„Hlavně neřešit hovadiny.“ Newyorská cesta od nuly ke Grammy Ondřeje Pivce

Cvičit na piano ho kdysi bavilo zhruba stejně jako většinu dětí, co musí do hudebky. Pak přičichl k jazzu, někde cosi secvaklo a Ondřej Pivec se poprvé našel. Podruhé se to stalo v New Yorku, kam se před osmi lety přestěhoval. Doma patřil k jazzové špičce, ale ve Státech? Neznal nikoho. Měl pocit, že nic neumí. Nula. Vydržel. Dnes o sobě může říct nejen to, že se hraním slušně uživí. Ale ve svých čerstvých třiatřiceti letech také může dodat: A na kontě mám Grammy. Takže ano, rozhovor s hudebníkem Ondřejem Pivcem je i o tom, jaké to je, než a když si člověk splní „americký sen“.

Jeho hudbě nemusíte rozumět, a nemusí to být ani váš šálek čaje. Jedno ale Ondřeji Pivcovi upřít nemůžete: Ať si pustíte kteroukoli jeho nahrávku, kterékoli video, na kterém je zachycen za svými hammondkami, přímo z něj čiší, jak hrozně si to užívá. Jak je do hraní ponořený, soustředěný na každičký tón.

Malá odbočka: hammondky jsou Hammondovy varhany. Elektromechanický nástroj, který původně vznikl jako levná alternativa pro klasické píšťalové varhany. Zvuk je pořád sytý a barevný, hraní na ně podobně složité, ale je tu ta nekonečná výhoda, že „drobné“ hammondky se dají stěhovat o dost snáz než jejich kostelní sourozenec.

Pivec hraje téměř výlučně na ně, ovládá ovšem i další klávesové nástroje, také skládá a zpívá. Uchvátila ho černá hudba, soul, RnB, gospely. V New Yorku se postupně vypracoval na uměleckého šéfa několika kostelů v Harlemu, pravidelně vede sbor v kostele v Brooklynu. A pak je tu – jazz. V této kategorii vyhrál už před jedenácti lety v Česku Anděla, v USA dnes doprovází první ligu. Čtvrtým rokem spolupracuje s Gregorym Porterem, jehož album Take Me To The Alley získalo před pár týdny prestižní cenu Grammy udílenou Národní akademií hudebního umění jako nejlepší jazzové vokální album. Pivec se na něm podílel do té míry, že ho Porter jmenoval v děkovné řeči. Odjeli spolu koncertní šňůru, čeká je další.

A, jak záhy zjistíte, tím plány a sny českého hudebníka zdaleka nekončí. Sny, za kterými se nebojí jít.

Neo: Povězte: jak se člověku změní život, když získá Grammy?

Nejdřív přišla okamžitá reakce z okolí – všichni mi začali volat a psát. Na dva dny se mi naprosto zbláznil telefon, e-mail, Facebook, úplně všechno. Já jsem z toho byl samozřejmě docela na větvi. Asi dvě noci jsem se moc nevyspal. Je to takové rozrušení, které člověk normálně nezažije. Tedy – zjevně jsou lidi, kteří to zažívají skoro každý rok, ale pro mě to je rozhodně první zkušenost tohoto typu. A je poměrně silná.

A od té doby… Život se mi trochu změnil. Už teď vidím, že mi to pomáhá v komunikaci s lidmi, kteří se kolem hudby pohybují. Včera jsem zrovna hrál v jednom klubu v New Yorku a vidím, jak po ulici jde ředitel jedné hudební firmy, kterého jsem letmo znal. Tak jsem za ním šel a říkám mu: „Ahoj Bruno, jak se máš? Já jsem ten varhaník na té desce Gregory Portera.“ Pamatoval si mě z natáčení a hned se se mnou začal bavit, což by se mi samozřejmě dřív vůbec nestalo. Ani bych si netroufl někoho takového oslovit a vést s ním na ulici konverzaci. Dal mi svůj e-mail, ať se ozvu… Čili z tohoto hlediska mi to dodává takovou větší, použiju anglicismus, validitu. Jakoby – berou mě víc vážně.

Neo: Když teď máte Grammy, co je další metou? Není to vlastně zavazující, dosáhnout ve třiatřiceti takhle vysoko?

Trochu zavazující to je. Už si nemůžu dovolit hrát někde blbě. Byl bych za pitomce (směje se).

Ale z hlediska toho, co bych sám rád dokázal, cena celkem nic nemění. Je to spíš velká motivace pokračovat dál. Nebo jinak: I když mi externí ocenění dělá velmi dobře, což asi dělá každému, tak to není ten motor, proč věci dělám, proč hraju, proč se učím hrát, proč studuju muziku. Je to velmi příjemný, ale není to všechno.

Neo: A co je váš motor?

Rád bych vyzkoumal, kde jsou hranice talentu, který mi Pánbůh nadělil. Rád bych se stal co nejlepším. Ale ne nejlepším v porovnání s ostatními, myslím nejlepším, jakým se sám můžu stát.

Neo: To byla i vaše motivace, když jste se před lety rozhodl odejít do Spojených států?

Asi jo. Já vlastně úplně přesně nevím, co mě k tomu vedlo. Vždycky říkám, že mi to „poručily hlasy v hlavě“. Prostě… nějak jsem se jednoho dne zbláznil a řekl si, že to je ten nápad. Že to je to správný, co mám zrovna v tu chvíli udělat. Tak jsem to udělal. A teď se zdá, že to byl dobrej nápad (směje se).

Neo: Prostě jsem se sebral a odjel. Jenom tak? Ani trochu jste se nebál, že doma zahodíte, co jste už dokázal, a bůhví, co vás za mořem čeká?

Maličko jsem měl jistotu v tom, že kdyby to nevyšlo, tak se můžu vrátit a pokračovat dál v tom, co jsem dělal v České republice. Ovšem řekl bych, že to, co mě tady v USA udrželo, co mě protáhlo takovým špatným obdobím, které jsem ze začátku měl – protože jsem samozřejmě neměl žádnou práci, žádné hraní, žádné kamarády, vždycky když jsem někde hrál, tak jsem jenom sám sobě dokázal, jak nic neumím –, bylo vědomí, že to nechci vzdát. Že se nechci po prvním roce vracet a sám sobě přiznávat, jak jsem to nezvládl. To mě hodně tlačilo. Chtěl jsem si dokázat, že to zvládnu, že se tady udržím, že se zvládnu uživit a že mě jednoho dne budou brát lidi vážně.

Neo: Jak dlouho trvalo to špatné období?

Přinejmenším ten rok, postupně se to zlepšovalo. Dost potíží jsem si sám přivodil tím, že jsem vlastně nevěděl, co dělám. Řeknu obecnou pravdu, kterou by vám asi mohl říct kdokoli: Kdybych tehdá věděl, co vím dneska, byl bych o něco dál.

Ale vyzkoušel jsem si úplný začátek, začal jsem tu vážně úplně od nuly a ono to člověku taky něco dá.

Neo: Když říkáte „kdybych dneska věděl“ – co to je, co dneska víte?

Že se nemám zabývat hovadinama. Být soustředěný. A disciplinovaný. Takové vyjasnění si nějakých cílů. Když jsem byl v Česku, měl jsem cíl jasnej: Měli jsme kapelu Organic Quartet, já jsem ji chtěl tlačit co nejvíc nahoru a celkem nám to šlo.

A když jsem přijel sem, tak se mi cíle docela rozprskly. Zažil jsem tolik nových věcí, který jsem nikdy nezažil. Slyšel jsem hudbu, kterou jsem předtím nikdy neslyšel. Viděl jsem lidi hrát způsobem, který jsem v životě neviděl. Na první dobrou to byl kulturní šok. A chvilku jsem jakoby nevěděl, jak se s tím vším popasovat. Kdybych měl vizi, kterou mám dneska, bylo by to snazší.

Ale ono to nejde uspíšit, to je jasný. A jsem rád za to, že mám teď vizi konkrétnější. Že vím trochu víc, jakým způsobem svou hudbu směřovat. Byť se to samozřejmě bude dál formovat.

Neo: Vypozoroval jste na sobě nějakou vlastnost, která je nám daná výchovou, prostředím, ve kterém žijeme, střední Evropou, zkrátka něco, co v sobě máme tím vším zakořeněné a teď je vám to v New Yorku na obtíž?

Jo. Máme v sobě naprogramovanou falešnou skromnost. Jsme takoví připosránci. Já jsem s tím v Čechách dost bojoval, protože jsem se snažil takový nebýt. A dost lidí to obtěžovalo. Řekl bych, že neumíme být zdravě sebevědomí. Přičemž sebevědomí neznamená namyšlenost.

Vím, že doma dost lidem vadí ostré lokty. Že jsou radši někde v koutku, čekají, až si jich někdo všimne. Jenže takhle to obvykle nefunguje. A člověk se takhle nikam nedostane. Sebevědomí je, že si je člověk vědom sebe sama. To je význam toho slova. Člověk ví, v čem je dobrej, v čem dobrej není, zná svoje limity. A umí s tím pracovat. Sebevědomí je komplexní uvědomění si sebe sama; na tom teď tady hodně pracuju. Pořád. Protože tady nikomu nevadí, že když něco chcete, tak si o to řeknete. A když vám to nechtějí dát, tak vám to nedají. Je to trochu jednodušší přístup.

Ale zase, abych nekecal, teď když jsem byl v listopadu v Praze, jsem si všiml, že generace, co je věkově pode mnou, je na tom z tohoto hlediska mnohem líp. Je příjemně uvolněná.

Neo: Když se vracíte domů, říkají vám lidi z vašeho okolí, že jste se změnil – myšleno povahově?

Neříkají. Ale já to na sobě hodně cítím. A myslím si, že hlavní změna je v tom, že jsem právě uvolněnější. Ztratil jsem komplex. Nemám důvod někomu něco dokazovat. Maximálně sobě. A to je můj vlastní problém.

Neo: Když se vrátím k tomu, co si v sobě Čech odveze ven – ptala jsem se na zátěž. Je něco, co vám naopak pomáhá?

Řekl bych, že díky naší historii jsme extrémně adaptabilní. Mnohem víc, než jsou adaptabilní jiné národy. Jsme schopní se přizpůsobit v mnoha různých situacích. Podle mě to vychází z toho, jakou jsme měli historii, jak s námi vždycky větší národy pěkně vytřely podlahu. A my jsme se z toho vždycky nějak vzpamatovali. Považuji to za velké plus.

Neo: Když jsem procházela články, co o vás v Česku vyšly, nešlo si nevšimnout, že největší údiv panuje nad tím, jak se bílý kluk prosadil v černošské komunitě a hraje v černošských kostelích v Harlemu. Diví se tomu ještě někdo jiný než Češi?

Vlastně ani ne. Nad tím, že černošský sbor vede bílej kluk, se někdo pozastaví jen velmi zřídka. Hlavně v menších komunitách, kde ještě nic takového neviděli. Ale spíš jim to dělá radost, než že by se divili. Těší je, že běloch s přízvukem to má natolik rád, že se tomu tolik věnuje, že se to snaží nějakým způsobem naučit. Pro většinu to není žádná novinka, už to tady x-krát měli. V Bostonu žije Jirka Nedoma z Prahy, dělá to už léta. A třeba směrem na jih tady ve Spojených státech, v Texasu, je mnohem běžnější, že sbor vede bílý hudebník. Takže nejsem nějaká rarita.

Pro mě osobně je to určitě velké zadostiučinění. A je to to nejtěžší, co jsem kdy dělal. Lidi jsou tu zvyklí na to, že s nimi hudba dělá něco emocionálně, musíte si je získat. Pořád se učím, vím, že to zdaleka ještě neumím tak dobře jako oni.

Co mi přijde důležitý říct: Já to všechno nedělám proto, abych se jako bílej prosadil v Harlemu. Mně je celkem jedno, jakou mají lidi barvu kůže. Mě láká ta hudba, proto jsem v tom namočenej.

Neo: Když jsme u té barvy kůže: Stíháte vnímat, co se odehrává v Česku? Mám na mysli protiuprchlické nálady, vrcholné politiky, kteří mluví o zavírání hranic a migrantům vzkazují, že k nám je nikdo nezval… Jak to vnímáte?

Já to moc nevnímám. A to z prostého důvodu, že s tím stejně nemůžu nic udělat. Občas sice slyším zkazky od kamarádů, ale nemám dost informací na to, abych si udělal názor. Vím, že když jsem byl naposledy v Praze – na různé skoky od října do listopadu, vždycky na tři dny –, tak jsem si žádného problému nevšiml. Ale je možné, že jsem jenom nevšímavý.

Mně se naopak v Praze nějak víc líbilo. Zdálo se mi, že je to tam nějaké lepší, než když jsem odjížděl. A v kontrastu s tím je ovšem názor všech mých kamarádů. Když jsem před nějakými sedmi, osmi roky opouštěl Prahu, tak vždycky když se mě ptali, proč jedu pryč, jsem mimo jiné uváděl, že se mi tu prostě pár věcí nelíbí. Třeba jak je tu nepříjemná obsluha. Že být nepříjemný na zákazníky je v Česku naprostá norma. Že se spolu lidi nebaví. A takové podobné věci. A hodně kamarádů si u toho klepalo na čelo a tvrdili mi, že to přeháním, že jsem si to vymyslel a že to je kvůli komunistům a že už to bude jen lepší. Já jsem odjel, a když se teď vracím, zdá se mi to lepší. Tak říkám těm samým kamarádům, jak je to všecko super. A oni si zase klepou na čelo. Všichni nadávají a říkají, že se rozhodně nic nezlepšilo, naopak.

Jinak si o Česku čtu různé informace, dívám se, co si lidé sdílí na Facebooku. Ale… snad se mi tomu ani nechce moc věřit. Nechci si formovat názor na základě zprostředkovaných informací. Člověk může číst články a dívat se na televizi, ale pořád jsou to jenom informace, které vám někdo servíruje. A co když je to všechno ještě úplně jinak?

Nevím. Mám pocit, že se celkově jako lidstvo tak nějak ubíráme dost zvláštním směrem. A možná je to jenom historický cyklus, který už tady byl a kterým si musíme znovu projít. U nás tady zvolili Trumpa, v Rusku je kult Putina, v Evropě je imigrantská krize. Je to zvláštní období, a to celosvětově.

Neo: Dopadá na vás osobně nějak Trumpova éra? Přitvrzení, nebo spíš plánované přitvrzení přistěhovalecké politiky například?

Zatím mi to osobně život nekomplikuje, ale radost z toho taky nemám. V komunitě, ve které se pohybuji, nemá radost nikdo. Evidentně stačí, když se Trump jednoho dne nějak rozhodne, a můj život se může obrátit vzhůru nohama. Já mám zelenou kartu, relativně bych neměl mít problém, ale Trump svým dekretem zakázal vstup i lidem se zelenou kartou, když pocházeli ze „špatné“ země. Soud ten dekret sice zablokoval, ale nejistota zůstává. Teď se chystám odjet do Indonésie, mám tam strávit týden. A co když se během toho týdne Trump rozhodne, že všichni Češi jdou do krabice? Budu se moct vrátit? Každopádně jsem už psal právníkovi, v říjnu budu žádat o občanství.

Mimochodem, když se občas podívám, co Češi píšou v debatách pod články o Trumpovi, je to jen další důkaz toho, jak si lze vykládat zprostředkované informace. Nebo – druhá možnost – jak jsou neinformovaní. Píší, jak je to skvělý, že je tu konečně politik, který nazývá věci pravými jmény, který se s tím nepáře… Ve skutečnosti to fakt není moc dobrý. Bohužel. A myslím si, že nás čeká ještě horší období. Doufám, že Trump celé čtyři roky nedá. Že ho třeba odsoudí.

Neo: Není v tom odsuzování Trumpa taky kus toho, že člověk prostě nechce vnímat názory, se kterými nesouhlasí?

Celkem rozumím tomu, že se snaží Ameriku chránit, že chce zabránit příchodu možných teroristů. Ale podle mě to dělá naprosto nevhodným způsobem. Už jenom podle toho, že v seznamu zemí, jejichž občanům zakázal vstup do USA, chyběla Saúdská Arábie (právě odtud pocházela část teroristů stojících za útokem z 11. září, pozn. red.).

Teď jsem si uvědomil, že bych o tom ale vlastně nerad něco hlásal do světa, protože opět: Názor, který mám, mám formovaný jenom tím, co čtu nebo vidím v novinách, což můžou být naprosté lži. Může být všechno úplně jinak. Klidně je možné, že se vlnami, které Trump způsobuje, nebo které vyvolávají lidi kolem něj, maskují úplně jiné věci, které se dějí někde ve světě.

Další rozhovory na Neovlivní:

» S Martinem Paloušem o trumpovské Americe

» S Leopoldem Königem o zemi rozdělené na venkov a pražskou kavárnu

» S byznysmenem Janem Dobrovským o pražské kavárně, Židech a českém plebejství

» S Radkinem Honzákem o světě, který neví roupama, co dělat

» S Janem Dražanem: O čem přátelé Václava Havla nemluví

» S architektem Petrem Hlaváčkem o Praze – městě, které mohlo být

» S Vladimírem “Lábusem” Drápalem o undergroundu a setkání se Zemanem

Takže to začnu řešit, až mi to opravdu zasáhne do života. Nemám a nikdy nebudu mít šanci s tím něco udělat. Čili rozčilovat se nad tím je jenom ztrátou energie.

Neo: Mě vlastně v USA momentálně nejvíc fascinuje debata o lhaní. Trump něco řekne, nějaké renomované médium, třeba CNN, jej usvědčí ze lži, následně Bílý dům obviní ze lží CNN a celé se to zamotá tak, že se divák úplně ztratí v tom, kdo tedy říká pravdu. Nepřijde vám ta vzmáhající se paranoia, jak nejde ničemu a nikomu věřit, šílená?

Ale to zase není úplná novinka. U nás to tak bylo za komára pořád. Před nějakými pěti lety jsem byl u kamaráda v Itálii, který mi říkal, že u nich se už na televizi nedívá nikdo. Všechno to vlastnil Berlusconi (Silvio Berlusconi, bývalý italský premiér a mediální magnát, pozn. red.) a vysílali lži. Vědělo se, že je to Berlusconiho propaganda.

Asi je to normální lidská vlastnost, že lidi, kteří jsou u moci, chtějí zprávy servírovat upravené. My jen díky internetu žijeme v dojmu, že jsou informace dostupné. Ony jsou. Ale jenom ty, které někdo chce, aby byly dostupné.

Je to zapeklitá věc. A lépe se jí nezabývat. Já se snažím zabývat tím, co můžu změnit přímo ve vlastním okolí. Ve svém vlastním životě. Co dělají politici, je mi vlastně trochu jedno. Stejně to budou dělat, ať si o tom myslím cokoli. Čili když mi to začne nějak hodně otravovat život, tak se podle toho zařídím. Což zatím není ten případ. Zatím se o tom všichni jenom baví u piva.

Neo: Čím se teď zabýváte primárně? Řízením kostelního sboru?

Ani ne. Já mám teď hodně práce s jinými projekty. Od dubna do července se zase chystám na šňůru s Gregorym Porterem. A potom budeme s kapelou, kterou vedu, vydávat desku. Jmenujeme se Kennedy Administration a jde o projekt se zpěvačkou, což je teď pro mě to nejdůležitější. Produkuji to, jsem spoluautorem hudby, deska vyjde na podzim tohoto roku, ne-li dřív.

Neo: „Pojedu na šňůru s Gregorym Poterem.“ To bude asi věta, o které se vám kdy těžko snilo, že budete moci říct, co?

Tak to v každém případě. Rozhodně to je americký sen.

Neo: Stáhnu vás od snu k přízemním věcem. Jak dokážete v USA přežít bez českého chleba? Protože o nás Češích je známo, že v cizině trpíme, když musíme přežívat na tousťáku.

(směje se) Dobrý je, že tady v New Yorku se dá sehnat kdeco. Když víte, kde hledat, najdete evropské pekárny, které umí upéct chleba, který ten český připomíná. Je v něm kmín! Já jsem o těch místech ze začátku taky nevěděl, tápal jsem, ale teď už bezpečně vím, kam si pro český chleba dojít.

Neo: Za komunistů bývala česká komunita – enkláva emigrantů – v daných městech poměrně soudržná. Funguje to ještě dneska? Scházíte se s dalšími Čechy v New Yorku?

Mám tady pár kamarádů, ale musím říct, že Češi, se kterými se vídám, patří do skupiny, která se s Čechy neschází. A já jsem také jeden z nich. Ne že bych se tomu vyhýbal. Vedle Českého centra na 73. ulici je dobrá česká hospoda, tam si občas dojdu dát něco k jídlu. U nás v Brooklynu máme na rohu obchod, kde mají Plzeň. Když mám chuť na tlačenku, zajedu do polské čtvrti. Tam jsem za dvacet minut. Prodávají tam Krušovice. A českou hořčici. A udí tam párky.

Ale jinak českou komunitu nevyhledávám. On je tu přeci jen každý z trochu jiného důvodu a hledí si svého. Já se pohybuju v muzikantské komunitě, což zdaleka nejsou jen Američani, jsou tu spousty lidí z různých zemí, kteří sem přijeli ze stejných důvodů jako já. Dělat dobrou muziku.