Nový zázračný lék věda najde. Možná díky klobouku, co nosí molekuly

Rozhovor s Hanou Macíčkovou Cahovou, vědkyní, která díky své práci přepsala učebnice a sesbírala řadu cen.

„Peněz v české vědě je dost. A dá se tu dělat opravdu excelentní výzkum. Jen se musí chtít,“ říká velmi rozhodně v rozhovoru pro časopis Neovlivní Hana Macíčková Cahová, vedoucí juniorské skupiny chemické biologie na Ústavu organické chemie a biochemie. Máloco novináře zaskočí tak, jako když si někdo z vědecké obce nestěžuje na nedostatek financí. Zvlášť když několikrát oceněná vědkyně nežehrá ani na plán ministra financí dotace pro vědu a výzkum ještě seškrtat. Podle ní je totiž pes zakopaný jinde než v objemu peněz.

Rozhovor je součástí Letního speciálu Neovlivní.cz, který je k mání v sekci PŘEDPLATNÉ.

Je to zhruba 23 let, kdy jsme s Hankou Cahovou stáli vedle sebe na malém pódiu v sále zlínského hotelu Moskva a moderovali spolu studentský ples Gymnázia Zlín – Lesní čtvrť. Premianti svých tříd s drobným rozdílem. Já váhal, jestli mám studovat psychologii, diplomacii, žurnalistiku, nebo zkusit přes nedostatek talentu divadelní fakultu. Ona věděla naprosto přesně, že její životní láskou a smyslem života je chemie. A šla si za ním, i když po cestě mnohokrát slyšela, že daný obor „není pro holky“, nebo že má „být radši v kuchyni“.

Díky své práci už přepsala učebnice a sesbírala řadu cen. Nobelovu prý nedostane. „Ta patří mnohem bystřejším a geniálnějším mozkům,“ tvrdí a hned stáčí hovor opět ke svému výzkumu, který může trvat ještě mnoho let, než přijde vytoužený průlom. A ona přesně ví, že si za ním půjde soustředěně jako tehdy z gymnaziálních lavic za studiem chemie. Takže se za těch 23 let vlastně moc nezměnilo. Já pořád přemýšlím, co budu dělat, až vyrostu, zato Hanka má cíl najít lék na dlouhodobá onemocnění a možná i na stárnutí.

Neo: Sešli jsme se den nebo dva poté, co Ústav organické chemie a biologie, tedy tvé domovské vědecké pracoviště, oslavil 70 let. Co je podle tebe největší objev, který má ÚOCHB na kontě?

Určitě je to tenofovir, který profesor Antonín Holý objevil v roce 1985 a dodnes je celosvětově používán při léčbě HIV.

Neo: Čekal jsem, že to bude ikonický profesor Holý. Je to tak, že by česká věda bez něj neměla takový úspěch a vlastně nebyla?

To jistě ne. Když se vrátím k těm oslavám 70 let ústavu, byla jsem tam pozvaná jako „současnost a budoucnost“ našeho bádání a strávila tam celý den. První část toho sympózia byla věnovaná historii ústavu. A byl to díky kolegům, kteří ty doby i zažili, neuvěřitelný exkurz do celé řady objevů, které jen tento ústav přinesl světu. Například pro nás už běžný a obyčejný dermazulen, který si koupíš v lékárně na povrchová zranění kůže, je od nás. A takových příkladů jsou tam desítky. A hlavně nepochází jen z laboratoře profesora Holého, ale z ostatních laboratoří.

U toho si uvědomíš, že kdyby ÚOCHB byl na jiné straně „železné opony“, tak je na předních místech světových výzkumných institucí. Byl by známý i u světové veřejnosti, nejen mezi vědci, a hlavně jeho pracovníci by byli mnohem větší hvězdy světové vědy.

Neo: Já se ptal tou trochu neuctivou zkratkou na to, zda by bez Holého objevů bylo vlastně na bádání v Česku, nebo konkrétně u vás dost peněz. Protože jeho patenty a licence přinesly miliardy…

Nedá se říct, že by na tom česká věda byla bez něj špatně. Rozhodně by na tom byl mnohem hůř samotný ústav. Díky těm penězům se mohl zreformovat a posunout neuvěřitelným skokem kupředu. Lidé, kteří ho vedli, mohli dělat odvážná rozhodnutí, protože za sebou měli dostatek financí. A nastartovali ho správným směrem.

Možná díky tomu je viditelnější pro laiky. Ale stoprocentně to není jediné špičkové pracoviště u nás, kde se dělá skvělá věda a přicházejí úžasné objevy. Tam může být spíš problém, a ano, souvisí to s financemi, že si nezaplatíš dobré PR; neumíš to, co jsi vybádal, prodat.

Pro příklad vlastně ani nemusím opustit náš ústav. Fantastickou práci tu dělal doktor Alois Pískala. Byli s Holým vrstevníci a spolu i studovali. Holý měl ale mnohem větší štěstí, že jeho objev byl využit záhy poté, co s ním přišel, a tak vydělával. Pan doktor Pískala objevil látku 5-azacytidin, publikoval to a nic se dál nedělo. Vlastně ani nevěděl, jak velký objev udělal. Až po desítkách let, kdy nebyl už aktivní, se té látky chopil biolog Peter A. Jones a stala se základem pro takzvanou epigenickou terapii nádorového bujení. To je revoluční léčba některých druhů rakoviny krve. Mít víc štěstí, lepší podmínky, mohl být stejným zdrojem peněz pro českou vědu jako profesor Holý. Takhle ale Holého zná skoro každý a Pískalu jen zasvěcení, přitom jejich přínos světu je naprosto souměřitelný.

Neo: U toho mě napadá: Má česká věda potenciál překročit určitou hranici, mez…? Když jsem totiž mluvil s řadou vědců, tak například u léčby rakoviny bývá problém v českých podmínkách projít všemi fázemi výzkumu, tedy až po závěrečné klinické studie, které jsou nesmírně nákladné, a u nás se to daří zcela minimálně a jen díky velmi štědrým investicím některých miliardářů…

Myslím si, že když se chce, tak to jde. Není to jednoduché, ale dá se to provést i v českých podmínkách. Jen o to musíme více usilovat a třeba tomu jít naproti i tím, že administrativa u nás nebude důležitější než bádání. A hlavně je třeba k tomu mít ten klíčový objev, pro který se vyplatí to podstoupit. Pak se peníze vždycky najdou. K tomu existují takzvané technological transfer offices, což jsou specializované – řekněme – firmičky v rámci univerzit nebo výzkumných institucí, které se starají o duševní vlastnictví a předávají a rozvíjejí objevy ve spolupráci s privátními firmami.

V tom ostatně byl ÚOCHB taky pionýrem, ale už je jich u nás víc. A umí najít investory, ne že ne.

Neo: Když jsi zmínila důležitost PR ve vědě. Jak moc těžké je dnes prodat veřejnosti objev? Ptám se i proto, že třeba já až před pár dny zjistil, že vy chemici jste si asi v roce 2010 vymysleli devátou příponu u názvů oxidů. Teda že už neplatí básnička, kterou jsme se učili ve škole – ný, natý, itý, ičitý, ičný (ečný), ový, istý, ičelý –, ale že to ještě pokračuje -utý…

Tak teď pravdu, jo? Já to zjistila právě teď, když jsi mi to řekl… Asi měli fakt špatné PR. K čemu je to dobré, asi nevíš, co?

Neo: No prý je to pro oxidy iridia, ať je to, co chce…

Budeme se prostě tvářit, že v organické chemii, kterou jsem vystudovala, iridium moc není, takže mě to minulo oprávněně…

Ale třeba je to vážně tím, na co jsi se ptal, že je super těžké prodávat vědu veřejnosti. Musíš strašně moc zjednodušovat tak, aby to bylo pro laika pochopitelné, ale zase nesmíš být nepřesný. Je to balancování na hraně. Když jdeš do přílišného detailu, unudíš publikum. Ale když to přeženeš, tak se ti budeme ve vědecké obci smát tak, jako se smějeme tomu, že „brněnští vědci vyvinuli lék na rakovinu“. To je totiž jedna konkrétní skupina, která nikdy nic pořádného nevymyslela, ale teda PR mají zmáknuté dokonale. Že to, co o nich pak píšou, vůbec neodpovídá realitě, je věc druhá. Naopak dokonce spíš vědě škodí a podvádějí. A tohle, když to bereš vážně, fakt dělat nechceš.

Neo: Je to i tím, že dnešní objevy jsou velmi parciální, drobné posuny ve velmi úzce zaměřeném výzkumu? Prostě není to: „Vymysleli jsme nový penicilin“?

Stoprocentně. Dnes máme jako lidstvo ohromné znalosti a většina objevů je parciálních. A získávají na významu v kontextu dalších objevů. A bez toho kontextu to nedokážeš pochopit a vysvětlit, v čem je nový objev převratný. Takže, když si chceš být jistý, že je to fakt bomba, tak se dá podívat do opravdu renomovaných časopisů jako Nature, jestli o tom píší. To ale nebude dělat laik, že.

My ve výzkumu jdeme do takového detailu, že hned ve vedlejší laboratoři to kolegové nebudou schopni pojmout. Každý umí svou specializaci a jít o kousek za její hranici je čím dál těžší.

Neo: Čekají nás přes to, co popisuješ, objevy toho průlomového typu: tady je „nový penicilin“?

Já věřím tomu, že nás čekají. Jen to trvá dlouho. Ten tvůj „nový penicilin“ vypadne z dvaceti, třiceti let bádání, kdy se propojí řada parciálních objevů. Bude trvat, než projde těmi klinickými studiemi, o kterých jsme mluvili. Ale bude, věř mi. A upřímně, jak dlouho lidstvu trvalo, než vymyslelo ten první penicilin…

Neo: Brzdí to i fakt, že oproti objevitelům řekněme 19. století a první poloviny 20. století máte úplně jiné etické standardy? Protože, přiznejme si, v historii se některé pokusy prostě prováděly velmi drsně na dle tehdejšího vnímání podřadných lidech…

Jasně – historie byla v tomto ohledu někdy opravdu velmi drsná a neetická. Můžeme to nahlížet tak, že to dnes vědu zdržuje. Ale proboha je to správně a já neumím nebo nechci ani uvažovat o tom, že by to mělo být jinak. My zas máme přece moderní technologie, superrychlé počítače, spoustu vymožeností, které nám pomáhají být mnohem rychlejší a efektivnější.

Neo: To mají ale k dispozici i vědci z regionů, jako je Čína, kde ty etické standardy občas – řekněme – přehlédnou. Je západní věda tím pádem v nevýhodě?

Je to pro mě těžko uchopitelné, takto o tom totiž nepřemýšlím, jestli nám ujíždí vlak, protože někdo nedodrží pravidla. Ono dost často ten, kdo musí porušit pravidla, nemá na to, aby bez jejich porušení přišel s něčím průlomovým.

Jistě existují neuvěřitelné případy, kdy se tam někdo rozhodl, že bude geneticky editovat lidská embrya tak, aby nedostala HIV. Nejenže je to neetické, ale je to taky nesmysl, protože to zaručí už léky profesora Holého. Nakažená matka, která je dobře zaléčená, porodí zkrátka zdravé dítě díky objevům od nás a není třeba kvůli tomu dělat genetické inženýrství. A mimochodem pro toho vědce následoval trest přímo doma. Takže já věřím, že si uvědomují, že průlomový objev by svět nikdy nepřijal, pokud by byl založen na velmi pochybných metodách, a hlídají si to taky.

Neo: Máš pocit podpory v této zemi pro svou práci?

Já ji cítím určitě u nejbližších, u rodiny, u nás na ústavu. Ale pak je velké území, kde jde spíš o házení klacků pod nohy.

Neo: A to je co za území?

Často je to půda Akademie věd, kde od některých lidí cítíš, že jsi nepřítel, protože přicházíš z ústavu, který je úspěšný. Posloucháš, že „těmto lidem nebudeme dávat granty, ti mají peněz dost“. A když to neslyšíš jednou, ale opakovaně, a pak se i dozvíš, že je vlastně drzost žádat o peníze, když jsi z ÚOCHB, tak víš, že to není přátelské území a že pověstná malá česká závist existuje.

Neo: Je to tím, že je v české vědě málo peněz?

V české vědě není málo peněz. V české vědě je naopak dost peněz. Jen jsou špatně rozdělovány. A tím nemyslím, že by měly být některé obory upřednostněny, to vůbec ne.

Neo: Bude to platit i po tom, co nyní ministr financí navrhuje snížit investice do vědy o 10 procent, tedy o téměř čtyři miliardy korun?

Věřím, že i s tím by se dalo pracovat. Nemám nastudovaný detail, kde přesně chtějí peníze vzít, jestli univerzitám, grantovým agenturám, Akademii věd a tak dále. Ale obecně, když říkám, že peněz je dost, jen se špatně rozdělují, tak tím myslím dvě věci. Často se vydávají peníze na blbosti. A hlavně máme rozdělování peněz neskutečně zaplevelené administrativou a nesmyslnými požadavky. Upřímně na získání českého grantu si pomalu potřebuješ vytvořit celou kancelář plnou lidí, kteří se o to postarají a které musíš zaplatit. A pak to musí také kontrolovat úředníci, kteří by nebyli potřeba, nebo mohli dělat něco jiného. To je neuvěřitelně neefektivní.

Neo: Bylo těžší získat těch asi 100 milionů korun, které jsi na svůj výzkum postupně dokázala načerpat, nebo něco vybádat?

Naštěstí já ty peníze získala hlavně v evropských soutěžích, a tam jde o vědu. Musíš napsat dobrou vědeckou grantovou žádost, ale administrativa k tomu není obrovská. Stačí ti jeden člověk na ústavu, který tomu rozumí. A my máme jednu naprosto úžasnou paní, která mě tím celým provedla.

To, co pak v Evropě odpadá, je psaní jednotlivých ročních reportů, které naopak neustále a opakovaně požaduje ministerstvo školství a je to strašně zatěžující.

Neo: Je v těchto komplikovanějších českých podmínkách rozdíl, když o grant žádá doktorka Cahová, nebo „doktor Caha“? Ptám se vlastně na rovný přístup k ženám ve vědě…

Ideálně by vždy mělo jít o excelenci, o kvalitu výzkumu… Musely jsme si to my ženy vědkyně vybojovat, ale posouvá se to k tomuto ideálu. Je to významně lepší. Já jsem si to zažila ještě v dobách, kdy skutečně ženy vědkyně s dětmi byly znevýhodněné. Já žádala o grant přes Grantovou agenturu ČR. A volala jsem tam, že přerušit grant se dle jejich pravidel dá jen v lednu, nebo v červnu. Jenže mně se mělo dítě narodit v dubnu. Tak co mám dělat? A pán mi velmi nevybíravě řekl, co si vůbec žádám o grant, když mám rodit. Nakonec jsme to vyřešili, protože u nás na ústavu mi paní, co to má na starosti, poradila. Prostě mi řekla, jestli si myslím, že starší páni docenti, když si naplánují operaci žlučníku, něco řeší a přerušují…

Ale mění se to. Vědecká obec zjišťuje, že bádat mohou i ženy. A že některá pravidla prostě nedávají smysl. Já třeba dostala Prémii Otto Wichterleho, což je ocenění Akademie věd pro mladé vědce, abychom je udrželi v České republice, spojené s finanční odměnou. Jde asi o 300 tisíc na tři roky. Dostala jsem ji tehdy z našeho ústavu já a jeden kolega. A on za ty tři roky dostal těch tři sta tisíc a já sto. A víš proč? Protože já neměla plný úvazek. Tam byla ta myšlenka, že nemá vědec opustit s tou prémií svůj ústav, a to se doloží tím, že má plný úvazek. A já ho měla kvůli dětem zkrácený, protože jsem byla na mateřské. Takže ne kvůli tomu, že bych někam odcházela. Prostě nikoho nenapadlo, že by tím, kdo dostane tuhle cenu, mohla být žena na mateřské. Já se pak ve třetím roce naštvala a řekla jsem to šéfce Akademie věd Evě Zažímalové a oni se pak chytli za hlavu a začali to řešit.

Ale jak říkám, teď už je to narovnané. To, čím jsme si prošly v posledních deseti letech, v pořádku nebylo. Nová generace vědkyň to snad nebude muset zažívat.

Neo: Teď položím otázku, která je s ohledem na tohle vyprávění špatně, protože u chlapa by mě asi nenapadla. Ale protože jsi i v době, kdy byly děti velmi malé, chodila do práce a pracovala tam třeba i s radioaktivními vzorky, neměla jsi obavy z nějaké kontaminace?

Vůbec. Já měla v době, kdy jsem tohle dělala, už za sebou postdoka, tedy postdoktorandský program, tak jsem byla fakt hodně zkušená a věděla jsem naprosto přesně, co v té laboratoři dělám. A hlavně, když odcházíš, tak se přeměříš „Geigerem“ (Geigerův počítač je zařízení, kterým se jednoduše přeměřuje radiace, pozn. red.). Takže víš, že jdeš domů čistý.

Druhá věc je, že já už mám svůj výzkumný tým, vedu deset lidí. A sama v laboratoři skoro netrávím čas. On by chyběl mým studentům a jejich projektům. Já vlastně přímo do laboratoře šla po dlouhé době za covidu a dělala jsem nějaké experimenty, protože jinak bych se zbláznila. Mohl jsi být jen doma, nebo v práci, a to jsem měla ještě štěstí, že jsem tam mohla. A jinak žádná konference, žádný lidský kontakt. Tak jsem šla za svými experimenty.

Neo: A nechybí ti práce v laboratoři?

Trochu jo. Ale já už jsem v pozici, že si nemusím odpipetovat 60 vzorků sama. Už máš tolik nápadů, co se má zkoumat, že prostě dvě ruce nestačí. Takže potřebuješ svou skupinu, své studenty, které vedeš. A musíš se jim věnovat, pomáhat jim. Vedeš deset lidí, kdy každý z nich má minimálně dva projekty. To máš dvacet projektů, a když půjdeš do té laborky, tak tě to těší, ale víš, že je to na škodu všech těch lidí v týmu.

Neo: Přesto, když ses vrátila do laboratoře za covidu sama, neposkočil výzkum rychleji?

Ten jeden projekt ano. Zkušenosti se samozřejmě vyplatí a vidíš je.

Neo: Takže znovu přepíšeš učebnice?

No, zatím ne. Já myslela, že je tím přepíšeme, ale zatím se to nedaří.

Neo: Je to zklamání?

Zklamání ve vědě je permanentní, takový skoro denní chleba. Zvlášť když jsem se přesunula z čisté chemie do biologie. V chemii si vymyslíš látku a myslíš si, že bude mít nějaké vlastnosti. Tak to prozkoumáš, a buď je má, nebo je má trochu jiné, nebo je nemá. Ale vždycky to můžeš publikovat. Když je má, tak je to super článek, když ne, tak průměrný, nebo třeba trochu podprůměrný. V biologii máš teorii, že něco nějak funguje. A jdeš po tom. Všechno musíš mít v triplikátech. Neboli tři sady vzorků. V jedné ti začnou umírat buňky, druhou kontaminuješ, takže laboratoř musíš fumigovat a měsíce se tam nedá pracovat, a třetí, když máš „štěstí“, ti zničí přístroj, protože se rozhodl dnes nefungovat. A jedeš nanovo. Takže výzkum zabere klidně pět let, zatímco ten chemický příklad zabral rok. A na konci těch pěti let zjistíš, že ta teorie byla blbě. Tím pádem nemáš výstup, nemáš nic. I proto máme víc projektů najednou.

Neo: A pak se to někdy povede a přepíšeš ty učebnice. Což jsi udělala. A bylo to díky objevu týkajícímu se RNA, na kterou jsme teď po covidových mRNA vakcínách všichni experti, protože nám přepisují genetický kód, jak se dočteš kdekoliv u absolventů Vysoké školy života…

Přesně, až na to, že vůbec! Prostě nejde změnit pomocí vakcín genetický kód jakkoliv. Jasně – vyšly o tom i pseudovědecké články, ale je to strašná hloupost.

Neo: OK. Takže nejsme experti, tak mi vysvětli svůj objev jako malému dítěti…

Fajn. Ribonukleová kyselina je, jak jsme se učili ve škole, překladač genetického kódu. Ten je zapsaný v DNA a díky molekulám RNA vědí buňky, jak mají vypadat a jak mají prosperovat dál. Tolik školní verze. Ale ukazuje se, a proto je pro mě RNA mnohem zajímavější než DNA, že RNA toho umí mnohem, mnohem víc! Od katalýzy, což je urychlení chemické reakce, až k regulaci buněčných procesů. Ostatně, když začal vznikat život na Zemi, prapůvodní molekula byla RNA. Má v sobě genetickou informaci jako DNA a zároveň umí dělat to samé co proteiny. Myslím si, že v RNA je odpověď, jak vznikl život.

No a RNA je tvořená vláknem ribonukleotidů, které obsahují cukr ribózu a nukleové báze adenin, guanin, cytosin a uracil. Poskládáš molekulu z řetízku těch čtyř písmenek A, G, C a U. Tak si ji představ jako panáčka. Dřív jsme si mysleli, že nic jiného už tam není. Ale pak se někdy v 70. letech přišlo na to, že panáček může mít klobouček. Prostě něco navíc. Ale dál se myslelo, že v jedné buňce jsou ti panáčci stejní a mají i stejné slamáky. Někdy v roce 2009 se ukázalo, že bakterie to mají jinak. A tady nastupuju já s tím, že jsem vytvořila metodu, jak to studovat. A přišlo se na to, že nemusí mít jen slamák, ale může mít i kulicha nebo kšiltovku. A že je důležitý poměr toho, kolik panáčků má slamáček a kolik kšiltovku. Ostatně díky jednomu takovému klobouku právě fungují mRNA vakcíny.

Neo: Takže jsi vlastně vytvořila takovou „fashion appku“ pro RNA. A teď k čemu nám je to dobré?

Na to se právě snažíme přijít. My vycházíme z toho, že právě poměr té specifické RNA s tím jiným kloboučkem, než je slamák, má zásadní význam. Že je prostě rozdíl, jestli jí je v buňce deset procent, nebo tři procenta.

Například když je organismus napaden virem HIV, ubude těch s kšiltovkami a je víc slamáčků. A má to vliv na život buňky. Jestli prosperuje, nebo strádá. A nemusí z toho být, nebo dokonce není z toho okamžitá krize. Spíš to znamená, že buňku, co nemá správný počet slamáčků v poměru ke kšiltovkám, nepustí ke zdravé výživě, ale jen k fast foodu. Ona není úplně šťastná, ale tak nějak žije. Ale pomalu se to střádá, rok, nebo roky. A pak se to sesype.

My si myslíme, že to, co popisujeme, je vysvětlení dlouhodobých onemocnění.

Neo: Jestli tomu tedy správně rozumím, tak jestli to klapne a váš výzkum bude úspěšný, dojdeme k poznání toho, jaký poměr klobouků mají buňky, když jsou napadené HIV nebo třeba rakovinou. A pak jim budeme umět nějakým způsobem poslat ty klobouky, které jim chybí?

Je to na můj vkus už trochu hodně zjednodušené vysvětlení. Ale jo, principiálně ano. Bude to hodně složité, protože se bavíme o extrémně malých molekulách, takže představa, že ti píchnu vakcínu s čepičkami, je moc zjednodušující, ale nějaký způsob, jak posílit ty správné molekuly RNA, jistě možný bude.

Skutečně věříme tomu, že náš výzkum může vést k léčbě dlouhodobých onemocnění. Ale jsme na samém počátku.

Jedna z těch čepiček nebo klobouků, o kterých se bavíme, se jmenuje nikotinamidadenindinukleotid (NAD). A ten se vyrábí z niacinu, což je vitamin B3. Proto pořád jím B-Komplex.

Neo: Tím já vyživuju orchideje…

Tak jim ho ujídej. Protože ten vitamin B3 zajišťuje, že má RNA ty správné kloboučky, které potřebuješ. A pak RNA funguje správně tak, jak má. A to dlouhodobě.

Neo: Jak tě tak poslouchám, vidím ten ohromný potenciál v boji s rakovinou a jinými onemocněními, ale nedaly by se ty tvoje kloboučky na RNA použít i proti stárnutí?

Ty se směješ, ale upřímně uhodil jsi hřebíček na hlavičku. Stárnutí skutečně způsobuje úbytek NAD, úbytek niacinu. A tím dochází k oslabení funkce RNA. Přestane být efektivní. Skutečně tomu nerozumíme do detailu, ale je jedna základní poučka: Proti stárnutí vitamin B3.

Neo: Teď už jsme z mého pohledu v biologii a lékařství. Jak se to stalo, že čistý chemik jako ty dělá tohle?

Já jsem už na gymnáziu věděla, že chci, a opravdu hodně moc, studovat organickou chemii. A to jsem se od paní učitelky dozvěděla, že to není pro holky, že to holkám moc nejde. Tak jsem se raději přihlásila na biochemii. A myslím, že jediné, k čemu to bylo dobré, že jsem tam potkala manžela a kamarády. Jinak to bylo na biochemii trošku utrpení, ale na přednáškách z organiky jsem byla naprosto šťastná a nikdy jsem nevěřila profesorovi Liškovi, že už je konec.

Zkrátka se ukázalo, že jsem dobře věděla, kam chci jít. Ono mi přišlo úžasné zkoumat biosystémy a chápat, co se tam děje, ale mnohem, mnohem víc mě zajímal ten úplný základ. Pochopit to na úrovni chemické, kdy spolu interagují atomy. Mně to prostě entropie a entalpie na úrovni biochemie neosvětlí. Asi jsem moc mechanický typ.

Tak jsem přestoupila na organiku, kde jsem se teda dozvěděla, že neumím umýt pořádně laboratorní nádobí a že mám radši jít do kuchyně jako ženská. Ale nějak jsem to ustála a jen tak jsem zkusila dělat doktorát tady na Ústavu organické chemie a biologie u skvělého profesora Hocka a on potřeboval vytvořit biochemické metody a vytvořit biochemickou laboratoř a zadal to mně… no a najednou jsem byla víc a víc v biologii.

Mně to tak naprosto vyhovuje. Protože čistý chemik opracovává přírodu. Vytvoří sloučeninu, která něco mění, nějak reaguje. Já chci nejdřív tu přírodu pochopit, jak to funguje, a pak až můžu něco opracovávat.

To je jak doma. Když potřebuju vařit, tak si nejdřív na lince musím uklidit. Má to svůj řád, postup.

Neo: Až tak se ti profese promítá do rodinného života?

No jistěže! V kuchyni potřebuješ protokol. Čili recept. Když porušuješ v laboratoři protokol a moc ho měníš, tak se pokazí experiment. A když budeš moc porušovat recept, tak nebude dobré jídlo. Takže žádné měření odhadem, od oka. To neexistuje!

Neo: A co když stojí v receptu „dvě až čtyři vejce“?

To jsem ve stresu. Asi bych šla cestou průměru: tři.

Neo: Řekni mi poslední věc. Pochopil jsem, že pro tebe je nejpřitažlivější ten úplně základní výzkum, který nás možná jednou dovede k tomu „novému penicilinu“, ukáže nám všechny kroky. Ale jestli ho sama uvaříš, ať zůstanu u kuchyňských příměrů, je ti trochu jedno?

No to zas není. Pro mě je klíčové projít všemi těmi kroky. Pochopit, porozumět, umět říct, jak to funguje, a pak zadat vzorec, co umíchat. Míchat nemusím, ale bude to můj „penicilin“.

---

Hana Macíčková Cahová (41)

• Rodačka ze Zlína vystudovala organickou chemii na VŠCHT. Doktorát získala na Ústavu organické chemie a biologie (ÚOCHB) pod vedením Michala Hocka, v jehož skupině se podílela na 11 pracích.
• V letech 2010–2013 působila jako postdoktorandka na univerzitě v Heidelbergu, kde získala Humboldtovo stipendium. Publikovala tam dva prvoautorské články – ten v časopise Nature (zatím nejlepší publikace v tamní skupině) popisuje novou metodu studia NAD-RNA.
• S manželem založili rodinu, narodila se první dcera a za jeho prací se odstěhovali do Paříže.
• Po návratu do ČR znovu nastoupila na ÚOCHB. V roce 2015 uspěla se svým projektem „Virové RNA modifikace“ u Evropské výzkumné rady (ERC), ale z důvodu nedostatku financí byla doporučena k financování od ministerstva školství v programu ERC CZ.
• I díky tomu mohla založit v roce 2016 vlastní vědeckou skupinu, která se zabývá modifikacemi RNA a jejich rolí.
• Ještě téhož roku obdržela Prémii Otto Wichterleho udělovanou AV ČR a o rok později Cenu Alfreda Badera za bioorganickou chemii. V roce 2018 pak získala Cenu Neuron pro mladé vědce. A vloni získala i nejprestižnější evropský vědecký grant – ERC grant – na studium role RNA čepiček při stresu.
• S rodinou žije ve středočeském Brandýsku; k první dceři přibyli postupně dcera a syn.

Zdroj náhledové foto: Hana Macíčková Cahová