Ohlédnutí za zatykačem na Vladimira Putina.
To rozhodnutí bylo nepochybně přelomové. A přiznejme si – překvapivé. Po všech těch záběrech hromadných hrobů, popravených lidí s rukama stále ještě spoutanýma za zády, vybombardovaných nemocnic, škol a sídlišť, vesnic srovnaných se zemí a mučíren nesoucích na zdech stopy krve by se dalo čekat, že právě za to se bude ruský vůdce zodpovídat. Mezinárodní trestní soud v Haagu však zhruba rok a měsíc poté, co Vladimir Putin pod pláštíkem „denacifikace a demilitarizace“ zahájil invazi na Ukrajinu, vydal na vládce Kremlu a jeho spolupracovnici zatykač za zcela jiný válečný zločin.
Za nezákonné deportace dětí. Co o nich vlastně víme? Jaká fakta jsou na stole? A proč se hlavní prokurátor vydal právě po téhle stopě? Odemykáme text z dubnového vydání časopisu Neovlivní.cz
Někdy se historie opakuje s tak palčivou přesností, až se člověk zdráhá věřit, že se TO opravdu děje. Znovu.
Ještě si pamatuju tu hrůzu, s jakou jsem hltala dětskou knížku Zdeňky Bezděkové Říkali mi Leni. Příběh děvčátka zavlečeného za druhé světové války do Německa na převýchovu dopadne vlastně dobře. Válka skončí, maminku, na niž Leni/Aleně zbyla už jen matná zasunutá vzpomínka, se podaří najít. Ale ta poslední věta! „Mlčím. Mlčím, neboť neumím už říct maminko.“ Pro dítě naprosto děsivé.