Západ prohrává s Ruskem studenou válku v Africe

Bývalý šéf špionáže Petr Mlejnek o tom, jak západní země Evropy a USA vyklízejí pozice v Africe a jak to využije Vladimir Putin.

V Africe probíhá obdoba studené války a Západ ji prohrává. Naše jednotky se stáhly z Mali, Burkiny Faso a naposledy mají USA opustit Niger. Nyní se hraje o Guineu a Čad. Ve světle vyslání maďarského kontingentu do Čadu si je třeba připomenout Ruskou africkou strategii, která je velkým bezpečnostním rizikem pro Evropu a naše zájmy.

Kreml nabízí africkým státům jakési „balíček pro přežití“ pro jejich režimy, a to výměnou za vyhnání západních společností zabývajících se těžbou zdrojů. Schéma následuje po atentátu na zakladatele Wagner Group Jevgenije Prigožina. Spíše než omezovat své operace v Africe, Kreml je převádí od nominálně „soukromé“ vojenské společnosti k přímé kontrole ze strany GRU, ruské vojenské zpravodajské službě.

Strategie zahrnuje využívání rostoucích „antikoloniálních“ – tj. „protizápadních“ – nálad v oblasti Sahelu, kde v posledních několika letech došlo k nápadně podobným pokusům o převrat v zemích včetně Mali, Burkiny Faso a Nigeru. Role Ruska v Africe pravděpodobně spočívá v podpoře převratů. Je téměř jisté, že každý mezinárodní hráč v Africe má svou vlastní neoficiální sféru vlivu. Podle všeho žádná významná mocnost nemá dominantní kontrolu nad kontinentem, a přesto historicky vzato je Rusko hlavním dodavatelem zbraní do Afriky a zároveň řídí řadu energetických a vojenských zakázek.

Naproti tomu Čína má v Africe mnohem větší ekonomický vliv. Čínská angažovanost zahrnuje výstavbu železnic a silnic, rozvoj nových obytných oblastí a poskytování značných půjček. Přesto se Peking, na rozdíl od Moskvy, do značné míry zdržuje politického vměšování, vyhýbá se prezentaci jako ideologická alternativa a zdržuje se rozšiřování vojenské podpory jakýmkoli politickým frakcím na kontinentu. Obchodní vztahy Afriky se západními zeměmi také spojují její vyhlídky na hospodářský rozvoj s demokratickým světem a existuje určitá hlasitá podpora univerzálních hodnot, jako je závazek k demokratickým principům nebo závazky k jejich dodržování.

V posledních měsících došlo ve vztahu mezi Ruskem a Afrikou k významným posunům. Moskva zaujala jasný postoj k západoafrickým národům a trvala na pokračující přítomnosti ruských vojenských prostředků po rozpuštění Wagner PMC.

---

ČTĚTE TAKÉ: Rusko může řídit vlnu africké migrace do Evropy

---

Převod bývalých aktivit Wagner PMC na ruské ministerstvo obrany se projevil v září během diplomatických misí náměstka ruského ministra obrany Januse-Bek Jevkurova v západní Africe. Kromě toho náměstek GRU Andrej Averyjanov aktivně předělává bývalé jednotky Wagner Group pro pokračování zpravodajských operací v Africe. Oficiální jednání, která se konala převážně v Mali, byla vedena mezi ruskou delegací a vůdci Mali, Burkiny Faso a Nigeru, z nichž všechny tři nedávno zažily vojenské převraty. Vůdci těchto národů uzavřeli dohodu o vzájemné pomoci, která symbolizuje jednotný blok a ustavuje oficiální vojenskou alianci s Ruskem. Současně se v Libyi rozvinula jednání s generálem Chalífou Haftarem, vůdcem východní Libye a dříve spojencem „wagneritů“. V září 2023, měsíc po Prigožinově smrti, Haftar dokonce navštívil Moskvu.

Vývoj znamená vytvoření osy spojenců Ruské federace v severní Africe, která zahrnuje Súdán, Středoafrickou republiku, Libyi a Alžírsko. Kromě toho Rusko nyní jedná prostřednictvím přímých vojenských dohod, zapojuje se do aktivních operací a navazuje spojení prostřednictvím oficiálních kanálů spíše než prostřednictvím soukromých armád.
Vedení těchto operací zůstává nejisté. Například generál Sergej Surovikin, který z velké části zmizel po Wagnerově pochodu na Moskvu letos v červnu, nedávno cestoval s delegací do Alžírska. Objevily se návrhy, že by mohl mít za úkol vést to, co zbylo z Wagner PMC v Africe, nebo alespoň to použít k provádění operací v boji proti islamistům v regionu, podobně jako jeho akce proti povstalcům v Sýrii.

Nedávné snahy Američanů o spolupráci se západoafrickými národy jim mohou pouze nabídnout demokratickou agendu. To však pro tyto národy není příliš přitažlivé. Místo toho mnohem silněji rezonuje antikoloniální agenda. Slouží ke sjednocení obyvatelstva, protože antikoloniální nálady stále přetrvávají navzdory konci formálního kolonialismu. Trvalá přítomnost Francie v regionu tyto nálady posiluje. Mezitím se ekonomická situace v těchto zemích navzdory plynutí času nezlepšila, což dále zdůrazňuje jejich boje se Západem, zejména s Francií.

Rusko má v regionu několik cílů. Patří mezi ně rozšíření jejího vlivu v rámci Organizace spojených národů zajištěním hlasů afrických států spolu s globálním šířením její protizápadní ideologie s cílem přetvořit mezinárodní mocenskou dynamiku. Putinovo úsilí o globální přeorientování na multipolaritu je v souladu s úspěšným prosazováním ruských ideálů na africkém kontinentu. Silně rezonuje důraz na autenticitu a národní hodnoty. Pro tyto národy není demokracie prioritou; preferují autonomii v rozhodování. Odmítají mezinárodní zásahy a sankce a upřednostňují suverenitu.

Navíc kontrolou migračních toků z Afriky je možné vyvinout významný tlak na Evropu. Příliv migrantů často vyvolává vážné politické neshody v zemích EU a zvyšuje popularitu krajně pravicových stran. Zájem Kremlu spočívá v destabilizaci Evropy a takový destabilizační scénář je naprosto v souladu s jeho cíli. Rusko vyvinulo strategii pro vytváření toků uprchlíků během bombardování v Sýrii. Nyní může Kreml uplatnit podobný přístup v Sahelu. V tomto kontextu Rusko čelí minimálnímu riziku a zároveň sklízí politické dividendy ze záměrného vytváření chaosu v zemích, o nichž tvrdí, že jim pomáhá.

Další významný ruský zájem na kontinentu je vázán na uran. Rusko i Niger patří mezi deset největších světových exportérů. Pokud by se zastavily dodávky uranu z Nigeru do Evropy, vznikl by deficit, který by mohl Francii odradit od uvalení sankcí na Rusko.

Ruský vliv výrazně vzrostl v Západní a Severní Africe, ale v Mosambiku Rusové neuspěli. Wagner se tam snažil operovat, ale nevyšlo to. V Jižní Africe je nyní ruská politika extrémně aktivní, protože místní vláda má velmi úzké, velmi dobré vztahy s Ruskem. Ruské zájmy v Africe se často prolínají s opakujícími se převraty na kontinentu. Na vzestupu jsou také „antikoloniální“ nálady , které vedou ke vzniku vůdců s užšími vazbami na Rusko. Vojenské převraty se v posledních letech staly v oblasti Sahelu samozřejmostí a podobné vzorce se objevují v různých zemích.

2024: Čad

Čad je další zemí, která byla svědkem vojenského převratu v roce 2021. V dubnu rebelové sídlící v Libyi prolomili kontrolní stanoviště a postoupili do země v den prezidentských voleb. Jen o několik dní později byl v následujícím konfliktu zabit prezident Idriss Déby, který vyhrál své šesté funkční období v řadě . Zatímco ústava nařizovala, aby předseda parlamentu převzal prezidentský úřad, armáda rozpustila parlament, pozastavila platnost ústavy a prozatímním prezidentem dosadila generála Mahamata Idrisse Débyho, syna zesnulého prezidenta.
Protiústavní předání moci vedlo k nepokojům v hlavním městě, ale to bylo rychle potlačeno armádou. Některé informace naznačují, že rebelové absolvovali výcvik od Wagner Group. Podle těchto zdrojů americká rozvědka v roce 2023 upozornila úřadujícího prezidenta na plánovaný převrat rebelů zahrnující Wagner Group.

2023: Niger
Niger s 25 miliony obyvatel patří k nejchudším zemím světa, přičemž 40 % jeho rozpočtu závisí na zahraniční pomoci . Navzdory svému bohatství v oblasti uranu (v celosvětovém měřítku na pátém místě v produkci), zlatu a dalších nerostných surovinách čelí Niger vážným omezením při rozvoji své zdrojové základny.

Přítomnost uranu v zemi vystupuje prominentně v diskusích o ruských zájmech. Rozšířením svého vlivu v Nigeru by Moskva mohla prohloubit globální závislost na svém jaderném energetickém sektoru. Přestože je Rusko šestým největším producentem uranu na světě, ovládá přibližně 45 % světového trhu konverze a obohacování uranu.

Po převratu v červenci 2023 zaplavily celosvětová média obrázky shromáždění , na nichž byli demonstranty ohánějící se ruskými vlajkami a proputinovskými hesly, včetně „Pryč s Francií“. Místní krejčí dokonce hlásili, že dostávají požadavky na výrobu ruských vlajek a také vlajek od sousedních zemí, jako je Burkina Faso, Guinea a Mali, z nichž každá také zažila převraty.

Červencové vojenské převzetí znamenalo pátý převrat Nigeru od vyhlášení nezávislosti na Francii v roce 1960. Armáda zatkla prezidenta Mohameda Bazouma v jeho rezidenci a prohlásila, že se chopila moci. Generál Abdurahman Chiani, dříve šéf prezidentské stráže, se prohlásil za nového vůdce národa. Zatímco západní státy a oficiální Rusko převrat odsoudily, ministerstvo zahraničních věcí v Moskvě varovalo před vnějšími zásahy do záležitostí Nigeru a považovalo je za potenciálně kontraproduktivní. Mezitím Jevgenij Prigožin, šéf Wagner PMC, otevřeně vyjádřil podporu událostem probíhajícím v Nigeru.

Převrat přišel v době, kdy Niger konečně dosahoval hospodářského i politického pokroku. Bazoumovo vítězství ve volbách v roce 2021 se zdálo znamenat pro zemi obrat směrem k demokratickým hodnotám. Nový prezident obhajoval vzdělání dívek, jehož cílem bylo snížit porodnost (nejvyšší na světě) a převedl ekonomiku ze stagnace na růst: před převratem v roce 2023 se předpovídalo, že HDP Nigeru poroste o 7 %. Bazoum navíc sloužil jako pilíř podpory pro západní národy. Niger hostí přibližně 1 100 amerických a 1 500 francouzských vojáků a také několik bezpilotních základen.

Po převratu sám Bazoum uvedl ve sloupku pro The Washington Post , že povstalci by mohli pozvat Wagner PMC do země, čímž by se celý Střední Sahel – Mali , Burkina Faso a Niger – dostal „pod ruský vliv“. Jak se dalo očekávat, junta, která se chopila moci, již podnikla kroky k přerušení vztahů se Západem, oznámila ukončení vojenských dohod s Francií a zablokovala vysílání z francouzských kanálů France 24 a RFI.
Sousedé Nigeru vyjádřili ohledně převratu smíšené pocity. Mali a Burkina Faso, které nedávno samy zažily převrat, juntu podporovaly . Jejich úřady uvedly, že by jakýkoli zahraniční zásah do záležitostí Nigeru považovaly za vyhlášení války proti nim. Vedoucí představitelé Hospodářského společenství západoafrických států (ECOWAS), které zahrnuje 15 zemí, pohrozili vojenskou intervencí v Nigeru, pokud junta neobnoví původní směřování moci. V reakci na to povstalci prohlásili , že v takovém scénáři prezidenta zabijí. Nigérie – mnohem větší soused Nigeru – prohlásila, že nedovolí, aby došlo k převratům jeden po druhém, a podnikla konkrétní opatření zastavením dodávek elektřiny do Nigeru.

Před smrtí Prigožina koncem srpna junta údajně požádala o pomoc Wagner Group. Washington si toho všiml, náměstkyně ministra zahraničí USA Victoria Nulandová se začátkem srpna zapojila do „obtížných“ jednání se zástupci junty. Nulandová varovala , že USA přestanou poskytovat vojenskou podporu zemi, pokud junta odmítne předat moc legitimnímu prezidentovi. Nulandová oficiálně uvedla, že povstalci nejsou nakloněni přijmout žoldáky Wagnerovy skupiny do země, protože řekla, že nové mocnosti v Nigeru chápou rizika, která takové rozhodnutí představuje pro suverenitu země.

Všiml si toho nejen Washington. V srpnu obvinil ukrajinský prezidentský poradce Míchalo Podoliak Rusko z účasti na vojenském převratu v Nigeru: „Toto je standardní ruská taktika – odvést pozornost, využít moment a eskalovat konflikt.

Moskva však jakoukoli účast na převratu v Nigeru popírá a někteří experti o skutečné účasti Ruska pochybují. Například bývalý korespondent Bloombergu Javier Blas se domnívá, že Kreml není přímo spojen s převratem, i když jeho propagandistická mašinérie jistě rozdmýchala protifrancouzské a protiamerické nálady v celém regionu Sahel.
V Nigeru pravděpodobně hrály roli především osobní motivy. Pokud jsem pochopil, bývalý prezident Mohamed Bazoum plánoval provést vojenské reformy, v důsledku čehož měl být šéf jeho stráže, generál Abdurahman Tchiani, odvolán ze své funkce.

Podobný názor vyjádřil i americký ministr zahraničí Antony Blinken: „Myslím, že to, co se stalo a co se stále děje v Nigeru, nebylo podníceno Ruskem ani Wagnerem, ale…pokoušeli se toho využít. Každé jedno místo, kam tato Wagnerova skupina odešla, následovala smrt, ničení a vykořisťování.

Zdroj náhledové foto: Shutterstock.com