Ten den byl ve znamení nevíry, hrůzy, zděšení. A s přibývajícími hodinami přetékaly pocity i někam k hrdosti. Na statečný odpor Ukrajinců tváří v tvář mnohem většímu ruskému agresorovi. Na Čechy, kteří nezaváhali a mezi prvními začali pomáhat. Znovu jsme to ukázali, jací jsme! Jenže vzepětí obvykle nevydrží. Jak si stojíme dnes, téměř už dva roky poté? Proč už nemáme Ukrajince rádi? Nebo máme? A měli jsme někdy? Odpovědi na tyto otázky nabízí obsáhlý materiál v aktuálním vydání časopisu Neovlivní.cz. Nabízíme krátkou ukázku.
„Váleční uprchlíci! To je hezké, jasně, chápu. Ale vážně mě štve, když všude vidím ta obří esúvéčka s ukrajinskou poznávací značkou, jak parkují na modrých pruzích. Beztrestně. Já si to platím a nemám kde parkovat.“ Úplně mi zatrnulo. Říkala to navýsost slušná, vzdělaná žena, liberálka, volička demokratické pravice. Člověk, který bez výhrad podporuje pomoc Ukrajině a odsuzuje Putina. Který nemá ani to nejmenší společné s Okamurou, Rajchlem nebo jinými proputinovskými dezinformátory. A který by to ještě před rokem určitě neřekl.
Abychom si rozuměli: Nevadí mi samozřejmě postesknutí nad tím, že v centru Prahy není kde zaparkovat. Ani nad tím, že občas někde asi „překážejí“ ukrajinské vozy. Rozumně diskutovat se určitě dá i o tom, jestli neměl stát vyžadovat registraci ukrajinských aut už mnohem dřív. Začala až loni v říjnu. Do té doby bylo opravdu velmi obtížné vymáhat od majitelů vozů pokuty. Policisté prostě nevěděli, kdo to je.
Problém je ale v tom zobecnění, v tom tónu. Zní to, jako by ti váleční uprchlíci byli vesměs bezohlední boháči. Navíc ještě v zemi, která jim poskytla bezpečí, čerpají nezasloužené výhody. Zní to podobně, jako když se člověk někde na sociálních sítích dočte, že „cikáni“ jezdí nakupovat taxíkem, naplní několik velkých nákupních vozíků a zase taxíkem odjedou. To všechno z dávek, které zneužívají a které jim stát platí „z našich daní“.
A zní to především jako velké varování. Když už dokáže být na ukrajinské uprchlíky zlá i tahle žena, jak je na tom většina národa?