Putin nemá pro eskalaci nic v rukávu. Kromě hrozby jaderných zbraní

Bývalý šéf špionáže Petr Mlejnek popisuje, jaké trumfy mohl Kreml po napadení Ukrajiny použít a proč to neudělal.

Útoky dronů na civilní cíle v Rusku jsou zrcadlovým obrazem současného ruského přístupu k vedení války, ale v mnohem menším měřítku. Těmito útoky Kyjev ukázal Rusům, že jejich vychvalovaná protivzdušná obrana je nedokáže ochránit. Navíc jde o vzkaz Putinovu režimu: “Jdeme do ofenzivy.”

Jde o součást velmi rozsáhlé kampaně, která se běžně nazývá protiofenzíva letní operace Ukrajiny na osvobození jejích území. Útoky bezpilotních letounů spolu s invazí do oblasti Belgorod různými ozbrojenými formacemi složenými z Rusů, kteří jsou jednoznačně sponzorováni Ukrajinou, vraždy ruských velitelů ukrajinskou vojenskou rozvědkou, ovlivňují informační a vojenský prostor a usnadňují ofenzívu odkloněním ruských sil. Tu a tam se mihnou prohlášení o „tvrdé reakci“ Putinova režimu. Ale má na to schopnosti? Zůstalo jich málo, pokud vůbec nějaké. Rozhodnutí dodat Ukrajině výkonné moderní stíhačky je navíc zlomem ve vojenské rovnováze sil.

Jak to tedy hodnotit?

Začněme pozemními operacemi. Dobytí Bachmutu je klasickým příkladem Pyrrhova vítězství. Toto poměrně bezvýznamné městečko stálo Rusko tisíce vojáků během osmi měsíců bojů a vyžádalo si obrovské prostředky. V širším slova smyslu jsou pozemní síly ruských ozbrojených sil prakticky zničeny: podle projektu Oryx OSINT Rusko ztratilo více než 2000 tanků, tedy asi polovinu počtu, který byl k dispozici na začátku konfliktu. Rusové jsou nyní nuceni používat zásoby obrněných vozidel z 60. let.

Největším zdrojem tanků pro ozbrojené síly Ukrajiny jsou trofeje ukořistěné od ruské armády. Rusko nevyrábí obrněná vozidla v rozsahu nezbytném ke kompenzaci vzniklých ztrát. Například Uralvagonzavod deklaruje 400 tanků za rok, ale k této produkci se zatím nedostal. Snahy o nábor a školení vojenského personálu rovněž z velké části selhává. To povede k tomu, že ruským pozemním silám v dohledné době dojdou možnosti pro útočné operace.

Co se týče vzdušného prostoru, Rusko pravidelně odpaluje desítky raket na Ukrajinu. Asi 90 % z nich je sestřeleno ukrajinskou protivzdušnou obranou . Vezměte si systém protivzdušné obrany Patriot, který sestřelil senzační hypersonickou střelu Kinžál.

Ruské dodávky přesných řízených střel přitom zřejmě klesají a Rusko nyní používá nově vyrobené střely. Ale Ukrajině také dochází munice pro systémy protivzdušné obrany sovětské výroby Buk a S-300. Je pravděpodobné, že účelem častých útoků na Kyjev je vyčerpat ukrajinské zásoby raket protivzdušné obrany. Ale vzhledem k tomu, že Západ dodává ozbrojeným silám Ukrajiny moderní techniku, tento plán pravděpodobně neuspěje. Během příštího roku Ukrajina zřejmě přejde na západní systémy, jako je úspěšný IRIS-T, NASAMS a samozřejmě Patriot.

Může se Rusko při dosažení svých cílů spolehnout na letectvo?

S výjimkou použití jako odpalovací platformy pro výše uvedené rakety zaměřené na civilní cíle hrály ruské vzdušné síly (VKS) v konfliktu za poslední rok relativně malou roli. Totéž platí pro ukrajinské letectvo a to ze stejného důvodu. Podle leteckých expertů vedly výkonné pozemní systémy protivzdušné obrany obou stran k vzájemnému popření vzdušných bitev.
Jinými slovy, žádná ze stran nemůže bezpečně nasadit letadla na podporu pozemních sil, i když se teď Rusové snaží využívat k ničení tanků vrtulníky Kamov.

Je nepřijatelné, aby NATO provádělo jakýkoli druh pozemních operací, aniž by nejprve nastolilo nadvládu ve vzduchu a zničením nepřátelské protivzdušné obrany. Rusko mělo šanci toho dosáhnout v prvním týdnu války, ale nevyužilo ji a nyní je příliš pozdě, protože letecké síly nejsou schopny provádět složité operace potlačení nepřátelské protivzdušné obrany. Faktem je, že ruská vojenská doktrína není zaměřena na letectvo, na rozdíl od NATO. Je třeba poznamenat, že bez pomoci Spojených států evropské letectvo by také nebylo schopno dosáhnout vzdušné převahy.
Podle spolehlivých odhadů je účinnost a potenciál vzdušných sil Ruské federace stále vysoká a to i přes vzniklé ztráty (asi 10 % flotily). Velení vzdušných sil se však snaží zajistit zachování schopností protivzdušné obrany a úderného potenciálu pro případ vstupu NATO do války.

To vše vedlo k použití taktiky zaměřené na dělostřelectvo v ruské válce proti Ukrajině, která byla naposledy použita během druhé světové války. Když jsou vzdušné údery nedostupné kvůli účinné pozemní obraně, dělostřelectvo je jediný způsob, jak zasáhnout nepřítele z dálky. Pořízení vysoce přesných dělostřeleckých systémů dlouhého doletu typu HIMARS Ukrajinou umožnilo ozbrojeným silám Ukrajiny udeřit na cíle v ruském týlu bez použití letadel. Ruská logistika se pokusila posunout dále od frontové linie, což vedlo k ještě větším problémům, protože zásobování si nyní musí razit cestu po zemi pod ukrajinskou raketovou palbou.

Třetí tradiční oblast válčení je námořní. I když je důležitá, není v tomto konfliktu rozhodující. Rusko se samozřejmě může pokusit úplně přerušit dodávky obilí z Ukrajiny, ale v tomto případě Západ Ukrajině nahradí případné finanční ztráty.

Má Rusko trumfy, které by mohlo použít k odvetě? Zkrátka ne. Rusko nemá žádné možnosti eskalace proti Ukrajině ve třech hlavních operačních oblastech vojenských operací. Předpoklady, že situaci mohou zachránit některé „nové“ zbraňové systémy jako je známý, ale prakticky nepoužitelný tank Armata nebo vzácné stíhačky Su-57 , jsou mylné. I kdyby se jich vyrábělo ve velkém, nedokázaly by situaci na frontě změnit. Jediné čím tedy vyhrožuje je použití jaderných zbraní na bojišti.

Zdroj náhledové foto: Oleg Elkov / Shutterstock.com