Zdena Mašínová: Ta, která ví, co dokáže totalita

Rozhovor s dcerou odbojáře o demokracii v tísni, babiččině důslednosti a čistém svědomí.

Otce jí popravili nacisté, maminka zemřela v komunistickém vězení a její bratři se prostříleli do svobodného světa. Není se co divit, že se Zdena Mašínová nerada vrací do minulosti. Jenže roky dávno uplynulé ji stejně dohánějí. Například když odmítla vysoké státní vyznamenání od prvního polistopadového prezidenta a někdejšího disidenta Václava Havla. Nemohla mu odpustit, že nechal u moci i bývalé komunisty. „Byli jsme takto vychovaní. Kde je zlo, musí se proti němu postavit, vystoupit – i za cenu osobní újmy. Podle toho jsme se celý život chovali,“ říká Mašínová. Vyznamenání nakonec, pro někoho překvapivě, převzala z rukou bývalého člena KSČ prezidenta Petra Pavla. „U něho nakonec rozhodla jeho podpora Ukrajině,“ vysvětluje žena, která se před lety rozhodla nikdy nemít děti. Aby si nemusely prožít byť jen zlomek toho, co ona. Dodnes toho nelituje.

Žije v moderním domově důchodců na okraji Olomouce, o němž se smíchem říká, že to je takový „pětihvězdičkový starobinec“. V listopadu oslavila Zdena Mašínová 90. narozeniny, současně to na podzim bylo také 70 let od útěku jejích bratrů do západního Berlína. Právě o odbojové skupině okolo Ctirada a Josefa Mašínových pojednává nový film Bratři, který byl loni uveden do kin. „Myslím, že to bylo natočené dobře,“ říká.

Neo: Takže se vám film o vašich bratrech líbil?

Ano, líbil, i když si myslím, že by to v některých místech bylo zapotřebí sestříhat, protože to bylo moc rozvláčné. Ale jinak – například z psychologického hlediska – to bylo opravdu povedené.

Neo: Ve filmu hrajete i vy, ztvárnila vás Karolína Lea Nováková. Jak jste se s tou postavou ztotožnila? Byla jste to opravdu vy?

Je těžké se k tomu vyjádřit, protože osobní vztah ke všem těm událostem mám velmi specifický. Těžko se mé osobní prožitky, pocity a zkušenosti dají předat. Navíc jsem ztvárněné události vnímala jinak tehdy jako mladá žena a jinak dnes, na konci života. Ale současně musím říct, že to pro mě samotnou bylo docela překvapení znovu na plátně vidět události, které se odehrály před desítkami let.

Neo: V jakém smyslu?

Nerada se k těm historickým událostem vracím. Dotýkalo se to mě osobně i mých velice blízkých osob. Velmi těžko se s tím člověk vyrovnává – jinak v mládí a jinak v mém vysokém věku. Překvapilo mě to, protože dříve jsem byla schopná se na tyto události dívat s větším odstupem. Dnes je to mnohem intenzivnější.

Neo: Je pravda, že jste byla v dětství přezdívaná Nenda?

Ano, to vzniklo ze slova Zdena. Moje maminka mi říkala Nenuško, bratři mě oslovovali Nenda. Nebo Mordušo. To když se na mě zlobili. Pochopte, byla jsem nejmladší, navíc jsem se narodila s tělesným handicapem, a tak jsem měla různé úlevy. Někdy jsem se toho pokoušela využívat, jak už to tak bývá. A když to bratři poznali, byla jsem Morduša. Ale jinak se ke mně chovali velmi rytířsky, jak je to učil náš otec.

Neo: Tatiana Dyková hraje ve filmu vaši maminku, ostatně ženský pohled je ve filmu poměrně výrazný. Herečka o své roli Zdeny Mašínové starší v jednom rozhovoru řekla, že „hledá místo v nelehké době pro sebe i pro svou rodinu“, že chce zůstat „věrná sobě, svému muži a stále milující své děti“. Je to pravda?

Paní Dyková svou roli skutečně zvládla velmi dobře, pro mě to ale bylo i tak poměrně vzdálené. Nikdo nemohl znát moji maminku věrněji než já, její dítě. I fyziognomicky byla odlišný typ než ve filmu.

Neo: Tatiana Dyková ještě řekla: „I dnes žijeme v nelehké době, témata se v různých oblečcích opakují, silné ženy budou vždy inspirovat.“ Souhlasíte?

Svým způsobem určitě. Už jen proto, že má maminka byla vychovávaná v silně vlastenecké rodině. Byla hudebně i výtvarně velmi talentovaná. Bohužel její matka, má babička, měla v rodině velmi silný hlas a víceméně určila mé matce její osud. Nebyla totiž spokojená s tím, že její syn, můj strýc, nesplnil její přání, aby studoval techniku a následně převzal podnik svého otce. Místo toho tajně nastoupil na Vojenskou akademii. Proto pak babička určila, že má maminka po maturitě musela jít studovat na Vysoké učení technické. Babička zkrátka rozhodla, že má matka převezme rodinný podnik. I tak to nakonec bylo všechno jinak.

Neo: Jak to, co se stalo?

Rodina žila v Olomouci, což tehdy bylo město se silnou vojenskou posádkou. Mládež se tam scházela v Národním domě, kam chodili i mladí důstojníci, kteří se třeba vrátili ze služby v československých legiích, což byl také případ mého otce Josefa Mašína. K mé matce, krásné modrooké blondýnce, se nejprve několik měsíců ani nepřiblížil. Až když byl přeložený do Prahy, napsal jí krátký dopis s prosbou, jestli by se s ním setkala. V té době ale nebylo možné, aby se mladá dívka z dobré rodiny jen tak courala s nějakým důstojníčkem. I tak se má maminka s mým tatínkem setkala. Přijel tehdy z Prahy do Olomouce, představil se a řekl, že nemá zájem o žádné dlouhé známosti, a rovnou se jí zeptal: „Slečno, chcete si mě vzít?“ To byl přesně náš otec!

Neo: A co na to vaše maminka, nebyl další důstojník v rodině problém?

Můj tatínek byl velmi pohledný muž, byli s mojí maminkou velmi krásný pár. Ale rozhodující samozřejmě bylo, co na to má babička, která říkala, že se k rodině už nesmí přiblížit žádný voják – právě kvůli mému strýci Ctiboru Novákovi, kterého později popravili komunisté. Nakonec to ale mělo zajímavé rozuzlení: byla to právě budoucí tchyně, která si svého nastávajícího zetě zamilovala. Oba totiž měli podobné charakterové vlastnosti. Má babička, i když jsem jí tak neříkala – byla to pro mě Emma –, byla už tehdy ženou jednadvacátého století. I moje maminka byla překvapená, jak nakonec její matka zareagovala a se sňatkem souhlasila.

Neo: Zdědila jste od své maminky nějaké vlastnosti? Třeba její sílu vyrovnávat se s těžkým životním osudem? Několikrát jste se v minulosti svěřila, že jste dokonce uvažovala o ukončení života, ale nikdy jste to neudělala.

Mám spíše pocit, že jsme já a bratr Josef inklinovali spíše k rodině našeho otce, který byl nesmírně zásadový. Naše maminka byla spíše bohém. Po svém otci Leopoldovi, který byl velmi společenský. S bratrem Josefem jsem byla více do rodiny svého otce, vojáka, zatímco Ctirad inklinoval se svým uměleckým talentem více k matce.

Neo: Ostatně i ve filmu je vidět, jak rozdílní byli vaši bratři, že byl každý jiný.

Ano, je to tak. I když i Ctirad byl nesmírně zásadový, až někdy nepříjemně.

Neo: Vaše babička Emma vás za okupace zachránila před tím, aby vás nacisté poslali na smrt. Po zatčení vašeho tatínka, člena odbojové organizace Tři králové, a následně i maminky měli jít vaši bratři na převýchovu do Německa. Vy byste ale v žádné německé rodině patrně neskončila, protože jste byla od narození tělesně postižená. Ale Emma přemluvila okupační úřady, aby všechny děti zůstaly u ní. Bylo to tak?

Život mi de facto zachránila naše hospodyně. Za první republiky to bylo běžné, že si středněstavovské rodiny braly dívky na výpomoc do domácnosti. Jmenovala se Marie Neubauerová, byla to Němka, pocházela ze Sudet a neuměla ani slovo česky. Rodiče ji vybrali právě proto, abychom se my děti naučily německy. Učily jsme se tehdy ještě anglicky a rusky. Po okupaci, když už byl otec v ilegalitě, u nás gestapo dělalo téměř každý den prohlídky. Při jednom takovém přepadu poslali naši maminku do vězení na Pankráci. Byla tam mimochodem v jedné cele s Miladou Horákovou, která byla v té době v hodně žalostném stavu. Tehdy ale přežila, popravili ji až komunisté. Ale zpátky k nám. Hospodyně Marie měla nás děti připravit do transportu. To znamenalo, že by bratři putovali do německé rodiny na převýchovu a já bych patrně skončila v plynové komoře jako postižené dítě. Měla jsem vrozenou vadu nohou. Tehdy ještě nebyl ultrazvuk a další moderní technika, takže lékaři nepřišli v těhotenství na to, že mám v těle své maminky špatnou polohu – měla jsem kvůli tomu nedovyvinuté klouby. Hospodyně Marie ale byla natolik duchapřítomná, že si vzpomněla na naši babičku Emmu z Olomouce, která mluvila velmi dobře německy, a navíc měla vystupování na úrovni. Řekla, že nás německým úřadům nevydá, pokud nebude přítomen někdo z rodiny. Emma okamžitě přijela do Prahy a gestapákovi řekla, že nás bude vychovávat přísně v německém duchu. Babička pak s námi zůstala až do konce války.

Neo: Jak na její výchovu vzpomínáte?

Když jsem byla mladá, byl mi její způsob výchovy velmi nepříjemný. Ale čím jsem starší, tím mám pro ni větší pochopení. Pocházela ze čtrnácti dětí, byla nejstarší děvče, přecházela tak na ni povinnost starat se o ostatní sourozence. Celý život byla velmi kritická k ženám a nejvíce ke své matce. Tatínek byl pro ni vším, zatímco maminka byla na vedlejší koleji. Když jsem se na to později ptala, řekla mi: „Prosím tě, čtrnáct dětí…“ Tehdy mi bylo asi dvacet, takže jsem zareagovala: „Ale na to museli být dva, ne?“ Ona mi na to odsekla: „Nebuď nevkusná!“ A konec diskuse. Byla nesmírně prudérní, což bylo značně obtěžující. Teď si ale uvědomuji, jak byla její výchova správná, jak byla důsledná, i když to byl pro mě často horor.

Neo: Možná vám právě ta důslednost pomohla později překonat velké životní překážky, nebo vám mohla pomoci, když jste pátrala po hrobu své maminky.

Ještě maličko odbočím k babiččině důslednosti. Měla jsem třeba sraz s kamarády. Ona mi řekla, že do deseti večer musím být doma. Vrátila jsem se v deset deset, otevřela dveře, dala mi facku, dveře zase zavřela a já zůstala do rána na chodbě na schodech. To nebyla babička, to byla Emma! (směje se). I tak jsem jí za mnohé vděčná, musím říct, že na ni vzpomínám v dobrém.

Neo: Zpátky k oné důslednosti, jak jsem se na ni ptal. Ostatky vaší matky nechali komunisté zcela nedůstojně vhodit do hromadného hrobu na hřbitově v pražských Ďáblicích. To jste ale samozřejmě nevěděla, protože vám nikdo neřekl, kde vaše maminka skončila. Jak se vám to nakonec podařilo zjistit?

Když mě propustili z vězení, věděla jsem, že maminka je velmi vážně nemocná. Žádaly jsme s babičkou i prezidenta Antonína Novotného, aby ji propustili, což se samozřejmě nestalo.

Po dlouhém pátrání jsem pak zjistila, že zemřela ve vězení na pražské Pankráci. Žádala jsem o její ostatky, což úřady odmítaly. Babičce na tom hrozně záleželo, abychom ji mohli důstojně pohřbít. Běhala jsem tehdy po Praze a snažila se zjistit, kam maminčino tělo odvezli. Byla jsem i na jedné policejní stanici v centru města, kde jsem na vrátnici prosila, jestli bych se nemohla setkat s někým, kdo by mi dal potřebné informace. Odešla jsem samozřejmě s nepořízenou. Co se dělo pak, si pamatuji, jako by to bylo včera. Stála jsem na chodníku, zklamaná, když kolem mě někdo prošel a takhle přes rameno mi řekl: „Běžte do Ďáblic.“ Musel to být někdo, kdo mě slyšel na té vrátnici.

Neo: Takže jste vyrazila na ďáblický hřbitov.

Tehdy jsem ani nevěděla, kde Ďáblice vůbec jsou, nebydleli jsme v té době v Praze. Pak jsem si to zjistila. Vešla jsem na hřbitov a zase v jistých rozpacích tam stála a nevěděla, co dál. Z jednoho domku vyšel muž, prohlížel si mě a pak se zeptal, jestli něco hledám. Svěřila jsem se mu a on mi pověděl: „Když mi slíbíte, že to nikomu neřeknete, něco vám ukážu.“ Vzal mě do kanceláře, otevřel tlustou knihu, kde mi ukázal jméno mé maminky a u ní číslo, tedy místo na hřbitově. Následně mě vedl podél zdi, až jsme došli ke smetišti, kde bylo po pravé straně čerstvě vykopané místo, tak čtyři krát pět metrů. Řekl mi, že tam přijelo nákladní auto a vysypalo do vykopané šachty ostatky vězňů, mezi nimi i moji maminku. Znovu mi pak zdůraznil, že to nesmím nikomu říct.

Pak jsem tam desítky let tajně chodila dávat kytičku.

Neo: Až před pár lety se uskutečnil pokus o exhumaci, ale na rozdíl od umučeného pátera Toufara skončil neúspěšně. Vaši bratři na ďáblickém hřbitově nikdy nebyli, je to tak?

Ano, nebyli. Už se nikdy nevrátili.

Neo: Poprvé jste se s Josefem potkala v Dánsku v roce 1969. Jaké to bylo, vidět se poprvé od roku 1953 se svým sourozencem?

Velice dojemné. Bratr počítal s tím, že už se do Československa nevrátím, že s ním odjedu do Spojených států. Jenže já v té době žila s babičkou Emmou, maminka už byla dávno po smrti, a také jejího bratra Ctibora Nováka, jak už jsem to zmiňovala, nechali komunisté popravit. Nemohla jsem ji tady nechat samotnou, byla už v požehnaném věku. Bylo to těžké rozhodování, ale nakonec jsem se do Československa vrátila.

Neo: Je pravda, že jste v 50. letech nevěděla o odbojové činnosti svých bratrů?

Skutečně to dělali velmi konspirativně. Detaily jsem skutečně neznala. Ani jsme spolu nebydleli. Bratři žili s matkou v Poděbradech, já s babičkou Emmou v Jeseníku. Do Poděbrad jsem ale jezdila a oni zase za námi. Tušila jsem, že něco dělají.

Neo: Nic vám neřekli asi také proto, aby vás chránili před případným obviněním, že jste jejich „záškodnickou činnost“ neohlásila.

Samozřejmě. Kdybych byla v lepším zdravotním stavu, určitě bych ale s bratry spolupracovala. V dětství jsem prodělala šestnáct operací dolních končetin, nemohla jsem jim pomáhat.

Neo: Je pravda, že si u vás bratři při návštěvě nechali sušit hořáky na zapalování seníků?

Ano, to je pravda, schovali si to u mě. Jak jsem říkala, něco jsem tušila, ale detaily jsem neznala.

Neo: Pokaždé když se volí v Česku nový prezident, dostane kandidát otázku, jestli vyznamená bratry Mašínovy. Co si o tom myslíte?

No, vůbec nic. Jen k tomu musím říct, že to, co se v naší rodině dělo od otcova protinacistického odboje, byla pro nás povinnost. Byli jsme takto vychovaní. Kde je zlo, musí se proti němu postavit, vystoupit – i za cenu osobní újmy. Podle toho jsme se celý život chovali.

Neo: Zažila jste nesmírné utrpení, strávila jste asi měsíc v samovazbě, v zimě, každý den vás vyslýchali, ačkoli jste trpěla zdravotním handicapem na nohou, vodili vás po schodech se zavázanýma očima. Po propuštění vás zaměstnali jenom jako myčku laboratorního skla, dlouhé roky vás sledovala StB…

Bylo to náročné, ale člověk má aspoň čisté svědomí. Zvládla jsem to také díky genům svých rodičů, i když oba byli povahově značně rozdílní. Maminka pocházela z aktivní sokolské rodiny, tatínek byl důstojníkem československé armády, cítil povinnost postavit se zlu.

Neo: Myslíte si, že vaši bratři někdy budou vyznamenaní?

To opravdu nevím. Já jsem se nakonec rozhodla od prezidenta Petra Pavla převzít vyznamenání, protože jsem to brala tak, že je to pro celý třetí odboj. Tak jsem to i prezidentovi řekla.

Neo: I když je to bývalý člen KSČ, rozhodující pro vás byla jeho podpora Ukrajině, je to tak?

Jeho postoj k Ukrajině byl skutečně rozhodující důvod, proč jsem se nakonec rozhodla od něho medaili převzít. Od počátku ten konflikt bedlivě sleduji. Je to velké nebezpečí pro celou Evropu, konec je v nedohlednu, mám z toho velké obavy. Jsem už na konci života, před sebou už toho moc nemám. Ale skutečně si nepřeji, abychom museli prožít třetí světovou válku. To by byla katastrofa. Západ nemá tušení, co to je totalitní režim.

Neo: Věděl to ale Václav Havel, od něhož jste vyznamenání odmítla převzít. Stejně tak od jeho následovníků Václava Klause a Miloše Zemana.

V případě Havla se skutečně udivilo hodně lidí. Když nás nacisté nechali za okupace vystěhovat z Prahy do Poděbrad, žila tam i rodina Havlů. Bratři Ctirad a Josef byli s Václavem Havlem na koleji Jiřího z Poděbrad. Havel pocházel z trochu prominentní rodiny. Oba bratři byli k němu velmi kritičtí, nelíbilo se jim jeho chování ve škole, ale i jinde. Takže jsme měli k Havlovi takový postoj.

Neo: Také jste to zdůvodnila tím, že po sametové revoluci nechal Havel a další disidenti u moci bývalé komunisty, prvním československým premiérem se stal Marián Čalfa, který byl členem KSČ od svých osmnácti let v roce 1964 až do roku 1990. Sametovou revoluci jste před lety dokonce nazvala šaškárnou.

No právě. To byl ale i můj problém s disentem. Aktivní v něm byli rovněž bývalí komunisté, které jsme velmi důvěrně poznali v 50. letech. Moc dobře jsme věděli, jak se v té době chovali. Proto jsem nabídky, abych se do disentu zapojila, odmítala.

Neo: V poslední době je velice frekventovaným spojením „nová totalita“. Používají to kritici současných poměrů, na protivládních demonstracích se mluví o návratu do 50. let. Dokonce také expremiér Andrej Babiš, šéf hnutí ANO, mluvil o nové totalitě. Co si o tom myslíte?

O organizátorech protivládních demonstrací nic nevím, neznám je, takže bych se k tomu nerada vyjadřovala. A když o tom mluví Babiš, to jde skutečně mimo mě. Všichni přece dobře víme, kdo je pan Babiš.

Neo: Prominentní komunista, který byl natolik prověřený, že mohl za minulého režimu pracovat v podniku zahraničního obchodu v Maroku, a také spolupracovník Státní bezpečnosti…

No právě. Patřil k nastupující garnituře.

Neo: S bratrem Josefem jste prý díky moderním technologiím v kontaktu každý den. Je to skutečně tak?

Zrovna dneska dopoledne mi volal z Říma, kde zrovna je. Ale obvykle se ozve večer, kdy je v Americe dopoledne. Měli jsme k sobě už od dětství hodně blízko. Když šel náš tatínek za okupace do ilegality, několikrát nás potajmu navštívil. Jednou jsem se dokonce probudila a všimla jsem si, jak od mé postýlky rychle odskočil. Dodneška vidím jeho oči. Hned ráno jsem pak říkala: „Byl tady tatíček.“ Ale celá rodina tvrdila, že se mi to jenom zdálo. To abych se náhodou neprořekla, když k nám chodilo gestapo, nebo třeba mezi jinými dětmi. Tehdy mi mohlo být takových pět, šest let. Otec tehdy vedl vážnou řeč se Ctiradem, který byl už od dětství velmi tvrdý hoch, na svůj věk hodně vyspělý. Řekl mu, že už se asi živý nevrátí a aby pomohl naší mamince při výchově Josefa a mě. Ctirad se pak skutečně snažil nám otce nahrazovat, čemuž odpovídal náš vztah k němu.

Neo: Josef je velkým příznivcem Donalda Trumpa. Mluvíte spolu někdy o politice?

Ano, ale na některých věcech se neshodneme. Do Spojených států jsem se poprvé dostala až v roce 1992. To ještě žil i Ctirad. Poznala jsem, co totalitní režimy všechno způsobily. Nejen že rozdělily národy, ale i osobní vztahy. S bratry nám hodně dlouho trvalo, než jsme si porozuměli. Byla jsem šťastná, že mohli žít ve svobodném světě, že nepoznali, co všechno totalitní režim obnášel. Trvalo jim opravdu dlouho, aby pochopili, co totalita vlastně znamená. Měli dojem, že jsme ji klidně přijali a žili v ní. Nebyla to samozřejmě pravda.

Neo: Mluvili jste s Josefem také o Trumpovi?

To jsme se s Josefem dost pohádali. Stačí mi se na Trumpa jenom podívat, ani nemusí mluvit, a poznám, že je to typ nebezpečného totalitního člověka. Kdyby to šlo, měl by v jakékoli společnosti tyto sklony. Opravdu mi stačí se na něj jenom podívat. Mám tuhle rozpoznávací vlastnost, prý po otci, který také dokázal takhle přečíst lidi. Už se mi to v životě dost osvědčilo.

Neo: Dlouhodobě vám vadilo, že po sametové revoluci zůstala v parlamentu komunistická strana. Po posledních volbách už tam ale nemá ani jednoho poslance. Jste spokojená, že jejich vliv na politiku klesl k nule?

Samozřejmě. Dlouho jsem slyšela, že když jsou v parlamentu, je to strana, kterou zvolili lidé. Ale pro mě se nic nezměnilo. Strašně mně vadil Havlův postoj ke komunistům. Bylo jasné, že vybudování skutečné demokracie potrvá dlouhé roky. To se nezmění hned, jako když si vezmete jiný kabát. Bývalí komunisté žili v určitém prostředí, měli určité myšlení. Proto o tom stále mluvím s mladými lidmi, abych jim vyprávěla o totalitě, o vlastní zkušenosti, i když vím, že osobní prožitky se těžko předávají. Mluvím s nimi o tom, aby byli opatrní a podobné totalitní uvažování nikdy nepřijali, že je to velmi nebezpečné.

V lidské společnosti se vždycky budou takové totalitní typy vyskytovat. Na to je potřeba dát velký pozor a umět rozlišovat charaktery.

Neo: Nelitujete, že jste neměla vlastní děti?

Ne, nelituji, i když mnoho lidí to nedokázalo pochopit. Nikdy jsem se nechtěla vdávat a mít děti, ale nakonec jsem měla skvělého manžela, který mi byl velkou životní oporou, i když byl o dvacet let starší a byl už bývalý komunista. Pocházel ze židovské rodiny, za války se zapojil do komunistického odboje, ale později se s touto ideologií rozešel.

Když vidím, co civilizace se společností dělá, nerada bych, aby něco podobného musely zažít mé děti, i když třeba v trochu jiné podobě, než jsem zažila já.

Rozhovor vyšel v tištěném Zimním speciálu Neovlivní.cz.

---

Zdena Mašínová (90)

• Rodilá Pražačka strávila značnou část dětství na různých klinikách, protože měla vážné postižení nohou, prodělala 16 operací. Dnes je na vozíku.
• Její otec Josef Mašín byl legionářem a za okupace členem protinacistické odbojové skupiny Tři králové. Po dopadení byl 30. června 1942 popraven.
• Její starší bratři Ctirad a Josef vytvořili ozbrojenou protikomunistickou skupinu, v říjnu 1953 se prostříleli do západního Německa.
• Maminka Zdena byla následně ve vykonstruovaném procesu odsouzena na 25 let za velezradu a špionáž. Byla vážně nemocná, zemřela na Pankráci 12. června 1956.
• Ve vazbě skončila i sama Zdena, nakonec ji propustili.
• Je držitelkou několika polistopadových ocenění. Prezident Petr Pavel jí 28. října 2023 udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Zdroj náhledové foto: Neovlivní.cz