Válečná kořist. Tak se chovají Rusové k ukrajinským dětem

Ohlédnutí za zatykačem na Vladimira Putina.

To rozhodnutí bylo nepochybně přelomové. A přiznejme si – překvapivé. Po všech těch záběrech hromadných hrobů, popravených lidí s rukama stále ještě spoutanýma za zády, vybombardovaných nemocnic, škol a sídlišť, vesnic srovnaných se zemí a mučíren nesoucích na zdech stopy krve by se dalo čekat, že právě za to se bude ruský vůdce zodpovídat. Mezinárodní trestní soud v Haagu však zhruba rok a měsíc poté, co Vladimir Putin pod pláštíkem „denacifikace a demilitarizace“ zahájil invazi na Ukrajinu, vydal na vládce Kremlu a jeho spolupracovnici zatykač za zcela jiný válečný zločin.

Za nezákonné deportace dětí. Co o nich vlastně víme? Jaká fakta jsou na stole? A proč se hlavní prokurátor vydal právě po téhle stopě? Odemykáme text z dubnového vydání časopisu Neovlivní.cz

Někdy se historie opakuje s tak palčivou přesností, až se člověk zdráhá věřit, že se TO opravdu děje. Znovu.

Ještě si pamatuju tu hrůzu, s jakou jsem hltala dětskou knížku Zdeňky Bezděkové Říkali mi Leni. Příběh děvčátka zavlečeného za druhé světové války do Německa na převýchovu dopadne vlastně dobře. Válka skončí, maminku, na niž Leni/Aleně zbyla už jen matná zasunutá vzpomínka, se podaří najít. Ale ta poslední věta! „Mlčím. Mlčím, neboť neumím už říct maminko.“ Pro dítě naprosto děsivé.

O nacistických metodách poněmčování, germanizace, toho byly popsány stohy. Stejně jako o nucených deportacích coby nástroji upevňování moci ve stalinistickém Sovětském svazu. Jde o jednu z nejzlověstnějších kapitol ruských dějin. Odhaduje se, že v transportech skončilo na 20 milionů lidí. Jen podél západních hranic SSSR byly ze svých domovů deportovány nejméně tři miliony osob, které pak po dlouhých dnech v dobytčácích vyhodili kdesi tisíce kilometrů daleko na Sibiři a ve Střední Asii. Mladí i staří, ženy i děti, Estonci, Lotyši, Poláci… Kreml je cynicky nazýval „zvláštními osadníky“.

Dělí nás od toho už skoro stoletá propast. Třicátá, čtyřicátá léta minulého století. Dávno mrtví masoví vrazi. Ve svých zemích označení za tyrany, strůjce hrůz. Stržené sochy. Přejmenované ulice. Propast je hluboká.

Poslední rok ukazuje, že ne až tak hluboká. Stalin je v Rusku zase populární, podle renomovaného centra Levada jej pozitivně hodnotí až 70 procent Rusů. Znovu po něm pojmenovávají ulice. Letos v březnu se na jednání ředitelů závodů ruského obranného průmyslu předčítalo z jeho telegramů. „Pokud se ukáže, že porušujete své povinnosti vůči vlasti, začnu vás drtit jako zločince zanedbávající čest a zájmy vlasti. Nelze připustit, aby naše vojska trpěla na frontě nedostatkem tanků, zatímco vy v hlubokém týlu zahálíte a flákáte se,“ citoval slova Josifa Stalina někdejší prezident země Dmitrij Medveděv.

Podobně jako „motivace popravou“ je zpátky i politika státem řízených únosů. Zavlečení občanů jiné země na své území a následná převýchova.

Případ Anja

Ukrajinka Anja nedostala do života právě nejlépe rozdané karty. Její máma, v invalidním důchodu a plně odkázaná na tenké sociální dávky, se o ni nedokázala starat. Začátek války zastihl čtrnáctiletou dívku ve skupinovém domově v lesíku na okraji Mariupolu, právě se zotavovala z tuberkulózy.

„Když výbuchy rozmetaly okna a dveře budovy, děti utekly do sklepa. Anja těm nejmenším četla pohádky a čas si krátila kreslením,“ vylíčil její příběh v říjnu loňského roku deník The New York Times.

Autorka textu Emma Bubolová strávila týdny hledáním ukrajinských dětí a rodin zasažených ruskou politikou „přesídlení“. Anju se jí podařilo objevit v Moskvě. Kde už byla – bez svého souhlasu – umístěna do pěstounské rodiny.

„Vyměnily jsme si mnoho vzkazů, hlasových zpráv. Někdy mluvila víc, jindy odpovídala jen stručně – ano, ne – s několikadenní prodlevou. S pomocí fotografií, deníku a rozhovorů s přáteli, lékaři i učiteli se nám podařilo ověřit její totožnost i totožnost dalších dětí, s nimiž v Mariupolu pobývala. Požádala nás jen o to, abychom se nesnažili kontaktovat její pěstouny, protože ti jí zakázali mluvit s cizími lidmi,“ uvedla novinářka.

Anja jí popsala, že jak boje o Mariupol postupovaly, některým rodičům se podařilo děti odvézt. Pro jiné nikdo nepřijel. Anju a zhruba dvacítku dalších chovanců posadili do sanitky, která je měla odvézt do bezpečnějšího Záporoží. „Nechtěla jsem jet, ale nikdo se mě neptal. Spěchali na nás, a já nechala na pokoji náčrtník. Měla jsem tam číslo na mámu. Pamatovala jsem si jen první tři číslice.“

Na ruském kontrolním stanovišti sanitce nepovolili projet. Místo toho vůz nasměrovali hlouběji do Ruskem okupovaných území, do Doněcku v srdci samozvané Doněcké lidové republiky. Loni na podzim Kreml připojil DLR po zmanipulovaném referendu k Ruské federaci.

Anja skončila s desítkami dalších nezletilých v tamní nemocnici, která ovšem fungovala jako sběrný tábor. Přestupní stanice do Moskvy.

„Ani Anja neměla na výběr. Řekla mi, že jí prostě oznámili, že teď bude tři týdny odpočívat v ústavu v Moskevské oblasti.“

To bylo v létě. Další týdny podstoupila proces, který plachá dívka vnímá jako nátlak. Musela se například zúčastnit týdenního kurzu nazvaného „Rozhovory o důležitých věcech“. Jedná se o lekce schválené přímo dekretem prezidenta Putina, v nichž se děti učí být hrdé na Rusko. Skončila v ruské pěstounské rodině. Prý se k ní chovají dobře, ale sama sní o návratu na Ukrajinu. „Mám se brzy stát ruskou občankou. Ale já nechci. Není to moje rodina, nejsou to mí přátelé. Někdy sedím a pláču a přemýšlím, co strašného se stalo mým blízkým.“

Bubolové se nakonec podařilo najít i Anjinu matku – Oksanu. „Bez práce, bez přístupu k internetu, byla zcela bezradná, jak svou dceru hledat. Nevěděla ani, že Anja byla odvezena do Ruska,“ popsala novinářka.

Ten příběh nemá konec. Oksana s pomocí nevládních organizací usiluje o dceřin návrat. Ukrajinské úřady věc z pochopitelných důvodů nekomentují. Moskva se zaklíná tvrzením o záchraně dětských životů. Anja oslavila patnácté narozeniny. Zřejmě už s ruskou občankou.

Kolik už?

Příběh Anji je jedním z mnoha kamínků v mozaice, kterou od vypuknutí ruské války skládají rodiče, novináři, lidskoprávní aktivisté, vyšetřovatelé.

Kolik těch kamínků v mozaice leží, je v kulisách války těžké spočítat.

OSN na svých webových stránkách odhaduje, že od začátku invaze se do Ruska vystěhovalo 2,9 milionu Ukrajinců, přičemž „není možné vyčíslit, kolik z nich mohlo odejít dobrovolně a kolik bylo donuceno.“ V tomto čísle je podle ruských i ukrajinských zdrojů zhruba 700 tisíc dětí, ale má se za to, že ve většině případů jsou se svými rodiči.

Na čem se ukrajinské a ruské zdroje rozcházejí, je počet do Ruska zavlečených sirotků a dětí odloučených od rodičů.

Poslední údaj, který Kreml zveřejnil, pochází z loňského dubna. Tehdy publikovala státem plně ovládaná agentura TASS zprávu, že do Ruska dorazilo 2161 sirotků ze samozvaných ukrajinských republik – Doněcké a Luhanské.

Kyjev ve zprávách z letošního února tvrdí, že se jim podařilo potvrdit až 16 tisíc unesených dětí. „Skutečný počet deportovaných přitom může být mnohem vyšší,“ prohlásil v jednom ze svých pravidelných videovzkazů ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj.

Haagský soud podle prohlášení, které provázelo oznámení o vydání zatykače na prezidenta Putina a zmocněnkyni Kremlu pro práva dětí Mariji Lvovovou-Bělovovou, se pak opírá o „stovky dětí“ odebraných ze sirotčinců a dětských domovů.

Systém

Co se dá považovat za fakt, je systém, který Kreml kolem únosů vybudoval.

Detailně jej zmapovala zpráva, na které měsíce pracoval tým z Humanitární výzkumné laboratoře (HRL) Yaleovy univerzity; jedná se o dosud nejucelenější a nejpodrobnější vhled do ruských praktik.

Pro lepší pochopení je nutné vědět, že na Ukrajině funguje poměrně robustní systém státní péče o děti. Nabízí rodičům, kteří se potýkají s nemocí, závislostmi, nebo třeba s nedostatkem peněz, možnost dítě umístit (dočasně, nebo trvale) do státních zařízení. OSN odhaduje, že před válkou bylo v takových domovech napříč Ukrajinou na 90 tisíc dětí.

A právě na tato zařízení se podle HRL ruské úřady zaměřily. Děti ve státních domovech onálepkovaly jako sirotky, byť drtivá většina z nich má rodiny či příbuzné. A pak je přes sběrná místa, jako je zmiňovaná nemocnice v Doněcku, začaly deportovat do Ruska.

HRL shromáždila informace o šesti tisících dětech z Ukrajiny ve věku od čtyř měsíců do 17 let, které jsou zadržovány Ruskem. A to v síti, která čítá nejméně 43 míst, kam děti deportují. Většinou se jedná o objekty někdejších letních táborů včetně těch na okupovaném Krymu. Ovšem: „Síť těchto zařízení se rozprostírá od jednoho konce Ruska na druhý: Nejvzdálenější tábor, který toto šetření identifikovalo, se nachází v Magadanu na ruském Dálném východě poblíž Tichého oceánu, tedy přes 6200 kilometrů daleko od hranice Ruské federace s Ukrajinou. Do USA je to odtud třikrát blíž než na Ukrajinu,“ píše se ve zprávě Yaleovy univerzity.

Výzkumníci zdokumentovali, že do únosů jsou zapojeny ruské úřady na všech úrovních, od místních přes regionální až po federální. „Operaci centrálně koordinuje ruská vláda,“ stojí v závěrech studie. „Identifikovali jsme desítky federálních, regionálních a místních představitelů, kteří jsou přímo zapojeni do provozování a politického ospravedlňování celého programu. Někdo má na starosti logistiku, tj. přepravu dětí, další zásobování, jiný přímé řízení tábora a další propagaci programu v Rusku a v okupovaných oblastech Ukrajiny.“

Primárním účelem drtivé většiny (78 %) těchto táborů je podle HRL rusifikace. Převedení dětí z ukrajinské výchovy na ruskou, vlasteneckou, vojenskou. Vymývání mozků, chcete-li.

„Děti jsou programově indoktrinovány proruskými názory. Ve skutečnosti jde o jeden z bodů programu zničit ukrajinskou identitu v průmyslovém měřítku,“ citovala kanadská veřejnoprávní CBC výkonného ředitele HRL Nathaniela Raymonda. 

Děti jako páka na rodiče

První tábory v Rusku se ukrajinskými dětmi začaly plnit už v únoru 2022, dosud poslední přesuny byly zaznamenány v lednu 2023.

Část takto zadržovaných dětí je v táborech se souhlasem rodičů. Jenže ti počítali s tím, že posílají potomka jen na ozdravný pobyt, nebo věřili, že v Rusku budou ve větším bezpečí než na ostřelované Ukrajině, že nebudou mít nouzi o léky a jídlo.

Takhle svůj příběh pro The Times popsalo několik matek z Chersonu, které se měsíce snažily dostat své potomky zpátky z tábora na Krymu.

Cherson byl už od prvních dnů ruské invaze pod ruskou okupační správou. Bylo to v září, když přišly děti ze školy s tím, že mohou odjet na Krym na ozdravný pobyt. Prý proto, aby si odpočinuly od válečných hrůz.

Ljudmila Motyčaková váhala, jestli svou patnáctiletou Anastasju pustit. Ale: „Nemám peníze na výlety. Anastasja se zoufale chtěla podívat k moři. Kromě toho nám nedali moc na výběr, ani čas na rozmyšlenou.“

Na místě odjezdu v ní poprvé zahlodaly pochybnosti. „Bylo tam snad sto autobusů. Zdálo se, jako by odváželi všechny děti z Chersonu.“

Anastasja odjela. Prý se ze začátku měla dobře, ale pak jim vychovatelé řekli, že musí na táboře zůstat déle. O den, tři, čtyři, pak z toho byl měsíc, pak dva… Děti místo domů rozvezli do dalších táborů po celém Krymu. Hlídali je prorusky smýšlející učitelé, kteří je za neposlušnost bili. A k tomu neustálý přísun ruské propagandy. Museli mluvit pouze rusky. Zpívat ruskou hymnu. Sledovat propagandistické filmy.

Rodiče se snažili dostat děti zpět. „Anastasja psala, že mají vzkázat rodičům, že když se sem přestěhují, dostanou byt a peníze. Někteří rodiče opravdu odjeli na Krym a už se nevrátili, ale to já nechtěla. Chtěla jsem pouze zpátky svou dceru,“ řekla listu Ljudmila.

V listopadu provedla Ukrajina protiofenzivu a získala Cherson zpátky do svých rukou. Matka s dcerou ztratily kontakt.

Koncem ledna se několika zoufalým rodičům podařilo vypravit se za pomoci organizace Save Ukraine pro děti přímo na Krym. Z toho, co pro The Times vypověděla Anastasja, dorazili na poslední chvíli: „Řekli nám, že pokud si pro nás rodiče nepřijdou, pošlou nás do internátních škol, nebo do nových rodin v Rusku.“

Jejich líčení odpovídají i zjištění HRL. „Některé z těchto dětí ruské úřady vrátily rodinám, jiné už zadržují po celé měsíce, i přes žádosti rodičů o návrat. A byť mají od rodičů souhlas s dočasným přemístěním, oddělení od rodin může i tak představovat porušení Úmluvy o právech dítěte,“ stojí ve zprávě. „Přesuny do pěstounské péče a zrychlené adopce pak mohou představovat válečný zločin a zločin proti lidskosti.“

Zatykač

A tady už se blížíme k tomu, proč se na únosy dětí soustředili v Haagu. Hlavní prokurátor ICC Karim Khan má podle svých slov za to, že je oprávněné domnívat se, že za nezákonné deportace nese přímou trestní zodpovědnost Putin a Lvovová-Bělovová.

Jak napsal v tiskovém prohlášení, jeho úřad analyzoval podklady k deportaci stovek dětí odebraných z ukrajinských domovů, internátů, léčeben. „Mnoho z těchto dětí bylo dáno v Ruské federaci k adopci. Za tímto účelem byl v Ruské federaci prostřednictvím prezidentských dekretů vydaných Vladimirem Putinem změněn zákon tak, aby se urychlilo udělování ruského občanství a usnadnilo se přijetí těchto dětí do ruských rodin. Moje kancelář tvrdí, že tyto činy prokazují záměr trvale odstranit tyto děti z jejich vlastní země.“

Americké CNN Khan řekl: „Rusko zachází s dětmi jako s válečnou kořistí.“ A připomněl, že Ženevské konvence zakazují deportovat civilisty do cizí země. „Pokud nejsou děti v bezpečí, je nutné přesunout je do bezpečnější části Ukrajiny. Pokud to není možné, tak do neutrální třetí země. Místo toho je deportují do Ruska, kde se setkají s naprosto cizími lidmi, kteří se najednou stali jejich adoptivními rodiči. To je nepřípustné, děti nejsou majetek, nejsou válečnou kořistí.“

Pochlubme se

Rusko to vidí jinak, na oplátku začalo stíhat žalobce haagského soudu. Lvovová-Bělovová vzkázala, že ji svět trestá za to, že zachraňuje děti.

I v ruském tisku jsou tyto operace opakovaně popisovány jako humanitární činnost, odvoz před nebezpečím, které představují vojenské aktivity, odvoz za účelem léčení, poskytnutí domova nebohým sirotkům. Po vzoru – není válka, je speciální vojenská operace. Nejsou únosy, jen záchrana.

Na oficiálních stránkách Kremlu lze běžně najít zprávy o schůzkách Putina s Lvovovou-Bělovovou, na nichž se domlouvají, jak „pomáhat“ ukrajinským dětem.

„Páchají zločin všem na očích. A ještě vyjadřují hrdost, že se ho dopouštějí,“ komentoval to pro NYT bývalý americký velvyslanec pro otázky válečných zločinů Stephen Rapp, který teď Ukrajině radí v oblasti trestního stíhání.

Skutečně – Rusko se únosy chlubí. Viz článek o činnosti Komisařky pro práva dětí Moskevské oblasti z loňského července: „První sirotci a děti z DLR, kteří zůstali bez rodičovské péče, získali ruské občanství v Moskevské oblasti. Stalo se tak díky výnosu prezidenta Ruské federace Vladimira Putina o zjednodušení postupu při získávání občanství pro děti Donbasu. Teď, když jsou důležité dokumenty v rukou opatrovníků, vše bude snazší. Šťastný okamžik pro všechny!“ V článku je dále citována právě Lvovová-Bělovová: „Řekla, že tyto děti, se kterými v dubnu cestovala vlakem za jejich novým životem, by už ani nepoznala. Tak se v ruských rodinách změnily! Nyní jsou to naši malí spoluobčané!“

Nejde o zdaleka jediný případ, kdy zavlečené děti posloužily propagandě. Asi nejotřesnější případ byl k vidění na sklonku letošního února na stadionu Lužniki na koncertě ke Dni obránců vlasti. Jedná se o monstr akci, kam Putin zve své příznivce a demonstruje národní jednotu.

Český novinář žijící v Moskvě Jiří Just na stránkách Lidových novin dění vylíčil takto: „Na scéně uprostřed moskevského stadionu Lužniki stojí hlouček dětí. Zmateně hledí do záplavy ruských vlajek na tribunách. Ty nejmenší si před hlukem zakrývají uši. Na scénu se poté rázným krokem vyhoupne voják. Jmenuje se Jurij Gagarin, a jak tvrdí moderátorka Julija Baranovskaja, údajně zachránil v Mariupolu 367 dětí. ‚Juriji Leonidoviči, to jsou děti, které jste zachránil,‘ ukazuje vojákovi na zmatenou skupinku dětí. ‚Aňuto, nestyď se, jdi ho obejmout. Děti, obejměte ho. To je ten, kdo vás zachránil,‘ huláká Baranovskaja. Z této scény běhá mráz po zádech. Sotva si některý z přítomných uvědomuje neuvěřitelný cynismus tohoto okamžiku. Proč ty děti potřebovaly zachránit? Před kým? Ještě před rokem byl Mariupol celý a ti mrňousové na scéně byli se svými rodiči. Dnes část tohoto ukrajinského města leží v troskách po ruském bombardování. A pod nimi tisíce civilistů…“

Prokazatelné

Podobné chlubení přitom představuje část munice pro haagský soud. Protože jednoznačně propojuje únosy dětí s kremelskými špičkami.

„Mezinárodnímu trestnímu soudu se v minulosti příliš neosvědčilo, když se zaměřil na válečné zločiny typu těch, jaké se udály v Buči. U nich je velice těžké prokázat vazbu na nejvyššího představitele státu,“ přiblížila taktiku Haagu v rozhovoru pro Seznam Zprávy expertka na mezinárodní právo z Univerzity Karlovy Veronika Bílková.

Jinými slovy: doložit, že Putin může za brutalitu velitele XY, který tloukl obyvatele Chersonu v jedné z mučíren, je právně složité. Ale u únosů dětí jsou tu již citované dekrety: „Lze očekávat, že prokázání Putinovy vazby na konkrétní činy tam bude jednodušší,“ podotkla Bílková.

A v podobném duchu se pro server vyslovil i Robert Fremr, který svého času působil jako soudce u Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu. I podle něj opřel Karim Khan žádost o zatykač o jednoznačné důkazní materiály. Takové, které měly šanci přesvědčit přípravný senát, že se nitky sbíhají u Putina a Lvovové-Bělovové.

Co ví estonská premiérka

Popsat, co děti v převýchovných táborech zažívají, lze především díky svědectví těch, které se podařilo navrátit do vlasti. Nebo těch, kterým se daří zůstat s příbuznými v kontaktu. A byť jejich slova lze jen těžko ověřit, tady ještě pár výpovědí.

Inessa Vertašová z Beryslavu v Chersonské oblasti pro The Times: „Svého syna Vitalije jsem viděla naposledy v září, když se školou odjížděl na tábor. Později mi volal, plakal a říkal, že to není tábor pro děti, že je to spíš vězení. Na postelích nebylo prostěradlo, museli nosit oblečení starých lidí, dostávali jídlo vhodné jen pro prasata a bili je, když nezpívali ruskou hymnu. Řekli jim, že jejich rodiče opustili Ukrajinu a už si pro ně nikdy nepřijdou.“

Studentka Nasťa z Chersonu pro RFE/RL: „V Rusku jsme zažívali šikanu. Všichni nás tam nenáviděli, protože jsme Ukrajinci z Chersonu. Nadávali nám. Říkali, že oni jsou Rusové a my jsme na jejich půdě nikdo.“

Sedmnáctiletý Serhij z Mariupolu pro Ukrajinskou pravdu. Jako Anju jej deportovali do nemocnice v Doněcku, odtud už do ruského Rostova na Donu, odkud putoval do sirotčince u Moskvy a pak ještě do jiného sirotčince v Jegorjevsku. Nakonec dostal „novou rodinu“. „Každé ráno jsem se probouzel v cizí zemi, která bombardovala mou rodnou zemi, mezi cizinci, kteří mi zakazovali mluvit ukrajinsky a kteří za mě rozhodovali o všem a ještě chtěli, abych z toho měl radost. Měli tři vlastní děti a jedno adoptované, byli silně věřící, často chodili do kostela. A nejhorší bylo, že celou dobu diskutovali o Ukrajině. Prosil jsem je, ať o tom alespoň nemluví, ale bylo jim to jedno. Postě si sedli a neustále mluvili o ‚nacistech na Ukrajině‘…“

Tetjana Pavelková, zdravotní sestra z Chersonské dětské nemocnice, pro investigativní projekt Slidstvo. „Když se Rusové začali stahovat z Chersonu, přišly do nemocnice dvě ženy s ruskými vojáky podívat se na miminka. Zvláště se zajímaly o ty děti, které byly z kojeneckého ústavu. Vzaly tři miminka ve věku 3, 6 a 9 měsíců s tím, že se budou odborně léčit jinde. Dál o jejich osudu nic nevíme.“

25. března 2023 si v Estonsku připomněli 74 let od tzv. Březnové deportace, märtsiküüditamine. Byla to jen jedna z řady sovětských genocidních akcí, jejímž oficiálním důvodem bylo „vysídlení rodin kulaků, banditů a nacionalistů“. Tehdy, v březnu 1949, se cíleně zaměřili na ženy a děti. Na Sibiř jich deportovali na 20 tisíc. „I moje matka byla před 74 lety deportována na Sibiř jako šestiměsíční dítě. Rusko se nezměnilo,“ napsala na Twitteru estonská premiérka Kaja Kallasová.

Zdroj náhledové foto: Shutterstock.com