Lékařka Andrea Švojgrová: Na zdravotní péči dětí kašleme

Nejen přetlak na školách a nedůstojné přijímačky. Selháváme i ve zdravotní péči pro děti, jak píše lékařka Andrea Švojgrová.

Není mnoho situací, kdy by dospělý cítil větší strach a bezmoc, než když má nemocné dítě. Zvlášť pokud nejde o běžnou lapálii. Přesto v Česku péče o děti selhává. Jak a proč, popisuje v úvaze pro časopis Neovlivní.cz rehabilitační lékařka Andrea Švojgrová, která se též věnuje vzdělávání postgraduálních studentů před atestacemi.


Ilustrace: Shutterstock.com

“Na začátku března, kdy v Poslanecké sněmovně probíhaly líté boje o pár stovek při valorizaci důchodů, jsem jakožto rehabilitační lékařka řešila úplně jiný problém: Snažila jsem se dostat na lůžkovou rehabilitaci šestnáctiletou slečnu, o kterou se starám ve své rehabilitační ambulanci. Slečna v těch dnech prošla náročnou operací páteře. Chtěla jsem pro ni místo, kam by mohla nastoupit co nejdříve po operaci a bylo to blízko jejího bydliště (aby to její rodiče neměli na návštěvy příliš daleko). Ideální se mi jevilo vzít si ji na své rehabilitační oddělení – budu mít postup její rehabilitace pod kontrolou. Bohužel jsem však zjistila, že to nepůjde.

Ač jsme rehabilitační oddělení, máme (pro pojišťovnu) statut LDN (léčebny dlouhodobě nemocných), kam ona nemůže být přijata. Z pohledu pojišťovny je totiž do osmnácti let brána jako dítě. OK tedy, zkontaktovala jsem svoji kamarádku, která je primářkou rehabilitačního oddělení v krajské nemocnici. Na rozdíl od mého oddělení jsou oni „lůžka akutní péče“, to by mohlo projít. Ani ona slečnu ale nemohla přijmout, a to z podobného důvodu, jaký jsem měla já. A tak jsem zjistila, jak systém lůžkové rehabilitační péče, který je vcelku dobře nastavený stran péče o malé děti a dospělé, naprosto selhává, pokud se má postarat o adolescenta.


ČTĚTE TAKÉ: Politici, školy a přijímačky. Řízené týrání dětí

Absolutní krize. Psychicky nemocné děti nemá kdo léčit

Děti se vrací zpět do škol. Babišova vláda je poslední rok obětovala


Vysvětlení: rehabilitační péče pro děti do 18 let existuje. Jedná se o rehabilitační ústavy. Je jich několik v republice – například Janské Lázně. Pro děti, respektive adolescenty, kteří potřebují intenzivní zácvik zdravotním cvičením, třeba při nedostatečném efektu ambulantní péče po operaci pohybového systému či kvůli skolióze, je lůžková rehabilitační péče, která by byla v místě bydliště, kam by se dostali rychle a pobyt by netrval dlouho, nedostupná. Podotýkám, že pro dospělé je tento typ péče běžně dostupný a efekt tohoto typu terapie je značný.

Přiznám se, že jsem z celé té anabáze okolo své pacientky byla, eufemisticky řečeno, rozladěná. A ve světle právě probíhajících krvavých bojů o pár stovek pro důchodce jsem si uvědomila, jak strašně naše společnost kašle na zdravotní péči našich dětí.

Celé to míří do hlubokého háje. Doktoři nejsou a nebudou. Silná generace pediatrů, která vyšla v sedmdesátých a osmdesátých letech z motolské fakulty, je v důchodovém věku. Už teď je problém najít v určitých lokalitách lékaře, který by převzal zavedenou ordinaci praktického lékaře pro děti a dorost. Vychovat lékaře trvá minimálně deset let, takže i kdyby se systém změnil teď, změny budou vidět až za dlouhou dobu.

Dítě se zdravotním problémem totiž může mít v péči jen lékař pediatr. Lékař pečující o dospělé nemůže dítě vyšetřit minimálně zde dvou důvodů – za prvé to často neumí (dítě není malý dospělý) a za druhé je to velmi svízelné stran platby od pojišťoven. Je pár výjimek, kdy lékař s jednou specializací může léčit děti i dospělé (např. ortopedie nebo rehabilitace), ale i tak se do toho nepouštíme, pokud nemáme kurzy a dostatečné znalosti. Pediatrie navíc není mezi absolventy lékařských fakult moc v kurzu – práce s dětmi je velmi specifická a klade na lékaře velkou zodpovědnost. Ohledně hospitalizace je to ještě horší – dítě může být hospitalizováno pouze na dětském oddělení, nebo na oddělení, kde je součástí týmu zdravotníků lékař se specializací pediatrie. A jak už bylo řečeno, pediatrů je málo a pediatrická oddělení se z personálních důvodů v mnoha nemocnicích zavírají.

V druhé polovině dvacátého století bylo Československo vzorem pro celý svět stran pediatrické péče. Na lékařské fakultě, která se zaměřovala na vzdělání a výchovu budoucích dětských lékařů, absolvovaly ročně desítky pediatrů. Díky masivnímu rozvoji pediatrie v sedmdesátých a osmdesátých letech se vytvořilo mnoho pediatrických subspecializací. Péče o děti byla velmi dobře zajištěna. Něco se ale během let následujících po sametové revoluci zvrtlo. A teď se dostáváme do stavu, kdy je opravdu velký problém sehnat nejen pediatra primární péče, ale i specialistu.

Ministerstvo zdravotnictví sice začalo v posledních měsících (ano, měsících) něco dělat, ale vychovat lékaře trvá tak čtyři, pět let (pokud to počítáme od promoce), respektive deset až jedenáct (pokud to počítáme od přijetí na lékařskou fakultu). Velký problém to bude i se subspecializacemi, jako je dětská psychiatrie, kardiologie, revmatologie, nefrologie či diabetologie. Podmínky k získání specializace jsou tak náročné, že se do toho chce pustit jen málokomu.

To nejcennější, co máme, jsou naše děti. Mám ale ten pocit, že na ně poslední roky společnost strašně kašle – covid pandemie, školství, zdravotní péče. Mrzí mě to. Mrzí mě, že nemohu pomáhat svým dětským pacientům tak, jak bych chtěla.”

Zdroj náhledové foto: Shutterstock.com

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email