Resuscitace Česka krok za krokem

Radovan Vávra píše o tom, co by mělo v předvolební kampani zaznít. A co dost pravděpodobně nezazní.

Odhoďme rukavičky, opusťme klišé o zlatých českých ručičkách (nebo ta novější o schopném národu, který řídí nemehla) a pojďme si bez obalu říct, jak se probrat z ekonomického šoku, který vyvolala pandemie covidu-19. Máme hluboce zadlužený rozpočet. Přebujelou státní správu. Nevhodné zákony. Pomalé procesy. Podfinancované školství, zdravotnictví. Kolabující důchodový systém. A tak dále. „O výzvách budoucnosti jenom plamenně pindáme, ale pak sedm let opravujeme 150 kilometrů dálnice. Dost. Je načase přistoupit k našemu státu a jeho modernizaci jako k projektu,“ píše bankéř a investor Radovan Vávra a v rozsáhlém textu pro časopis Neovlivní.cz rovnou dodal projektovou dokumentaci.

A protože politické strany s tím dosud v předvolební kampani nepřišly, “projektovou dokumentaci” odemykáme výjimečně pro všechny.

Blížící se volby už mají nálepku přelomové. A přelomová začíná být i předvolební debata. Od pseudoproblémů se posouvá k věcným, výsostně politickým tématům. Jednak proto, že každý už snad pochopil, že naší ekonomickou brzdou není korupce. (A pokud by snad byla, není jejím správným řešitelem politické hnutí, které je na prorůstání byznysu se státem postavené. To se, přátelé, skutečně nepodařilo.) Jednak proto, že jsme prodělali ekonomický šok vyvolaný pandemií covidu.

Je přirozené, že okolní svět začneme brát vážně až tehdy, když si uvědomíme, že je v ohrožení. A stejně jako dluhová krize před deseti lety vrátila do politických kuloárů a na stránky novin debatu o ekonomii, tak covidí šok dělá přesně to samé. Na desetitisících našich lidských obětí nejde najít nic pozitivního. Ale o nasvícení ekonomických problémů se nepochybně postaral. Co se tedy v naší veřejné debatě změnilo, jak vlastně vypadá a kde ji musíme ještě trochu vytunit?

Cvičení nad rozpočtem

Každý si dnes uvědomuje, že schopnost státu financovat veřejné statky, kterých je u nás mimořádně široká paleta, je dána schopností toho stejného státu vybírat daně. Každý už také ví, že plusy a minusy se nemusí v každém roce nutně rovnat, ale že donekonečna na dluh žít nejde. To znamená, že začínáme vést debatu o naší společné finanční udržitelnosti. To je první krok k řešení a jsem za něj fakt rád.

V tuto chvíli máme na stole dva základní přístupy. Přístup mechanický, který říká, že výpadek příjmů je X a nárůst výdajů je Y a jak tato dvě čísla uvést do souladu. Objevují se návrhy na nové daně, nebo na zvyšování sazeb daní existujících.

Společným jevem těchto myšlenek je nepochopení efektu „mávnutí motýlích křídel“ a instantní schopnost získávat rychle detailní informace. Lidé si prostě vygůglí, kolik se platí za nemovitosti na Floridě, porovnají to s našimi sazbami a hurá, revoluční návrh na vyrovnání rozpočtu je na světě. Typické je, že s těmito návrhy přicházejí ti, kdo sami nic nevlastní. Jak říkával Švejk: „Nám se to stát nemůže, my žádnej dům nemáme.“

Obzvláště zábavný je návrh, aby se zdanilo držení nemovitostí „starým“ a dotovalo bydlení „mladým“. Ne, to není vtip, ale autentická myšlenka účastníka pirátského fóra. Pokud nechám stranou morálnost takového nápadu, je tu právě ještě onen efekt „mávnutí motýlích křídel“. V otevřené ekonomice má každý úzký impuls obrovské množství interakcí a větvení. Pokud bychom chtěli zdanit „staré“, tak holt přepíší domy na „mladé“ a je hotovo. Úřední šiml se nažral, ale státní kasa zůstala prázdná.

Soukromé vlastnictví, jeho udržení a rozmnožení je pro ekonomické subjekty mimořádně silným cílem a jsou ochotny vyvinout pro jeho dosažení mimořádné úsilí. Slavným příkladem může být italská či španělská „imatrikulační daň“ na jachty, kterou tyto země zavedly po finanční krizi. Myšlenka byla, že boháči, kteří se na svých obřích jachtách poflakují u pobřeží, jsou ideálním cílem zdanění. Takže úřady rozhodly, že za to, že kotvíte ve vodách jejich země, každý rok odvedete onomu státu řádově 10 % z hodnoty jachty. Myšlenka byla zase stejná jako u toho Švejka. Nám se to stát nemůže, my žádnou superjachtu nemáme. A co se stalo? Lidé to prostě napřed neplatili. Takže se na ně vrhli karabiniéři a například „zabavili“ loď patřící multimilionáři Flaviu Briatoremu, včetně jeho tehdejší přítelkyně Naomi Campbell. Celý akt byl pochopitelně protiprávní a jediným výsledkem bylo, že majitelé miliardových parníků se přesunuli do míst, která tyto daně nezavedla. Do míst vzdálených často pouze půl dne plavby na stejném pobřeží. Co se ale vybíračům daní povedlo bezvadně, bylo nenávratně zničit námořní infrastrukturu na svém území. Zničili firmy, zničili pracovní místa, zničili hodnotu nemovitostí, prostě zničili prosperitu regionů, kterým se ekonomická aktivita začala vyhýbat. Kapitalismus přesně takhle vypadá a hlavní myšlenkou a podstatou kapitálu je, že stále – jako rtuť – hledá nejlepší způsob a místo svého zapojení. Žádný zákonodárce ještě nepřišel na to, jak udržet kapitál v nepřátelském prostředí. A nevymyslí to ani naše progresivní levice. Tenhle mechanický přístup je naprostý omyl.

Jeho opakem je přístup dynamický, který na stránkách ČNB popsal budoucí guvernér, pan kolega Aleš Michl. Ten v podstatě říká: „Luďo, nemáš vůbec žádnej problém, z dluhů vyrosteme.“ Jinými slovy náš současný dluh je stále v udržitelné výši a prostým růstem HDP, při jeho nezvyšování, se tento problém sám vyřeší, protože podíl dluhu na HDP nám opět krásně klesne.

To je matematicky korektní úvaha. Asi něco ve smyslu „mami, když mi zvýšíš kapesné, budu mít víc peněz“. Na úrovni výrokové logiky s tím polemizovat nelze. Praktická využitelnost onoho sdělení se však blíží nule.

My na to celé musíme jinak. Náš úkol nezní, jak vybilancovat rozpočet v jeho stávající struktuře. Náš úkol není modlit se k „bohu růstu“ a čekat, až z dluhů vyrosteme. Naším obrovským úkolem je uvolnit zdroje ekonomiky tak, abychom trvale dosahovali maximálního blahobytu. Že u toho budeme mít vysoký růst, je vedlejší produkt. Že budeme muset sáhnout do daní, je také možné. Ale ne kvůli tomu, abychom jen tak pro nic za nic vyrovnali rozpočty. To je naprosto zbytečné cvičení, na které se můžeme dopředu vykašlat, protože finanční trhy ho udělají za nás.

Sami sobě brzdou

Začít musíme debatou o regulaci. Každý zná různé žebříčky, ve kterých nejen že si nevedeme dobře, ale navíc se každoročně propadáme. Připomeňme si, že od roku 1995 jsme jako první postkomunistická země členem exkluzivního klubu OECD. Ten sdružuje 36 nejrozvinutějších zemí světa. Z toho logicky vyplývá, že bychom v oněch světových žebříčcích neměli být nikdy ve čtvrté desítce. A ono se nám to kupodivu někdy daří.

Takže například ve skutečně tvrdém žebříčku inovací, kterým World Intellectual Property Organization (WIPO) hodnotí země podle 80 inovačních indikátorů, nám patří 24. místo před zeměmi, jako jsou Itálie, Španělsko, Portugalsko, Slovinsko, Emiráty a celá východní Evropa. Ano, fakt jsme šikovný národ. Máme tradici, máme vzdělanost, máme kulturní výhody. Pokud sami sebe nebrzdíme, dokážeme zázraky.

Jenže my se bohužel brzdíme. Podle výzkumu KPMG téměř dvě třetiny finančních manažerek a manažerů nepovažují daňové prostředí v Česku za podnikatelsky příznivé. Více než polovina respondentů hodnotí změny posledních 2–3 let negativně. Podle Světové banky jsme v rychlosti vydání stavebního povolení na neuvěřitelném 157. místě. Náš pracovní trh je zřejmě nejrigidnější na světě. Podle OECD je naše ochrana zaměstnanců o neskutečných 54 % vyšší, než je průměr zemí OECD, a o celých 25 % vyšší než v Německu nebo Rakousku. Kolega, který funguje jako developer v Česku i na Floridě, mi říká, že v Americe za šest měsíců od podpisu smlouvy předává klientovi dům, který je plně zařízený a vybavený. A u nás za tu dobu nevyřídí ani povolení na studnu. Tohle je náš skutečný problém. Tohle je naše skutečná brzda a tohle musíme vyřešit. Potřebujeme stát, který je páteří naší společnosti, ale ne vězením.

A pozor, tohle nevyřeší digitalizace! Pokud zachováme stávající procesy, pokud zachováme stávající regulace a pouze místo papíru to budeme ťukat na mobilu do appky, nezmění se vůbec nic.

Na tyto optimalizační aktivity náš stát zcela rezignoval. Osobní vzpomínkou na takové kroky je projekt, kdy moje firma dodávala pro ministerstvo zemědělství, vedené tehdy Petrem Bendlem z ODS, systém racionalizace podřízených organizací. Tento problém fakt není nový. Tehdy se podařilo sloučit Pozemkový úřad a Pozemkový fond. Uspořit polovinu zaměstnanců a rozpočtu. Jenže ten proces měl pokračovat a slučovat podniky Povodí, kterých máme pět, slučovat a rušit výzkumáky a další organizace. Politický odpor, který se proti projektu zvedl, byl naprosto mimořádný. Nikdo nechtěl přijít o dobře placené, teplé místo. Každý byl něčí kamarád, příbuzný, ale hlavně volič.

Ještě hůře dopadl projekt slučování výplat dávek z resortů práce a zdravotnictví. EU zaplatila náklady a moje firma vyhrála projekt, který měl pro příjemce dávek sjednotit jejich výplatu, protože něco šlo ze zdrávka a něco ze sociálky. Jenže co se stalo? Firmy, které tyto systémy provozovaly z IT stránky, zalobbovaly u „Zemanovy vlády odborníků“, která tehdy naši zemi vedla. A projekt, financovaný ze 100 % EU, se zrušil. Vážení přátelé, ano.

Jenže my to takhle nechat nemůžeme. My se do toho fakt už pustit musíme. Nejde o propouštění státních zaměstnanců kvůli úsporám nákladů. Nejde o umělé snižování počtu lidí kvůli politickým heslům o „malém státu“. Jde o přepsání procesů napříč agendami. Jde o přesunutí zaměstnanců k takovým agendám, které leží na kritické cestě. Jde o zavedení trvalého procesu, který bude tyto postupy donekonečna opakovat.

Velká čistka

Základem nových standardů musí být naše mezinárodní závazky. Pokud nějaká povinnost vyplývá z našeho členství v „něčem mezinárodním“, musíme to pochopitelně zachovat. Šance je, že to není úplná pitomost a že toho můžeme využít. Laikové by byli překvapeni, že typicky jsme papežštější než papež a jdeme daleko za požadavky, které nám „zlý Brusel“ stanoví. To musí skončit.

Pak nám nezbývá než skutečně detailně popsat procesy, které vyplývají z našich zákonů, a to, co jde, urychleně zjednodušit, nebo zcela odstranit. Na našich úřadech běží spousta činností, které žádnou oporu v zákonech nemají, ale zkrátka „děláme to takhle od nepaměti“. To musí skončit okamžitě!

Pak se musíme podívat až na úroveň jednotlivých zákonů, které chod našeho státu upravují, a znovu posoudit, co se osvědčilo a co ne. Hlavně ale musíme opustit myšlenku, že na každou pitomost musíme mít speciální, složitý a velmi detailní zákon. Musíme přestat věřit myšlence, že ke svobodě a prosperitě se lze prozákonit. To prostě není pravda.

Tahle analýza procesů musí proběhnout napříč celým státem. Od zdravotnictví k dopravě, od sociálky po soudy, od vodoprávního úřadu až ke statistice. Všude musíme souběžně škrtat činnosti a získávat data, která nám dnes v moderním řízení státu strašlivě chybí.

Proč sbíráme informace o občanech jak „za krále Klacka“? Proč máme tiskopis na téma, kolik lidí žije v domácnosti, když to mobilní operátoři vědí? Proč nejsme ani v roce 2021 schopni informace, kterých je všude plno, využít pro inteligentní řízení státu? Protože žijeme ve vězení resortismu a úřadismu, kde si každý hraje na svém. Když lidé nemají skutečnou pozitivní moc, brání si alespoň tu svoji negativní. Na svém úřadě jsem prostě kápo a nikdo tam na mě nemá.

To bohužel platí i o našem mezinárodním působení. V evropských a světových institucích nemáme žádnou váhu. Nevnímáme je jako legitimní kolbiště k prosazování našich národních zájmů. Chápal jsem to před 25 lety, kdy náš trh nabízel neskutečné možnosti. Nechápu to ale dnes, když příležitost pro kariéru v zahraničních institucích dnešní mladí houfně přecházejí.

Hamtavý stát

První úkol je tedy optimalizovat státní procesy. Následovat musí detailní, odborná diskuse o majetku státu, kterou jsme na dvě dekády nepochopitelně odložili k ledu.

Proč má naše republika vlastnit pivovar? Proč stále Budvar držíme, když je zřejmé, že toto aktivum nepřináší adekvátní výnos, ale i kdyby přinášelo, stát si prostě nemá na podnikatele hrát, a už vůbec ne ten náš.

Nebo ČEZ. I úplný laik musí vidět, jak se stát nešťastně plete do jeho řízení a jak strašně komplikuje dostavbu jádra. Pokud by to bylo pouze na firmě a jejím vedení, zřejmě bychom v Temelíně měli vybraného dodavatele a byli daleko ve fázi přípravy, možná realizace. Dukovany by nebyly předmětem politického zápasu, který si tento technický projekt bere jako rukojmí.

Proč vlastníme lesy? Fakt je tady někdo spokojen s tím, jak státní podnik „zvládá“ kůrovcovou kalamitu? Já tedy naprosto ne.

Nebo České dráhy. Tenhle podnik se od dob Kalamity Věry Chytilové také nezměnil. Respektive mění se tam, kde je vystaven tlaku konkurence soukromého sektoru.

Čili debata o státním vlastnictví je něco, k čemu se musíme a chceme vrátit. Soukromník to prostě vždycky bude dělat lépe. K tomu, abych nějaké odvětví uměl regulovat, ho naprosto nemusím majetkově vlastnit. Plus máme v těchto doménách zbytečně umrtvený kapitál. Odhadem nějakých 500+ miliard.

Až se shodneme na tom, jaký majetek stát má, ale raději nemá vlastnit, čeká nás stejně detailní debata o objemu veřejných služeb. Ten je u nás celkově „evropsky sociálně vysoký“. Z každé koruny, kterou ekonomickou aktivitou u nás vytvoříme, prochází přes státní rozpočet fakt hodně. Konkrétně v roce 2020 jsme z rozpočtu rozdali 1864 miliard a za stejnou dobu vytvořili 5654 miliard.

Jak tuto ekonomickou hodnotu vytváříme? Asi každý ví, že jsme exportní ekonomikou. Tři čtvrtiny našeho HDP tvoří vývoz zboží a služeb. Na tom jsme životně závislí a nesmíme to pokazit. Podle sektorů u nás vedou služby následované průmyslem a miniaturním zemědělstvím. Naše ekonomika je silná, nemá žádné zásadní nerovnováhy; je „jenom“ strašně přiškrcená nesmyslnou byrokracií, rigidním pracovním trhem a rozplizlou odpovědností státu, který chce kecat do všeho, ale sám nepomůže v ničem a neručí za nic.

Pokud jezdíte po D3 kolem Tábora, máte neuvěřitelnou státní impotenci pokaždé před očima. Nedokončený kus dálnice je následkem administrativní chyby stavebního úřadu v Táboře z roku 1998 a my tuhle prkotinu dodnes nevyřešili.

Až z nás budou prabáby a pradědové

Stejně tak jsme nevyřešili důchodovou reformu.

Každý ví, o čem je řeč. Máme státem garantovaný systém průběžných důchodů. Důchodcům vyplácíme peníze z daní, které zároveň sbíráme od ekonomicky aktivních subjektů. Víme, že systém směřoval ke kolizi už před vládou KSČM-ČSSD-ANO. Ta ale svými kroky manévrovací prostor nové vládě cynicky zmenšila. Pozor, to nezavinil covid. To jsou čisté výsledky politiky současné vlády, která se rozhodla, že moderní dějiny našeho státu skončí rokem 2030, a našemu důchodovému systému naprosto bezprecedentně pustila žilou.

V jaké jsme tedy situaci? Kolem onoho roku 2030 budou důchody v reálných cenách o 10 % nižší než dnes a věk odchodu do důchodu bude začínat sedmičkou. Tohle je odkaz vlády Andreje Babiše. Toho Babiše, který je vlastně „také jeden z důchodců“, a proto jim tak výborně rozumí.

Pokud tomu chceme zabránit, máme cca dva tři roky na parametrické úpravy stávajícího systému. Pak už budeme jako ten Titanik a ledovci se nepůjde vyhnout.

Technickou úpravou stávajícího systému, kterou připravila Komise pro spravedlivé důchody (strašný název), jsme schopni získat dodatečný čas. Ale ono moc není o čem diskutovat. Odborníci všechna řešení přes 20 let znají, ale žádný politik je neposlouchá a nechce si tím pálit prsty. Čest výjimkám.

Do hloubky problému teď nepůjdu ani já. Za 20 let jsem o tom napsal tolik článků, že už mě to fakt nebaví a laskavému čtenáři doporučuji třeba lednové vydání časopisu Neovlivní.cz, kde jsem o tom zeširoka mluvil s ekonomkou Helenou Horskou. Omezím se na varování pro všechny, kteří poslouchat chtějí, jakou budoucnost pro ně vlády nachystaly, a radu, co dělat pro to, aby na ně tato sekera nedopadla úplně neočekávaně a tvrdě. Jak říkal veliký Lenin: „Investovat, investovat, investovat.“

Nemocnice, školy a setrvačník

Reformu zdravotnictví si také od dob ministra Julínka a jeho mluvčího Cikrta šetříme na horší časy. Jenže ono je to už dlouhých 12 let, co ve zdravotnictví přešlapujeme na místě. I tu minimální spoluúčast jsme opustili. Opustili jsme regulační poplatky, opustili jsme debatu o standardech a nadstandardech. Opustili jsme všechny úvahy vedoucí k úsporám v systému. Jako nemravnou jsme si zakázali debatu, která ve všech moderních zemích probíhá a která by zavedla systém bonusů a malusů na zdravotnické dani (ano, s pojištěním náš systém nemá nic společného), který by odrážel péči dotyčného o vlastní tělo.

Nechceme tyto civilizační výzvy řešit ani přes zdravotnický, ani přes daňový systém. Jsme jako pětileté rozmazlené dítě, kterému rodiče tu sladkou kolu a obří hranolky nakonec koupí, jen aby od něj měli pokoj. A to vše v situaci, kdy jsme na vlastní oči měli rok možnost vidět, jak covid nemilosrdně řádí v řadách lidí, kteří si nějakou tu civilizační chorobu pořídili.

Děláme, že problém neexistuje. Co nevidím, to neřeším. Je to stejné jako v našem „boji“ s covidem. Naše zdravotnictví je tak velké, že zvládne i velkou záplavu pacientů. Stejně tak náš státní rozpočet je tak velký, že nikomu nestojí za to jít do nepopulárních konfliktů kvůli „pár miliardám“. Raději budeme tolerovat neuvěřitelné hodiny úvazků našich lékařů. Raději budeme donekonečna brblat o nedostatku zdravotnického personálu. Prostě pohodlíčko stávajícího systému si vzít nedáme.

Školství je další oblastí, kde se u nás zastavil čas. Jeho úroveň je nepředvídatelně nevyrovnaná. Máme naprosté hvězdy a naprosté propadáky. Výsledkem je systém, ve kterém upadá matematická a přírodovědná gramotnost. Systém, který neuvěřitelně akcentuje reprodukci nerovností. Systém, ve kterém se masově vyskytují problémové projevy chování. Systém, který je jako celek masivně podfinancovaný přes to, že každá vláda za posledních 20 let tvrdí, jakou je pro ni vzdělávání prioritou. Ne, není. Pro nikoho nikdy nebylo.

Dopravní infrastruktura je naší další popelkou. K dobudování dálniční sítě nám chybí cca 1000 kilometrů. Naše železniční síť je v podstatě stejná, jako byla před sto lety. Bohužel je také z většiny odepsaná. Pokud bychom ji chtěli skutečně modernizovat, investiční náklady by přesáhly jak možnosti státu, tak i možnosti soukromého sektoru. Plíživá, postupná modernizace jejích částí nás vyjde na nějakých 20 miliard ročně. Pokud tedy chceme jezdit alespoň z Prahy do Brna za hodinu a za další být v Ostravě. Nicméně ani tento skromný cíl profinancovaný nemáme.

Asi i pětileté dítě chápe, že debata o prezidentském kanále za 500 miliard je čistá fantasmagorie. Když pominu finanční a ekologickou nesmyslnost celého projektu, není mi jasné, co bychom, kromě písku a uhlí, po vodním kanále v době „just in time“ dodávek asi tak přepravovali.

Tak a teprve teď, jako úplně poslední, přichází debata na téma, jak a kdy to celé financovat.

Naše veřejné finance nemají být konzervou současnosti, ale mají být nástrojem k dosažení skvělé budoucnosti. Někde je to jen o penězích. Pokud důchodcům víc nasypu dnes, budou se mít lépe hned. Ale v mnoha jiných oblastech to tak jednoduché není. Podfinancované školství potřebuje peníze teď, ale výsledky? Ty se dostaví za pět, možná deset let. Každopádně dávno za mandátem vlády, která o takových krocích rozhodne. Dostavba železnic? To je také úkol na dekádu. Dostavba dálnic? Stejné.

Konec pindání

Sice je škoda, že tyto oblasti nemůžeme vyřešit přes noc, ale dobrá zpráva je, že je nebudeme muset ani přes noc platit. Náš stát prostě není schopen investiční smršti. Ne kvůli penězům, ale kvůli nepřipravenosti projektů a neprůchodnosti systému. Krásně je to vidět na tom, jak využijeme dodatečných 180 miliard, které dostaneme z Bruselu darem. Národní plán obnovy tohle obří množství nových peněz přinese už letos a napřesrok. Nebudu popisovat, jak ten náš plán vznikl a co obsahuje, protože se zase nechci rozčilovat. Řeknu jenom to, že nebýt zapojení soukromého sektoru, který v přípravě stát nahradil, a mimořádné situace v EU, tak nám to Brusel hodil na hlavu.

Nevadí, těch 180 miliard umožní realizaci projektů, které dají našim firmám vydělat. Dalo by se to utratit nekonečně lépe, ale to je právě o té připravenosti. My o výzvách budoucnosti jenom plamenně pindáme, ale pak sedm let opravujeme 150 kilometrů dálnice. Co se stalo, se stalo a nemá cenu hořekovat. Co ale cenu má, je přistoupit k našemu státu a jeho modernizaci jako k projektu.

Nebude to v dějinách poprvé a máme se kde poučit. Ne, nemám na mysli proces, kterým prošly země jako Singapur a Korea. Nemám na mysli proces, který vidíme v dnešních USA, kdy byznysy prchají z Kalifornie do Texasu a lidé na Floridu. Mám na mysli naše vlastní novodobé dějiny.

Otcové zakladatelé našeho moderního kapitalismu to dokázali. V nesrovnatelně horší makro situaci. V nesrovnatelně méně propojeném světě. S nesrovnatelně horšími kartami v ruce. Mnozí se nad touto nejúspěšnější etapou našich dějin ušklíbají a říkají, jak by to oni zvládli lépe. Nuže, přátelé, je to vaše.

Nová vláda by mohla být v listopadu tohoto roku. Jejím programem musí být Plán národní modernizace. Díky němu budeme moci konečně vstoupit do 21. století. Pokud díky tomu bude nadcházející dekáda stejně skvělá a produktivní jako devadesátky, nemám o náš stát nejmenší obavu.

Radovan Vávra píše ekonomické analýzy pravidelně do časopisu Neovlivní.cz. Pořiďte si předplatné a získáte jeho predikce včas.

Zdroj náhledové foto: Shutterstock.com