S Evou Koťátkovou o jejích zahraničních úspěších, hráškovém pyré a proč má smysl dělat umění.
Už před lety se jí podařilo uspět na mezinárodní scéně a stát se nejúspěšnější českou umělkyní současnosti. Ve své tvorbě nechává zaznít hlasy a příběhy těch, kteří nejsou slyšet. Staví zrcadlo společnosti, která škatulkuje, nemá ráda výjimky a často jí chybí empatie. Eva Koťátková má nyní svou první velkou výstavu i v Česku – v Národní galerii.
Je to už druhý rozhovor, který s Evou Koťátkovou dělám. První nám před dvěma lety narušila pandemie a naše setkání se muselo odehrát v online prostoru pozdě v noci, když všechny naše děti usnuly. Ani na podruhé se nám nepodařilo sejít se osobně, byť se často potkáváme v Praze na Malé Straně, kde obě žijeme. Dostihnout Evu není snadné. Pandemie skončila, a Eva tak může opět jezdit po světě, kde chystá svoje výstavy. Jedna byla konečně k vidění i v Česku. Jmenuje se Moje tělo není ostrov. Tři dny před rozhovorem se na ni jdu podívat. Jsem unavená po celém dni, ale když vyjdu do Velké dvorany Veletržního paláce, dojde mi, že to nevadí.
Dílo Evy Koťátkové je typické tím, že nabízí divákovi různé typy zážitků – její instalace bývají živé, správně by se řeklo multimediální, a ta v Praze není výjimkou. Na některé exponáty můžete sahat, vybízí vás k tomu, svěřit se se svým příběhem a pověsit svá slova na sdílenou nástěnku. A taky, což dělám já, si můžete lehnout do peřin položených ve skeletu velrybí hlavy. Tady můžete poslouchat audio nahrávky o tom, jak se nám žije v obklopení striktních pravidel a představ o tom, kým smíme být a kým nikoli.
Neo: Kdy vás poprvé napadlo, že byste se mohla věnovat umění jinak než jen pro zábavu?