Spisovatelka Pekárková: Země jde možná vážně do kelu

Iva Pekárková, Zdena Mašínová, Vladimír Polívka, Miroslav Bárta a Lenka Glisníková v Zimním speciálu Neovlivní.cz s podtitulem Demokracie v tísni.

Iva Pekárková vydala už více než třicet knih. Ale od roku 1985, kdy emigrovala z Československa, rozhodně nebyla jenom profesionální spisovatelkou. Tou vlastně nebyla nikdy. Taxikářka, sociální pracovnice, barmanka, tlumočnice, zednice… O tom, že žena dělá taxikářku v New Yorku, natáčela dokonce i německá televize. Při našem rozhovoru vyšlo najevo, že ke svým profesím nedávno přidala novou. Iva Pekárková je v současné chvíli kostelnicí. Ale bez ohledu na střídání profesí je v něčem stále stejná: Otevřená, vtipná, bezprostřední, s nadhledem.

Během našeho rozhovoru se Iva Pekárková balila do deky. Vysvětlila mi, že byt vytápí jen na 17 stupňů, aby se chovala ekologicky. Ohledně toho, kam se naše planeta řítí, je „obezřetná pesimistka“. Jinými slovy – nevidí to právě růžově. Environmentální žal pociťuje, ale energii a radost ze života jí nebere. Bylo to trochu komické: Setkali jsme se na Zoomu. Ona v Londýně, já v Řevnicích. U ní 17 stupňů, u mě 18.

Neo: Nedávno jste v jednom rozhovoru říkala, že jste si na dvorku domu, který sdílíte s dalšími nájemníky, postavila takovou kůlnu, kam se tak akorát vejde stůl a židle a kde píšete. Teď tam ale nesedíte, že?

Ten můj „domeček“ už je pryč, už jsme někde jinde. Ale není to špatné – máme větší byt a jsem teď kostelnicí. I můj „skoromanžel“ (partner Ivy Pekárkové, pozn. red.) je kostelník.

Neo: Kostelnice? To jste ještě asi nebyla…

Ne, to je novinka. Seběhlo se to rychle. Majitel domu, kde jsme bydleli, nesplácel hypotéku, dům propadl bance. Kamarád mi poslal inzerát, ve kterém nabízeli byt a práci kostelnice. Přihlásila jsem se a vzali mě.

Neo: Co jako kostelnice děláte?

Je to docela výzva. Teď po nás třeba chtějí, abychom vyprali záclony, které jsou asi šest metrů dlouhé, a těžko říci, jak je dostaneme z oken. Kostel je docela zanedbaný, náš předchůdce na údržbu zvysoka kašlal. Ale je fajn, že je to unitářský kostel, takže je jim úplně jedno, že jsem ateistka, a já se nemusím nijak přetvařovat. Ostatně unitáři o sobě říkají, že polovina z nich jsou agnostici a polovina ateisti.

---

ČTĚTE TAKÉ Miroslav Bárta: Ještě nejsme na dně rokle

---

Neo: To jsem rád, že hned na začátku rozhovoru máme novinku. Ale jak jsem vám psal, chtěl bych si povídat mimo jiné o „krizi demokracie“, což je téma, pro které jsme se v redakci pro zimní speciál rozhodli. Inspiroval nás rozhovor se švédskou politoložkou Sofií Näsström. „Krize demokracie“ samozřejmě není nic nového, ale ona o tom mluví velmi hezky. Zjednodušeně mluví o dvou provázaných rovinách: Na lidi doléhá spousta problémů a bojí se budoucnosti. A zároveň vidí, že jako jednotlivci toho moc nezmůžou. Mnoho z nich to vede k pocitu, že by bylo dobré mít silného vůdce, někoho, na koho je možné se spolehnout…

Jak říkáte, o „krizi demokracie“ se mluví desítky let. Je otázka, jestli se opravdu prohlubuje, nebo to jenom každá nová generace vidí vždy ostřeji. Lehce se přikláním spíš k té druhé možnosti…

Neo: Ale jsou tu přece nové věci. Vždyť vy jste zažila v Londýně brexit. Pro proevropské liberály to přece musel být naprostý šok…

Čím dál tím víc si myslím, že ta dvě procenta, která nakonec rozhodla, zařídil Rupert Murdoch (mediální magnát, pozn. red.). Ne, není to nějaká konspirační teorie. Prosté pozorování. Po čtyři týdny před referendem byl na titulce jeho bulváru The Sun každý den úvodník na téma, proč nemáme zůstat v Unii, jak nás zotročuje a ponižuje. Lidé, kteří si nebyli jistí, tomu podlehli. The Sun navíc mistrovsky pracoval s polopravdami a emocemi. Psal například o tom, že po vystoupení z Unie se zbavíme přistěhovalců z východní Evropy. To je částečně pravda. Ale dali k tomu fotku skupinky opravdu strašlivých hrdlořezů, kteří se snaží překonat nějaký plot. V mysli „blbečků“, kteří čtou The Sun, se to propojilo.

A musím říct, že se stydím za některé krajany. Hrozně si stěžovali, že také nemůžeme v referendu hlasovat, že by určitě byli proti EU, abychom se těch migrantů konečně zbavili. Abychom se tedy zbavili nás…

A do toho ještě Boris Johnson, který v kampani docela normálně lhal. Tvrdil, že každý týden dáváme do EU 350 milionů liber a že bychom je mohli dávat třeba do zdravotnictví. Je to lež. Ale jemu to bylo úplně jedno. A lidem, kteří mu uvěřili, taky.

Neo: No vidíte, vy jste pojmenovala hned tři zásadní věci, které přispívají ke krizi demokracie. Mediální magnáti a velké peníze udávají tón kampani. Lidé, jak vy říkáte „blbečci, kteří čtou The Sun“, jsou snadno manipulovatelní. A politici lžou. Tak co s tím? Funguje ještě ta demokracie? Nemají pravdu ti, co říkají, že stejně nemůžeme nic ovlivnit?

Máme pořád ten svůj jeden hlas. Víc ne. Ale to je demokracie. Rezignovat a říct si, že nepůjdu k volbám, protože to stejně vyhraje nějaký hajzl, je to, čemu se říká „sebenaplňující proroctví“. K volbám nepůjdu já, nepůjdou tam moji kamarádi, nepůjdou tam další podobně naladění lidé. A ten hajzl vyhraje.

Proč když přijede s partnerem do Česka, zažívá pocity, že jsme “šovinističtí zaprdlí netolerantní burani”? Byl Petr Pavel její první volbou? A proč je obezřetná environmentální pesimistka a umírněná technologická optimistka vysvětluje v rozhovoru v časopisu Neovlivní.cz. K mání v sekci PŘEDPLATNÉ.