Jednou underground, vždycky underground. Jak se “Lábus” Drápal zeptal prezidenta a pak na něj naplivali

Jeho život zásadně změnil normalizační dokument ‘Atentát na kulturu’ z roku 1977 o hudebních skupinách Plastic People of the Universe a DG 307. Pořad byl zaměřený proti všemu, co vybočovalo z oficiálních komunistických kulturních struktur. Vladimír “Lábus” Drápal tento vizuální hanopis viděl ve třinácti letech a okamžitě poznal společnost, do které patří. Dráždil dlouhými vlasy, později spoluprací s nezávislými kapelami, žil undergroundově. A nezměnil se. Pořád se pohybuje v kultuře, pořád ho zajímá, co stojí mimo mainstream, pořád je pro něj klíčová opravdovost. A té si v Lounech užije dosytosti.

Po Sametové revoluci byl majitelem několika rockových klubů. Založil vydavatelství Guerilla Records, zaměřené na hudebníky spjaté s undergroundem, v rodných Lounech se snaží pěstovat kulturu na všech frontách. Už třináctým rokem je šéfem tamního Vrchlického divadla, v roce 2010 ve stejné budově založil Galerii města Loun. A slaví úspěch, se kterým se v době osamělých duší u poblikávajících monitorů počítačů může chlubit málokdo. Má pořád plno. Kultura v Lounech, abychom tak řekli, jede.

Vladimír Drápal. Foto: David Binar, Neo

Vladimír “Lábus” Drápal u plastiky sochaře Petra Císařovského v galerii Vrchlického divadla v Lounech. Foto: David Binar, Neo

A pořád zůstává svůj. Poznáte to ze slov, kterými popisuje svůj údiv nad tím, jak moc Češi propadli konzumu. Když v rychlé skice načrtne politickou situaci na lounské radnici. Když se smíchem ličí, jak do divadla přijela prezidentská návštěva. Mimochodem, líčení toho, co předcházelo besedě s Milošem Zemanem, a co následovalo, je téměř mrazivé. Ve zkratce jen poznamenejme, že “Lábus” položil prezidentovi tři otázky a žádná nebyla po srsti. Natočili si ho policajti a fanoušci hlavy státu ho poplivali. O tom ale níže v profilovém rozhovoru, který vám předkládáme.

Neo: Vy jste rodák z Loun, vlastně celý život žijete v Lounech. Jaký je život v malém městě pro člověka, jako jste vy?

Mně to maloměsto vyhovovalo z toho důvodu, že je blízko Prahy. Pro mě to vždy bylo předměstí Prahy s výhodami předměstí, i s výhodami velkoměsta. Když budu úplně přízemní, tak život tady je proti Praze docela laciný, ale přitom to mám do hlavního města třicet minut. Když chci na koncert, za lidmi, cokoliv, tak se prostě jen přesunu pár desítek kilometrů dál.

Ale je dobré, že se můžu vracet do klidu. Myslím si, že proto můžu dělat víc věcí, protože mě to nerozptyluje. Tady moc do hospody nechodím. Ani tady nemám mnoho lidí, s kterými bych chtěl takhle plytce trávit čas. Zatímco v Praze, když jsem si sedl s Jirousem na pivo, tak to rozhodně nebylo plytké, ale bylo to pro mě důležité. Doma si čtu, nebo si něco dělám, ale když jdu na pivo, tak jedu do Prahy.

Neo: Jak jste tady v Lounech vnímán?

Myslím, že kontroverzně, ale vůbec tomu nerozumím. Ale kontroverzně jsem vnímán celý svůj život. I když mě to vlastně ani moc nezajímá, jak jsem vnímán. A myslím, že právě to je štve. Že si dokážu žít svůj život navzdory podmínkám, ať komunistickým nebo kapitalistickým, že se tím nenechám příliš ovlivnit, že se snažím žít přirozeně a svobodně. A to možná některé lidi irituje. Nechci, aby to znělo hloupě, ale myslím, že irituji hlupáky a s inteligentními lidmi se máme rádi.

Neo: V jedné budově je tady divadlo, galerie a filmový klub. Chodí vám sem lidi?

Máme pořád plno. Právě to asi je ten hlavní důvod, proč jsem pořád na tomto místě. Od doby, co jsem tady ředitelem, tak se na radnici vystřídali asi tři politické garnitury, ale nechávají mě na pokoji jako takovou neřízenou střelu. Já sice neřízený jsem, ale svou práci se snažím dělat strašně zodpovědně a dobře, protože mi na ní záleží. Ono se to i pozná, že člověk má práci rád. A lidi sem chodí. To bude jeden z důvodů, že tu můžu celou dobu a opravdu nezávisle pracovat.

Neo: Jací návštěvníci převažují?

Předtím, než jsem sem nastoupil, jsem se živil tím, že jsem měl rockové kluby a vozil sem nějaké kapely. Měl jsem dražší a kvalitnější umělce, kteří se tak často neobjevují, takže přitahují víc lidí. S touto koncepcí jsem zvítězil ve výběrovém řízení. Od začátku jsem vsadil na to, že spolupracuji většinou s náročnějšími divadly, jako je třeba Dejvické divadlo, Činoherní klub a Divadlo pod Palmovkou a divadla takového charakteru. Nedělám moc takové ty řachandy, jak se říká. A máme tady věci, které nejsou často k vidění. Takže když v Lounech prodám jenom půlku míst, tu druhou naplní lidé třeba z Chomutova, z Mostu, z Žatce. Z Prahy sem jezdí hodně lidí.

Vladimír Drápal. Foto: David Binar, Neo

Vladimír Drápal. Foto: David Binar, Neo

Divadlo jsem postavil na takové strategii, že to, co dělám, není ode zdi ke zdi, snažím se držet nějakou linii. A návštěvníci spíš přibývají, protože se ukazuje, že ty věci jsou dobré. A myslím, že v té kontinuitě a ve věrnosti k té věci může být hodně energie. Samozřejmě, že někdy musím nabídnout i něco lehčího, ale je to pak představení, které jsem viděl, které nějaké kvality má, není úplně blbé. Někdy vám nabízejí divadla věci, že to je fakt doslova k nevydržení. Takže když nějaké to představení koupím, tak ho chci vidět, a snažím se držet kvalitu.

Neo: Co všechno ještě je k vidění u vás v divadle?

Hraje se tady skoro každý den, jsou tu i koncerty, děláme jazzové věci, blues. Máme tady vlastně dvě scény, velký sál, kde hrají divadla, a divadelní kavárnu, ve které postavíme takovou hospodu. Tam bude třeba zítra hrát Vladimír Merta. Navíc mám ještě na starost kulturní dům Zastávka, takže když třeba prodám hodně lístků tady, tak to přesunu do kulturáku, když se prodá lístků málo, tak to udělám v divadle. Pracuji i s tím prostorem, každý den sleduji, kolik je prodaných lístků a už si připravuji scénáře. Prostě, když to nevyjde, tak to udělám takhle, když se to prodá, tak to udělám jinak.

A konzum zvítězil

Neo: Říkáte, že se za vašeho působení v divadle vyměnily v Lounech tři politické garnitury. Jak s místními politiky vycházíte?

Komunální volby tady vyhrály ANO a ČSSD, strany, které vážně nemusím, i když ČSSD občas vezmu na milost – a obě chtěly mít starostu. Proto se rozhádaly a nakonec zvítězil ten třetí, který utvořil koalici s jinými lidmi. Oficiálně je tady u vlády hnutí sportovců (Unie pro sport a zdraví, pozn. red.), což je místní sdružení aktivnějších lidí. Evidentně je zajímá sport, takže divadlo nechávají vlastně bez nějakých zásahů, ať pozitivních, nebo negativních. Čili je to situace, která mi v podstatě vyhovuje.

Neo: Sám jste seděl čtyři roky v zastupitelstvu. Jaké jsou vaše zkušenosti z politického působení?

Bylo to po revoluci. Vzhledem k tomu, že jsem z undergroundu, tak moje cesta vedla logicky až do disentu, vedla opravdu až k vyřčení toho “Ne” nahlas, protože se už kolikrát nedalo dýchat. Po roce 1989 jsem cítil povinnost ukázat, že nejde jen o to bourat, ale i stavět. Takže jsem tam tenkrát byl samozřejmě za Občanské fórum. Ale bylo to pro mě poměrně otřesné, protože tam se opravdu řešily věci jako osvětlení města, ekonomický rozbor, vlastně mě to vůbec nebavilo. Symbolicky jsem vydržel tu dobu, co jsem tam být musel, a pak jsem z toho celkem vystřízlivěl. Není to moje parketa.

Neo: Takže do politiky se vrátit nehodláte?

Do politiky se vrátit nehodlám, byť každé politické volební období mě oslovuje snad pět politických stran. Když byly minulé senátní volby, tak mi navrhli kandidaturu do Senátu, byli ochotni domluvit podporu opravdu napříč politickým spektrem. Byla tady TOPka, ODS, Zelení, Piráti. A ti všichni byli ochotní mne podpořit. Tak jsem o tom přemýšlel, protože jsem viděl ten konsenzus. Ale myslím si, že moje místo je být takový ten dělný člověk, takový ten veselý chlápek se špatnou pověstí. To je moje doména, a ne se dohadovat. Navíc si neumím představit, a to se tam prý děje, že oni tam na sebe štěkají, a pak jdou spolu na pivo. Když já někoho nemám rád, tak s ním nemůžu jít ani na pivo. Já bych s tím měl neřešitelný problém.

Neo: Jak hodnotíte těch porevolučních sedmadvacet let?

Já o tom docela často přemýšlím a musím říct, že mě to úplně pozitivně neladí. Ale vlastně  mi není nic do toho, jak lidi žijí.

Nicméně… Přišlo mi, že ten konzum zvítězil takovým stylem, že jsem si to nikdy neuměl představit. Nedovedl jsem si představit, že by lidi byli tak povrchní a tak plytcí. Franta “Čuňas” Stárek říkal: V disentu jsme si mysleli, že lidi chtějí svobodu – a hovno, oni chtějí mít plná břicha.

Pro mě je to takové vystřízlivění. A vlastně těm lidem vůbec nerozumím. Neustále bědují, že nemají peníze, a pak z toho Kauflandu jezdí s těmi obrovskými koši plnými jídla. Já do takových obchodů vůbec nechodím, dokonce jsem rituálně slíbil, že do McDonaldu nebo do toho KFC, nebo co to je, nikdy nevstoupím. A nikdy jsem tam nevstoupil. Ty megafirmy nepodporuji ani halířem a jsem zklamaný z toho, že se svět skutečně řítí v prdel, jak psal Ladislav Klíma, a že lidi tomu jdou aktivně naproti, že vůbec nepřemýšlí. Ale každý je strůjcem svého života, já nemůžu nikomu radit.

Neo: Jaké hrozby vidíte pro českou, potažmo evropskou společnost?

Xenofobii vidím jako hrozbu, a především nevzdělanost. Na malém městě vidím, jaké kdo zastává názory. Člověk nemůže říkat věci z pohledu, že si myslí, že je chytrý, nebo že má pravdu. Ale má nějakou představu, protože celý život neseděl u okna, u televize, ale že má možnost porovnání. A opravdu ty nejhloupější názory zastávají ti nejhloupější lidé. A je jich tolik, že jsou schopní společnost směřovat k negativním postojům.

Jedna taková malá prezidentská návštěva

Neo: Nedávno navštívil vaše divadlo prezident Zeman. Mohl byste, prosím, popsat, co se tady vlastně dělo?

Bylo to prazvláštní, pro mě to byla velká zkušenost. Byl tady nějaký zástupce Hradu, že přijede prezident na besedu s občany, a pronajal divadlo. Jako zaměstnanec města jsem řekl ano a postavil jsem se k tomu jako profesionál. Dostali jsme manuál, kde byl program návštěvy po minutách, bylo tam, v jakém úhlu musí být vlajka, jak daleko musí stát od stolu, kdo bude kde sedět. Pak začaly policejní manévry. Pořád tady byli policisté. V den návštěvy tady byli odstřelovači na střechách, byla tady policie venku před budovou, další policejní oddíl měl lidi, kteří šli dovnitř, policisté v civilu byli mezi publikem, byl tady psovod se psem, který pořád chodil budovou, jestli tady není bomba. Podle mě mohlo být tou návštěvou zaměstnaných nějakých padesát lidí. Takže stejných padesát lidí muselo být tam, kde byl předtím, což byly Litoměřice, a dalších padesát muselo být tam, kam se chystal odtud.

Pro mě to byl neuvěřitelný policejní aparát. Já jsem se znal s Václavem Havlem, chodil jsem za ním a vím, jak to vypadalo, když on jako prezident někam jel a mohu to porovnat.

A úplně zásadní bylo, že divadlo je nekuřácké. Na radnici se řešilo, že nemám zapomenout připravit popelníček. A já jsem všem říkal, to je nekuřácké divadlo, že se tady nekouří. Pro mně by prezident měl být vzor. Jezdili sem ti jeho poskoci, a říkali: ‘Tady bude mít pět minut čas, tady si zakouří’. A já říkám: ‘Hele, tady je nekuřácké divadlo, tady se nekouří’. A oni zase, že pan prezident tady bude dvě hodiny a že kvůli tomu nemá kouřit? Byli tady v šest hodin večer. A protože si nevidím do huby, tak jsem říkal: ‘Podívejte se na mě, já jsem notorický alkoholik a kvůli vám jsem do šesti do večera vydržel střízlivý. Tak on snad může ty dvě hodiny taky nekouřit.’ A oni si pořád mysleli, že si dělám legraci a říkali: ‘Tak kde tedy?’ A já říkám: ‘No, nikde’. A oni, že on sem taky nemusí přijet. A já, tak ať sem nejezdí. Ti koukali. A byli nešťastní. Tak se rozhodlo, že tady holt nebude kouřit. Říkal jsem jim, že si může zakouřit venku před divadlem.

Nejkomičtější na tom bylo, když přijeli ti nejostřejší chlapíci z jeho ochranky, z toho antikonfliktního týmu, a říkali mi: ‘Pane řediteli, kdyby tady byl nějaký konfliktní člověk, o kterém víte, tak nám ho ukažte a my vedle něj posadíme svoje lidi’. A já jim říkám: ‘No, jak na to koukám, tak nejkonfliktnější jsem tady já’. A oni: ‘Jo, s vámi je legrace’ (smích).

Na besedu pak přišla hromada lidí, ale možná pět čtvrtin z nich jsem vůbec neznal. A zajímavé bylo, že všichni měli zelené karty s jeho portrétem s nápisem “Pomozte nám”.

Neo: A pomohl?

Přišel na to jeviště, seděl tam s hejtmanem a s naším starostou a spustil to svoje, že by mohl sedět na Hradě, ale že jezdí mezi prostý lid a že ho zajímají názory obyčejných lidí. Nejdřív jsem si říkal Vladimíre, jsi profesionál, je to ve tvém divadle, nebuď vůl. Ale pak jsem viděl, že tam jsou lidi, kteří vůbec do divadla nechodí. Uvědomil jsem si, že to nejsou mí návštěvníci, a když padla otázka, kdo má dotaz, tak jsem se vehementně hlásil. Starosta samozřejmě věděl, že přituhlo, tak mě nechtěl vyvolat. Ale já jsem si sedl na kraj, a když šli kolem s mikrofonem, tak jsem vyskočil a vytrhl jsem ho. Předtím prohlašoval nějaký pán, že chce, aby Zeman zrušil Českou televizi, protože ta o něm lže. Druhý pán se ptal, co má dělat, když nechce Sobotku. Takže prý musí jít k volbám. A hlavně ne ty imigranty. To bylo pořád dokola.

No a tak jsem ten mikrofon lupnul a povídám, že jsem rád, že ho zajímají názory všech občanů, poněvadž já mám rozdílný názor od svých předřečníků. Byl jsem velice decentní. On se předtím chlubil, že udrží až tři dotazy. Tak jsem říkal, že jsem rád, že udrží až tři dotazy a že bych tři dotazy měl. Začal jsem tím, že jsem ho nevolil, že mě uráží a že si myslím, že dehonestoval svůj úřad. A to už ze strany ke mně přicházeli policajti (smích) a z balkonu mě začali točit. Zeptal jsem se, jestli bude opět kandidovat v příštích prezidentských volbách, a že bych to nechtěl. Druhý dotaz byl, jestli by mi vysvětlil, jaký je rozdíl mezi nápisem „Ať žije Miloš Zeman“ a „Ať žije KSČ“ – 17. listopadu na Albertově ty transparenty visely. A třetí byl, jestli by se s těmi lidmi, se kterými stál na Albertově na pódiu, postavil na pódium i dneska. Po té události tehdy říkal, že nevěděl, co jsou zač, a dnes už to ví.

A on mi odpověděl, že do toho, jestli bude znovu kandidovat, mi nic není, a že když jsem tak chytrý, tak ať kandiduji proti němu. Na druhý dotaz odpověděl, že on žádný transparent nikam nevěšel a že by na Albertově neudělal jedinou změnu, že to bylo tak, jak to mělo být, protože on, na rozdíl ode mě, není žádný kádrovák. A že by pro mě měl na závěr bonmot: Masaryk napsal, že myšlení bolí. A že by mi přál, abych takovou bolest alespoň jednou za život pocítil. Na to přišel Ovčáček a řekl: ‘Tak, to byl poslední dotaz, my se s vámi loučíme’. A bylo po debatě.

V divadle byli všichni ti zastupitelé a jeden ke mně pak přišel a povídá: ‘Hele, vy jste opravdu blázen’. Ale myslel to v dobrém. Nakonec jsem se postavil ke dveřím v obleku a lidem, když odcházeli, jsem říkal: Nashledanou, nashledanou, někdy přijďte. A oni na mě plivali. Normálně na mě plivli. V místním plátku pak na hlavní straně vyšla moje fotka, jak zrovna mluvím, s titulkem Nesouhlas projevil jen statečný ředitel. (smích)

Neo: Co s tím strachem, který dnes ve společnosti je? Strach z uprchlíků, strach ze všeho?

Vladimír “Lábus” Drápal

vladimir_drapal_labus
• Hudební vydavatel a publicista, lounský rodák, významný zástupce tzv. undergroundu, neoficiálních kulturních struktur v době socialistického režimu.
• Od poloviny osmdesátých let spolupracoval s nezávislými kapelami, časopisy, do kulturních periodik přispívá i po roce 1989.
• Po “Sametové revoluci” byl majitelem několika rockových klubů. V roce 2001 založil vydavatelství Guerilla Records, zaměřené na hudebníky spjaté s undergroundem.
• Od roku 2003 působí také jako ředitel Vrchlického divadla v Lounech, v roce 2010 ve stejné budově založil Galerii města Loun.

To je věc, které já nerozumím, protože tady vůbec žádní uprchlíci nejsou. Já neumím říct co s tím, když to tady není. Odoperujte nádor, který nemáte. Doktor vám řekne, že to nejde. Ale myslím si, že to je povrchnost, nevzdělanost, snaha žít co nejjednodušeji, nic si nekomplikovat.

Neo: Zaznamenal jste názory, že bychom měli vystoupit z Evropské unie? Myslíte si, že lidem dochází, co by se v takovém případě stalo?

Myslím si, že to je specificky česká záležitost a je to i na té lokální úrovni. Třeba se Zemanem. Oni už předem byli šílení z toho, že si nezakouří a byli ochotni dělat všechno pro to, aby on porušil nějaký předpis. A mu to nedělalo žádný problém. Myslím si, že čeští politici vycházejí Evropské unii už předem vstříc a přijímají předpisy v podstatně tvrdší míře, než by unie vůbec chtěla. Je to taková ta česká předposranost.

Shodou okolností v tom kulturáku, ve kterém taky pracuji, jsme dostali něco málo peněz z Evropské unie. A je neuvěřitelné, co všechno kontrolují. Přijedou čtyři lidi, jsou tam celý den: Musíme spočítat sedačky. To je jednoduché, má jich být sedm, spočítáme, tady jsou. Ale ne, na to bylo použito tolik a tolik metrů potahu, a my musíme změřit, jestli ten potah tady je. Takže jsme museli dát sedačky k sobě, byly těžké jak kráva, oni je změřili a chybělo třicet centimetrů potahu. A byl problém. Tak jsme bádali, kam se těch třicet centimetrů podělo, až jsme usoudili, že to budou lemy. Na každou sedačku jsme vzali tři centimetry a to nám chybějících pár centimetrů dalo. A všechno bylo v pořádku. Ale takové kravině jsme věnovali celý den.

Neo: Jak hodnotíte sílící hnutí ANO a momentálně zřejmě nejsilnějšího politika v zemi Andreje Babiše?

No comment. (smích) Já prostě nechápu, proč mu to ti lidi žerou. Ale Babiš sem, Babiš tam, co považuji za negativní: V tomto městě se občansky angažuji skutečně od patnácti let, to znamená nějakých pětatřicet let. Pracuji na veřejnosti. A z hnutí ANO, které tady v regionálních volbách před dvěma lety vyhrálo, jsem neznal ani jednoho jediného člověka. Nikdy nebyli v divadle, nikdy se neangažovali v nějakých komisích. Najednou se vyrojili ze země a vyhráli místní volby. Vůbec nevím, kde se ti lidé vzali.

Neo: Proč je lidé volili?

To já nevím, neznám nikoho, kdo je volí, abych se ho zeptal. Nebo se bojí přiznat. (smích) Fakt by mě zajímalo, jestli jim stačí slib ANO, bude líp. Jestli tomu skutečně věří. Osobně neznám ani jednoho voliče Miloše Zemana nebo Babiše.

Mimikry. Pak vznikla přezdívka Lábus

Neo: Když dávají v televizi majora Zemana, díl Mimikry, kouknete se na to?

Nekouknu, já se na televizi nekoukám skoro vůbec. Ale Mimikry je samozřejmě příběh veselý a legrační.

Neo: Ptám se proto, že vaše undergroundová přezdívka je “Lábus”.

To vzniklo na základě tohoto dílu, protože jsem byl Lábusovi hodně podobný. A v undergroundu se přezdívky nosily.

Neo: Setkal jste se někdy s Jiřím Lábusem?

Mnohokrát. Mám od něj podepsané DVD: Lábusovi taky Jirka Lábus. Známe se z divadla. Když třeba umřel Ivan “Magor” Jirous, tak jsem pořádal vzpomínkový koncert na něj a Lábus tam četl jeho básně. Vím, že Jirka Lábus si hodně cení Pavla Zajíčka, že se Mejlovi za tu roli omlouval. On se taky pořád omlouval. Říkal mi, že měl hrát únosce letadla, ale pak z toho bylo tato role. Zase mi to přijde naprosto specificky české. Lábus se za to omluvil, ale do dnešního dne jsou lidi schopní o tom mluvit, vyčítat mu to. Ale co on, on byl jenom herec, hrál blbou roli, která neměla žádný význam. Ale lidi zvolí agenta, konfidenta Státní bezpečnosti, imigranta. A třeba ho jednou zvolí i prezidentem země. Ten nepoměr toho jsoucna v každém z nás je příšerný. Lidi, kteří dělali sviňárny, jsou ve vládě, a herci se vyčítá – nejen Lábusovi -, že hrál pitomé role. Je to takový jednoduchý, bezbranný cíl.

Neo: Jak jste žil před listopadem 1989?

Vesele. (smích) Svoji cestu jsem naštěstí našel poměrně velmi mlád. Bolševický dokument “Atentát na kulturu” mě nasměroval k českému undergroundu, kde jsem prožil své mládí. Ten dokument je legendární, ukazoval Plastiky a všechny ty kluky vlasatý, ušatý. Tak to mě naprosto uhranulo, skutečně uhranulo, jako bych opravdu našel sám sebe. A tak jsem se postupně propracoval až k tomu nejtvrdšímu jádru, a žil jsem naplno undergroundem a nezávislou tvorbou, kulturou a tím společenstvím, které mi umožňovalo prožívat život skutečně na jiné vlně než většina společnosti. To společenství jsme opravdu měli založené na společných morálních a estetických měřítkách a bylo to fajn. Obzvlášť s odstupem těch třiceti let, díky nim je to už takové vzpomínání. Ale nebylo to lehké. Ty tlaky, obzvlášť na malém městě, byly opravdu silné. Člověk musel mít víru v to, že dělá dobrou věc, nebo si byl jistý, že pravda je na jeho straně. Pak to celkem šlo ustát.

Neo: Povězte, stýská se vám někdy po té době, kdy jste žil naplno undergroundem?

Jsem šťastný jiným způsobem než dřív. A navíc jsem kontakty nejen nepřerušil, ale udržuji je naprosto paralelně a jsou pro mne stejně důležité, jako byly tenkrát. Akorát se nevídáme tak často a žijeme klidněji. Někteří tedy.

Neo: Když to tedy srovnáme, jak žijete dnes v porovnání s tou dobou před rokem 1989?

Mám pocit, že žiji kontinuálně, že se pořád snažím dělat věci, které jsou přínosem mé komunitě. Tenkrát jsem načerno přepisoval samizdaty a pašoval nahrávky a dělal koncerty. Dneska píšu rozhovory pro časopisy, dělám koncerty, vozím sem divadlo. Povedlo se mi to, což považuji za velký zázrak. Ale zase si myslím, že když se člověk o něco kontinuálně snaží, tak trpělivost přinese výsledky. A tak dělám pořád to, co mě baví. Takže se mám fakt dobře. Ale taky si to uvědomuji. A taky si toho vážím.

Když je programem antiperspektiva a antiúspěch

Neo: Řekněte mi něco o Guerilla Records. Máte mezi svými interprety nějakou novou, mladou, perspektivní kapelu?

Slovo perspektivní v Guerille neznáme. Guerilla je zaměřena úplně naopak, na antiperspektivu a antiúspěch. Nicméně Guerilla Records je vydavatelství moje, nejsme tam ani dva, ani tři. Vzniklo vlastně z touhy vrátit se trošku k tomu, v čem jsem vyrůstal. Před patnácti lety jsem vydal první cédéčko. Záměr je mapovat underground – ať už historický nebo současný. Nicméně vždycky tam musí být nějaký přesah k minulosti. Třeba, že vydávám desky lidí, kteří byli aktivní už tehdy v undergroundu, anebo mladé kapely, které ale z underground vycházejí.

Další rozhovory na Neovlivní:

» S Tomášem Březinou: O cestě tam (ANO) a zase zpátky (byznys)
» S Ondřejem Závodským: whistleblower ve službách ministerstva financí
» S Jarmilou Kratochvílovou o dřině, dopingu a rekordu, který způsobila křeč v noze
» S Petrem Sýkorou: O Dobrém andělovi a chuti pomáhat
» S Petrem Uhlem: Účtování s levicí a hledání pozitiv na Putinovi
» S klimatologem Alexanderem Ačem: O Evropě za 20 let
» S Milošem Rejchrtem: O chybné snaze sjednocovat i strachu z věčnosti

Mám dvě měřítka. Za prvé texty. Vydal jsem i poezii – tři Eriku Fričovy, dvě Jirousovi, dvě Vráťovi Brabencovi. V podstatě se jedná o čistou poezii, byť tu s více, tu s méně hudebním doprovodem. No a pak se mi ta hudba musí líbit. Mám rád takové ponurejší věci. Underground vlastně vznikl jako poměrně unikátní subkultura, i ve světovém měřítku. Protože tady byla Železná opona, tak umělci vlastně nemohli moc vstřebávat nějaké vlivy, nebo se podřizovat nějakým komerčním představám. Ti lidi tvořili to, co v nich bylo. Třeba to, to co dělal Mejla Hlavsa, do dneška absolutně vystihuje to, jak se cítím. On dokázal můj život přetransformovat do hudby. Takže já jsem byl veliký fanoušek Plastiků. A byla to hudba, která mě k tomu společenství přivedla. Ne nějaké antisocialistické postoje, nebo protest, nebo kverulantství. Mě zajímalo to umění. Pak se to umění stalo závadným a já jsem se s tím nějak svezl. Pak už vlastně člověk jenom bránil sebe a své společenství.

Nicméně Guerilla prostě má taková měřítka. Za patnáct let jsem vydal 130 titulů, což je docela dost. Je to možné tím, že chodím do práce, na nějaký zisk nejsem vůbec odkázaný a hlavně ho ani nečekám. Pro mě není rozhodující, jestli se ta deska bude prodávat, nebo nebude. Pro mě je důležitý pocit, že ta věc si zaslouží být vydaná. Myslím si, že ty věci jsou nadčasové právě tím, že nejsou namířeny na komerční trh, že přetrvají módní vlny. Třeba u takových DG 307 zjišťuji, že texty ze sedmdesátých let, které Zajíček jako bezmocná oběť systému komponoval, začínají mít platnost dneska stejně jako tehdy. Akorát že dnes není tlak politický, ale ekonomický.

Neo: V dnešní době to nakladatelé nemají jednoduché. Lidi moc nosiče nekupují. Vinyly trošku rostou, byť objemy jsou malé, ale u cédéček je pokles obrovský. Všichni si hudbu, filmy stahují. Jak na to reagujete?

Nijak. Ale je pravdou, že to vydavatelství má vlastně dva efekty. Ona Guerilla je docela – jak bych to řekl -, ne luxusní značka, ale má své jméno, má svůj zvuk. A spousta lidí, do kterých bych to třeba ani neřekl, tak o ní vědí, nebo něco od Guerilly mají, nebo to znají. A ta moje schizofrenní bytost ředitele galerie a divadla, a undergroundového Lábuse, se u hodně lidí protíná a vzniká z toho taková synergie. A ta druhá věc je, že třeba spoustu cédéček měním za knížky, za jiná cédéčka. S některými vydavateli, s Viktorem Stoilovem, s Jiřím Fiedorem, s Pepou Jindrákem máme takový výměnný obchod, jsme schopni si říct: Já bych si vzal tuto knížku – tak mi dej ty Plastiky. Tak si to vyměníme a já mám obrovskou knihovnu. Vlastně to jediné, co si dneska kupuji, jsou knihy. Jinak já nic neutratím. Já nic nepotřebuji. Já všechno mám.

Sdílet článekShare on FacebookTweet about this on TwitterEmail this to someone


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít