Všichni máme svá trápení, úzkosti a strachy. Ale jen těžko si umíme představit, jaké to je, když vaši vlast napadne nepřátelská armáda a na rodné město dopadají rakety. „Nemůžeš dýchat, nemůžeš jíst, nemůžeš spát,“ vzpomíná na únorové dny roku 2022 dnes osmatřicetiletá Kateryna Tereščenková. „Vydržela jsem tři týdny. Pak už to nešlo, vzala jsem batoh, děti a utekly jsme.“
Ukrajinci přitom v České republice páchají zločiny méně, než by odpovídalo jejich podílu ve společnosti.
Ten den byl ve znamení nevíry, hrůzy, zděšení. A s přibývajícími hodinami přetékaly pocity i někam k hrdosti. Na statečný odpor Ukrajinců tváří v tvář mnohem většímu ruskému agresorovi. Na Čechy, kteří nezaváhali a mezi prvními začali pomáhat. Znovu jsme to ukázali, jací jsme! Jenže vzepětí obvykle nevydrží. Jak si stojíme dnes? Proč už nemáme Ukrajince rádi? Nebo máme? A měli jsme někdy? Co bude dál?
Ten den byl ve znamení nevíry, hrůzy, zděšení. A s přibývajícími hodinami přetékaly pocity i někam k hrdosti. Na statečný odpor Ukrajinců tváří v tvář mnohem většímu ruskému agresorovi. Na Čechy, kteří nezaváhali a mezi prvními začali pomáhat. Znovu jsme to ukázali, jací jsme! Jenže vzepětí obvykle nevydrží. Jak si stojíme dnes, téměř už dva roky poté? Proč už nemáme Ukrajince rádi? Nebo máme? A měli jsme někdy? Odpovědi na tyto otázky nabízí obsáhlý materiál v aktuálním vydání časopisu Neovlivní.cz. Nabízíme krátkou ukázku. „Váleční uprchlíci! To je hezké, jasně, chápu. Ale vážně mě štve, když všude vidím ta obří esúvéčka s ukrajinskou poznávací značkou,
Konfliktů mezi Romy a ukrajinskými uprchlíky se chopila antisystémová opozice. Jak moc jich dokáže zneužít pro své cíle? A proč vládní politici selhávají.
