Rozhovor se zakladatelem nadace Člověk v tísni o práci v extrémních podmínkách, smrti i naději uprostřed sutin a o tom, jak to celé kdysi začalo.
Václav Havel jej před lety veřejně označil za ideálního příštího prezidenta. Pro pevnost v názorech, znalost jazyků, charisma, schopnost mluvit spatra. I proto, že na rozdíl od dosavadních nájemníků Pražského hradu ho už téměř nepoznamenal komunismus. Ale především, jak Havel vypíchl v roce 2010 v Respektu: „Je dlouho obecně znám jako jeden z vůdců studentů v revoluční době a dobu, která od té doby uběhla, strávil především budováním a prací nejdůležitější české nadace Člověk v tísni, působící dnes na celé planetě a schopné leckdy někde pomáhat víc než sám stát.“ Jak se to celé přihodilo? Šimona Pánka v profilovém rozhovoru pro Neovlivní.cz zpovídá skutečný insider; přítel, který u všeho podstatného v posledních třiceti letech nechyběl – novinář a publicista Jan Pergler.
Poprvé jsem Šimona Pánka potkal v pondělí 20. listopadu 1989 na Albertově před Přírodovědeckou fakultou, kde jsme oba studovali. Vylezl tehdy na popelnici a řekl, že začala studentská stávka. Pak jsem ho vídal jen v televizi při jednání Občanského fóra.
Na svou alma mater se vrátil na Štědrý den roku 1989, aby si s námi připil na vítězství revoluce. V té době mělo Československo nekomunistickou vládu a na Pražském hradě se už skoro chystala inaugurace nového prezidenta. Po skončení stávky se zapojil do volební kampaně, severní Moravu objížděl s tehdejším lídrem OF Václavem Klausem. Na jaře roku 1992 vstoupil do redakce Lidových novin, kde jsme se znovu potkali, aby s Jaromírem Štětinou založil sbírku na pomoc Náhornímu Karabachu. Byl to prvopočátek organizace Člověk v tísni, která se z malé redakční kuchyňky rozrostla za třicet let na největší nevládní organizaci ve střední a východní Evropě s 2000 zaměstnanci a několikamiliardovým ročním obratem.
„Na začátku to byla parta dobrovolníků, bohatýrská doba, dobrodružství a trochu punk. Kdyby se naši dnešní zaměstnanci chovali bezpečnostně tak rizikově, jako jsme se chovali my v 90. letech, tak bych je musel vyhodit pro flagrantní porušení základních bezpečnostních pravidel,“ dodává s úsměvem Šimon Pánek.