

Takže teď, když víme, kdo to celé platí, jmenovitě „slušné“ firmy a většina zaměstnanců, kdo se na večírku nejvíce baví?

Ilustrace: Shutterstock

Paradoxně největší lahůdkou na dekádu běžící párty nejsou rozpočtové transfery. To je jenom přetahovaná ve smyslu „podkoní a žák“. Jedni lidé bez bohatství se o veřejné statky přetahují s jinými lidmi bez bohatství.

Skutečný majetkový kokain jsou úrokové sazby. Linie mezi bohatstvím a nebohatstvím nevede po výplatní pásce, nevede po rozdílu mezi čerpáním z rozpočtů a jejich financováním. Tato linie vede podle toho, jestli jste schopni z nízkých úrokových sazeb těžit, nebo se dějí na váš úkor. Pokud jste schopni financovat nákup jakýchkoliv aktiv nízkými sazbami, jste vítězi. Zvládne to i šimpanz i generátor náhodných čísel. Nejde vůbec o to, jestli máte „šťastnou ruku“, nebo vynikající investiční strategii. Nahoru šlo za poslední dekádu téměř vše. Nemovitosti, obrazy, podniky, akcie… je to úplně jedno. Pokud jste tedy alespoň majiteli reálných aktiv, jste vítězi poslední dekády. Pokud jste dokázali navíc využít pákového efektu financování nízkými sazbami, musel být váš finanční úspěch ohromující.

Jste tak dobří? Opravdu? Ale vůbec ne. Jenom žijeme v době, která se prostě takto projevuje.

A kdo to platí? No přece ti, kteří reálné hodnoty vytvářejí a na kolotoči nárůstu hodnoty se nepodílejí. Každý, kdo má vklad v bance, v hotovosti, nebo prostě ten, komu žádné prostředky na konci měsíce nezbývají. Každý, kdo chce bydlet a nemá kde.

Když se podíváte na vývoj produktivity práce a vývoj akciových indexů, do sedmdesátých let minulého století to šlo celkem ruku v ruce. Od té doby ovšem cena statků, měřená cenou akcií, výrazně překonává růst produktivity práce. Tento trend je obzvláště strmý v poslední dekádě, protože do skokového nahrazení veškeré lidské práce roboty se celkem žádná revoluce v práci jako takové konat nebude. Stačí se podívat na stavebnictví, dopravu, nebo některá průmyslová odvětví.

Takže. Několik milých slov na závěr. Dnešní finanční svět není složitější než před stovkami let. Bohatý je ten, který vlastní aktiva. Chudý je ten, který sice dostane každý měsíc pravidelnou gáži, ale nic není „jeho“. Je celkem jedno, co kolem toho dělají veřejné finance, ty se to pouze snaží maskovat, aby ti chudí úplně neřvali. U nás je mimořádně vtipné, že tento systém provozuje druhý nejbohatší oligarcha ruku v ruce s mandáty socialistů a komunistů. Celé se to pak opírá o hlasy starobních důchodců. Idylka. Snad předchozí řádky pomohly k pochopení, proč tomu tak je.

Analýzy a vhled do ekonomického fungování státu sepisuje bývalý bankéř Radovan Vávra pro tištěný magazín Neovlivní.cz. Předplatit si jej můžete zde:

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email

Štítky: , , ,


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít