“Stát udělal, pokud jde o EU, extrémní chybu”

Petra Mašínová. Svou dosavadní kariéru strávila v blízkosti českých a evropských politiků, pracovala pro byznysmeny i bankéře. Dnes řídí společnost Newton Media a má detailní přehled o nejrůznějších vlivech spojených s médii.

Byla členkou týmu Pavla Teličky, když se vyjednával vstup země do Evropské unie. Tehdy, jak říká, byl její vztah k EU absolutní. Dnes vidí některé chyby. Ale za tu hlavní považuje, jak postoje tehdejších politických špiček zdeformovaly vztah Čechů k celému projektu. O Evropě, budoucnosti, ale i jejich názorech na postavení žen ve společnosti a osobních radostech hovořila Petra Mašínová v profilovém rozhovoru pro DeadLineMedia, vydavatele deníku Neovlivní.cz, jehož druhou část vám teď předkládáme.

První část rozhovoru, zejména o stavu dnešních médiích, si můžete přečíst zde.

DLM: Co pro vás znamená kariéra, jakou radu máte pro ostatní?

Dělám to, co dělám celý život, protože mě to baví a neumím bez toho být. Párkrát jsem si vyzkoušela, že potřebuji tvořit. Tvorba, budování mě vnitřně naplňuje, a to má vliv na všechny kolem mě. Říká se, že co děláte pro sebe, děláte pro ostatní, a co děláte pro ostatní, děláte pro sebe. Kdybych nepracovala tak, jak pracuji, odrazilo by se to na mém okolí. Není to primárně o kariéře jako touze někým být, ale je to vnitřní touha po úspěchu, že se vám podaří něco dobrého vybudovat, postavit, že něčemu pomůžete. Nejsem byznysový typ v tom smyslu, že mi jde hlavně o peníze, myslím si, že když člověk je tak nastavený, nemá být zaměstnanec, má podnikat sám a tvořit si to svoje ať už hmotné, nebo nehmotné bohatství. To já v sobě nemám. Neumím podnikat tak, že by motorem byla honba za penězi. Na druhou stranu nepopírám, že máte nějaký životní standard a peníze vám nesou jistý druh svobody. Ale jsem motivovaná radostí z toho, že se věci daří, že to někam vede a že to má nějaký hlubší smysl, nějaký přesah přes vydělávání peněz. Tak to mám a vždycky jsem to tak měla. A bylo jedno, jestli jsem pracovala pro republiku ve státní správě, nebo jsem byla v Bruselu, nebo na úřadu vlády v době smlouvy z Nice, nebo jsem byla v NWR, v Londýně, v Amsterdamu. Primární motto je stejné, bez ohledu na to, jestli jsem žena nebo ne.

DLM: Chtěl bych od vás slyšet názor na ženy v byznysu. Je pro ně náročnější uspět?

Ženy v byznysu. To je pro mě takové komplikované, protože jsem se tím tématem nikdy moc nezabývala. Na otázku, jestli to mají ženy těžší? Určitě. Poznala jsem to na sobě. V této souvislosti hraje roli několik parametrů. Tím prvním je rodina. Ať chcete nebo ne, máma je jenom jedna. I když jsme s mužem velmi harmonicky fungující pár a krásně nám to vyhovuje – on pracuje na ministerstvu zahraničí a má čas věnovat se lásce ke gastronomii, vařit a pomáhat mi s dětmi. Nicméně nemůžete si pozice v rodině jen tak přehodit. Je to běh po dvou cestách, kterému se musíte věnovat, a tím ubíráte sobě. Buď pracujete, nebo jste s rodinou a s dětmi, ale vy jakoby nejste. Je důležité se s tím vyrovnat a je to individuální záležitost. Pokud je žena šťastná a žije hlavně v práci a nemá děti – fajn. Pokud je má a jsou s mužem šťastni a ona s nimi nemusí být – fajn. Pokud chce být deset let doma – fajn. Důležité je, aby žena byla sama šťastná a ono se to pak odrazí na jejím okolí.

Druhá věc je, že prostředí ve vyšších managementech je pořád ještě hodně mužské. Nechci tím říct, že by muži šikanovali ženy. Ale to, co muž si odpracuje jednou, žena musí dvakrát. Všechno, co prosazujete, musíte mít perfektní. Třeba v OKD, tam ženy na vyšších postech nebyly. Byly jsme tam já a finanční ředitelka. To prostředí bylo velmi mužské – hornické prostředí. Ženy ani nemůžou být hornice. Tam to byl extrém a mi to dlouho nedocházelo. Až když chodíte na představenstva, tam je to hodně cítit, to musíte pracovat na druhou. A je to cítit i v Newtonu. Přesto, že máme hodně ženský management, jakmile jste ve vedoucí pozici, stanete se osamělým a musíte se s tím poprat. A když jste žena, je to jiné. Ale podle mne je to jiné přirozeně. Žena je jiná než muž a mít firmu celou ženskou taky není zábavné.
Prostě ženy jsou nějaké, muži jsou nějací a emancipovanost a ambice žen je součástí dneška a ta nová doba s sebou nese i změnu jejich postavení a pozic. Ale myslím si, že se to má stát přirozeně. A přirozeně to vždycky bude tak, že to budou mít ženy těžší.

DLM: Co si myslíte o kvótách pro ženy?

Co se týče kvót pro ženy, tak nevím. Myslím si, že je to zbytečné, ale nevím proč. Pokud je žena dobrá, tak se stejně nakonec prosadí.

Jistý druh diskriminace existuje v případě, když žena přijde na pohovor do vysoké pozice, tak padají otázky: Máte děti? Máte je kam dát? Budete mít čas? Na západě už to tak není, ale u nás pořád ano.

DLM: Německo loni schválilo zákon který stanoví, že v dozorčích radách musí být 30 procent žen.

Ženy jsou jiné, mají jiný druh uvažování, jiný druh vyjednávání. Myslím si, že jsou mnohem méně náchylné ke korupčnímu jednání. Nevím, čím to je, ale kdybychom to porovnali, tak se to určitě potvrdí. Což v dozorčích radách možná docela sedí. Když se osobně dívám na paní Merkelovou, tak je vidět, že to je žena, která jedná jiným způsobem, ovlivňuje Evropu jiným způsobem. Thatcherová byla asi trochu víc muž. Ale je vidět právě i teď, při vyjednávání s Ruskem nebo s Řeckem, že ženský přístup je jiný, že uvažování je jiné.

Nevím, jestli bych do společenské odpovědnosti zařadila téma počtu žen ve firmách. Něco jiného je, když byl ve výběrovém řízení pětkrát za sebou vybrán muž. Ale nevím.
Celým mým životem se prolíná silný vztah k přirozenosti. Zdá se mi, že některé věci se dějí, jak se dít mají, a že to je přirozený vývoj. A přirozený vývoj je, že má-li být víc žen ve vedení společností, tak se to stane, bez ohledu na kvóty.

DLM: Kterou firmu, výrobek, značku, věc považujete za symbol úspěchu a proč?

Určitě Apple. Ani ne proto, že mám ten počítač ráda, ale proto, že je to hezké. Na Applu je vidět nový přístup k uživatelům. Myslím si, že to je poprvé, co se firma zabývala tím, co by lidé mohli potřebovat. Je to zajímavý příběh úspěchu, který je mi blízký.

Ale takových firem je mnohem víc, zejména v oblasti vědy a výzkumu. Spíš se o nich moc neví, ale kdybychom se podívali na jejich úspěchy, tak budou svým dopadem dalekosáhlejší, než si umíme představit. U nás mám radost ze znovuzrozených retroznaček. Staré firmy nebo ty, které vznikly v devadesátých letech a pořád fungují. Jako je Linet, Brano, Newton, atd. Jsou to hezké příběhy které svědčí o šikovnosti lidí, kteří v kapitalistickém fungování nevyrůstali, ale dokázali se mu přizpůsobit a zvládli to. Často jsou to lidi, kteří vyšli z provozu, kteří se s někým domluvili, zprivatizovali pekárnu a tu pekárnu dokázali dodnes udržet. To je úžasné.

Nebo v případě Kofoly, kam pan Samaras přinesl jakýsi řecký nádech, je to úspěch receptury, s kterou jsme ji měli vždycky spojenou. Ráda vzpomínám, jak jsem chodila s tátou do bufetu. Chlebíček a Kofola, to bylo nejvíc, co se mi mohlo stát. Kofola dokázala neuvěřitelné věci. Líbí se mi třeba jejich značka Ugo z čerstvých šťáv, připadá mi, že trošku společensky odpovědně bojuje proti koncentrátům, které o sobě tvrdí, že jsou stoprocentní ovoce.

Líbí se mi třeba Botas 66. Myslím si, že by potřebovali trošku pomoct, ale to, co dělají, je fantastické. Nakonec i Eta je zajímavá.

A takových značek je víc. Líbí se mi, když se lidé nebojí. Je na tom vidět nádech svobodného přemýšlení, inspirace, neobjevování Ameriky. Není to takové upatlané a je to odvážné. Pak záleží na tom, jak se firmy vypořádají s konkurenčním prostředím. Vždycky je mi líto, když to nedopadne.

DLM: Jedna věc, bez které by vás nebavil den, která by vám chyběla?

No, asi pusa mých dětí. Fakt. Měla jsem děti docela pozdě, takže jsou malinké, jedné bude osm a druhé je dvaapůl. To je to největší naplnění, převrátí vám to život úplně naruby a přeskupí vám to hodnoty. A ta pusa je taková, že vám vždycky pomůže, ať se děje, co se děje.

DLM: Co Vám v této naší zemi dělá radost?

Co ty botasky? (smích). Poslední dobou mi dělají radost dvě věci, která vypadají zdánlivě přízemně, ale mě to těší, protože mám pocit, že se naše společnost malinko kultivuje.

Jednak je to design, který se začíná dostávat do podvědomí jiných lidí než úzkých skupin, které vystudovali UMPRUM. Nedávno jsem byla na předání cen Czech Grand Design a viděla jsem tam mladé lidi, jakou mají fantazii, co jsou schopni vyrobit i prodat. Těší mne, když vznikají obchody, kde není jen spousta naházeného zboží, ale které mají duši a něco říkají. Začínají pomalu mizet počítačem natištěné nápisy na krásných secesních nebo renesančních domech a mění se ve fasády plné nápadů a citlivého estetického myšlení. Dýchá z toho vkus, a to je fajn. Tomu odpovídá i estetika obecně, což se ukazuje třeba tak, že se ve školách vracíme ke čtení, že vznikají projekty, které nás vedou zpátky do knihoven.

Druhá oblast která mi dělá radost, a zde jsem ovlivněna svým mužem, je gastronomie. Kultivace v oblasti potravin souvisí s jakousi společenskou změnou, byť pomalou, ale to nevadí. Souvisí to i s vínem, vinaři na Moravě dělají skvělá vína. Vzniká spousta kaváren, kde chcete jenom být. Vzniká spousta restaurací, kde vám nedají mraženou zeleninu a kuře s ananasem, ale dají vám jídlo, za které rád zaplatíte a cítíte se dobře. Je to přízemní a konzumní, ale nese to s sebou náznak kultivace našeho prostředí. V Praze víc než jinde, ale na to, jak je Praha velká, tak pořád ještě ne dost.

Věřím, že to všechno je náznak návratu ke společenským hodnotám. I to, že se víc mluví o korupci – otázka je, jestli se děje víc nebo ne, to si vůbec neodvažuji tvrdit a moc tomu nevěřím. Ale aspoň se něco děje. I kdyby z toho nakonec nic nebylo, tak to dává společnosti pocit, že se aspoň někdo o korupci zajímá. A to mi dělá radost.

DLM: Co je pro vás společensky odpovědný životní styl? Změnila jste svůj život s ohledem na ekologii, charitu nebo udržitelný rozvoj?

Vždy jsem bojovala proti tomu, aby se společenská zodpovědnost zaměňovala s charitou a dárcovstvím. Charita a dárcovství jsou součástí společensky odpovědného bytí a je v zásadě jedno, jestli se jedná o jednotlivce, o velký podnik nebo o stát.

Ve svém životě jsem měla nejblíž k oblasti společenské odpovědnosti v době, když jsem pracovala v OKD, resp. NWR. Tam to bylo hodně živé téma. Veřejnost to vnímá tak, že společenská odpovědnost z pohledu těžební firmy je charita. To znamená dávat peníze na dobro a na životní prostředí. My jako firma jsme vnímali společenskou odpovědnost jako zodpovědné vystupování vůči všem, kteří nám umožňují podnikat. Ať to jsou zaměstnanci, ať to jsou lidé, kteří žijí v regionu, ať je to životní prostředí a snaha vrátit ho do původní podoby, ať jsou to investoři, kteří investovali do firmy peníze, ať to jsou vztahy s odbory, vztahy s regionem. Těch věcí, které způsobují, že se chováte odpovědně, je spousta. Etika je toho neodmyslitelnou součástí.

U nás je ještě velmi málo firem, co jsou ochotny svůj udržitelný rozvoj měřit. A nejde o to, jestli to měření má nebo nemá nějaký význam. Směřuje to k tomu, že jste absolutně transparentní, že jste ochoten říct – ano, v určité oblasti naší společenské odpovědnosti se nechováme tak, jak bychom se chovat mohli. Je to z těch a oněch důvodů a nikdy se to nezmění. V pořádku. Ale transparentnost, míra toho, že jste schopen to popsat, na základě světové metodiky změřit, porovnat vás se spoluhráči, partnery nebo konkurencí ve světě. Není to jen o tom, jestli ta či ona firma dává peníze na charitu. Samozřejmě také, ale společenská odpovědnost souvisí i s tím, jaké máte dodavatelské vztahy, od koho nakupujete, jestli ti, co s vámi dělají byznys, se chovají mravně a odpovědně. Je to provázané. Společenská odpovědnost pro mě je dodržování dobrých mravů ve všech oblastech vašeho podnikání. A pokud nejste schopen to dělat, pak byste měl být aspoň schopen říct, že to neděláte a zkusit si dát nějaké cíle, které to změní.

DLM: Co Corporate Social Responsibility a Newton Media?

Tady je to úplně zvláštní fenomén. Petr Herian, jeden ze zakladatelů Newtonu, je člověk, který si na mravech velmi zakládá. Sám dává spoustu peněz do charity, velmi se věnuje lidem, kteří mají speciální potřeby. Kromě toho, že se Newton věnuje mediálním datům, tak jeho druhá část, Newton Technologies, se zabývá přepisem do psaného slova, což je softwarový nástroj, který pomáhá hodně na soudech a všude možně. Ale je to i nástroj, který je fantastický právě pro lidi s postižením, kteří nejsou schopni psát, ale mohou mluvit. Na tomto projektu pracujeme s univerzitou v Liberci.

V Newtonu mnoho let pracovali a pracují handicapovaní lidé. Většinou to bylo na základě dohody s neziskovou organizací, v tomto případě Polovina nebe. Byla u nás řada vozíčkářů, dodnes nám spousta vozíčkářů pomáhá. Jsme IT-firma a nepotřebujeme, aby naši lidé běhali. Je mnoho lidí, kteří nedokáží ovládat své tělo, ale mohou být velmi užiteční a lze s nimi dobře pracovat.

Newton velmi dlouho podporoval a dlouhodobě podporuje kulturní scénu, máme bartery s mnoha divadly i malými scénami, mnoha neziskovými organizacemi a snažíme se jim vyjít vstříc. Většinou se nejedná o finanční dary, ale o využití našich služeb.

Co se týká společenské odpovědnosti, Newton je firma rodinného typu, taková klasická firma devadesátých let, úspěšný podnikatelský model. A lidé se podle toho ve firmě chovají. Vztahy jsou tady velmi dobré. Newton si zakládá na tom, že ze zásady nefunguje korupčně, ani žádné nabídky podobného typu nereflektuje, do výběrových řízení chodí transparentně a otevřeně. Po mých kariérních zkušenostech už bych ani do jiné firmy vůbec nechtěla jít.

DLM: Pracovala jste na ministerstvu zahraničí, v Bruselu. Téma Evropa. Jak se díváte dnes na Evropskou unii a jakou vidíte její budoucnost? Udrží se?

V době, kdy jsem byla na ministerstvu zahraničních věcí a v Bruselu, byl můj vztah k Evropě absolutní. Jednak to bylo dané dobou, euforií kolem vstupu do unie a skutečností, že se opět stáváme součástí Evropy. Taky jsem na tom s Pavlem Teličkou pracovala, byla jsem ve vyjednávacím týmu. Můj zápal pro evropanství byl ohromný a dá se říct, že přetrval. Pořád jsem přesvědčena o tom, že není žádná jiná alternativa než tento evropský projekt a že tak, jak byl postaven, by měl dál fungovat. Evropa nebude konkurenceschopná, pokud nebude fungovat společně. A nebude ani obranyschopná.

Když se na něčem podílíte, tak vůči tomu můžete být nekritický. Dnes vnímám z pohledu byznysu spoustu věcí jako zbytečných, ale tím, že mám zkušenost zevnitř těch institucí, tak vím, že vnitřní procesy unie nejsou jednoduché, že hlavní jsou autonomní státy, které se vždy potřebují dohodnout.
V manželství jsou dva a kolikrát se nedohodnou. Když jich je 28, a někteří jsou silné osobnosti, tak dohoda, konsensus je vlastně zázrak. To, že unie je schopna se na důležitých tématech dohodnout, považuji za famózní věc.

Jak se názory mění, je vidět na našich ministrech. Než vstoupí do vlády, tak jejich názor na unii bývá takové to české “ten Brusel!”. Jakmile se ale dostanou na radu ministrů nebo na Evropskou radu, jejich názor se postupně změní, protože vidí, že ten systém je velmi komplikovaný.

Evropská unie je úžasný projekt, ale narodil se v nějaké době, dnes je doba jiná. Jako všechno, co se vyvíjí, není bez chyby. Myslím si, že se trošku vymkla administrativa, která nabrala dimenzi neadekvátní současnému trendu. Představte si velkou firmu, která by zaměstnávala tolik lidí takovým způsobem. Ta míra sociálních jistot není úplný standard. Znám spoustu lidí, kteří jsou v evropských strukturách od rána do večera a mají neskutečné množství práce. A znám spoustu lidí, kteří tam jenom jsou.
Jedna věc je přebujelý aparát, druhá věc je akceschopnost a odvaha. Vidím mnoho věcí, které je potřeba časem reformovat.

DLM: Jak hodnotíte vztah české republiky vůči Evropské unii?

Jako občan vidím dva velké problémy ve vztahu ČR vůči EU. Prvním je, že způsob, jakým se u nás informovalo o Evropské unii a o našem vstupu do ní byl nešťastný až do té míry, že deformoval názory lidí na projekt EU. Ohromný vliv sehrál prezident Klaus, ale nejen on. Kromě Václava Havla téma Unie nemělo prakticky žádného nositele. A těch ostatních pár lidí nestačilo a je to vidět do dneška. Převládá pseudo-euroskepticismus, kdy mnozí neví, co ta unie je a proč jim vlastně vadí. Je to strašně povrchní, vágní a není tam žádná hlubší znalost věci.

Obávám se, že stát zde udělal extrémní chybu a ta už je nevratná. Nové generace, které v tom budou normálně žít, náš dnešní postoj vůbec nebudou chápat.

Největší problém EU je, že nemá evropské lídry a evropské elity. Kdyby ve vedení EU – což primárně znamená ve vedení těch nejsilnějších států – byli lidé, kteří by prezentovali smysl a vnitřní hodnotu evropského projektu, tak všechny ostatní diskuse by byly nepodstatné. Tuto roli dnes do jisté míry supluje Angela Merkelová, nebýt jí, tak je to dost složité. Ale osobnosti jako Blair, Chirac a další, v Evropě nejsou.

Dnes vnímáme Evropu jako systém, který není postavený na individualitách a jejich vizích, ale na čistém fungování. Tím se Evropa redukuje na Evropskou komisi, na návrhy, doporučení, zákony, na toto a ono omezení, na zákaz pomazánkového másla. To ale Evropa není.

U nás je to podobné. Naše vláda je relativně poklidná, což nám asi svědčí, dlouho jsme to neměli. Doufejme, že se v nejbližší době nikdo ve vládě nerozvede. Ale je to hrozně schématické, je to jako byste byl pořád jenom v exekutivě. Nemáte toho lídra, za kterým byste šel.

DLM: Měla by Česká republika zavést euro, případně kdy? A proč?

Co se týče eura, myslím si, že bychom ho mít měli, považuji ho za součást evropského bytí. Nedívám se na to ani tak nominálně, jestli se tady něco zdraží nebo nezdraží. Ale je to jednou evropské platidlo a my bychom měli dostát svéu závazku. Ale nejsem ekonom, abych vám řekla svůj názor na to, jaký dopad by zavedení eura v Česku mělo.

DLM: Žijeme v turbulentních časech. Boje na Ukrajině, klimatické změny, demografický vývoj… Jak bude svět, Evropa, Česká republika vypadat v roce 2030?

To nevím. Snad dobře. Odpovědět na to z globálního hlediska si netroufám. Můj dojem je, že přibývá jakéhosi zodpovědného vnímání světa. Velké firmy se chovají čím dál zodpovědněji, jsou i ochotny jít do ekologických projektů i za cenu ztrát. Tendence chovat se k naší planetě odpovědně začíná být opravdová, ne jen jakási píár-nálepka. Je to vidět na velkých koncernech, na průmyslových podnicích.
To, co se teď ve světě obecně děje, je zvláštní jev. Všechny konflikty, války, Ve světě bývalo tolik konfliktů, válek. Pak se to zklidnilo, a teď se to vrací. Když se na to podíváte historicky, ty věci se vrací, není to tak, že vznikají.

Ale myslím si, že ve 2030 se nestane nic moc, že takový rozdíl to nebude. Ale pořád se vracíme zpátky k nějakým hodnotám a k tomu, co je vlastně opravdu důležité, jak hodně je důležitý jednotlivec, jak hodně je důležité okolí, v jakém se ten jednotlivec nachází, protože role jednotlivce ve světě je zanedbatelná.

Ale jak bude Česko vypadat v roce 2030? Určitě dobře.

---

»První část rozhovoru s Petrou Mašínovou: Etika schází na všech frontách, říká šéfka Newtonu