Rozhovor s herečkou Klárou Trojanovou z časopisu Neovlivní o tom, jaké to je, když role nepřicházejí a co je vlastně nejdůležitější.
Zazářila jako maturantka Eva, která pobláznila sociologa Milana Šteindlera, než ho poslala zpátky do hrobu. A pak Klára Trojanová jako by zmizela. Dnes je nejmladšímu z jejích čtyř synů devět let a herečka se zvolna snaží vrátit k práci. Hlavně k divadlu. Ale nové začátky pro ni nejsou vůbec snadné, neumí se podbízet a role samy nechodí. „Neumím být správným způsobem rozjuchaná. Nejsem na první dobrou objímající a vřelá. Protiví se mi takové to plácání pro plácání – ty jsi krásná, ty jsi skvělý,“ krčí rameny. Nadto má v sobě motor, který jí neumožní dělat věci napůl. Takže když zkouší, trpí tím, že doma není všechno tip-ťop. „Poslední dva měsíce jsem docela intenzivně zkoušela novou hru. Bavilo mě to, myslím, že se to povedlo. Ale stejně se to ve mně pořád pere – ráda bych stihla všechno i doma. Není nic, za co bych vyměnila možnost být s dětmi.“ Jaké to je, startovat znovu, už poněkolikáté, kariéru?
Už docela dlouho nedostala velkou roli ve velkém filmu. Občas ji ale na ulici někdo pozná. Když má společnost, ráda to komentuje: „Podívejte, dívá se velmi intenzivně, přemýšlí, jestli nejsem nějaká herečka a jestli náhodou nejsem slavná. Neví. Teď, teď mu to naskakuje – ano, je to Issová.“ Klára Trojanová to nebere úkorně, ráda se směje a velmi ráda má absurdní situace. „Důležité jsou děti, rodina. A humor. Bez něj by se rodina nedala přežít. Práce tak podstatná není,“ říká.
Neo: To motto o rodině a humoru jste asi říkala už mnohokrát…
Ne, ne, takhle to říkám poprvé v tomhle rozhovoru.