S Jarmilou Kratochvílovou o dřině, dopingu a rekordu, který způsobila křeč v noze

Z letmého pohledu do jejích starých tréninkových deníků se vám udělá až slabo – to přeci nemůže nikdo zvládnout. Jarmila Kratochvílová ano. Sama říká, že si pamatuje, jak se v ní cosi zlomilo, naučila se být na sebe tvrdá. Zvládala kruté denní dávky. V součtu naběhala stovky a stovky kilometrů. Běhala ve vodě. V oranici. Na štěrku. Za jediné dopoledne třeba osmnáct třístovek. Často se zátěží. Posilovna. Za rok dokázala navzpírat 750 tun. Dřela. Dřela. Dřela. Roky čekala na úspěch. A dodneška poslouchá hlasy, které tvrdí, že její rekord, který zůstává nepřekonán už třiatřicet let, nemohl být čistý. “Já to vidím tak, že náš národ je závistivý. Takže když je někdo lepší, nebo má lepší barák, nebo o metr vyšší plot, určitě to nebude jen tak,” říká světová rekordmanka.

Do startu olympijského závodu žen na 800 metrů zbývají tři dny. A ač atletky vyběhnou našeho času nad ránem, jisté je, že budou mít v Česku pozornou divačku. Ženu, jejíž rekord na této trati platí už třiatřicet let. Jarmilu Kratochvílovou.

Jarmila Kratochvílová na oválu ve "svých" Vodrantech. Foto: Simona Holecová, Neo

Jarmila Kratochvílová na oválu ve “svých” Vodrantech. Foto: Simona Holecová, Neo

„Letos tam je jedna atletka, která má fantastické časy. Jihoafričanka Caster Semenya. Mohla by být rychlejší. No… Asi bych byla chvíli zklamaná, lhala bych, kdybych říkala, že ne. Ale – už je to strašně dlouho. A nutně se musí objevit někdo výjimečný, kdo má předpoklady,“ říká atletická legenda během profilového rozhovoru pro Neovlivní.cz.

Interview se odehrálo na čáslavském atletickém stadionu ve Vodrantech. Tady téměř před padesáti lety začínala. A už roky tu tráví prakticky všechen volný čas prací s mládeží. Oficiálně je v důchodu, peníze za tréninky, které vede, nedostává. „Peníze na trenéry nejsou, no. Ale já to chci dělat, proto tady jsem. Měla jsem možnost jít jinam, odejít do většího oddílu, jenže … Vyrostla jsem tu. Můžu se podívat z okna na ovál, kam mě poprvé přivedla spolužačka v roce 1967. Mně by to všechno tady strašně chybělo. Ono – nevím, zda je člověk spokojený spíš, když má hodně peněz, nebo když má to, co chce mít, ale za míň peněz,“ říká Kratochvílová.

Neo: 26. července to bylo přesně třiatřicet let od vašeho rekordního běhu. Pamatujete si, jak vám tehdy ráno před startem bylo? Věděla jste, že jste v takové formě?

Předně – my jsme byli všichni rádi, že vůbec můžeme do Mnichova vycestovat. Strašně málo jsme se dostali ven. Stadion jsem znala jen z televize, a to díky fotbalu. Věděla jsem, že je víc krytý. Jeli jsme tam otestovat se před mistrovstvím světa. To se mělo odehrát za čtrnáct dní v Helsinkách a bylo to vůbec první atletické mistrovství, do té doby MS v atletice nebylo.

Den před tím, než jsme odjížděli, jsem běžela v Praze na Memoriálu Evžena Rošického. Neměla jsem tu konkurenci, zaběhla jsem druhý nejlepší čas na světě. Večer jsem přijela domů. A dostala jsem křeč do nohy. Takovou tu křeč, jako když dlouho sedíte s nohama pod stolem, někdy je to hrozná bolest.

Druhý den jsem to pořád cítila. V Mnichově jsem měla běžet rychlostní test – 200 metrů. A měla jsem hrozný strach, protože dvoustovka je nesmírně rychlý závod. Obrátila jsem se na trenéra a řekla mu: ‚Ještě pořád mě bolí noha po té křeči, strašně se bojím běžet‘. Ale také jsem věděla, že běžet musím. V té době, když vás vypustili na Západ, tak jste si nemohla dovolit neběžet. Nemuseli by vás potom už ven znova pustit.

Jarmila Kratochvílová

• Bývalá elitní běžkyně na krátkých a středních tratích. Je držitelkou nejdéle platného světového rekordu, čas 1:53,28 zaběhla v Mnichově při závodě na 800 metrů. Drží také tabulkově druhý nejlepší čas z běhu na 400 metrů.
• Přehled jejich sportovních úspěchů je úctyhodný: Je čtyřnásobnou halovou mistryní Evropy v atletice (3x na dráze 400 m, 1x na dráze 200 m). Dvojnásobnou mistryní světa (zlatá za běh na 400 m i 800 m). V letech 1981 a 1983 byla vyhlášena nejlepší sportovkyní ČSSR; byla rovněž zvolena nejlepší sportovcem Evropy. V roce 2013 jí prezident Miloš Zeman udělil medaili Za zásluhy.
• Pochází z Golčova Jeníkova, kde dodnes žije obklopená širokou rodinou. Sama se nikdy nevdala, je bezdětná.
• Narodila se v lednu 1951, na gymnázium chodila do nedaleké Čáslavi. Celou sportovní kariéru spojila s trenérem Miroslavem Kváčem.
• V létě 2006 byla nepřímo obviněna deníkem Mf Dnes z užívání dopingu. Kratochvílová i Kváč se proti textu ohradili, opakovaně odmítli, že by sportovkyně užívala zakázané látky; ostatně, dobové testy Kratochvílové byly vždy negativní.
• Jako trenérka vychovala dvě atletky, které se probojovaly do světové běžecké špičky. Hanu Benešovou a Ludmilu Formanovou.

Trenér souhlasil, že běžet 200 metrů nemůžu riskovat, že to opravdu je moc rychlé. Čtyřstovku jsem si zaběhla v Praze. Takže mi dal na výběr, jestli si chci otestovat 800 metrů, nebo 1500 metrů. Já jsem 1500 metrů v životě neběžela, takže volba byla jasná. Říkala jsem si, že to poběžím jen tak, jak to půjde. Že se budu snažit vyhrát, ale hlavní je, aby se mi běželo dobře, vždyť už to stejně letos znovu nepoběžím. No a takhle jsem na to nastoupila.

Neo: Pozoruhodné, jak se může nepřekonatelný rekord zrodit z křeči v noze.

Byla vážně jiná doba. Ne jako dnes, kdy je to honba za světovými rekordy, kdy v poli máte „zajíce“, kteří závod odtáhnou. Já jsem při běhu ani nevěděla, jaké mám mezičasy. Běžela jsem, nikdo netleskal. Lidi se roztleskali, až když jsem vběhla na poslední rovinku. V cíli jsem koukla na tu tabuli. Jenže jsem nevěděla přesně, jaký je vlastně nejlepší čas na osmistovce. Tušila jsem, že světový rekord má jedna Ruska z olympiády tři roky předtím, a že je to 1,53 a něco. Ale neznala jsem ty setiny. Všechno se mi to vypařilo, dokud ke mně nepřišel trenér a neřekl mi: Ty jsi zaběhla světový rekord!

Byl to světový rekord. Ale nedělo se nic. Nebyla šou, že bych tam lítala, jako to dělají atleti dnes.

Neo: Jako divačka musím říct, že mě vítězná kolečka dojímají. To je škoda, že jste si to víc neužila.

Mně by se to i líbilo. Ale tehdy to nebylo zvykem.

Jen si pamatuji, jak mě volali na tribunu k telefonu. Tam byl telefon v budce. Vzala jsem to, volal novinář z agentury ČTK. Říkal mi: Jarmilo, tys zaběhla světový rekord! A já jsem tam tak stála a říkám mu: No jo, asi už jo, oni to tady říkají.

Pro mě to byl skvělý závod. Nebyla jsem ve stresu, šla jsem do toho s tím, že nechci trpět, nechci, aby mi třeštila hlava jako po čtyřstovce. Prostě – že jako slušně vychovaný socialistický sportovec splním a odběhnu. A takhle se udělal rekord. Nepochopím to dodnes.

Ale vím, co zas nevědí dnešní novináři, když píší, že bůhví, jak to tehdy bylo a co jsem asi brala. Vidím to tak, že náš národ je strašně závistivý. Takže když je někdo lepší, nebo má lepší barák, nebo o metr vyšší plot, určitě to nebude jen tak. Já sama přitom vím, co všechno jsem odtrénovala. Jak jsem v tom roce byla zdravá. Neměla jsem jediný zdravotní problém. Vím, co jsem tomu všechno obětovala. Jak se ten rok 1983 vyvíjel, jak mi to po všech stránkách nahrávalo. Nebyly problémy v rodině. Ono stačí, když vám někdo, koho máte ráda, onemocní a jste v čudu. Všechno to prostě v tom roce sedlo. Možná to byla odměna za ty roky neskutečné práce předtím.

Neo: Když říkáte, co jste všechno obětovala – udělala byste dneska něco jinak?

Asi ne. Zase bych se pustila do trénování. Ona i cesta k úspěchu sama o sobě je pěkná věc. Nemyslím si, že je dobré, když začnete a rovnou vyhráváte. Já byla ten typ, kdy úspěchy nepřišly hned. Na začátku jsem mnohokrát prohrála. Cesta, která vedla k rekordům, byla u mě vážně dlouhá. Ale i ta cesta má svůj příběh.

Zavřu oči a vidím všechny ty roky… Z dnešního pohledu by se mi zdálo trošku dlouhé, než jsem došla na vrchol, v současných podmínkách a s dnešními penězi za výsledky by to asi bylo trochu snadnější.

Neo: Povězte, bojíte se, že v Riu už váš čas – 1:53,28 – některá z běžkyň překoná?

Přehnala, nikdo Jarmilu Kratochvílovou dosud nedoběhl. Foto: Simona Holecová, Neo

Přehnala, nikdo Jarmilu Kratochvílovou dosud nedoběhl. Změní to Rio? Foto: Simona Holecová, Neo

Já bych byla samozřejmě ráda, kdyby mi rekord zůstal. Je příjemné každý rok během velkých závodů slyšet, že mám nejdéle platný světový rekord. Ale je tam letos jedna atletka, která má fantastické časy. Jihoafričanka Caster Semenya. Mohla by být rychlejší. No… Asi bych byla chvíli zklamaná, lhala bych, kdybych říkala, že ne. Ale – už je to strašně dlouho. A nutně se musí objevit někdo výjimečný, kdo má předpoklady. A je zdravý. Zdraví je klíčové.

Taky myslím, že ten můj čas musí být pro závodnice slušnou motivací. Samy by si měly říct: Když už to jednou někdo dokázal, proč my bychom nedokázaly taky? Ovšem, je jiná doba. Do sportu vstoupily peníze a nynější atleti mají hromadu atraktivních závodů, na které jezdí, kde je hodně slušně zaplatí. Každý podnik dá rád peníze, aby tam startovaly hvězdy. Takže oni strašně moc závodí, ale tím pádem nemůžou trénovat zdaleka tolik, jako jsme trénovali my. Jejich životní styl je úplně jiný.

Já jsem v roce svého rekordu zaběhla ty osmistovky jenom čtyři. Poprvé – a z toho byl světový rekord. A pak třikrát na mistrovství světa – to byl rozběh, semifinále, finále. Pak už jsem vlastně ani nikam nemohla. Nás ven moc nepouštěli. Jenom na velké závody, jinak nikam. Takže jsme vlastně pořád jenom trénovali. Nejenom já, ale taky Helena Fibingerová, Imrich Bugár a další. Byli jsme taková strašně pracovitá parta. Dřeli jsme a nic jiného moc neměli. A když už nás občas někam pustili, byl to obrovský zážitek. To je dnes jiné, pro dnešní sportovce už to není zážitek někam vycestovat, každý jezdí od mládí, kam chce.

Neo: Když mluvíme o posouvání rekordů, jde to vůbec? Nenarážíme prostě už na mantinely lidského těla?

Další rozhovory na Neovlivní:

» S Davidem Koubkem, reportérem z Ria: O trochu jiné olympiádě
» S Petrem Sýkorou: O Dobrém andělovi a chuti pomáhat
» S Petrem Uhlem: Účtování s levicí a hledání pozitiv na Putinovi
» S klimatologem Alexanderem Ačem: O Evropě za 20 let
» S Milošem Rejchrtem: O chybné snaze sjednocovat i strachu z věčnosti
» S Liborem Winklerem: O světě akcií a politických zločinů
» S Liborem Roučkem: O Sobotkově ČSSD i Zemanovi ve vládě

Když budu konkrétní, rekord na osmistovce se určitě dá překonat. Jen se podívejte, jak se dnes staví stadiony. S jak rychlým povrchem. Všude se pokládá MONDO. To je téměř beton, na vrchu je jen malilinkatá měkčí vrstvička. Ale je to rychlý, strašně rychlý povrch, podle mě tedy není dobrý na trénování. Ke všemu se přistupuje vědecky. Vidíte to třeba při běhu na sto metrů – rovinka se staví tam, kde nejčastěji fouká vítr do zad. A jiné věci. Já když si vzpomenu, v jakých jsme závodili botách! A dresech! To jde tak strašně dopředu. Usain Bolt, jeho boty jsou téměř papírové, zřejmě je po každém závodě vyhodí. Váží tak minimálně, že už ani není možné si to představit.

Přitom odtrénovat se dá vážně ve všem. Já jsem celý život trénovala na škváře. S odstupem času si říkám, jaká to byla výhoda, protože ty současné hmoty jsou všechny náročné na zdraví. Do škváry se člověk zaboří. Na jaře, na podzim jsme byli pořád špinaví, když pršelo, co špíny z té škváry stříkalo! Ale něco na tom bylo, zůstala jsem dlouho zdravá. Neměla jsem zdravotní problémy.

Neo: Mluvíte o zátěži, kterou ten současný tvrdý povrch představuje pro klouby?

Určitě. My jsme hodně běhali tady po parcích, po lesních cestách. Dnes je všechno moderní, proč se někde zapatlávat, když se dá jít na luxusní povrch, kde je dráha pořád nalajnovaná – to my jsme ještě ke všemu museli lajnovat dráhy. Všechno jde dopředu. Strava, různé doplňky;  to jsme taky neměli. Měli jsme tak deset, možná jen pět procent možností, které dnes můžou sportovci mít. Mluvím samozřejmě o dovolených věcech.

Za nás v zimě prakticky nebyla zelenina. Dostali jsme kilo pomerančů, na Vánoce kilo banánů. Dneska je to jiné, jen těch přípravků, co si můžete koupit v lékárnách. Já tomu tedy moc nefandím. Zdá se mi, že tak polovina je jen reklamní trik, pomoci sportovcům může třeba jen čtvrtina doplňků.

Vždycky říkám, že já jsem všechno odběhala na maso, a to mě drží dodnes. Vždycky jsem se potřebovala najíst masa, ne nějakých vloček. Kdybych někde sepsala, co jsem všechno jedla, jaké nezdravé věci!

Ale dnešní strava – mně by vyloženě maso chybělo. Já nemít maso, nebo kus salámu v lednici, nefunguji. Nemohla bych začít jíst to, co teď sportovcům doporučují, jako že jim to zlepší výkony. Já byla nějak najetá, za ty roky si našla cestu a nešlo to měnit. Jednou mi trenér řekl: ‚Víš co, ty nejsi tlustá, ale na čtvrtce, nebo na té půlce, jsi těžká. Musíš nějaké kilo shodit.

Neo:  Co jste shazovala? Mám pocit, že jste tehdy neměla ani gram tuku, že to všechno byly svaly.

Ano, já měla svaly. Už od malička jsem fyzicky pracovala na poli. A s tréninky svalů přibývalo. Přesto jsem se rozhodla, že zkusím zhubnout. Po strašných útrapách jsem zhubla dvě kila. Ale na výkonu se zhoršila o tři vteřiny. Trenér kroutil hlavou a říkal: ‚To je blbost. Jez, jak jsi jedla, jenom omezuj sladké.‘ Ale já nejsem typ na sladké, já si spíš dám to maso než dort.

Na nástěnce visí archivní snímek z rekordního července roku 1983. Foto: Simona Holecová, Neo

Na nástěnce ve Vodrantech visí archivní snímek Kratochvílové z rekordního července roku 1983. Foto: Simona Holecová, Neo

Neo: Vy jste ve své vrcholné formě skutečně byla neuvěřitelně svalnatá. V podstatě mi to připomíná kulturistky, jak jste byla vyrýsovaná.

Já jsem byla jakoby silnější, ale když jsme občas museli na měření tuků, žádné tuky jsem neměla. Všechno to bylo z mnohahodinového každodenního tréninku a zvedání obrovských závaží v posilovně. Ale to se nestalo za rok. Přidávala jsem, rok po roce, pořád. Když jsem v sedmnácti začínala, nebylo možné, aby na mě při tréninku naložil ještě činky, to vůbec. Ještě další dva roky ne. Ale pak už jsem věděla, že musím být silnější, že to bez té síly nahoru nepůjde.

Neo: Jak jste se jako žena vyrovnala s tím, jak zásadně se vám proměnilo tělo?

Tak to jsem nikdy neřešila.

Neo: Nemáte vůči současným sportovcům pocit, že jsou vlastně zhýčkaní, až choulostiví, když to porovnáte s tím, co jste sama musela vydržet?

Vydržet… Ale já to měla hrozně ráda, to zaprvé. Za druhé: Měla jsem štěstí, že jsem byla zdravá. Trenér o mně vždycky mluvil jako o holce z vesnice, kterou moc nic nesrazilo. Za třetí: Měla jsem velikou podporu v rodině. Je důležité, nebýt v tom sám. Oni tomu sice nerozuměli, ale také mi nic nezakazovali, pomáhali mi – ať už rodiče, sestry nebo sestřenice. Večer jsem přijela z tréninku domů do Jeníkova, nikdo se mě sice neptal, co jsem všechno odtrénovala, ale věděla jsem, kdykoli se na ně můžu ve všem spolehnout.

• Druhý díl rozhovoru – o tom, jak moc bolí sport a jaké to pro šampiona je, když nesmí odjet na olympiádu – najdete na Neovlivní.cz již brzy.

Sdílet článekShare on FacebookTweet about this on TwitterEmail this to someone


Simona Holecová

Šéfeditorka Neovlivní.cz. Novinařině se věnuje od roku 1997 - v reportérském oddělení Mf Dnes, Hospodářských novin a online deníku Aktuálně.cz, kde působila devět let jako šéfeditorka. Před příchodem do DeadLineMedia pracovala v Mf Dnes jako vedoucí editorů a regionálních redakcí.


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít