Jiří Mádl: Nechci se cítit jako Ost-Block

Diváci ho mají po léta zafixovaného jako toho kluka, co dělá bláznivé kousky a loudí po dívkách první sexuální zkušenosti. Jiří Mádl v reálu a ve svých dvaatřiceti letech by podobnému obrázku těžko mohl být dál: Soustředěný, přemýšlivý, jistý si v režisérské cestě, kterou si vybral. Patří k osobnostem, které se nebojí říkat své politické názory nahlas, jakkoli to může být nepopulární. Udělal to v době Paroubkova odstřelu vlády a teď znovu, když se přidal k hlasům, které říkají „dost“ osobě premiéra Andreje Babiše. „Protesty už teď splnily svůj účel alespoň v tom, že se zhmotnila dorostlá vyspělá společnost a potkala se. Mohla se vidět a ujistit se, že jsme se nezbláznili. A hlavně se ukázalo, že to je celorepubliková záležitost, nejen záležitost Prahy. Alespoň tohle už si netroufne říct ani prezident, a naopak je vidět, jak se pletl. A že výrazy pražská kavárna a lepšolidi z něj opravdu dělají Jakeše už i v očích jeho příznivců.“

Do šestnácti let hrál závodně hokej, pak si ale Jiří Mádl zlomil ruku a všechno bylo jinak. Náhodou v televizi zahlédl, že se do nového filmu hledají kluci, kteří jsou dobří na zimní sporty. A tak to šel zkusit. Nakonec ho dvě teenagerovské komedie Snowboarďáci a Rafťáci proslavily. Od té doby nejen hraje, ale i režíruje a píše scénáře. A sám o sobě s úsměvem říká, že dělá hercům přesně to, co nesnášel. Předehrává. Angažuje se ale i v politice – v posledních týdnech podpořil demonstranty proti premiérovi a šéfovi hnutí ANO Andreji Babišovi. A na vlastní kůži si vyzkoušel, co znamená „trollování“.

Jiří Mádl ležící, spící. Foto: Z facebookových stránek J. Mádla

Neo: Výrazněji jste se politicky angažoval v roce 2010, kdy jste s Martou Issovou natočil klip „Přemluv bábu a dědu, ať nevolí levici“. Šel byste do toho znovu, kdybyste věděl, co pak bude následovat?

Ano, šel. Jsem strašně rád, že jsme to tehdy udělali.

Neo: Narážím na to, že někdo tu nadsázku úplně tak nepochopil a čelili jste nečekaně silným reakcím, že degradujete seniory. Abych byla konkrétní, třeba režisér Zdeněk Troška vám vyčítal, že „je to vulgární a bezcitné, navíc naivní, protože to způsobí opak, než byl záměr.“ Odradilo vás to tehdy?

Ne, už tehdy jsem totiž pochopil sílu tendenční interpretace, a to je užitečné znát. Bylo tam mnoho indicií, že je to drzá nadsázka, která aby mohla říct to důležité, používá drzost a náznaky jako nástroj k pozornosti. Například se tam u fotky Krejčíře mluví o talentovaných studentech, při slovech o cestě za prarodiči je vykolejený vlak. Dneska už vlastně víme, že to drtivá většina veřejnosti pochopila, ale někteří vycítili příležitost to obalit jinak a použít ve svůj prospěch.

Také je třeba chápat ten kontext. Tehdy poprvé padl všeobecný konsensus, že demokratické strany se nesmějí paktovat s komunisty, Paroubek udělal celosvětovou ostudu, když vyvolal hlasování o nedůvěře vládě během našeho předsednictví EU. Navíc v době, kdy jsme měli spoustu hmatatelných úspěchů, například řešení plynové krize. Ty reakce byly extrémně zlé i extrémně pochvalné až velebící, opravdová hysterie. Dneska by to na internetu vůbec nemělo sílu, ale tehdy to bylo první výrazné politické virální video. Nikdo to moc neznal, a tak to takhle prorazilo.

Neo: Pro server Seznam.cz jste nedávno řekl, že se „politice nevyhýbám, ale necítím, že bych měl s něčím takovým přijít.“ Nedávno jste ale vystoupil na demonstraci proti Andreji Babišovi. Co změnilo váš názor?

Těch věcí je víc, ale asi nejvíc opět ta mezinárodní ostuda. Když si jako politik nakoupil média. A pak ten obrovitánský střet zájmů, který z nás udělal opět Rusko. Já se opravdu bál číst zahraniční média a mluvit o tom s kamarády v cizině, styděl jsem se. Po tolika letech jsem se zase cítil jako Ost-Block. Po tom, kdy Babiš ustál únik nahrávky z porady, kdy ovlivňoval redaktory svých médií, pochopil jsem, čemu čelíme. Okouzlil svým marketingem své příznivce natolik, že by odmítli cokoli. I kdyby podřezával kůzlátka tupou lžící v přímém přenosu, oni by se na to dívat nechtěli a opakovali by jeho slova, že je to kampaň.

Neo: Premiér Babiš se nedávno nechal slyšet, že ani na minutu neuvažoval o tom, že by odstoupil. Co teď bude podle vás dál?

Nevím, co bude teď. Ale jsem si jistý, že to později dopadne dobře. Pablo Escobar (kolumbijský drogový baron, posléze dopadený, zastřelen na útěku z vězení, pozn. red.) také vypadal neporazitelně.

Co mě mrzí, je, že nás to jako zemi strašně zbrzdí a nápravu škod budeme pociťovat ještě hodně dlouho. Já si vlastně ani nemyslím, že tou úplně nejsilnější zbraní Babiše je marketing a už vůbec ne on sám. Jeho největší zbraní teď je, že se trefil do skvělé ekonomické situace ve střední Evropě. A proto se těžce vysvětluje, že škodí a že na blahobytu zásluhu nemá. Vezme peníze z rezervního fondu a koupí si tím voliče. Ale co když přijde krize, válka, přírodní katastrofa? Co budeme dělat? Začneme pálit ty červené čepice, aby nám bylo aspoň trošku teplo.

Neo: Jak dlouho můžou protesty trvat? Kdy je podle vás ten moment, kdy přestat?

Nevím. Teď ten moment ještě není. Ale pozor, protesty už splnily svůj účel alespoň v tom, že se zhmotnila ta dorostlá vyspělá společnost a potkala se. Mohla se vidět a ujistit se, že jsme se nezbláznili. A hlavně se ukázalo, že to je celorepubliková záležitost, nejen záležitost Prahy. Alespoň tohle už si netroufne říct ani prezident, a naopak je vidět, jak se pletl. A že výrazy pražská kavárna a lepšolidi z něj opravdu dělají Jakeše už i v očích jeho příznivců.

Jiří Mádl (32)

• Českobudějovický rodák, filmový herec, režisér a scenárista.
• Po gymnáziu krátce studoval psychologii na pražské FFUK, později absolvoval sociální a masovou komunikaci na privátní Univerzitě Jana Ámose Komenského v Praze, má za sebou kurz scenáristiky na New York Film Academy.
• V hereckých rolích ho můžeme vídat od roku 2004, jmenujme např. filmy Rafťáci, Snowboarďáci, Děti noci, Ro(c)k podvraťáků, Gympl, Konfident, Colette, Probudím se včera, Děti noci nebo Vejška.
• Za roli chlapce jménem Ubr v dramatu Děti noci získal na MFF Karlovy Vary Křišťálový glóbus za nejlepší mužský herecký výkon, je nejmladším držitelem tohoto ocenění.
• Jeho režijní a scenáristickou prvotinou byl v roce 2014 oceňovaný snímek Pojedeme k moři. Druhým celovečerním počinem je film Na střeše.
• Věnuje se několika charitativním projektům, před dvěma roky založil ArteFond, který finančně podporuje umělecky nadané děti z dětských domovů.

Neo: Dříve politici odstupovali kvůli tomu, že odklonili majetek (exministr průmyslu a obchodu Martin Kocourek), nebo měli utajený byt na Floridě (exministr kultury Jiří Besser). Z jakého důvodu se podle vás posunuly ty hranice? Nezdá se, že by policejní obvinění nebo střet zájmů definovaný Evropskou komisí voličům nějak vadily. Hnutí ANO má stále kolem 30 procent.

Ano, ale aktivoval se zbytek té pro každou zemi tolik důležité střední třídy, který byl před tím pasivní. Ta situace není stejná, jako byla.

Neo: Parlamentní listy po vašem vystoupení v Budějovicích napsaly, že: „Umělec Mádl opovrhuje premiérem. V roce 2016 jej přitom prosil o astronomickou dotaci 7 500 000 korun na svůj film. A tu mu Babiš poslal.“ Asi nemá cenu vysvětlovat, že je to nesmysl. Spíš mě zajímá, jak vy si vysvětlujete ten článek?

Oni vědí, že můžou napsat cokoli a jejich elektorát to vezme. Já jsem na to ani trochu nereagoval především proto, že o tom napsaly jen Parlamentní listy a Aeronet. Kdybych se jal cokoli vysvětlovat, jenom bych tím legitimizoval jejich existenci. Co mě ale zarazilo, bylo, že třeba krajská manažerka hnutí ANO JČK Vladimíra Hrušková rozesílala hromadný mail s článkem tohoto obsahu z webu Aeronet, který česká BIS uvádí jako nástroj ruské propagandy. Z toho trošku začínám tušit, že se ANO přeci jen malinko začíná topit, a hlavně že se tím, co říkám, trefuji do černého. Co vím, tak na toto reagovalo negativně už i několik jejich příznivců.

Neo: Měl jste i jinou negativní odezvu? Nějakou, která už byla podle vás za hranou?

Některé byly sprosté a varující, že mi ublíží. Řekl jsem si, že zkusím některým odpůrcům, co mi napsali, odpovědět. Že si poprvé dám tu práci. Ale rozhodl jsem se odhalit trolly, tak jsem v každé zprávě dal podmínku, že mi musí poslat fotku s dnešními novinami, kde bude vidět datum a podoba pisatele se bude shodovat s jeho fotkou na facebookovém účtu. Pak jim odpovím úplně na cokoli. A vyšlo najevo, jak se věc má. Většinou poslali nějaké noviny, nejčastěji německé, ale svoji fotku s nimi neudělali. Došlo mi, že skutečných pisatelů bylo jen pět z cca padesáti zpráv, zbytek placení trollové, kteří mě mají vystrašit.

Neo: Jaká byla odezva fanoušků? Předpokládám, že mezi nimi jsou i voliči ANO.

Tak ti trvalejší vědí, že jsem nikdy netoužil být lidový bavič, co loví popularitu. Snažím se být hlavně autentický a občas i prospěšný. A věřím, že spousta lidí mě nepřestane mít ráda kvůli jinému názoru. I v rodině máme ty oddané zastánce Andreje Babiše, ale rodinná setkání si tím narušovat nenecháváme. Vztahy v rodině jsou důležitější, moji blízcí jsou mi vším a vážím si jich i tak a oni mě. A ten dialog pomalu a zcela v míru začíná, což je pro některé přesně ta noční můra a něco, co nechtějí, aby se dělo.

Neo: Jak se podle vás dá dezinformacím čelit? Je lepší je ignorovat, nebo se vůči nim ohradit, ale tím jim vlastně dát důležitost?

Já většinou jen poukážu na to, co to je za zdroj, a dál to nekomentuji.

Neo: Řešíte sám v sobě, když o vás vyjdou takhle zkreslené informace? Dáváte tomu, aniž byste chtěl, prostor ve svých myšlenkách a řešíte to v sobě?

Ne. Já z toho cítím, jak ten nepřítel slábne.

Neo: Není to něco, s čím musí člověk počítat, když se takto veřejně angažuje?

Určitě musí. Já jsem veřejnou osobou od šestnácti let. Tehdy jsem sice neřešil společenská témata, ale zvyknete si, že jste na očích a možná trochu zranitelní. Lidé vás hodnotí, kritizují, zesměšňují, chválí, milují, někdy až přeceňují. Cokoli.

Neo: Mají se podle vás herci politicky angažovat? Řada vašich kolegů rozhovor odmítla s tím, že se k současné situaci raději nechtějí vyjadřovat.

Je dokonce fér, aby se známé osobnosti vyjadřovaly k politice, protože když je třeba podpořit útulek pro psy nebo spadne střecha kostela, hned vám někdo volá, ať to přijedete podpořit. A vy to rádi uděláte. Ale tím si zvyknete vnímat okolí a reagovat. A když potom přijde něco, co se týká vás a možná i vašich dětí, bylo by podivné najednou říct, že budete mlčet.

Neo: Rozděluje to herce? Vede politika až k tomu, že se třeba s některými kolegy nebavíte nebo oni s vámi?

Myslím, že vůbec. Alespoň co já registruju. Ale je to možná dané i tím, že třeba já, Ivan Trojan nebo Aňa Geislerová děláme přeci jen odlišné projekty než třeba Daniel Hůlka nebo František Ringo Čech, a tak se nepotkáme. Ale já bych se na ně rozhodně nijak zle nekoukal, kdybychom se pracovně střetli. Já myslím, že mezi umělci jsou opravdu nevídaně dobré vztahy.

Neo: Pojďme k tomu, co vás živí. Tedy herectví, scénáře, režie. Spolu s Vojtěchem Kotkem vás proslavily teenagerovské komedie Snowboarďáci a Rafťáci. Váš kolega Kotek v médiích řekl, že takový zájem nečekal, že nebyl připravený na davy holek. Když se na to díváte zpětně a s odstupem, stouplo vám to tehdy do hlavy?

Repro IMDb

Řekl bych, že ne, ale to přece nemůžu říct já (směje se).

Neo: Choval jste se tak, že byste se za to zpětně třeba styděl, nastala nějaká taková situace, na kterou třeba nerad vzpomínáte a nejste na ni tak úplně pyšný?

Pamatuju si, že jednou jsme točili přes noc do rána film Gympl někde v Libni. A pobíhali tam malí kluci, kteří se nás pořád na něco ptali. Postupně někteří odpadali a jeden tam zůstal. Opravdu mi nedal pokoj a já už nevěděl, jak mu říct, že se potřebuju soustředit, a snažil jsem se ho nějak takticky setřást. A když už svítalo a my jsme končili, stál tam a koukal na mě. Vytáhl z bundy malého plyšáka, řekl, že děkuje, že jsem ho nevyhnal, a že to pro něj byl ohromný zážitek. A že ho mamka určitě hledá a dostane výprask, ale že mu to za to stálo. Odešel a já se rozbrečel, že jsem ho tam vlastně nechtěl, a přitom on byl jako v pohádce. To mě fakt mrzelo. Dodneška toho plyšáka mám. Po letech jsem ho potkal, obsluhoval mě v pizzerii. Hned jsem ho poznal, i když měl dva metry a já jsem na něj při své výšce, a navíc od stolu sotva viděl.

Neo: Vy už dnes spíše režírujete. Napsal byste Rafťáky jinak? Napadlo vás tehdy, jak by se to dalo udělat jinak? Co třeba?

Ne, to vůbec (směje se).

Neo: A co v létě, chystáte se na raft?

Jedu si dodělat certifikát z italštiny a do toho budu v Itálii po večerech psát. Chci dělat divadelní muzikál. Pro mě pole neorané, tak se trochu bojím, ale těším se.

Neo: Je pro vás pracovně náročnější léto, nebo zima?

Filmový plakát k Mádlově prvotině. Foto: Falcon

To se nedá říct. Každý rok je jiný.

Neo: Tak jinak. Natáčíte raději v létě, nebo zimě? Přizpůsobujete tomu scénáře nebo si podle toho vybíráte role?

Všichni točí raději v létě. Nejen proto, že je teplo, ale je i déle světlo. Natáčecí den trvá vždy dvanáct hodin, navíc k tomu ještě cesta na plac, cesta domů. Kolikrát tím strávíte i šestnáct hodin, dojedete domů a třeba se ještě musíte učit text na další den. Bývají i lehčí dny, ale to vstávání a návraty domů po šestnácti hodinách se prostě dělají snáze v létě (směje se).

Neo: Je rozdíl očekávat reakce na film, ve kterém hrajete, anebo na ten, který píšete a režírujete? 

Ano, obrovský. Já jsem teda měl zatím štěstí a měl jsem na své role dobré recenze, takže nemůžu říct, že bych tento typ herecké bolesti znal. Ale prostě vím, že režie mě celkově těší a zraňuje víc.

Neo: Kdy jste si uvědomil, že nechcete jen hrát před kamerou, ale že chcete příběhy i psát a režírovat?

Psát jsem chtěl vždycky. Psal jsem básničky, texty písní pro kamarádovu hudbu, příběhy, fejetony. A po několika letech u filmu se ta touha psát přelila do scénářů, zcela přirozeně. A z toho nějak vyplynula i režie té látky.

Neo: Chápu to správně, že vás „jen“ herectví už neuspokojovalo? 

Já tu práci miluju, ale nikdy jsem nedělal jen to. Dokonce strávím za rok mnohem více času s lidmi mimo branži než mezi filmaři a herci. Těch aktivit mám hodně.

Neo: Je něco, co vám jako herci vadilo od režisérů a teď to děláte? 

Ano, nesnášel jsem, když mi předehrávají. A co myslíte, že dělám? Předehrávám svým hercům.

Neo: Váš poslední film Na střeše provázela zprvu smůla. Dlouho na něj nebyly peníze, pak den před natáčením tragicky zemřel představitel hlavní postavy Jan Tříska. Přemýšlel jste, že to zabalíte? Napadlo vás to, že byste to třeba vzdal?

Ano, asi na tři vteřiny.

Neo: Psal jste Janu Třískovi roli na tělo? 

Ne, ne, nepsal. Vybral jsem si ho třeba čtyři roky po napsání scénáře. Alois Švehlík to ale zahrál skvěle a já jsem rád, že jsem je oba pracovně potkal.

Neo: Nevzalo vám to energii do dalšího režírování?

Vůbec ne. Všechno mě baví. Život mě baví.

 

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít