Bývalý šéf špionáže Petr Mlejnek popisuje, jaké trumfy mohl Kreml po napadení Ukrajiny použít a proč to neudělal.
Útoky dronů na civilní cíle v Rusku jsou zrcadlovým obrazem současného ruského přístupu k vedení války, ale v mnohem menším měřítku. Těmito útoky Kyjev ukázal Rusům, že jejich vychvalovaná protivzdušná obrana je nedokáže ochránit. Navíc jde o vzkaz Putinovu režimu: „Jdeme do ofenzivy.“
Foto: Oleg Elkov / Shutterstock.com
Jde o součást velmi rozsáhlé kampaně, která se běžně nazývá protiofenzíva letní operace Ukrajiny na osvobození jejích území. Útoky bezpilotních letounů spolu s invazí do oblasti Belgorod různými ozbrojenými formacemi složenými z Rusů, kteří jsou jednoznačně sponzorováni Ukrajinou, vraždy ruských velitelů ukrajinskou vojenskou rozvědkou, ovlivňují informační a vojenský prostor a usnadňují ofenzívu odkloněním ruských sil. Tu a tam se mihnou prohlášení o „tvrdé reakci“ Putinova režimu. Ale má na to schopnosti? Zůstalo jich málo, pokud vůbec nějaké. Rozhodnutí dodat Ukrajině výkonné moderní stíhačky je navíc zlomem ve vojenské rovnováze sil.
Jak to tedy hodnotit?
Začněme pozemními operacemi. Dobytí Bachmutu je klasickým příkladem Pyrrhova vítězství. Toto poměrně bezvýznamné městečko stálo Rusko tisíce vojáků během osmi měsíců bojů a vyžádalo si obrovské prostředky. V širším slova smyslu jsou pozemní síly ruských ozbrojených sil prakticky zničeny: podle projektu Oryx OSINT Rusko ztratilo více než 2000 tanků, tedy asi polovinu počtu, který byl k dispozici na začátku konfliktu. Rusové jsou nyní nuceni používat zásoby obrněných vozidel z 60. let.