Proč už „nemáme rádi“ Ukrajince. Nebo to tak není?

Ten den byl ve znamení nevíry, hrůzy, zděšení. A s přibývajícími hodinami přetékaly pocity i někam k hrdosti. Na statečný odpor Ukrajinců tváří v tvář mnohem většímu ruskému agresorovi. Na Čechy, kteří nezaváhali a mezi prvními začali pomáhat. Znovu jsme to ukázali, jací jsme! Jenže vzepětí obvykle nevydrží. Jak si stojíme dnes, téměř už dva roky poté? Proč už nemáme Ukrajince rádi? Nebo máme? A měli jsme někdy? Odpovědi na tyto otázky nabízí obsáhlý materiál v aktuálním vydání časopisu Neovlivní.cz. Nabízíme krátkou ukázku.

„Váleční uprchlíci! To je hezké, jasně, chápu. Ale vážně mě štve, když všude vidím ta obří esúvéčka s ukrajinskou poznávací značkou, jak parkují na modrých pruzích. Beztrestně. Já si to platím a nemám kde parkovat.“ Úplně mi zatrnulo. Říkala to navýsost slušná, vzdělaná žena, liberálka, volička demokratické pravice. Člověk, který bez výhrad podporuje pomoc Ukrajině a odsuzuje Putina. Který nemá ani to nejmenší společné s Okamurou, Rajchlem nebo jinými proputinovskými dezinformátory. A který by to ještě před rokem určitě neřekl.

Abychom si rozuměli: Nevadí mi samozřejmě postesknutí nad tím, že v centru Prahy není kde zaparkovat. Ani nad tím, že občas někde asi „překážejí“ ukrajinské vozy. Rozumně diskutovat se určitě dá i o tom, jestli neměl stát vyžadovat registraci ukrajinských aut už mnohem dřív. Začala až loni v říjnu. Do té doby bylo opravdu velmi obtížné vymáhat od majitelů vozů pokuty. Policisté prostě nevěděli, kdo to je.

Problém je ale v tom zobecnění, v tom tónu. Zní to, jako by ti váleční uprchlíci byli vesměs bezohlední boháči. Navíc ještě v zemi, která jim poskytla bezpečí, čerpají nezasloužené výhody. Zní to podobně, jako když se člověk někde na sociálních sítích dočte, že „cikáni“ jezdí nakupovat taxíkem, naplní několik velkých nákupních vozíků a zase taxíkem odjedou. To všechno z dávek, které zneužívají a které jim stát platí „z našich daní“. 

A zní to především jako velké varování. Když už dokáže být na ukrajinské uprchlíky zlá i tahle žena, jak je na tom většina národa?

Historik Oldřich Tůma ještě před začátkem války na Ukrajině v rozhovoru pro Seznam Zprávy mluvil o české společnosti: „Je to jen obraz, ale řekl bych, že nás vystihuje refrén písně Davida Bowieho We Can Be Heroes Just for One Day – to by klidně mohla být moderní česká hymna. Dokážeme se vzepnout na pár dnů k něčemu mimořádnému, ale strašně rychle to zmizí.“

A pokračoval: „Během pandemie se zase chováme podle toho vzorce. Před pár lety na jaře jsme šili roušky, vzájemně si pomáhali, byla tu cítit obrovská energie, mnohde v nás viděli příklad. A teď? Teď už si zase všichni vzájemně nadávají a zvládání pandemie je jen nástrojem, jak na ostatní útočit.“

Už je to tady zase? Z nadšených „vítačů“ se stali přinejmenším podezřívaví skeptici, nebo rovnou „odmítači“?

(….)

Ale, proč bychom měli mít Ukrajince rádi a proč bychom jim vlastně měli nezištně pomáhat? Jasně, válka je válka, a my jsme spravedliví. Navíc to neumíme zastavit. Ale kdo mohl čekat, že to bude trvat tak dlouho?

Po euforii přichází každodennost. A vědomí, že máme-li někoho opravdu rádi, pak tedy především sebe – a své rodiny a blízké. A o sebe máme největší strach. Je na tom snad něco špatného? Není. Jenom to znamená, že tahle diskuse je v principu iracionální. A tím pádem hrozně těžká. Snadno zmanipulovatelná. A bez jednoznačného výsledku.

Rozhodují snad nějaká čísla? Petr Habáň z tiskového oddělení ministerstva financí pro Neovlivní.cz uvedl, že z veřejných rozpočtů šlo od začátku války do konce minulého roku na podporu ukrajinských uprchlíků přibližně 46 miliard korun.

Ředitel Úřadu práce Daniel Krištof pak v rozhovoru pro Seznam Zprávy řekl, že zaměstnání už našlo přibližně 120 tisíc ukrajinských uprchlíků a že na daních a odvodech přispěli do státního rozpočtu desítkami miliard korun.

Na obou stranách té bilance jsou tedy desítky miliard korun. Je to důležité? Není. V iracionální argumentaci čísla nefungují. Respektive fungují podle iracionální logiky. V první řadě jde totiž o neprůstřelné citově zabarvené kategorie: Na „ně“ vydává stát „moc“. A tím pádem mu zbude „málo“ pro „nás“. Na tomhle se dobře živí dezinformační scéna.

Jaké nejčastější lži o Ukrajincích dezinformátoři vypouštějí? Jak moc přestřelují částky, které reálně stát válečným uprchlíkům vyplácí? Znáte příběh ukrajinské migrace od začátku 20. století? A jaké posuny v náladách zažívají další evropské země s velkým přílivem Ukrajinců? Podrobně v aktuálním vydání časopisu Neovlivní.cz. PŘEDPLATNÉ.