Uprchlíci mu změnili rok. Když se topí mámy a děti, nejde fotit

V devatenácti letech se rozhodl, že chce být fotoreportérem; přinášet svědectví o dění ve světě prostřednictvím fotografie. Dnes je držitelem třinácti ocenění v soutěži Czech Press Photo a už osm let patří ke kmenovým autorům mezinárodní tiskové agentury EPA. Zažil krvavé potyčky na kyjevském Majdanu, drsné protirežimní protesty v Turecku, zaznamenal zoufalý boj uprchlíků o život na cestě do Evropy. Seznamte se: Filip Singer.

Možná si na ten snímek budete pamatovat. Zachycuje muže se skloněnou hlavou a krví v obličeji, nad nímž na klášterní zdi bdí zástupy andělů. Jde o fotografii, která porazila 3359 dalších snímků přihlášených na Czech Press Photo 2014 a během ukrajinské krize ji pořídil Filip Singer.

Nebyla to jediná krize, kterou nyní šestatřicetiletý fotograf agentury European Pressphoto Agency (EPA) pokrýval. Fotil během ekonomické krize na Kypru, stejně jako dokumentuje současnou uprchlickou krizi ve Středozemí. Jindy je jeho podpis pod snímky z olympiády (pracovně byl v Soči), nebo pod spokojeně se pasoucími divokými koňmi v Mongolsku.

Singerova vítězná fotografie podle poroty CPP “zobrazuje na osudu jednotlivce nejvýznamnější současnou evropskou událost. Osobní bolest neznámého muže je věcí nás všech. Zdá se, že muž na fotografii pláče krev a zástup svatých jen mlčky přihlíží. Mnohovýznamovou fotografii považujeme za metaforu lidského utrpení ve válečných konfliktech.” Foto: Filip Singer, EPA

O tom, jak se dnes pracuje fotoreportérům v terénu, jak se prosadit ve vysoce konkurenčním světě – i o tom, jak se z utrpení kolem sebe nezbláznit, hovořil Filip Singer v rozhovoru pro vydavatelství DeadLineMedia, které patří mezi ty, s nimiž spolupracuje.

DLM: Většinu roku trávíte na cestách a většinou v místech, kde se nedějí zrovna pozitivní věci – jak už to u zpravodajského reportéra bývá. Zvykne si člověk na útrapy, co vidí kolem sebe?

Zvykám si stále velice těžko. Přeci jen – víc času trávím v klidné Praze nebo v jiných lokalitách, kde pokrývám třeba i velké sportovní události. Nejsem přímo válečný reportér. I když je fakt, že na místech, kam se běžně nejezdí a kde se dějí události, které by možná každý nechtěl fotografovat, jsem už nějaký čas strávil.

DLM: Jak se s tím dá bojovat, aby si člověk zachoval odstup a zároveň neztratil iluze a chuť pokračovat?

Odstup mi pomáhá zachovat pohled přes hledáček fotoaparátu. Snažím se maximálně koncentrovat na kvalitu obrazu. To jde ale jen v situacích, kdy se mi daří být jen anonymním pozorovatelem. Chuť pokračovat přichází podle tématu. Jakmile se jedná o situace, jako převrat režimu, nebo uprchlická krize, tak síla události a příběhu mě žene fotit téma dál.

Bohužel, v agenturním zpravodajství je času většinou málo. Jde o konkrétní klíčové okamžiky a dny, kdy fotografuji. Být u příběhu jednotlivých událostí do konce, často není možné .

DLM: Byl právě skončený rok z vašeho pohledu jiný?

Nebýt uprchlické krize, byl by stejný jako ostatní. Vždy přijdou kdesi vzdálené války, přírodní katastrofy jako zemětřesení v Nepálu a podobně. Všechny tyto událostí vydrží jako hlavní headline jen několik dní. Uprchlická krize ovšem je tématem číslo jedna stále a po dlouhé době je to něco, co se týká celé Evropy. A co bohužel rozděluje společnost.

Lesbos 2015. Foto: Filip Singer, EPA

DLM: Uprchlík, podle německých médií slovo roku. I vy jste si přivezl z cest série fotek, na kterých lidé bojují o cestu “za svobodou”. Jaké příběhy jste fotil a kde?

Běžence jsem fotil na řeckém ostrově Lesbos. Byl jsem na ostrově na začátku října. Na přecpaných gumových člunech připlouvalo na pobřeží Lesbosu až dav tisíce lidí denně. Počasí bylo velmi špatné. Čluny plné dětí i starců se po nárazu o skaliska u pobřeží mnohdy převrhly a lidé se ve velkých vlnách snažili dostat na břeh. Každou hodinu jsem viděl neuvěřitelné scény, jako třeba otce afgánské rodiny brečícího dojetím, že plavbu zvládli, nebo těhotné ženy a děti v hlubokém šoku potom, co málem cestu nepřežily. Stovky dramat denně. Každý ten člověk měl svůj příběh a svůj důvod, proč riskovat plavbu přes more.

DLM: Co ve vás zanechalo nejsilnější stopu?

Jeden nafukovací člun přecpaný lidmi se zvrhnul u špatně přístupného břehu. Člun byl plný dětí. Matky mnohdy srazila vlna a i s dítětem v náručí padaly znovu do vody na ostré kameny. Lidé křičeli přes sebe. Byli jsme tam jen tři fotografové a žádní záchranáři. Snažili jsme se dělat, co se dalo. V těchto chvílích prostě nejde fotit. Byl tam s námi řecký fotograf AFP, který dokázal skloubit obojí – přes rameno měl přehozenou ženu, kterou vytáhl z vln a druhou rukou fotografoval…

DLM: Podobných situací jste viděl vícero. Jak to v hlavě funguje? Kdy člověk ještě fotí, protože chce to drama zdokumentovat, a kdy už musí svou pozici pozorovatele za hledáčkem fotoaparátu opustit?

Ve většině případu je fotoreportér pouze pozorovatelem přes hledáček a na místě nic neovlivní. Ale pokud dojde k tomu, že někdo opravdu žádá o pomoc, tak neznám fotografa, který by nepomohl a dál jen fotil. Myslím situace třeba právě na Lesbosu. Kdy široko daleko nebyl jediný dobrovolník a přede mnou se žena s dítětem snažila dostat z rozbouřeného moře. Na Lesbosu jsem opravdu pomáhal neplánovaně v podstatě každý den. Nebo situace, kdy moji kolegové zachránili policistku během povodní v ČR, když se přímo před nimi propadla do vody… Na druhou stranu: Pomáhat zraněným po brutálním zásahu policie například na Ukrajině nebo v Turecku, to už není práce novináře. Tady jsou jasná pravidla, kdo kde má své místo.

Lesbos 2015. Foto: Filip Singer, EPA

DLM: Politici vedou spor o to, zda se jako země projevujeme solidárně, nebo spíš stojíme stranou. Díky své profesi máte možnost srovnávat – jak tedy působí Česká republika v porovnání se světem okolo?

Velmi si vážím všech dobrovolníků, kteří jeli – a stále jezdí – pomáhat. Také mám radost z toho, že lidé nejsou lhostejní k materiálním sbírkám. Znám spoustu lidí z České republiky, kteří pomáhají. Bohužel bych řekl, že jsou to právě tito lidé, kteří zachraňují jméno naší země.

DLM: Co na to říkají například vaši zahraniční kolegové, vidí i oni ty rozdíly?

Při focení běženců jsem pracoval často s kolegy, kteří jsou ze zemí, kde je situace podobná. Fotografové z Řecka a bývalé Jugoslávie, Polska a Maďarska. To bychom si museli jen stěžovat. Většinou se spíš snažíme přes focení tragédie přenést.

DLM: Letos se na cesty vydal i váš bratr, rozhodl se pomáhat právě při uprchlické vlně. Kde a proč?

Jel pomáhat na srbsko-maďarskou hranici, konkrétně do Horgoše. Byl tam právě v dobu střetů na hranici, o kterých se hodně psalo. Bratr studuje arabistiku a má tedy k lidem z tohoto regionu blízko, na druhou stranu ho pravděpodobně mobilizovaly i ty xenofobní nálady, které u nás panují.

To je možná opačný efekt těch nálad ve společnosti, vždyť čeští dobrovolníci jsou za tu poměrně krátkou dobu od uprchlické krize proslulí a působí jich tam skoro nejvíce ze všech.

DLM: Stihli jste si už o jeho zkušenosti popovídat? Co to na něm zanechalo?

Filip Singer

• Volné dokumentární tvorbě se věnuje od roku 1999, kdy svou pozornost zaměřil na odlehlé oblasti Sibiře a bývalé sovětské republiky.

• Od roku 2002 se věnuje dokumentární a novinářské fotografii.

• Spolupracuje s mezinárodní fotografickou skupinou SPUTNIK PHOTOS a je členem vídeňské agentury Anzenberger

• Od roku 2008 je kmenovým fotografem EPA, pro kterou pokrývá hlavní zpravodajské události ve střední Evropě a v ostatních zemích světa. Jeho fotografie vycházejí v magazínech jako je National Geographic, Time Magazine, Newsweek New York Times, The Guardian, El Mundo, Le Figaro, Stern a další.

• Narodil se v roce 1980 v Praze.

Pravděpodobně největší stopy v něm zanechala ta bezmoc, že se státní orgány – hlavně na východě Evropy – vůbec nezapojují do pomoci. Najednou jsou na poli tisíce lidí bez vody a bez jídla, a kdyby nebylo dobrovolníků, kdo ví, jak by to s nimi dopadlo.

DLM: Když se český fotograf ve službách globální agentury vypraví fotografovat nejsledovanější události, co vše musí zvládnout? Jak se na to připravujete? Kdo vám s tím pomáhá – nebo se o vše musíte postarat sám?

Fotograf, který dělá tuto práci, už musí být natolik zkušený, že ho žádná situace nesmí zaskočit. Většinou na místo přijíždíte bez přípravy ze dne na den. Agentura kryje veškeré náklady na cestu a většinou je na místě další kolega, který v dané zemi žije a má informace, co přesně se kde děje.

DLM: Pohledem zevnitř se v Česku nedělá špatná žurnalistika, je tu několik osobností, které ji dělají na špičkové úrovni. Přesto čeští novináři a tuzemská média nejsou v evropském srovnání tolik vidět. Čím to podle vás je?

Podle mého názoru hlavně chybí poptávka po kvalitním obsahu. Na druhou stranu – v malé zemi je pochopitelné, že počet lidí, co vyhledávají kvalitní obsah, nebude tak veliký jako třeba v Německu, ve kterém je to zas nějaké procento, ale z velkého počtu obyvatel… Na Západě mají seriózní média tradici, která nebyla ničím přerušena. U nás muselo vše vznikat v podstatě skoro od začátku.

DLM: Jak konkrétně se povedlo prosadit vám?

Od 19 let jsem věděl, že chci být fotoreportér. Nejdříve jsem pracoval pro lokální pražské noviny a přitom jezdil fotit dokumentární fotky do zemí bývalého Sovětského svazu. V roce 2005 jsem se díky výstavě o Rusku dostal do Hospodářských novin, kde jsem přičichl k opravdové praxi. Později jsem se dostal do agentury ISIFA, ve které jsem potkal fotografa z EPA. Často jsem pomáhal, když on nemohl fotit. Jednou za mnou přišel, jestli bych pro agenturu nechtěl pracovat přímo. Neváhal jsem ani minutu a rovnou naskočil do rozjetého vlaku. Pracovat pro velkou agenturu a mít možnost publikovat po celém světě byl pro mě sen od těch devatenácti let.

DLM: Kam byste v novém roce toužil jít/jet/letět fotit, protože už to dlouho máte v hledáčku?

Rád bych se po letech vrátil k dokumentování života na ruské Sibiři. Díky práci v agentuře jsem za poslední léta neměl čas na focení vlastního projektu o zapomenutých oblastech v Rusku a jeho satelitech.

DLM: A kam se naopak netěšíte, respektive jen nerad byste, kdybyste tu událost musel fotit?

Pořád mám pocit, že zakonzervovaný konflikt na Ukrajině se muže zase rozjet na plné obrátky. Nerad bych se vracel na další území Ukrajiny zasažené konfliktem.