Profesor Šmajs: Vyhyneme z vlastní viny, z vlastní hlouposti

Zabývá se zejména filozofickými otázkami civilizační krize, kterou chápe jako konflikt kultury s přírodou. Vytvořil originální filozofickou koncepci evoluční ontologie, je autorem mnoha knih s ontologickou a ekologickou tematikou, které jsou překládány do jiných jazyků. Profesor Josef Šmajs.

Vystudoval strojní inženýrství a obor filozofie, dnes přednáší na Katedře podnikového hospodářství Ekonomicko-správní fakulty a na Katedře environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Jeho aktuálním projektem je Ústava Země, filozofický koncept, který má za cíl přimět lidi zamyslet se nad stávajícím ničivým přístupem člověka a kultury k přírodě.

Josef Šmajs poskytl profilový rozhovor společnosti DeadLineMedia, vydavateli deníku Neovlivní.cz, jehož druhou část vám nyní přinášíme. První díl si můžete přečíst zde ».

DLM: Co je to Ústava Země a proč ji potřebujeme?

Na tuto otázku se špatně odpovídá, protože moje cesta k Ústavě Země byla velmi dlouhá. Je to apelativní text, o kterém si myslím, že musel vzejít z pera filosofů. Tento publikovaný filosofický koncept ústavy by měl probudit právníky, politiky i všechny vzdělané lidi, a dokonce i všechny obyčejné lidi, aby se zamysleli nad tím, jestli vůči Zemi nemáme také nějaký dluh, nesplněné povinnosti. Deklarace lidských práv se například zmiňuje zejména o tom, jaká má člověk práva, a i když jsou porušována, tak přeci jen je to soubor lidských práv, není to soubor lidských povinností.

Ústava Země jako filosofický koncept chce připomenout právníkům, politikům a ekonomům, že vůči Zemi nemůže být všechno dovoleno. Chce také připomenout, že Země není jen koule, která se pohybuje kolem slunce, ale že je to velmi vyspělý útvar, kde v určité jednotě existují živé systémy s neživými strukturami, že je to náš společný domov, že je to velký „výrobní podnik“, který vytvořil všechno, co nevyrobíme my v továrnách. Vytvořil dokonce nás přemýšlivé lidi, kteří diskutujeme o Zemi nebo o Ústavě Země. Ústava má připomenout, že Země je širším domovem všech lidí a všech kultur a také všech živých systémů, že má – sice nepřiznaná – ale srovnatelná práva s právnickými osobami.

Jak víte, právo přiznalo subjektivitu korporacím, třeba těžební společnosti, ale nepřiznalo ji Zemi, která vytvořila ten příslušný těžený materiál – ať už je to energie nebo nějaký nerostný zdroj. Ústava má připomenout nejen filosofům, ale i dalším společenským vědcům, že jsme v zajetí predátorského paradigmatu, když nevidíme tak elementární věc, jakou je kreativita Země, jakou je její schopnost udržet všechny živé systémy od okamžiku, kdy vznikly, a dále je reprodukovat a rozvíjet.

“Máme se příliš dobře”

DLM: Ústava je filosofický koncept. Ovšem aby se mohl šířit i mezi širší veřejností, nebylo by od věci přeložit ho do obecně srozumitelného jazyka. Uvažujete o tom?

Abychom změnili cokoliv k lepšímu, tak jednak potřebujeme nějakou ideu, záměr, obecný koncept, pak potřebujeme nějaké podporovatele, aktivisty, prostě lidi, kteří to udělají. O tom, že žijeme v civilizační krizi, by asi nemělo být pochyb. Jenomže – ještě o tom pochyby jsou, protože lidé se mají příliš dobře, jezdí nesmyslně z místa na místo, navštěvují neznámé kraje, mají tu nejvyšší životní úroveň, jakou si mohli představit. Pouze menší část lidí cítí, že žijeme v krizi.

Prvním předpokladem šíření nebo přijetí ústavy je povědomí, že něco není v pořádku. Že třeba není v pořádku dětská výživa, nebo nadměrné používání počítačů dětmi ve školách a v domácnostech, atd. Předpokladem pochopení významu ústavy je, že žijeme na počátku nějaké krize. Co se týče řešení té krize, tak samozřejmě jsme trochu netrpěliví, protože jednak víme, že to musí přijít zespodu, někdo to musí podpořit a někdo to téma musí nastolit. Na druhé straně musíme být dobře připraveni, to znamená, že musíme mít určitou představu, určitý návrh řešení dříve, než ho začneme realizovat.

Napsal jsem ústavu především proto, že to vyplývá z mé celoživotní práce, a také proto, že jsem chtěl vzdělané části veřejnosti nabídnout nějaké téma k diskusi. Vím, že takto osamoceně stojící projekt nebo záměr nic nezmění, že pokud nebude přijat těmi mocnými tohoto světa nebo dalšími složkami společenských a přírodních věd, že se nic dít nebude. A nebude se nic dít, pokud tu nebude podpora zdola. Ale jak bychom jinak mohli začít?

Nositelem pravdy v kterékoliv době nebyla většina, vždycky to byli nějací osvícení lidé, kteří s něčím přišli, a po padesáti letech po jejich smrti se ukázalo, že to bylo důležité. Brněnský rodák Mendel je dobrým příkladem. Ústavu Země, která teď vychází pětijazyčně, je potřeba šířit, i když vnímám, že tu není sociální objednávka. Máme se příliš dobře. Muselo by se něco stát, jak v oblasti lidského zdraví, klimatu nebo někde jinde, abychom si řekli: „Ano, potřebujeme úctu k Zemi, my jsme Zemi ublížili,“ ale až to uznáme, bude pozdě. Až pochopíme, že oteplujeme Zemi, už ji nevrátíme do původní výchozího stavu.

DLM: Nejsou logickým spojencem šíření idejí ústavy ekologové? Nebo třeba skauti, kteří mají vřelý vztah k přírodě? Jaké jsou reakce z této strany společnosti?

Téměř žádné. Mám pocit, že většina ekologických institucí, organizací, placených z různých zdrojů Ministerstva životního prostředí a podobně, se proměnila v trafiky.

Je to smutné, že to říkám, ale ti lidé tam pracují, mají kanceláře, vedou statistiky poškozování prostředí, ale na takové věci, jakými jsou například ústava nebo mé dřívější texty, nereagují. Zřejmě mne považují za konkurenta nebo za člověka, který k nim nepatří. Když s něčím přijdete, tak je to z pravidla odmítnuto, nové věci jsou těžko přijatelné. Asi tak funguje lidská psychika. Máme opravdu řadu ekologických organizací, které ve mně nevidí spojence, ale asi jen konkurenta. Je to smutné.

Vyhyneme z vlastní hlouposti

DLM: Když člověk Ústavu Země čte a trošku s přírodou soucítí, má nějakou představu o vlivu člověka na přírodu, tak mu ten text připadá logický. Alespoň můj dojem to byl. Nicméně vyplývá z toho, že když se nebudeme k přírodě chovat ohleduplně, tak zmizíme?

Vyhyneme z vlastní viny, z vlastní hlouposti. Dnes ta věc stojí tak, že už to není žádná ideologická otázka, je to skutečně otázka vyspělosti naší racionality, lidského rozumu, lidské schopnosti přiznat chybu a tu chybu se snažit napravit. V novověku, po období optimistického osvícenství, jsme začali dobývat Zemi v nebývalém rozsahu, celou jsme ji obsadili. Teď nemůžeme dál pokračovat, musíme ustoupit, najít symbiózu, najít nějaký možný způsob dlouhodobé existence a asi ne tak rychlého, ale harmonického rozvoje lidí a okolní přírody. Je to otázka dospělosti a sebekritiky lidského rozumu.

DLM: Problém ale je, že lidé nepříjemné pravdy vytěsňují. Příklad klimatická změna. Z fyzikálního hlediska se jedná o jednoduchý efekt – spalováním fosilních paliv uvolňujeme skleníkové plyny, které zamezují úniku odraženého slunečního záření do vesmíru, čímž se atmosféra ohřívá. Ale když se člověk baví i s rozumnými lidmi, často nechtějí vidět, najdou si nějaké odůvodnění, proč je klimatická změna nesmysl, často používají argumenty popírající globální oteplování šířené koncerny… Proč není člověk schopen akceptovat skutečnost a vyvodit z ní důsledky?

Ano, rozumím tomu velmi dobře, z hlediska zdravého rozumu je přece jasné, že když jsme spálili více než polovinu ropných zdrojů a velkou část uhelných zásob, nějak se to na Zemi projevit musí. Z hlediska zdravého rozumu je to jasné. Ale my jsme tady v souvislosti s predátorským paradigmatem nehovořili o jedné věci. Totiž, že to predátorské paradigma nasála věda, která se v novověku spojila s kapitálem. Tato symbióza, tyto dvě mocnosti – peníze, bohatství a věda – roztáčejí kola dnešní civilizace. A ta si nás každodenně tím přepychem našich domácností, kanceláří, škol, měst a zemědělských technologií kupuje, ovládá nás a determinuje.

My používáme výdobytky vědy spojené s kapitálem, výdobytky technického pokroku, a to zastiňuje jakýkoliv přímý vliv třeba klimatu nebo zpráv o autismu, který je vyvolán chemickými látkami v potravinách. K lidem nedolehnou velké civilizační hrozby, ale ty malé předměty, které jim umožňují komunikaci, dobrý život, cestování atd.

Nerad to teď říkám, ale v souvislosti s vývojem materiální kultury a techniky zdravý rozum mírně atrofuje, odumírá. Potvrzují to studie, které se objevily dokonce už i u nás. Například kniha Teorie nevzdělanosti byla přijata veřejností docela dobře, protože rakouský autor Konrad Paul Liessmann dostal u nás nějaké ceny. Psal jsem na to recenze, takže jsem to sledoval. Žijeme sice v materiálně a technicky nejrozvinutější fázi kultury, ale duchovně strádáme. Asi i proto, že nemáme – někteří – smysluplnou práci, že se celá léta nerozvíjí hlubší a zásadnější teoretické vědění, teorie vyššího řádu, jíž je filosofie. Dáváme přednost každodenním povrchním empirickým pravdám, z nichž vzniká guláš neslučitelných názorů. Ústup filosofie ze společenského života, kritického myšlení, které dnes nemá dobré jméno, je součástí tohoto problému. Filosofické myšlení není podle mě interpretace Platóna, Aristotela, Tomáše Akvinského a dalších myslitelů. Nezbytnou součástí filosofického myšlení jsou reflexe problémových tlaků života. Jednou z příčin poklesu úrovně obecného lidského povědomí o povaze civilizační krize, o porozumění světu, ve kterém lidé žijí, je nepřítomnost filosofie ve všech možných oblastech, včetně vysokých škol. Odtud byla filosofie vypuzena, protože před Listopadem byla „marxistická“. Na filosofické fakultě jsme měli katedru marxisticko-leninské filosofie, kde jsem také působil. To ale neznamená, že jsme byli všichni marxisté a leninovci, že jsme byli duševně omezení. Tak jsme se tenkrát jmenovali. My jsme rozvíjeli dějiny filosofie, ontologii, gnoseologii, prostě filosofické disciplíny. Protože jsme zbrkle vyhnali filosofii z vysokých škol a také z médií atd., tak žijeme ve společnosti malých pravd, které se pohybují po povrchu. Nemáme žádné velké osobnosti, žádné vize, nemáme žádné inspirace pro obyčejné lidi, kteří jsou velmi vnímaví, citliví, často empatičtější než vzdělaní vědci. Máme málo vzdělanou veřejnost, které vymýváme hlavu různými příběhy a televizními pořady. Televize se po celém světě stala nikoliv nástrojem vzdělanosti a rozvíjení teoretické kultury, ale nástrojem reklamy a manipulace, a dnes už i propagace válečných hrůz a válečných příprav. Zdá se mi, že potřebujeme pozvednout obecnou úroveň lidské vzdělanosti, na jejímž úpadku média nejsou bez viny.

DLM: Mluvil jste o úpadku vzdělanosti. Jak jsou na tom vaši studenti?

Jsou na tom tak, že někdy mám pocit, že už nemohu dále učit. Někteří za svůj život nepřečetli jedinou knížku. Jenom si sbírají výpisky z předmětů, které pak absolvují. Je to jiná generace. Myslím, že Werich říkal, že jeho generace se ke vzdělanosti pročetla. Dnes je odklon od knižní kultury a od studia obtížnějších a delších textů zřejmý. Mladí lidé jsou netrpěliví, rychle sbírají nějaké informace, ale to právě vytváří povrchovou vzdělanost, digitální demenci, protože to nezasáhne hlubší struktury lidského mozku. Aby něco zasáhlo hlubší struktury vašeho myšlení, tak to musí být podněty plynoucí ze života, třeba z práce, z konfliktů v práci.

Znovu se vracím k práci jakožto spolehlivému průvodci, nezbytnému pozadí rozvoje osobnosti. Dneska ti kluci a holky už nepomáhají rodičům třeba na poli, nebo s jejich profesí, to znamená na nějaké stavbě nebo v řemesle. Rychle dospějí, obklopí se mediálními kamarády, přijdou na vysokou školu a já na jejich očích vidím, že nerozumějí, neznají mnohá běžná cizí slova, která pocházejí třeba z řečtiny nebo z latiny, takže je musím dovysvětlovat a špatně se mi interpretuje obrys evoluční ontologie. To je obecná filosofická teorie, kterou jsem vytvořil jako procesuální formu vidění světa. Myslím si, že tato teorie je přijímána rozpačitě, že tak asi pět až deset procent studentů rozumí a zbytek že absolvuje filosofii jako každý jiný předmět. Přitom je úkolem filosofů, aby šťourali do všech věcí, aby mysleli na budoucnost, na naše děti a vnuky. Až já odejdu, tak tu žádná filosofie už asi nebude.

Myslím, že nemůžeme očekávat, že se obecná vzdělanost zvýší bez disciplíny, která se zabývá způsobem kultivace lidského myšlení. Ať je filosofie definována jakkoliv, že je třeba nejvyšší úrovní abstrakce, nebo že se umí podívat vědě a společnosti pod sukně, tak je to profese jako každá jiná. To znamená, že filosofie by vás měla učit kriticky myslet o obecných otázkách, logicky správně analyzovat zamlčené předpoklady, za nichž to, co říkáme, platí. A to se v naší společnosti dlouhodobě nedělá. Dříve se to dělalo takovým podivným způsobem, ale nemyslím si, že by právě filosofie byla na vině, spíš to byly disciplíny jako vědecký komunismus nebo ekonomická věda, které vzdělání některých lidí poškodily. Filosofie to odnesla tím, že byla vypuzena z vysokých škol a zařazena do knihovny pod rubriku filosofie a náboženství. Což jsou sice dva faktory duchovní kultury, ale dosti odlišné.

Právě čtu jednu kritickou knížku o náboženství. Vidím, že zrovna prožíváme druhou vlnu kritiky náboženství. Tou první bylo osvícenství a teď Richard Dawkins, L. M. Krauss a další vyrážejí do boje proti zjednodušeným představám, které náboženství přináší. Co se týče náboženství, tak když bychom si povšimli desatera, tak tam není žádný bod věnován úctě k Zemi. Je tam pouze to nepokradeš, což by mohlo být chápáno jako „neokradeš Zemi“, nevezmeš jí všechny suroviny, které miliony let chystala také pro další generace. My jsme je ale téměř vyčerpali. Do jisté míry je tedy kritika náboženství v rovině ekologické oprávněná, filosofie byla však zbytečně ponížena na úroveň víry, nebo snad i pavědy. A nepřímo to vidíme v médiích. Třeba v redakci Vesmíru jsem neprosadil žádný ze svých textů. Asi jsou špatné.