Jak škodíme dětem, díl IV.: Tragickou výukou dějepisu

Nemají voličské právo, tak jako by pro politiky neexistovaly. Už z éry Babiše je katastrofální psychiatrické péče, selháváme i v další zdravotní péči o děti. Navrch tu máme neřešený přetlak na školách a nedůstojné přijímačky. A teď i výuku historie.

V posledních třiceti letech jsme se vášnivě věnovali „vyrovnávání se s minulostí“. Lustrovali jsme se, hledali spolupracovníky StB na každém rohu, hádali se o zákaz komunistů, snažili se potrestat jejich lídry, zapírali svoje mládí, sypali si popel na hlavu a přiznávali spoluvinu. A během těchto více či méně bolestných a trapných očistných rituálů jsme začali zjišťovat, že naše děti a vnoučata to už vůbec nezajímá. A že to nezajímá ani učitele dějepisu. A začali jsme se vyrovnávat s dějepisem.

Na začátek přiznání: Autor tohoto textu není nezaujatý pozorovatel. Nejenom že kdysi dokonce dějepis učil, ale především se s ním v současnosti aktivně „vyrovnává“. Poslal totiž svoji dceru do školy. Tři roky ji učil doma a hýčkal si představu, že zlehýnka, velmi, velmi zvolna v ní pěstuje nějakou představu o vzdálenějších časových horizontech. O událostech, které se neodehrávají právě teď, o paměti.

A náhle… Učebnice vlastivědy pro 4. třídu. No, čím jiným začít než dobou kamennou? 40 000 let? Pro devítileté děcko snadná úloha, hračka. A takto vyzbrojeno může směle vykročit směrem ke kupci Sámovi a knížatům Velké Moravy. Jako bonus si třeba zapamatuje, kdo to byl Mnislav alias Mnata.

Dlouhá léta si stěžujeme, že se na našich školách učí špatně moderní dějiny. Nebo že se neučí vůbec. Ale není to vlastně jedno? Začíná to totiž už tady, u Mojmíra a Svatopluka. Zájem dětí o dějepis ztrácíme ve 4. třídě. A jestli je pak dovlečeme jen ke druhé světové válce, nebo až k roku 1989?

Aktuálně o tom můžeme přemýšlet nad dvěma diskusemi o výuce dějepisu. Jednu rozvířila čerstvá zpráva České školní inspekce, druhou badatelská učebnice soudobých dějin.

COVIDOVÉ PROZŘENÍ

Studie České školní inspekce (ČŠI) obnovila pohoršené, až zoufalé diskuse o úrovni výuky moderních dějin na našich školách. Základní zjištění vypadá opravdu dramaticky: „V testu z oblasti moderních dějin ČR více než polovina žáků dosáhla pouze minimální či nedostačující úrovně.“ Jde o žáky základních i středních škol. Lépe jsou na tom v průměru jen gymnazisté.

Zpráva ČŠI připomíná i věci, o nichž se mluví léta, desítky let: Mnoho dějepisářů moderní dějiny vůbec neučí, podle aktuální studie to jsou dokonce dvě třetiny učitelů. Ve výuce dějepisu stále převládá frontální výuka. Jednoduše řečeno: Učitel stojí před katedrou a mluví, důležitá data typu 1212 – je tu snad někdo, kdo neví, co je Zlatá bula sicilská?!?! – případně zapisuje na tabuli.

---

Předchozí díly: Lékařka: Na zdravotní péči dětí kašleme

Absolutní krize: Psychicky nemocné děti nemá kdo léčit

Politici, školy a přijímačky – řízené týrání dětí

---

Žáci si píšou do sešitu. Učí se, kdo byl Mnata, kdy panoval Mojmír, kdy byla bitva u Kresčaku a kdy se narodil Josef Kajetán Tyl. Pletou si Opletala a Palacha, nevědí, kdo byl Havel a co Charta 77, co se stalo v srpnu 1968 a co v listopadu 1989…

Je to stále totéž. Nic se nemění. Nebo to alespoň tak vypadá.

Vysokoškolský pedagog a reformátor výuky dějepisu Vojtěch Ripka nabízí přece jen trochu optimističtější pohled. Ripka se podílel na experimentu Dějepis +, který zkoumal možnosti moderní výuky, je spoluautorem „badatelské“ učebnice dějepisu a v rámci Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) s kolegy vedl semináře pro učitele.

„ČŠI sbírala data částečně i v době covidu. A to celkový obraz pochopitelně ovlivnilo,“ připomíná v rozhovoru pro Neovlivní.cz Ripka. „Covid byl pro učitele obecně velký otřes, ale pro dějepisáře ještě ve větší míře než pro jejich kolegy. Protože dějepis bývá opravdu možná nejvíce založen na ‚frontální‘ výuce.  A ta přes počítač selhává. Učitel ztrácí šanci získat žáky charismatickým projevem.“

Ripka se během seminářů, které nabízely učitelům inspiraci pro covidovou distanční výuku, setkal s mnoha dějepisáři, kteří přiznávali, že procházejí krizí. Že vidí, že jejich způsob výkladu nefunguje. Že potřebují zkusit něco nového.

Je to zlom? „Nevím, nakolik je to zlomový moment, pro to nejsou data. Ale pro mnoho učitelů to zlom nepochybně je,“ tvrdí Vojtěch Ripka.

JAKÝ ZLOM? (ABSTRAKTNÍ ÚVOD)

Na první pohled to vypadá velmi troufale. A není vůbec divu, že reformátoři jsou mnoha rodičům i učitelům podezřelí. Mluví totiž o něčem jako o „aktivním učení“, o tom, že žáci nejsou jenom prázdné nádoby, do kterých vkládáme informace a vědomosti. Že mají na víc. Že mohou bádat, snažit se dějinám rozumět, dívat se na ně z různých úhlů pohledu…

Zní to hezky. Ale popravdě, nejsou to jenom takové propagační řeči? Může snad bádat a případně rozumět dějinám, a to ještě jen nějakému speciálnímu období, někdo jiný než univerzitní profesor, no dobrá, snad i docent, který má bílé vousy, silné brýle a bádání obětoval celý život?

Co je to za rouhačské řeči, které převracejí všechny zažité představy o vzdělání a vzdělancích? Že žáci, kteří mnohdy nepřečetli žádnou knihu patřící do základního kánonu, natož Jiráskovo Temno, mohou přemýšlet o tom, co vlastně ty dějiny jsou a jestli je v nich něco, co se dá označit za „pravdu“? Od toho je přece učitel, aby jim řekl, jak to bylo. A jestli nestihne probrat všechno, nemůže za to – dějiny jsou dlouhé. A složité.

Upřímně, a bez urážky – když se rozhlédnete u vás doma, vidíte tam zárodky badatelů a systematických hledačů pravdy?

A v tom je právě ten zlom. Ano, jsou tam. A může je vidět nejenom pyšný nekritický rodič, ale i vcelku střízlivý učitel. A pozor, nikoli proto, že by chtěl adorovat nastupující generaci a bít čelem o zem před mladými génii.

Ne, jenom chce učit dějepis, aby to dávalo nějaký smysl.

Jak? Odpovědi přináší analýza listopadového časopisu Neovlivní.cz, který je k mání v sekci PŘEDPLATNÉ.

Ilustrace: Shutterstock