Ruští střelci pod olympijskými kruhy. Okamžik, kdy politika do sportu patří

Mezinárodní olympijský výbor umožní ruským a běloruským reprezentantům startovat na Olympijských hrách 2024 v Paříži, pod bílou neutrální vlajkou. 

Je to tu zas. Znovu posloucháme výroky sportovních činovníků, podle kterých do světa sportu politika nepatří. A to ani v tak výjimečné situaci, jakou je válka, již skoro před dvěma lety rozpoutal na Ukrajině ruský prezident Vladimir Putin. S podporou svého běloruského spojence Alexandra Lukašenka.

Odemykáme text z březnového časopisu Neovlivní.cz, který popisuje, co předcházelo dnešnímu rozhodnutí olympijského výboru pustit Rusy a Bělorusy na olympiádu 2024 v Paříži.

A právě o ruské a běloruské sportovce se hraje. Podle prezidenta Mezinárodního olympijského výboru Thomase Bacha jim nelze účast na olympiádě zakazovat. Je to diskriminační. A v tomto názoru ho podporuje i OSN. Jistě, Bach nechce rušit sankce uvalené na sportovní svazy obou zemí. Chce ale povolit účast ruských a běloruských sportovců jako „neutrálních“.

„Dějiny ukážou, kdo dělá pro mír více. Ten, kdo se snaží o otevřenost a komunikaci, nebo ten, kdo chce izolovat a rozdělovat,“ obhajuje Bach svoji pozici.

Na první pohled to vypadá rozumně. Ale při detailnějším zkoumání to není nic víc než zmiňovaná mantra „netahejme politiku do sportu“. Sportovci nemůžou za rozhodnutí Putina a Lukašenka. Nediskriminujme je. Ukažme naopak, že největší sportovní svátek může sbližovat a prolamovat hranice. Více a lépe, než to umějí politici.

Takže dovedeno ad absurdum: Budou se Rusové a Bělorusové na olympiádě účastnit i soutěží ve střelbě? Třeba mají natrénováno…

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj k tomu říká: „Rusko zabíjí a terorizuje a představitelé tohoto teroristického státu nemají svoje místo v olympijské soutěži. A nemůže se to schovat pod předstíranou neutralitu bílé vlajky, protože Rusko je teď zemí, která všechno barví krví. Dokonce i tu bílou vlajku.“

Je to jen práce

Špičkový český šermíř Alexander Choupenitch řekl: „Já dělám svoji práci. Snažím se na to co nejlépe připravovat a nevidím důvod, proč bych kvůli rozhodnutí někoho jiného měl bojkotovat to, že bych reprezentoval Českou republiku.“

Reagoval tak na úvahy o bojkotu olympijských her v případě, že by přijela výprava z Ruska a Běloruska. Redakce Neovlivní.cz ho požádala o podrobnější vysvětlení. „Nevadilo by mu se na OH utkat i s někým, kdo by se aktivně podílel na bojích na Ukrajině? A jak přemýšlí o tom, co to znamená ‚reprezentovat Českou republiku‘? Je to jen ta práce, trénink…, nebo jsou to také nějaké hodnoty? Odmítl by se s někým utkat? Proč? Za jakých okolností?“ chtěli jsme vědět.

Alexander Choupenitch se vyjádřit nechtěl. Autora článku odkázal na šermířský svaz. Je možné, že téma nechce podrobněji rozebírat i kvůli svým běloruským kořenům. Sám se sice už narodil v Brně a Česko považuje za svůj domov, jeho rodiče jsou ale oba Bělorusové a prarodiče v Bělorusku stále žijí.

Odpověď šermířského svazu každopádně vyjasnění nepřinesla. „Registrujeme, jaké často vášnivé diskuse na toto téma probíhají, chápeme snahu diskutovat po linii novinář/sportovec, zároveň ale víme, že o účasti či neúčasti rozhodnou orgány k tomu určené,“ napsal redakci předseda šermířského svazu Oldřich Kubišta.

Jak tedy rozumět tomu, co Alexander Choupenitch už sám médiím řekl?

Úkolem sportovce je dělat svou práci. Přemýšlet o souvislostech, o kontextu jeho úkolem není. Když je sportovec dobrý, tvrdě dře, může dokonce reprezentovat svoji zemi na olympijských hrách. To je jeden z vrcholů jeho kariéry. A taková věc se neodmítá. Nezpochybňuje.

Na olympiádě se utká s někým, kdo také dělá dobře svoji práci. Jinak by se tam nekvalifikoval. A když je tak dobrý, tak má také právo tam být. A v tom utkání zvítězí ten momentálně lepší. To je celé.

Čistě teoreticky si soupeř mohl v posledních měsících od tréninku odskočit na frontu. Zabíjet tam. I tam odvádět kvalitní práci.

To se ale olympiády netýká. Tam jde přece o sport.

Netrestejme sportovce

„Bojkot pro nás nepřichází v úvahu, protože nebudeme trestat české sportovce za ruskou agresi,“ vyjádřili se zástupci Českého olympijského výboru.

Pozice Českého olympijského výboru (ČOV) je ještě trochu složitější než toho mezinárodního. Účast ruských a běloruských sportovců na OH odmítá, sankce proti tamním sportovním svazům podporuje, ale bojkot odmítá také.

Takže zůstává otázka: Co když přece jen MOV nějakou formu účasti Rusů a Bělorusů na OH prosadí? Netrestat sportovce a dělat svoji práci? Tedy: Zúčastnit se?

Ke konci února přišel ČOV s novou iniciativou. Založil expertní tým, který má hledat právní cesty, jak Rusům a Bělorusům účast na olympiádě zakázat. „Skupina vznikla proto, že vidíme tři cesty, jak se k problému postavit. Můžeme jen čekat, co se stane. Nebo pouze vyjadřovat svůj názor. Ale ani jedním ničeho nedosáhneme. Proto jsme zvolili asi nejsložitější cestu, tedy připravit relevantní podklady pro diplomaticko-právní řešení,“ vysvětluje mluvčí ČOV Veronika Linková.

ČOV tedy vystupuje jako velmi rozhodná akční instituce, která neponechává nic náhodě. Její kritici ovšem mluví spíš o alibismu. Pravděpodobnost, že Mezinárodní olympijský výbor vezme při svém rozhodování v potaz nějaký rozbor ČOV, rozhodně není velká.

A tak přes veškerou verbální ofenzivu tu stále zůstává jen jedno jednoznačné stanovisko: Bojkot nepřichází v úvahu. „Když zasejeme pochybnost v tom, že třeba olympiáda v Paříži vůbec nemusí být, tak strašně poškodíme naše sportovce. Já si myslím, že bojkot by byl především obrovské vítězství Putinova režimu,“ myslí si předseda ČOV Jiří Kejval.

Funkcionáři olympijských výborů v tom mají jasno. Bojkot je porušením Olympijské charty. Bojkot je vítězství Putinova režimu.

Chytrá horákyně

„Je to taková hra na chytrou horákyni. Na jednu stranu vám přijde nepřijatelné, aby tam ruští a běloruští sportovci startovali, na druhou stranu oni si uvědomují, že z nějakého mocenského nebo politického hlediska ta jejich doporučení nebo výzvy mohou vést i k tomu, že by (mezinárodní) olympijský výbor vůči nim nějakým způsobem zasáhl,“ hodnotí postoj ČOV sociolog sportu Vojtěch Ondráček.

Vyhlášení bojkotu je ze strany národního olympijského výboru skutečně porušením Olympijské charty. Olympijský výbor je od toho, aby pro sportovce vytvořil optimální podmínky pro účast na olympiádě. A dostává na to finance i od MOV.

Podle Ondráčka je ale přesto jednání ČOV alibistické. Odsuzuje ruský vpád na Ukrajinu. Odmítá ale myšlenku bojkotu. Na rozdíl od zemí jako Estonsko, Lotyšsko, Litva, Polsko nebo skandinávské země. Oficiálně chce sportovcům umožnit účast na olympiádě, a tak odpovědnost přesouvá na ně.

Pokud jim hodnoty nedovolí do Paříže odjet, je to jejich individuální rozhodnutí.

Čeští olympijští funkcionáři si „myjí ruce“. Bojkot je v rozporu s Olympijskou chartou a charta je svátost. Olympiáda je sportovní svátek a oni tam mají sportovce vypravovat, nikoli jim v cestě bránit.

Jestli se někde válčí a jak se chová šéf světového olympismu, není rozhodující. O tom se v chartě nepíše.

„Putinovi“ sportovci

Propojení sportu a války na Ukrajině má ještě další podstatné rozměry. „Víme, že 70 procent ruských sportovců jsou vojáci. Je nepřijatelné, aby se takoví lidé za současné situace účastnili olympijských her,“ uvedl po jednání s představiteli sportovních svazů ministr zahraničí Jan Lipavský.

Samo o sobě to samozřejmě není žádný smrtelný hřích. Armádní či třeba policejní sportovní kluby byly a stále jsou běžné třeba i v Česku. V době války to je jiné.

Ukrajinská agentura Ukrinform přinesla v reakci na úvahy o účasti ruských sportovců na pařížské olympiádě informace o počtu medailí, které získali ruští sportovci propojení s armádními nebo policejními kluby. Jde především o špičkové sportovní organizace CSKA a Dynamo.

Například na zimních olympijských hrách v Pekingu získali ruští sportovci 32 medailí. 28 z nich vybojovali sportovci působící v CSKA a Dynamu. Celkem 88 % ruských medailí na OH v Pekingu 2022 tedy získali sportovci zastupující síly bojující na Ukrajině. Na letních hrách v Tokiu o rok dříve to bylo 63 % medailí.

A je tu ještě jedna rovina. Diktátor Putin se se sportovci rád předvádí. Nejenom se špičkovými hokejisty na tradičním utkání hvězd, kde pravidelně střílí nejvíce branek. 22 bývalých sportovců jsou dnes dokonce poslanci za Putinovu stranu Jednotné Rusko.

Krátce po vpádu na Ukrajinu vystoupil na Putinovu obhajobu bývalý mistr světa a olympijský vítěz v krasobruslení Jevgenij Pljuščenko. „Věřím našemu prezidentovi,“ napsal. V minulosti opakovaně Putina označoval za svého přítele. Ruský gymnasta Ivan Kuljak si loni v březnu na Světovém poháru v Dauhá šel pro bronzovou medaili za cvičení na bradlech s připnutým písmenem Z – symbolem útočících vojsk – na hrudi.

Desítky sportovních hvězd, prominentů režimu, vylezly na pódium během Putinových propagandistických monstrakcí na moskevském stadionu Lužniki; nechyběl mnohonásobný medailista z OH v Tokiu, plavec Jevgenij Rylov, královny moderní gymnastiky – dvojčata Dina a Arina Averinovy, plejáda krasobruslařských šampionů a tak dále.

Není to nic neobvyklého, že si autoritářský, totalitní režim hýčká sportovce. A že úspěchy sportovců jsou reklamou na onen režim.

Ukrajinští sportovci

Podle údajů ukrajinské vlády zahynulo ve válce už přes 230 ukrajinských sportovců a trenérů. 15 dalších bylo zraněno, 28 zajato a 4 se pohřešují. Vzpomínky na padlé ukrajinské sportovce si můžete sami projít na webu symbolicky nazvaném Sport Angels.

Desetibojař Volodymyr Androščuk zemřel letos v lednu v bojích u Bachmutu. Zasáhla ho střepina granátu. Ve dvaadvaceti letech byl nadějí ukrajinské atletiky a téměř s jistotou by se za normálních okolností kvalifikoval na pařížskou olympiádu.

Jevhen Malyšev, biatlon. Juniorský reprezentant v biatlonu padl při obraně rodného Charkova loni 1. března. V roce 2020 se účastnil zimní olympiády mládeže. 10. března by mu bylo 20 let.

Kateryna Diačenko, krasobruslení, 11 let. Dívka zahynula loni 10. března při bombardování Mariupolu. V troskách domu zemřela společně se svým otcem. Její matka a bratr přežili a byli převezeni do nemocnice. I nemocnici bomby později zničily. Celá rodina zahynula.

Viktor Katančyk, florbal. Student a hráč florbalu byl smrtelně zraněn hned druhý den války, 25. února, při ostřelování města Melitopol. Lékaři bojovali o jeho život v místní nemocnici. Převoz na specializovanou kyjevskou kliniku nebyl možný. Viktor zemřel 15. března.

Jevhen Obedinskyj, vodní pólo. Zemřel v samotných počátcích války při ruském obléhání přístavního města Mariupol. Bývalému kapitánovi národního týmu bylo 39. Rusové navíc unesli jeho dvanáctiletou dceru Kiru do Doněcku. Prarodičům se později podařilo Kiru vypátrat a dívka je nyní spolu s nimi v Kyjevě.

A 230 dalších…

Co je víc?

I mezi českými sportovci má samozřejmě případná účast na olympiádě spolu s Rusy a Bělorusy zásadní odpůrce. Mezi nejtvrdší kritiky patří bývalý hokejový brankář Dominik Hašek.

„Pustit ruské sportovce za této situace na olympiádu je taková reklama na ruskou válku a ruské zločiny, že nejde o žádnou symboliku. Jedná se prostě o životy lidí,“ vysvětloval Hašek.

A dodal: „Je to, jako bychom poslali Rusku tisíce tanků a letadel, v tomto případě jim věnujeme na tu válku reklamu. Mimochodem dobrá reklama zvýší prodej, řekněme, o deset procent. Mnozí ruští sportovci jsou snad jediná, ale velmi dobrá reklama pro ruské zájmy. Jejich vystupování v soutěžích s námi zvedne počet obětí minimálně o těch 10 procent. My musíme jasně definovat, co je více: život člověka, nebo Rusové ve sportovních soutěžích.“

Jednoduchá a jasná otázka. A zdálo by se, že i odpověď je jednoznačná.

Od sportovních funkcionářů zaznívá ovšem mnoho obojakých a nejasných vyjádření. A není to výsada těch českých.

Na začátku února oznámil polský ministr sportu Kamil Bortniczuk, že k bojkotu olympiády by se mohlo připojit až 40 zemí. Ale kdo ví, jak to bude v příštím roce.

Naposledy se hodně mluvilo o bojkotu fotbalového šampionátu v Kataru. Kvůli místnímu autoritářskému režimu, zákonům postihujícím homosexuály nebo nepřijatelným podmínkám pro zahraniční dělníky. Nikdo mistrovství nebojkotoval. A nakonec ani kapitáni týmů nenosili symbolické duhové pásky. Bylo by to proti pravidlům. Mohli by dostat žlutou kartu.

Ale o bojkotu se v souvislosti s velkými sportovními událostmi v posledních letech mluví vlastně neustále. Peking a lidská práva v roce 2008 a znovu v roce 2022. Soči a ruské zákony proti homosexuálům v roce 2014. Mistrovství světa ve fotbale v Rusku 2018.

Ostatně olympiáda v Soči skončila jen pár dnů před ruskou anexí Krymu. A olympiáda v Pekingu skončila jen pár dnů před začátkem ruského vpádu na Ukrajinu. List New York Times s odkazem na tajné služby dokonce psal, že čínský prezident Si v Pekingu Vladimira Putina požádal, aby s útokem na Ukrajinu počkal až po konci her. Originální příspěvek na téma „netahání politiky do sportu“.

Dokáže se svět a sportovní funkcionáři poučit? Je současná válka na Ukrajině přece jen silnějším argumentem pro případný bojkot her? Nebo se spíš už olympijští funkcionáři domlouvají na organizaci her v Minsku?

Text vyšel v březnovém časopisu Neovlivní.cz, který popisoval, co předcházelo dnešnímu rozhodnutí olympijského výboru pustit Rusy a Bělorusy na olympiádu 2024 v Paříži. Pořiďte si PŘEDPLATNÉ, ať víte všechno včas.

Zdroj náhledové foto: Shutterstock.com